Z dopisů jazykové poradně

[Short articles]

(pdf)

-

Dotaz

Jaký je názor jazykové poradny na název Česko?

Odpověď

Ústav pro jazyk český se k názvu Česko již několikrát vyjádřil; jeho pracovníci o něm mluvili v rozhlase, v televizi, psali o něm v tisku a písemně i telefonicky odpovídali na četné dotazy od občanů. Rádi by byli odpověděli i paní z Prahy 10 na dopis z třináctého srpna 1998, pokud by ovšem zpáteční adresa na obálce byla čitelná.

Z čistě odborného hlediska nelze proti pojmenování Česko nic podstatného namítnout. Je odvozeno od přídavného jména český, které vyjadřuje vztah k základnímu podstatnému jménu Čechy, podobně jako existuje slovotvorný postup od staršího Uhry, Španěly (ještě Čapek napsal Výlet do Španěl) přes uherský, španělský k Uhersko, Španělsko. Zde jde ovšem o názvy stejných zemí, zatímco podoby Česko by se mělo využít jako pojmenování pro celou Českou republiku. (To si někteří odpůrci neuvědomují a argumentují tím, že pojmenování Čechy vyhovuje svému účelu dostatečně.) Snad je tedy zřejmé, že výraz Česko nevznikl jen mechanickým odtržením první části názvu Československo. Pokud jde o to, zda je výraz Česko potřebný, mluví pro něj jeho krátkost, kterou ocení např. novinář, sportovní reportér.

Je ovšem třeba chápat toto „krátké“ pojmenování jako méně oficiální, a proto ho neužívat v textech oficiálního (úředního) rázu; v takových doporučujeme užívat dvojslovného pojmenování Česká republika.

Vlastní jméno Česko není nové a sporadicky se objevuje dlouhou dobu. První doklad zachycený Ústavem pro jazyk český pochází z r. 1777. Také forma není z hlediska slovotvorného nesprávná a námitka, že by forma měla být Češsko, neobstojí. Přídavná jména odvozená od podstatných jmen zakončených na -ch příponou -ský mají sice pravidelně podobu končící na -šský, například mnich – mnišský, Valach – valašský. U dvojice Čech – český je podoba přídavného jména však odedávna – a to i ve výslovnosti – zjednodušena: máme nikoli češský, nýbrž český. Od přídavného jména český je pak podstatné jméno Česko zcela náležitě odvozeno. Po stránce slovotvorné Česko není prohřeškem proti „duchu jazyka českého“.

Druhá strana věci jsou citové postoje. Mnoha lidem se slovo Česko nelíbí, protože je nezvyklé nebo si je spojují se zápornou zkušeností z minulých období. Jeho užívání v obrozenské době upadlo v zapomnění. Každé nové slovo obyčejně budí určité rozpaky, nesouhlas; jde-li o pojmenování věci, ke které máme citový vztah, může to být až odpor nebo pobouření. I když odborné vysvětlení pro tyto postoje neexistuje, musíme je vzít v úvahu, protože jazyk nežije mimo lidi, ale v nich. Jazyk nejsou jen slova a jejich tvary, ale také postoje lidí k nim. Proto můžeme výraz Česko odmítnout, důvodem by však bylo jen to, že by je odmítalo mnoho lidí. Abychom jeho užívání zakázali, k tomu nemáme ani pravomoc, ani odborné důvody. Zda se výraz Česko jako jednoslovná podoba pro název České republiky v budoucnu ujme, nezáleží na rozhodnutí nějaké instituce, ale právě na postojích lidí k němu.

[56]Dodejme, že pro většinu zemí světa existují vedle úředních názvů, často dvojslovných, nezřídka i víceslovných, jednoslovné neúřední, avšak v běžné komunikaci užívané názvy zkrácené, a že dvojice Česká republika – Česko tu není žádnou výjimkou. Například úřední název Dánska zní Dánská republika – jednoslovná podoba Dánsko je všeobecně uznávanou podobou zkrácenou, běžně užívanou a přijatou například také Českou technickou normou pro názvy zemí a jejich částí. Podobně máme vedle běžně užívaných zkrácených názvů jako Belgie, Brazílie, Bulharsko, Francie, Mexiko, Německo, Nizozemsko, Slovinsko a dalších oficiální víceslovné názvy Belgické království, Brazilská federativní republika, Bulharská republika, Francouzská republika, Spojené státy mexické, Spolková republika Německo, Nizozemské království, Slovinská republika a mnoho jiných. Mohli bychom uvést mnoho dalších příkladů. Zemí, jejichž úřední název je jednoslovný, je mnohem méně – patří sem například Austrálie, Grónsko, Gruzie, Jamaika, Japonsko, Kanada či Mongolsko.

Zkušenost jazykové poradny z poslední doby je tato: Emotivně laděné nesouhlasné dopisy či telefonáty od jednotlivců přicházejí jen ojediněle, naopak potřebnost zkráceného neúředního názvu Česko v běžné komunikaci domácí i v mezinárodním styku je stále více zdůrazňována ze strany různých institucí celostátního významu a je doporučena také v návrhu normy ČSN ISO 3166–1 z r. 1998, kterou vypracovala Hospodářská komora České republiky.[1]

---

[1] Podrobněji o výrazu Česko, zejména o postojích k němu, viz článek L. Čižmárové v tomto čísle NŘ, s. 1–15.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 1, pp. 55-56

Previous Pavla Valčáková: Ovladovna

Next Petr Mareš: „Krupař Vantoch, do you remember?“ Válka s Mloky jako vícejazyčný text