Časopis Naše řeč
en cz

Mluva mládeže v Podkrkonoší

Jarmila Bachmannová

[Články]

(pdf)

-

Mluvě mládeže byla soustavně věnována pozornost při výzkumu městské mluvy pro potřeby Českého jazykového atlasu (ČJA).[1] V konfrontaci s nejstarším zjistitelným stavem tradičního teritoriálního dialektu, reprezentovaného příslušníky staré venkovské generace, představovala totiž výrazný protipól na ose časové: V mluvě mládeže bylo možno sledovat značný posun od nářečí směrem k útvaru „vyššímu“ (tj. k obecné češtině v Čechách a k spisovnému jazyku na Moravě), i když se v ní do jisté míry zachovaly i některé regionálně příznačné rysy nářeční.

S cílem postihnout tyto dvě tendence zhruba o dvě desítky let později byl v letech 1995–96 uskutečněn výzkum mluvy mládeže také na jedné základní škole na Železnobrodsku, které náleží k okrajovému podkrkonošskému pásu severovýchodočeské (svč.) nářeční oblasti.[2]

Informárory byli žáci 5.–8. třídy, necelá stovka dětí narozených v rozmezí let 1980–84, které se do této školy v někdejší střediskové obci scházejí z několika sousedních vesnic.

Pro výzkum mluvy mládeže byl sestaven speciální dotazník, který vznikl adaptací původního orientačního dotazníku pro výzkum ČJA. Jeho první část zachycuje základní demografické údaje (jak dlouho žije respondent v místě, odkud pocházejí jeho rodiče, jaké je jejich nejvyšší dosažené vzdělání a současné zaměstnání, zda ve společné domácnosti žije některý z prarodičů apod.), do druhé části jsou pak zařazeny vybrané jazykové jevy, přičemž se jako nejvýhodnější osvědčilo doplňování požadovaných tvarů do předtištěných vět. Součástí výzkumu bylo i pořízení zvukových nahrávek souvislejších vyprávění. Materiál shromážděný těmito dvěma různými metodami explorace byl adekvátním způsobem využit: Ze záznamů hovoru byly čerpány všechny uváděné ilustrační doklady, navíc se tyto promluvy staly východiskem hlavně pro sledování jevů hláskových, zatímco znaky tvaroslovné byly soustředěny do dotazníku, neboť ve spontánních projevech jsou obvykle málo frekventované. Dokladové výrazy i ukázky [185]souvislého vyprávění jsou zapsány obvyklou fonetickou transkripcí; naproti tomu jednotlivá hesla z dotazníku, s nímž žáci pracovali, transkribována nebyla.

Neuvádíme samozřejmě úplný výčet nářečních znaků zachycených při výzkumu, soustřeďujeme se pouze na nejnápadnější z nich, které se také objevovaly v mluvě častěji, a to (ve shodě s orientací výzkumu) v rovině hláskoslovné a tvaroslovné.

Při určování četnosti výskytu vycházíme především z procentuálně propočtených údajů dotazníkových – u některých vybraných položek je uvádíme pro srovnání v tabulkách nebo číslicí v závorce za příslušným dokladem. Ta pak značí souhrnný údaj ze všech čtyř tříd. Přihlížíme však také k analýze souvislých mluvených projevů nahraných na magnetofonové kazety, při nichž děti hovořily často značně spontánně. V porovnání s písemnými odpověďmi dotazníkovými jsou tyto texty samozřejmě více regionálně příznačné.

I. Hláskosloví

Nářeční rysy hláskoslovné byly v shromážděném materiále zastoupeny nejpočetněji.

U některých respondentů se až nápadně často vyskytuje výslovnost hlásky v jako labializovanějšího w obvykle v pozici intervokalické, ale i jinde (tam je takowej vodovod; takowi plíški blejskawi; čokoládowi figurki; a wšude… sme sipali; skákali šipki – wšechno možní; jak je dworek u školi; každimu nabízel dwacku; po mokrí tráwje; že mu wipusťime kolo). Rovněž běžná byla výslovnost polosamohláskového na konci zavřených slabik (to sme tam vopraṷdu bili asi hoďinu; voňi zroṷna učitelki ňák; (lev) strašliṷje řval; a houboṷňik… já ho moc rát nemam; a koulički rúzní bareṷní). Přitom je patrné, že výslovnost hlásky zůstává vázána na frekventovaná slova typu zroṷna, praṷda, vopraṷdu apod., zatímco nepříznaková výslovnost hlásky v /f/ bývá spíše v citaci jmen a méně obvyklých názvů (já a Marketa… a Vrchofskej; táta pučil Líďe Havloví kajak; viktorije králofská × do Drškowa, v Harachoṷje) a při označování reálií novějších (to mi na sjezdofki né).

