Časopis Naše řeč
en cz

Jazykověda na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Milan Jelínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mladší jazykovědná pracoviště v nových vysokoškolských střediscích podávají důkaz o tom, že jejich lingvistický a lingvistickodidaktický výzkum přináší cenné výsledky. Svědčí o tom i čtyři čísla Sborníku katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, která vyšla pod názvem Jazyk a řeč jihočeského regionu v létech 1992 až 1995. Třebaže články v těchto sbornících patří do různých jazykovědných disciplín, z velké části mají velmi dobrou vědeckou úroveň a důstojně reprezentují českobudějovické jazykovědné pracoviště. Z úspěšné vědecké činnosti bohemistů působících na Jihočeské univerzitě lze vyvodit i příznivý závěr o úrovni bohemistického studia v Českých Budějovicích. Potvrzují se tak dobré zkušenosti s učiteli českého jazyka a literatury, kteří nabyli bohemistického vzdělání na Jihočeské univerzitě.

Z jazykovědných oborů, které se pěstují v Českých Budějovicích, je třeba na prvním místě jmenovat dialektologii vztaženou k jižním Čechám. Nejen rozsah dialektologických článků, ale i jejich umístění v čele sborníků ukazuje na to, že budějovičtí bohemisté považují průzkum zeměpisných nářečí a slangů v jihočeské oblasti za úkol nejdůležitější. Bylo by žádoucí, aby se podobnému nářečnímu výzkumu věnovala všechna nová regionální bohemistická střediska.

V Budějovicích se zkoumání místních nářečních jevů věnuje hlavně M. Janečková a Zb. Holub. Oba mají dialektologické příspěvky ve všech čtyřech sbornících. Hned ve Sb. I podávají oba metodicky dost propracovaný přehled gramatických a lexikálních jevů, kterými se Českobudějovicko liší od spisovného jazyka a také od nářečních skupin sousedních. Nářeční materiál k tomuto přehledu byl sebrán v 80. letech a na počátku 90. let; promluvy byly zaznamenány na magnetofon a pak přepsány budějovickými studenty. Informátoři patřili většinou k nejstarší generaci, tj. ke generaci narozené na počátku 20. stol. Oba autoři článků zvolili postup diferenční: zaměřili se na jevy příznakové a vypustili znaky, které má jihočeská oblast společné s jinými nářečními skupinami v Čechách. Mohli konstatovat, že nářečních rysů přibývá směrem k oblastem okrajovým a že u mladších uživatelů nářečí dochází k míšení s obecnou češtinou. M. Janečková se zaměřila víc na stránku gramatickou, Zb. Holub na lexikální; druhý autor popsal zvláště stav dialektu na Doudlebsku.

[211]Ve Sb. II M. Janečková rozšířila svůj pohled z užšího rámce Českobudějovicka na okresy Písek, Jindřichův Hradec, Tábor, Pelhřimov, Strakonice a Prachatice. Také v tomto případě zvolila stejnou metodu jako při zkoumání vlastního Českobudějovicka – analyzovala mluvené projevy informátorů zaznamenané na magnetofonu. Škoda, že nemohla zjistit rozšíření jednotlivých nářečních jevů přesněji (byla by asi k tomu nutná dotazníková metoda) a že nezaznamenala nářeční izoglosy na mapce. Ve Sb. III si autorka stanovila úkol ještě širší: srovnala nářeční jevy jihočeské se západočeskými. Informace čerpala tentokrát od nářečních mluvčích mladších, a tím si vytvořila předpoklad pro zachycení některých vývojových tendencí. Bohužel i v tomto článku chybějí mapky. Ve Sb. IV otiskla M. Janečková zajímavý článek o nespisovných prvcích v mluvě střední generace jižních Čech. Analýzou promluv informátorů pocházejících převážně z jihočeských měst zjistila, že vývoj směřuje k unifikaci s obecně českým interdialektem a že se jen v tvarosloví uchovávají pevněji regionalismy.

V článcích M. Janečkové je věnována značná pozornost slovní zásobě. Ve Sb. IV pak autorka uveřejnila článek o německých přejímkách v jihozápadočeské nářeční oblasti a pokusila se je roztřídit podle kritérií významových i formálních. Podala tak další důkaz o tom, že puristické představy o jazykové čistotě lidových nářečí byly jen pověrou. Na průzkum lexikálních jevů se zřejmě stále víc specializuje Zb. Holub. Ve Sb. II otiskl rozsáhlý článek o stavu pomístních jmen v obcích Komařice, Ledenice, Nová Ves a Strážovice. Jeho článek obsahuje nejen pozoruhodný materiál, ale vyznačuje se i promyšlenou metodikou výkladu názvů. Ve dvou článcích analyzoval Holub lexikální zvláštnosti Doudlebska: ve Sb. IV podal výklad některých slov a slovních spojení, která jsou pro tento kraj charakteristická, a ke každému prvku připojil etymologický komentář; ve Sb. III se zaměřil na frazeologismy vyskytující se v mluvě nejstarší generace. I když si oba články zasluhují pochvalu, je třeba autorovi doporučit, aby při výkladech odlišoval údaje potřebné od nadbytečných.

