Poprvé, podruhé, potřetí to jde, proč ne po čtvrté a po sté?

Ondřej Hausenblas

[Short articles]

(pdf)

-

Správně se podle Pravidel českého pravopisu píše po prvé i poprvé, po druhé i podruhé, po každé i pokaždé (§ 95 v Pravidlech českého pravopisu, akademické vydání, 1993), po třetí i potřetí (v pravopisném slovníčku). Jak se píšou vyšší případy opakování než tři, o tom Pravidla pravopisu ani Slovník spisovné češtiny (SSČ) nic výslovně nepraví (v SSČ je za heslem počítat hned počurat). Zdálo by se tedy logické, že výrazy po čtvrté, po desáté, po dvacáté, po dvacáté sedmé, po sté, po sté druhé, po dvou sté, po tisící, po tisící dvou sté třicáté osmé se budou psát také dohromady i zvlášť? Ovšem od stovky výše nás takto nic mluvit ani psát nenutí – malé číselné hodnoty v opakování nějakého případu pojmenovat potřebujeme, ale po sté už je většinou nadsázka (říkám ti to po sté). Přesnost až do jednotek (po tisící dvou sté třicáté osmé) by u těchto nadsazených výrazů byla v rozporu s hyperbolickým záměrem mluvčího. Malá explicitnost Pravidel by nás tedy nemusela trápit.

Avšak mezi jednotkami a stovkami je ještě mnoho hodnot: nad potřetí a pod posté. Jak nás řídí zvyk a cit? Podoby *posedmé, *podesáté by nás možná v psaném textu mírně překvapily, ale brzy bychom si zvykli. Skutečné problémy bychom s jazykovým citem a grafickými návyky měli u dalších, obdobných číslovkových výrazů pro vyšší hodnoty a u číslovkových výrazů složených: Psaní podvacáté, potřicátéprvé, pošedesátéosmé je nejen „divné“, ale opravdu nevyhovuje Pravidlům – přednost se dává buď psaní zvlášť (po třicáté prvé), anebo částečně dohromady při převráceném pořadí jednotek a desítek (po osmačtyřicáté). Tuto zásadu vyrozumíme z § 97. Tam se uvádějí příklady číslovek základních a řadových, mezi nimiž se nám nabízí i stý padesátý, ale stopadesátý (odst. b). Takové psaní dohromady by totiž bylo nepřehledné, slovo by bylo opticky obtížně luštitelné. Jenže výrazy s obráceným pořadím jako poosmačtyřicáté, a tedy snad i nepravděpodobně postojedenasedmdesáté se patrně mají psát dohromady, jak vyrozumíváme podle vzoru čtyřiapadesát, jedenadvacetkrát, devítistý, stopadesátý (§ 97a).

Citované paragrafy svou náznakovostí zakládají nejistotu pro řadu dalších případů: uvádějí poprvé i po prvé, ale chybí tu za prvé – zaprvé, za druhé – zadruhé. Pro ty se musíme podívat do slovníčku. Jsou tam, i za třetí – zatřetí, ale za čtvrté už tam není. Jde tedy řada dublet i výše? Zadesáté, zapadesátétřetí – za padesáté třetí – zapadesáté třetí – za padesátétřetí – zatřiapadesáté – za třiapadesáté? A co za sté – zasté? Přestože pravděpodobnost výskytu takových výrazů v řeči je větší – potřebujeme jimi členit text –, budou takto složitě strukturované texty nejspíš číslovány (např. 53.1.1.) a v hlasité četbě by se [za sté] a [za sté] nerozpoznalo.

Pro psaní posté, zasté by mluvila i podobnost s případy jako zajedno, stokrát – a ty se ovšem píšou patrně pouze dohromady. Ani zde však formulace Pravidel není jednoznačná: „c) Spojení předložek se zájmeny a číslovkami se pí[54]šou většinou dohromady, např. beztoho, … vjedno, zajedno, zato: obojím způsobem se však píše např. mimoto i mimo to, poprvé i po prvé,…“ (§ 96). Znamená tu slůvko většinou, že se slova na řádce příkladů s psaním dohromady smějí psát i zvlášť, anebo to neznamená víc, než že vedle příkladů dohromady psaných máme pamatovat i příklady z řádku s obojím psaním? Představuji si žáka, studenta a jeho učitele, kterak během kontrolní slohové práce bádají nad praktickou příručkou.

Nejde však jen o okrajovější případy typu zatřiapadesáté. Základní zmatení uživatele a zejména žáčka nastalo obvykle už u psaní základních číslovek od dvou set. Dvě stě píše většina národa v rozporu s Pravidly dohromady, protože koncovka původně duálová -ě je neprůhledná, výraz se stává spřežkou a přestává se skloňovat. Je to navíc první složená číslovka pojmenující hodnoty nad jednu stovku: (jedno) sto, dvě stě, tři sta …, dvěma stům, třem stům, čtyřem stům. Tvary základních jednotkových číslovek jsou každý jiný: (jedna) – dvě – tři, (jednoho) – dvou – tří, jednomu – dvěma – třem… Takové tvary žádný dojem pravidelnosti skloňování neskýtají, jazyk nespisovný navíc různě analogizuje: dvouch–třech, dvoum–třem ap.

Výraz stě roztrhl řadu, která by snad upevňovala povědomí uživatele o skloňovacím paradigmatu sto jako „město“: v 2. p. by původně mělo stát kapacita do dvou set lidí, podnik s dvěma sty zaměstnanci/ů jako „do dvou měst, s dvěma městy“, ale už se přijímá i „do dvě stě lidí, do dvě stě padesáti lidí“, „s dvě stě zaměstnanci“, a v praxi se to (ovšem chybně) píše často dohromady a s koncovkami, které neprozrazují pádovou příslušnost výrazu: „s dvěstě zaměstnanců“.

