Časopis Naše řeč
en cz

Apelativum alej v pomístních jménech v Čechách

Libuše Olivová-Nezbedová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Apelativum alej ‘cesta vroubená po obou stranách řadou stromů’ není zachyceno ve staročeském lexikálním materiálu.[1] Do češtiny bylo totiž převzato prostřednictvím němčiny (německé Allee) z francouzštiny (francouzské allée).[2] J. Janko píše o převzetí francouzského allée jakožto termínu zahradnického do němčiny v 17. století[3], proto do češtiny mohlo být přejato nejdříve v 17. století. Jednoduché nebo víceřadé stromořadí, zejména podél cest, bylo významným prvkem renesanční a barokní zahrady, od 17. století bylo vysazováno i podél městských komunikací[4].

Jistě není bez zajímavosti, že pro 19. století je toto apelativum slovníky J. Jungmanna[5] a Fr. Št. Kotta[6] doloženo pouze v množném čísle ženského rodu (aleje), tedy pouze jako pomnožné. Že pro apelativum alej byla starší pouze pomnožná podoba aleje, zaznamenává i J. Holub – F. Kopečný[7]. Pro 20. století je však slovníky češtiny zaznamenávají už v jednotném čísle ženského rodu[8]alej. Také Fr. Št. Kott k r. 1906 v dodatcích ke svému slovníku uvádí alej jako uzuální v čísle jednotném ženského rodu[9].

Jak se apelativum alej postupně začleňovalo do české slovní zásoby, můžeme sledovat podle dokladů v Lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze. Koncem 18. století se tohoto apelativa používalo v množném čísle a v cizí pravopisné podobě [166](r. 1794 wssecky allee w swé zahradě, prossla (Belinda) wssecka allee[10]), od počátku 19. století je už doloženo také v jednotném čísle, nejprve v cizí pravopisné podobě (r. 1803 začíná se alle), později v počeštěné podobě ženského rodu, ale na rozdíl od 19. století zakončené na samohlásku -e (ta) aleje (r. 1857 … zahnul v aleji topolovou…, r. 1865 … k němuž vede aleje…, r. 1874 … která tvořila aleji až ke kapli…, r. 1878 … dlouhá aleje vede až k bělidlu…, r. 1889 … Kol něho běží dlouhá aleje…). Podoba zakončená na souhlásku je doložena až z 20. století (r. 1917 Kde je alej?). Jeden jediný doklad je na apelativum alej mužského rodu (r. 1922 Štěpový alej v Hoře se dá vyčistiti…[11]).

V pomístních jménech shromážděných z území Čech soupisem v letech 1963–1980 je více než 500 dokladů obsahujících apelativum alej[12]. Vedle dokladů na užití v ženském rodě – hojně se vyskytuje v jednotném čísle (Farská alej, Alej vzdechů, V aleji), vícekrát je doloženo i v množném čísle (Mezi alejema) – je i větší počet dokladů na užití v rodě mužském, např. cesty zvané Blatenský alej, Dlouhý alej, Dřínkovej alej, Kožovský alej, Rohový alej, Štatujskej alej, Zelenej alej, pozemky zvané Nad alejem, Pod alejem, U alejů. Nejvíce dokladů na užití v mužském rodě je ze severovýchodních Čech, jednotlivé doklady jsou však i z jižních, západních a severních Čech, proto lze říci, že užití v mužském rodě bylo celočeské.

Závěr:

Cizí přejaté apelativum allée se v češtině nejprve používalo jako pomnožné ženského rodu (allee, aleje), od počátku 19. století je doloženo i použití v jednotném čísle ženského rodu, ale na rozdíl od 20. století se zakončením na samohlásku -e (ta aleje). Po té, co se apelativa začalo používat bez koncového -e (alej), což bylo patrně na rozhraní 19. a 20. století, umožňovalo jeho souhláskové zakončení chápat je též jako slovo mužského rodu. Ve spisovné češtině je apelativum alej ženského rodu, v pomístních jménech máme až dodnes zakonzervováno svědectví o jeho bývalém užívání i v mužském rodě, což není žádnými slovníky češtiny zachyceno.


[1] Nemá ho J. Gebauer ve Slovníku staročeském I, Praha 1903. Jediný doklad v lístkovém materiálu Staročeského slovníku je ze Sedláčkovy Snůšky starých jmen, Praha 1920, s. 152: U pěti Marušek (nyní u pěti Maruší), les při Údražské aleji (DP III 57). DP je zkratka pro Sedláčkovy Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou, Písek 1913; v nich je však na s. 57 uveden pouze název lesa U pěti Marušek, zapsaný při visitaci lesů l. 1772. K Údražské aleji lokalizoval tento les až sám A. Sedláček ve Snůšce starých jmen, nejde tedy o doklad na apelativum alej z r. 1772. – Za doklad z lístkového materiálu Staročeského slovníku děkuji †dr. J. Koubovi z oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze.

[2] Viz V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, druhé, opravené a doplněné vydání, Praha 1968, s. 35.

[3] Viz J. Janko, Poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickému, Časopis pro moderní filologii a literatury 9, 1923, s. 223.

[4] Viz Malá československá encyklopedie I, Academia 1984, s. 98.

[5] J. Jungmann, Slovník česko-německý I, Praha 1835, s. 11.

[6] Fr. Št. Kott, Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický I, Praha 1878, s. 21.

[7] J. Holub, F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 60.

[8] Viz Příruční slovník jazyka českého I, Praha 1935–1937, s. 19, a Slovník spisovného jazyka českého I, Praha 1960, s. 22.

[9] Viz Fr. Št. Kott, Třetí příspěvek k Česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, Praha 1906, s. 552.

[10] Tento doklad by svědčil též o užití v množném čísle středního rodu.

[11] Jde o doklad z „Protokolu sepsaného při schůzi obecního zastupitelstva obce Třtice“ dne 29. 1. 1922. – Za poskytnutí materiálů z Lexikálního archivu děkuji A. Rangelové a Z. Tiché z lexikograficko-terminologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze.

[12] Viz Archiv pomístních jmen úseku onomastiky Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 165-166

Předchozí Jiří Kraus: O jednom šířícím se typu anglicismů v češtině

Následující Z dopisů jazykové poradně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1