Jihočeským slangům se dostalo velmi dobrého popisu a výkladu z pera A. Jaklové. V 1. čísle pojednala krátce o slangu obecně a pak otiskla slovník slangu cirkusáckého, roztříděný podle věcných skupin. Pozoruhodný materiál sebrala, roztřídila a vyložila z oblasti slangu pivovarského a uveřejnila ho ve Sb. II. Neméně důkladné a metodicky promyšlené jsou její články o slangu vorařském (Sb. III) a rybářském, popř. rybníkářském (Sb. IV). Oceníme zde zvláště to, že autorka ve všech případech podala historii příslušné profese na Českobudějovicku a že v posledních dvou článcích k věcně utříděnému soupisu slangových výrazů připojila slovotvorný rozbor.

Vedle článků dialektologických tvoří náplň českobudějovických Sborníků stylistické analýzy prozaických textů jihočeských autorů. Zatímco si dialektologové vypracovali poměrně účinnou metodu zpracování nářečního materiálu, stylistici metodu interpretace uměleckého textu hledají. Metodologickou nehotovost nelze jim ovšem vytýkat, odráží to jen obecný stav naší stylistiky. Pozoruhodné jsou ve sbornících články B. Junkové, zejména její rozbor dialogických pásem v prozaických textech M. Brůhové, P. Pavlíka a Fr. Skorupky (Sb. II). Autorka se zaměřila na zjišťování poměru mezi mluvní aktivnostní a pasivností literárních postav, na stylistické rozdíly způsobené sociálním postavením mluvčích, na jazykové jevy podmíněné různými psychickými stavy postav, na vlivy komunikační strategie u účastníků dialogu [212]aj. Předností článku je celostní pojetí autorského stylu, které umožňuje určovat funkci jednotlivých prvků ve struktuře díla. Tato metodologická zásada byla uplatněna i při detailnějších rozborech dialogů P. Pavlíka (Sb. I) a M. Brůhové (Sb. IV); v obou případech autorka prokázala chvályhodnou znalost syntaxe mluvených projevů. Dodejme ještě, že věnovala samostatný článek rozboru nespisovných prvků v textech jihočeských autorů (Sb. III). Sestavila zde nejen inventář nespisovných jevů, ale pokusila se zjistit i jejich funkce ve struktuře prozaických textů.

Pracovníci českobudějovické katedry českého jazyka nezanedbávají ani výzkum starších textů z jihočeské oblasti. Významným příspěvkem k poznání stavu češtiny v první třetině 18. stol. je článek M. Davida o jazyce a stylu českých barokních kázání Fr. M. Kruma (Sb. II). Výsledky Davidova zkoumání potvrzují rozkolísanost spisovné češtiny v době Krumově a zároveň ukazují, že i v barokním období byly mezi jednotlivými texty značné stylistické rozdíly. Výzkumem stylu prozaických textů 19. a první poloviny 20. stol. se zabývá H. Váchová. Ve sbornících uveřejnila článek o některých stylistických rysech K. Klostermanna (Sb. I), cestovatele J. J. Paulíka (Sb. III) a autorky historických románů N. Bonhardové (Sb. IV). I když se H. Váchová zatím nedopracovala ucelenější metody stylistického výzkumu, nelze jí upřít schopnost vystihnout v souboru stylistických jevů rysy dominantní.

Metodik českého jazyka ocení výsledky výzkumu vyučování slohu, které ve všech číslech Sborníku otiskl K. Dvořák. První článek o využívání publicistického stylu ve slohové výchově (Sb. I) má sice charakter spíše deklarativní, ale další Dvořákovy příspěvky jsou podloženy svědomitým výzkumem. Je tomu tak ve dvou článcích rozebírajících písemné projevy žáků základních škol (Sb. II, III) a pak zejména v dobře dokumentovaném článku o slohu písemných projevů studentů nejvyššího ročníku Biskupského gymnázia v Č. Budějovicích (Sb. IV). Pozornosti si zasluhuje Dvořákův pojmoslovný aparát, který umožňuje vystihnout stupeň úspěšnosti žáků při plnění zadaného slohového úkolu.

Náš referát o českobudějovických sbornících by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli články uveřejněné k jubileím jihočeských jazykovědců a metodiků jazyka. M. David zhodnotil činnost bohemisty Františka Oberpfalcera-Jílka, narozeného v Růžově u Trocnova (Sb. III); anglisty Bohumíra Trnky, rodáka z Kletečné u Humpolce (Sb. IV); autora školních učebnic češtiny Václava Petrů, původem z Klenovic u Soběslavi; metodika slohu Antonína Jenneho, pocházejícího z Oseku u Milevska (Sb. II); lexikologa a metodika Ludvíka Pokorného, docenta Pedagogické fakulty v Č. Budějovicích (Sb. IV). A. Jaklová napsala oslavný článek k 80. výročí narození metodičky české mluvnice a stylistiky Marie Jerhotové (Sb. II) a M. Janečková připomněla stejné výročí historičky a metodičky češtiny Marie Cirklové (Sb. II); obě osmdesátnice byly kdysi vysokoškolskými učitelkami českobudějovické Pedagogické fakulty.

Celkový dojem ze sborníků je příznivý. Je zřejmé, že v Českých Budějovicích vyrostlo významné středisko jazykovědné bohemistiky a že českobudějovické sborníky je třeba zařadit mezi publikace, které lingvista pracující v bohemistice musí sledovat.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 4, s. 210-212

Předchozí Karel Komárek: Acta onomastica k poctě Vladimíra Šmilauera

Následující Petr Nejedlý: Co ve slovnících nenajdete: zhůvěřilost

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1