Mnoho tváří stylistiky v knížce Jany Hoffmannové

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V druhé polovině roku 1997 vydalo nakladatelství Trizonia v Praze pozoruhodnou, dvousetstránkovou knížku vědecké pracovnice Ústavu pro jazyk český Jany Hoffmannové, nazvanou Stylistika, a ….. Tečkami v titulu autorka čtenáře vybízí, aby doplnění hledal ve své vlastní zkušenosti se stylistikou, nebo aby se poučil přímo v jejím textu. Za svrchovaně užitečné považuji obě možnosti a zároveň myslím, že mnohoznačně nedokončený název představuje podle mého názoru východisko z jisté stagnace, již v poslední době domácí i zahraniční nauka o jazykovém stylu prožívá.

Proč vlastně mluvíme o stagnaci oboru, který se počtem bibliografických položek doma i za hranicemi stále řadí mezi ty rozšířenější? Odpověď poskytuje Jana Hoffmannová v sedmadvaceti kapitolkách své knížky, ve kterých probírá jednotlivé obory, převážně jazykovědné, ale i literárněvědné, sociokulturní a jiné, které se stylistikou nejen sousedí, ale také stále více vtrhují do jejího hájemství. Ostatně také počet oborů dvacet sedm není nijak konečný, autorka sama několikrát opakuje, že tato řada je v dnešním světě mezioborových přesahů naprosto otevřená, a některá další doplnění sama naznačuje.

Právě obeznámenost s obsahem těchto oborů se stále naléhavěji stává nezbytným předpokladem studia stylistiky i stylistického rozboru textů, jimiž jsme v denním životě obklopeni. A připomeňme ještě, že autorčiny živé a výstižné formulace knížku obohacují ještě o další rozměr. Tvoří z ní totiž také tolik postrádanou a tolik potřebnou populární encyklopedii moderní jazykovědy a těch jazykovědných oborů, které se v posledních letech nově objevily (konverzační analýza, feministická lingvistika) nebo které nyní prožívají renesanci (sémantika, sémiotika, rétorika). Encyklopedické (ve smyslu všestranné, nikoli letmé) pojetí publikace je ještě zdůrazněno skutečností, že obory jsou uspořádány abecedně. Vzniká tak sice nebezpečí, že mnohé výklady se budou překrývat, nebo že se od sebe odtrhnou obory a témata vzájemně těsně související (gramatika, fonologie, syntax textu, textová lingvistika; literární komunikace, naratologie; textová lingvistika, analýza diskurzu), ale na přehlednosti a srozumitelnosti to knížce nijak neubírá. Ostatně 27 v průměru asi pětistránkových kapitol nabízí tolik zajímavých a namnoze neprošlapaných cest k problematice stylu, že by každé z jiných možných uspořádání stejně muselo vyvolat diskusi nebo oprávněné námitky.

I přes novost zvolených pohledů se autorka důsledně přidržuje východisek pražské funkční stylistiky a zejména prací svého fakultního učitele Karla Hausenblase. Zároveň však čerpá i z úctyhodného souboru bibliografických položek domácích i zahraničních. A dodejme, že i z produkce vlastní, protože mnohá témata této publikace už několikrát probrala, mimo jiné i na stránkách našeho časopisu.

V popředí pozornosti publikace je především pojem text a jeho vztah k jazykovému stylu. Spojíme-li jej s příbuzným (spíše nadřazeným než synonymním) výrazem diskurz, je mu výslovně věnováno největší množství kapitol. Počíná se analýzou diskurzu [51](v jehož rámci se rovněž vykládá specifika monologu a dialogu) a pokračuje náročnou problematikou interpretace literárního textu, intertextuality, teorie kontextualizace, kritickou analýzou diskurzu, naratologií, syntaxí textu, textovou lingvistikou a poučením o typologii textů. Patří sem i ta část kapitolky o sémantice, která se věnuje významové výstavbě textu.

Další tematický okruh představuje jazykový systém posuzovaný z hlediska stylistiky. Jím se zabývají hlavně kapitolky o fonetice a fonologii, gramatice a systémové lingvistice.

