Máte kontakty na správné lidi?

Anna Jirsová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Vděčným tématem rubriky zabývající se pohybem a změnami v jazyce jsou vazby – především u sloves, ale i u podstatných jmen, neboť mnohá podstatná jména tzv. dějová zachovávají charakter sloves, tedy i jejich „usouvztažňovací“ schopnost, a stejně jako slovesa mají vazbu.

Všimneme si zde, jak se do „vazebných poměrů“ češtiny zařazují některá jména přejatá. Aby mohla být používána, musí se cizí substantiva vřadit do tvarové soustavy češtiny. Především se musí zařadit k jednomu ze tří rodů (tím je dán způsob jejich skloňování) a dále, pokud to jejich význam vyžaduje, uplatňuje se u nich i vazba, kterou si zpravidla nepřinášejí z jazyka původního.

Jistá bezradnost při užívání vazeb u substantiv přejatých se často řeší tak, že přejímají vazbu českého jména sémanticky blízkého, a tedy vyskytujícího se ve stejném kontextu, ve stejných souvislostech (zaměnitelného s nimi). Na několika příkladech ukážeme, jak se cizí substantiva chovají z hlediska vazebného.

Ilustrací toho, že cizí jména často mívají vazbu shodnou s vazbou českých jmen s nimi synonymních, může být z latiny přejaté podstatné jméno kontakt (‚spojení, styk, dotyk’). Nejčastěji se užívá ve spojení s předložkou s a 7. pádem (Vysoký policejní důstojník byl odvolán pro kontakty s podsvětím). Při posuzování vhodnosti nebo nevhodnosti předložkové vazby vycházíme z toho, že význam substantiva a význam předložky musí být ve shodě, nemohou si odporovat. Předložka s označuje u sloves i jmen vzájemný (reciproční) styk, vztah (shodu/neshodu: dohoda/konflikt s odbory), uvozuje partnera recipročního děje; významově tedy zcela harmonuje se substantivem kontakt. Nově je stále frekventovanější spojení kontakt na někoho (Kontakty banky na vládní kruhy jsou realitou). V případech, kdy se u téhož jména (nebo slovesa) objevuje další vazba, hledáme pro to důvod významový, očekáváme, že nová vazba je projevem nějakého nového významového odstínu substantiva. Předložka na se užívá ve vazbách se substantivy (a slovesy), která mají význam obrácení pozornosti, zaměření ap., a uvozuje předmět této činnosti. Kontakt na někoho se od kontaktu s někým liší tím, že jde o vztah nikoli vzájemný, ale jednosměrný (‚spojení na někoho’). Je tedy užití dvou předložkových vazeb u substantiva kontakt zcela náležité, neboť je významově zdůvodněné.

K cizím jménům dnes často užívaným, téměř můžeme říci ke slovům módním, patří i z řečtiny přejaté podstatné jméno skepse. Zajímavý je posun v jeho významu za posledních 10–15 let. Ve Slovníku spisovné češtiny (z r. 1978) je definováno jako ‚pochybnosti o možnosti poznání’ (tedy především jako filozofický termín). Nový Akademický slovník cizích slov (který vyšel v roce 1995) má už definici daleko [218]méně speciální, a to ‚pochybování, nedůvěra’. Skepse tedy dnes znamená totéž, co pochybnosti (o něčem) a má i stejnou vazbu, např.: Ve společnosti panuje skepse o tom, jak bude dál. Ponecháme-li stranou skutečnost, že autor mohl stejně dobře použít českého pochybnosti, nemůžeme proti vazbě o něčem nic namítat. Předložka o se 6. pádem se užívá u substantiv (a sloves) označujících projevy uvažování a sdělování (např. už zmíněné pochybnosti o něčem, dále myšlenky, také zprávy o něčem ap.). Vzhledem k tomu, že skepse znamená i nedůvěru k něčemu, setkáváme se i s větami typu Skepsi ke koaličním stranám nás nikdo vyučovat nemusí. Předložka k se 3. pádem se spojuje se substantivy (a slovesy) znamenajícími vhodnost, přízeň/nepřízeň, souhlas n. odpor ap. Je tedy rovněž ve shodě s významem podstatného jména skepse. Vedle těchto dvou náležitých vazeb jsme se ale setkali i s větou Nízká účast ve volbách souvisí především se všeobecnou skepsí ve smysl druhé parlamentní komory. Předložka v se 4. pádem uvozuje v češtině vazbu jmen (a sloves) znamenajících ‚víru, naději’ (víra ve vítězství ap.). Tato (už třetí) vazba (zřejmě motivovaná tím, že autor snad chtěl vyjádřit „nevíru“ ve smysl druhé parlamentní komory) s významem podstatného jména skepse neharmonuje, není významově zdůvodněná, a není tedy náležitá.

Na závěr si ještě všimneme případu záměny, kontaminace vazeb, nepochybně nesprávného. Nedávno jsme v tisku četli větu: Obhajoby se ujímá právník, zatím stále ještě plný ideálů ve spravedlnost. Zde autor spojil substantivum ideál (‚vznešená, ušlechtilá myšlenka’) – které vazebné doplnění nutně nepotřebuje, významově je soběstačné – s vazbou v něco zřejmě pod vlivem podstatného jména víra (ve spravedlnost). Pokud bychom chtěli specifikovat povahu, charakter ideálů, bylo by to možné vazbou o něčem (stejně jako mohou být myšlenky o něčem) nebo prostým genitivem (ideál čeho).

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 4, s. 217-218

Předchozí Jiří Rejzek: Capart

Následující Milan Hrdlička: Bratras neviděl?