Slovesa směřovat a směrovat v současném řečovém úzu

Jiří Kraus

[Drobnosti]

(pdf)

-

V novinách i v televizním nebo rozhlasovém zpravodajství jsme se v poslední době několikrát setkali s překvapivým spojením slovesa směřovat (někam) s předmětem ve 4. pádě. Úvodníkový sloupek Martina Zvěřiny v Lidových novinách ze 16. září 1998 např. obsahuje tuto větu: Přirozeně pánové tyto věty nesměřovali na sebe navzájem. V televizní Aréně z 21. října 1998 poslanec Vojtěch Filip prohlásil: Své kroky musíme směřovat k zvýšení právní jistoty obyvatelstva. Občasný výskyt vazeb směřovat někoho, něco někam v projevech vyznačujících se jinak snahou o dodržování spisovné normy vede k otázce, zdali sloveso směřovat (někam) opravdu před našima očima nepřechází do skupiny těch, jejichž pravovalenční potenciál obsahuje bezpředložkový akuzativ, jako je tomu u významově i zvukově podobných výrazů směrovat a usměrňovat (někoho někam).

Slovesa usměrňovat a směrovat jsou částečnými synonymy, která se mezi sebou liší intenzitou slovesného děje. Podle Slovníku spisovné češtiny obě vyjadřují význam ‚dávat správný, žádoucí směr‘, ‚nastartovat do určitého směru‘. Usměrňováním rozumíme celkovou podporu činnosti, která je podle názoru příslušného „usměrňovatele“ v zásadě správná, ale vyžaduje jenom jisté korektury, naproti tomu směrování se obvykle děje s větší mírou autorova rozhodování a s menším ohledem na vykonavatele činnosti. Obě slovesa, usměrňovat i směrovat, jsou ve vztahu k slovesu směřovat kauzativy, to znamená, že působí, aby se dělo to, co význam slovesa vyjadřuje (usměrňuji, směruji rovná se působím, aby něco někam směřovalo).

Z uvedených vymezení vyplývá, že slovesa směrovat a směřovat se od sebe liší významem (jedno je a druhé není kauzativní) i mluvnicky (jedno je přechodné, druhé nepřechodné). Je ovšem třeba poznamenat, že k záměně – nejčastěji v projevech veřejných a oficiálních – dochází pouze u slovesa směřovat, které se mylně spojuje se 4. pádem a s kauzativností, zatímco s opačným případem (směrovat ve významu ‚mířit někam‘) jsme se ještě nesetkali. Na základě shromážděných dokladů považujeme spojení slovesa směřovat s akuzativem za projev hyperkorektnosti, podobný občas (ale ne zas tak příliš zřídka) se vyskytujícímu instrumentálovému tvaru dvěmi v řeči některých moderátorů a veřejných řečníků.

Zbývá ovšem ještě odpovědět na otázku, proč se podoba směrovat zdá některým mluvčím ne zcela korektní a pro spisovný projev plně vhodná, takže se ji snaží nahradit výrazem směřovat, který považují za stylově vyšší nebo alespoň bezproblémový. Odpověď nalezneme v historii slovníkových vymezení. Příruční slovník jazyka českého (díl 5 z r. 1948–51) charakterizuje sloveso směrovat jako dopravní termín (‚ukázat směr dopravní cesty‘). Slovník spisovného jazyka českého III (1971) uvádí u tohoto slovesa tři stylistické charakteristiky – obecně odbornou a dvě užší. Jedna se vztahuje k sdělovací technice (směrovat anténu, mikrofon), druhá k železniční dopravě (označovat trasu železničního vozu). Dokonce ještě Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994) vymezuje toto sloveso jenom jako výraz z oboru sdělovací techniky. Povědomí těchto významů a stylo[52]vých charakteristik možnosti stylově bezpříznakového užití slovesa směrovat ve spisovné češtině poněkud omezuje.

Avšak právě posledních deset dvacet let je poznamenáno vzrůstajícím výskytem tohoto slovesa v jiném jazyce než odborném. V dokladu z Kulturní tvorby z r. 1963 jde např. o užití aktualizované a obrazné: Tanec ohně … byl jedním z prvních tvůrčích činů, který směroval tehdejší maďarskou poezii z cesty rozpaků a tápání do koleje pevné, občansky odpovědné tvorby. I další dvě ukázky nasvědčují tomu, že sloveso směrovat vyvedla z úzkých hranic odborného použití metaforika umělecké a esejistické mluvy: Já jsem to myslel tak, že všichni jsme do jisté míry omezeni svým talentem nebo, přesněji řečeno, jsme jím směrováni, (čas. Záběr, 1970). … celkový text Leonardova díla nás … zcela zřetelně směruje k problémům, které, trvají mezi mužem a ženou… (Sáva Šabouk, 1973).

V současné době let devadesátých se množí příklady na výskyt slovesa směrovat v jazyce běžně mluveném i spisovném bez jakéhokoli omezení. I když – jak už jsme uvedli – jsou doprovázeny nejistotou některých mluvčích, která vyplývá z „technické minulosti“ slovesa. Rozšíření napomohly i vysoce frekventované výrazy jako směrovací čísla, směrovky, směrnice apod.

Mezi slovesy směřovat a směrovat však existuje ještě jeden významový rozdíl. Ten je dán mírou abstraktnosti a konkrétnosti výrazu. Zatímco směřování je činnost stálá, záměrná či mimovolná, směrování se více spojuje s určitým zasaženým objektem, a tudíž i s výskytem předpon a s vidovou změnou. Obvykle se tedy nemluví jen o směrování, ale o nasměrování nebo přesměrování.

Vzrůstající četnost a posun ve stylovém hodnocení slovesa směrovat si zaslouží i vysvětlení, které bychom mohli nazvat sociolingvistickým a které se vztahuje k sociální a dobové podmíněnosti výrazu. Absurditu některých novinových článků předlistopadového období např. velmi názorně ilustruje contradictio in adiecto (protimluv) spojení směrovaná iniciativa z této věty v Rudém právu z r. 1976: Přitom je třeba se opírat o dobře řízenou a směrovanou iniciativu lidí, socialistické soutěžení. O potřebě směrovat nebo naopak o nevhodnosti směrování se však často mluví i v publicistice devadesátých let. S neutrálním nebo dokonce kladným významovým odstínem slovesa směrovat se setkáváme tam, kde se mluví o určité hierarchii útvarů, kdy jeden řídí, ovlivňuje, „směruje“ jiný. Častější je však význam opačný, záporný, který souvisí s obavou před dirigismem, sociálním inženýrstvím a vůbec potlačováním liberálně chápaných svobod v moderní (postmoderní) společnosti, která nikoho a nic nechce k něčemu násilně směrovat.[1]

---

[1] Vedle vlastního jazykového materiálu jsem užil doklady shromážděné lexikograficko-terminologickým oddělením a úsekem valenčního slovníku Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 1, s. 51-52

Předchozí Naděžda Bayerová: K životnímu jubileu Jaroslava Hubáčka

Následující Vladimír Mejstřík: Přijmout někoho na pozici moderátora