Konečně do třetího okruhu můžeme zařadit ty výklady, které autorka věnuje interdisciplinárním oborům – teorii verbální komunikace, psycholingvistice a teorii relevance, sociolingvistice, rétorice a jazykové kultuře. V těsném obsahovém sousedství s tématy sociolingvistiky je i svěže a informovaně pojatá kapitolka o feministické lingvistice.

J. Hoffmannové však v její práci zdaleka nešlo jen o stylistiku jako disciplínu, ale také o styl sám. Proto na závěr svého výkladu zařazuje čtivě zpracovanou ukázku vlastního jemného stylového rozboru komunikačních strategií uplatněných v literárně ztvárněném dialogu z Poláčkových Mužů v ofsajdu.

Díky autorčině otevřenému pojetí vztahů stylistiky k jiným oborům, bližším i vzdálenějším, ztrácí smysl otázka, co v knížce chybí. Samozřejmě – a to se ostatně v publikaci konstatuje – bylo možné věnovat více místa souvislostem mezi stylistikou a tvaroslovím, které jsou pro češtinu velice závažné. Je správné, že publikace se víc soustředila na souvislosti spíše nové nebo nově se utvářející než tradičně rozvíjené. Např. náročná problematika stylu v překladu by se obtížně na omezenou plochu několika málo stránek vměstnala a autorka by těžko mohla přijít s něčím zásadně novým, jako to udělala jinde. Dlouhá historie stylistiky jako disciplíny praktické a normativní mohla vést k zařazení kapitolek na téma jazykové kodifikace, jazykové správnosti nebo školní výuky jazykovému stylu. Leccos mohlo být řečeno o úloze stylu v dějinách jazyků nebo konkrétního národního jazyka. Dodejme však, že poučení o mnohých tématech, která nejsou výslovně uvedena v nadpisech kapitol, v knížce vesměs najdeme. O leckterých se také zmiňují i závěrečné kapitoly Stylistika a … (ještě další obory?) a Závěr: současná situace stylistiky. Kdo autorku – osobně nebo z její bohaté publikační činnosti – zná, nepochybuje, že rozsah knížky i rozebíraných témat mohl být bez újmy na informativnosti několikanásobný. Trochu to napovídá i závěrečná bibliografie knížky.

Vzhledem k zaměření našeho časopisu si alespoň trochu podrobněji všimneme kapitolky o kultuře jazyka, resp. řeči. Spolu s tím se autorka vyrovnává i s pojmem jazykové správnosti, jehož vymezení je – jak říká – „nesmlouvavé a absolutní: něco správné je, něco není – nic mezi tím“. V souvislosti s problematikou normy a kodifikace mluví o preskriptivismu a o puristickém a brusičském období ve vývoji domácí jazykovědy, s nímž se domácí jazykověda „razantně vyrovnala“ díky činnosti členů pražské školy. Názor, že „co není v souladu s normou a kodifikací, není správné – a žádné odchylky se nepřipouštějí“, však už asi dnes těžko někdo zastává.

Objektivní pohled na vývoj jazykové kultury nicméně napovídá, že ani autorkou zatracovaný pojem preskripce není v současné jazykovědě naprosto nevědecký, ale že [52]zahrnuje poměrně složitou problematiku ovlivňování jazykových procesů (v rámci oboru nesoucího názvy institucionální lingvistika, jazykové plánování apod.). Koneckonců i do pojmu jazykové správnosti zasahuje vývojový pohyb normy a spolu s tím i změny v kodifikaci, které tento pohyb odrážejí. Rovněž bych očekával vysvětlení, proč v laické veřejnosti, a někdy dokonce i mezi lingvisty, stále žijí puristické tendence a proč se s nimi běžně setkáváme prakticky ve všech jazykových společenstvích, tedy nikoli jenom v češtině.

Rád přiznávám, že vyhraněné formulace této kapitolky jsou v celé této opravdu čtivé knížce opravdu výjimkou. Jsem ostatně přesvědčen, že autorka se vyrovnala s tématem stylistiky opravdu skvěle a že publikace Stylistika a … zaujme odborníky i všechny zájemce o moderní češtinu i o jazyk vůbec.

Naše řeč, volume 81 (1998), issue 1, pp. 50-52

Previous Eva Eckertová: Češi v Texase: moravské komunity a nářečí náhrobních nápisů

Next Ondřej Hausenblas: Poprvé, podruhé, potřetí to jde, proč ne po čtvrté a po sté?