Nejistota v skloňování následujících číslovek tři, čtyři (analogizace s dvě: třema, čtyř(r)ma v 7. p., splývání tvarů (včetně nespisovných) 3. a 7. pádu ke třema stům), ale také komplikace a jejich následovné zjednodušení u hodnot mezi sty: se třemi sty padesáti > s tři sta padesáti, to vše vede uživatele, aby číslovkové výrazy neohýbal: kapacita do tři sta lidí, podnik s tři sta zaměstnanci/ů. Pokud se složený výraz neohýbá a ztrácí tak charakteristiku syntaktického spojení (zejm. u dvě stě), není divu, že uživatelé píšou výraz dohromady: kapacita do *dvěstě, *třista lidí, podnik s *dvěstě, *třista zaměstnanci/ů.

Je ještě jedna opora pro váhání a posléze i pro psaní *dvěstě, *třista: řadové číslovky se podle náznaku v Pravidlech píšou dohromady: § 97 uvádí příkladmo devítistý, stopadesátý / stý padesátý. Proč není možno psát i *devíti stý, je zřejmé: devíti zde není náležitý pádový tvar řadové číslovky, jakým je stý.

Obdobnou ztrátu povědomí o paradigmatickém zařazení pozorujeme asi právě i u výrazů po sté, podruhé/podruhé. Význam opakovanosti je stále zřetelný, ale povaha výrazů po+druhý, po-j-stý jako spojení předložky s kvantitativním přídavným jménem ve středním rodě mizí, protože nemá opodstatnění. Spřežka se plně lexikalizovala a její sémantická motivovanost se v povědomí uživatelů zastírá. To se asi děje i u výrazů jako podvaadvacáté: pod jediným hlavním přízvukem a v psaní dohromady se přestává výraz identifikovat jako spojení předložky s přídavným jménem ve středním rodě. To se zde z hlediska uživatelského hodí: Za co prvního, za jaké druhé nyní mluvíme, píšeme, po co prvního se mi něco stalo? Jsou to vlastně jen jiné názvy čísel než jednička, jedna [55]atd., jimiž bychom mohli v odbornějším textu psaném své odstavce číslovat.

Pozoruhodné na češtině a na našem jazykovém citu ovšem je to, že u vyšších číselných hodnot máme výrazy, které (z rozdílných důvodů) nevypadají pěkně psány tak, ani onak: po sté X posté, po dvou sté X podvousté (nevypadá to jako podoustve, malé ryby, nebo jako pod fousy?), po tisící X *potisící atd. až do nekonečna. Co je na nich „nepěkného“? Neprozrazují dost pravidelně a dost rychle svou přináležitost k podobě prvního pádu (tj. k základnímu tvaru, v němž si asi slova v paměti představujeme). Sté je ovšem šestý, jindy i druhý pád jednotného čísla ženského rodu od stý, podle vzoru „mladé“, ale koho by to hned napadlo? Tisící je ovšem pádový tvar vedle tisícího, tisícímu, tisícím, ale o tom, jak málo průhledně patří k jiným měkkým přídavným jménům, svědčí i to, že jazyk nespisovný upravuje odvozeninu podle zřetelnějších typů: tisícátý jako dvacátý. To však s číslovkami jako stý, dvoustý patrně ani v nespisovné řeči nejde: *dvoustátý?

Jen dohromady píšeme také výrazy jedenkrát, dvakrát – to se významově podobá psaní poprvé, podruhé. Proto má smysl kodifikací povolit psaní posté, když píšeme dohromady stokrát a také jedenadvacetkrát. Divné je, že ani Pravidla, ani SSČ ani Slovník spisovného jazyka českého se u hesla -krát nebo v příslušném výkladu (Pravidla 5c) nezmiňují o existenci vyšších hodnot než pětkrát, několikrát, tolikrát. Jakpak bychom asi měli psát 105×? Sto pětkrát? Stopětkrát?

Dokonce i napoprvé se píše dohromady, asi proto, že se považuje za „spojení předložek a příslovcí“ (Pravidla 5d). Určitý pokrok ve formulaci pravopisných zásad – ale velmi nesystematicky – se objevil v Příruční mluvnici češtiny (Nakladatelství Lidových novin, Praha 1995): mezi příklady na ustálená spojení s řadovou číslovkou při označení číselného pořadí, v němž se odehrál děj, je uvedeno i posté. Paradoxní opět je, že zde figuruje jen v řádce výrazů psaných dohromady, kdežto příklady psané zvlášť končí u po desáté (§480).

Jaké plyne z četby Pravidel a slovníků poučení? Rozhodnutí o tom, co psát dohromady a co zvlášť, je ve spisovném jazyce evidentně dost subjektivní. Držme se Pravidel, kde můžeme a umíme, a nepronásledujme zle ty, kdo se náhodou nebo vědomě od příkladů na číslovkové výrazy odchýlí. – Ve škole se radši podívejme, jestli žáci dokážou nějaký výsledek spočítat, a co se týče poprvé a zaprvé, jestli dokážou svůj text vůbec rozdělit na odstavce, které by potřebovali očíslovat. Učme a pak taky hlídejme, jestli naše myšlenky mají vůbec vědomou hierarchii a jestli my sami i naše děti a žáci se dokážeme vyjadřovat s ohledem na to, že naši adresáti se potřebují nějak vyznat v našem výkladu…

Naše řeč, volume 81 (1998), issue 1, pp. 53-55

Previous Jiří Kraus: Mnoho tváří stylistiky v knížce Jany Hoffmannové

Next Jan Králík: Druhý bez dvou za dvacet dva?