V mluvě mládeže se hojně objevuje změna dn>nn>n a ďň>ňň>ň (jennou nás tam vistrašila ňáká kráwa; jena (rybička) plavala; sme… dostali pořáňňe vihubovaní; sou tejko hoňe drahí; to bilo posleňi den) včetně mezistupně spočívajícího v oslabené artikulaci hlásky d – zachycené většinou u různých tvarů číslovky jeden (ešťe jednoho křečka; já a jedna holka; bila na náz hodná); pouze jednou se podařilo zaznamenat i zdvojenou výslovnost skupiny -nn- (do ti kamenní zítki). Četný byl i výskyt obdobné změny dl>ll>l (nakonec se rozholli; fšecko dobře dopallo; spal velle mňe; pole toho se určuje), popřípadě oslabené artikulace dl- (tak sme se rozhodli; asi pjet nás tam spadlo do vodi; ribňiček se stavidlem).

Ojediněle (častěji snad v projevech emocionálně zabarvených) byla zachycena i zdloužená výslovnost slabikotvorných likvid r a l (jak tam kŕmili toho hada; [186]dis se jelo po akwárku pŕstem; to vĺni skákali) jako reflex někdejší výslovnosti těchto hlásek s průvodním slabikotvorným vokálem. Tento rys byl dříve v řeči zdejších rodáků velice nápadný, proto se také žertovně říkalo, že v Derškoṷje perší na smerkovi perkinko.

Za povšimnutí stojí i fakt, že z mluvy mládeže pozvolna mizí rovněž typické svč. krácení í>i vyskytující se v kořeni i v koncovkách slov (srov. ukázky souvislého vyprávění v závěru).

II. Tvarosloví

Z nářečních znaků tvaroslovných byl nejčetněji registrován výskyt morfologizované koncovky -ej (<í) v 7. sg. ženských substatntiv měkkého zakončení – s mírně vyšší frekvencí u konkrét. Tuto variantu lze ještě v mluvě dnešní mládeže pokládat za většinovou.

zkoumaný jev

5. tř.

6. tř.

7. tř.

8. tř.

s prácej

24 %

27 %

52 %

33 %

pod lavicej

66,5

30

82

76,5

lžicej

50

36

64

87

kropicej, hadicej

45

25

74

82

s radostěj

20

9

43

50

s holej

47

55

74

88

Při výzkumu bylo zjištěno, že koncovka -oj v 3. a 6. sg. živ. maskulin, která bývá obvykle uváděna jako jeden z výrazných rysů tohoto nářečí, z mluvy mládeže ustupuje. Údaje z dotazníku potvrzují její o něco častější výskyt u substantiv tvrdého sklonění.

zkoumaný jev

5. tř.

6. tř.

7. tř.

8. tř.

holičoj

14 %

9 %

23 %

12 %

tátoj

19

12,5

22

5,5

Honzoj

15

32

5,5

Zajímavé výsledky byly zaznamenány u přídavných jmen přivlastňovacích, kde si konkurovalo několik podob. Obecně převládaly vlastní tvary posesivní – u forem 1. sg. přivlastňujících mužským osobám (ve shodě s většinovým územ na území českého jazyka) bez koncového -v – (sousedu kluk 23,3 %, sousedu pes 44 %, sousedova kočka 51,1 %, bratru svetr 87,6 %, bez sousedova psa 28,7 %, od sousedovy kočky 40,7 %, do bratrova svetru 32,2 %, k Pavlatově chalupě 46,7 %). Pronikání složených tvarů do mluvy mládeže je však výraznější než u příslušníků generace střední (sousedovej pes 4,6 %, bratrovej svetr 7,2 %, sousedová kočka 1,1 %); ještě častěji se tyto podoby objevují v nepřímých pádech (bez sousedovýho psa 24,7 %, do bratrovýho svetru 67,7 %, k Pavlatový chalupě 29,5 %).

[187]Výraznou inovací v mluvě mládeže je užívání „univerzálního“ (neměnného) zakončení na -ovic (sousedovic kluk 42,3 %, sousedovic pes 45,2 %, sousedovic kočka 47,7 %, sousedovic kluci 27,5 %; od sousedovic psa 46,5 %, od sousedovic kočky 35,8 %, od sousedovic kluků 13,2 %; k Pavlatovic chalupě 13,2 %). Je zajímavé, že tato podoba (výzkumem pro ČJA zachycená např. na západním okraji středočeské nářeční oblasti) je ještě pro příslušníky současné střední generace zcela nepřijatelná. Jen zřídka byly v žákovských testech zapsány podoby genitivu posesivního (bráchy svetr 4,1 %).

Podoby máme upečený, mám uklízený, už je ustlaný apod., které vyjadřují kategorii výsledného stavu, lze i nadále hodnotit jako základní; dublety mám upečeno, máme nakoupeno, tj. příčestí trpné s tvarem jmenným, proniká do mluvy mládeže jen v omezené míře.

zkoumaný jev

5. tř.

6. tř.

7. tř.

8. tř.

máme upečený

100 %

91 %

94 %

72 %

máme upečeno

9

4

28

Další nápadnou inovací v mluvě mládeže této oblasti je většinové zakončení participia l-ového u sloves 2. třídy na -nul, které lze hodnotit jako šířící se jev obecněčeský. Vyskytuje se častěji u typu „tiskl“, méně u typu „začal“. U střední generace se tato podoba neobjevuje, pociťují ji jako cizí – „pražskou“.

zkoumaný jev

5. tř.

6. tř.

7. tř.

8. tř.

sed

47,5 %

18 %

26 %

71 %

sednul

52,5

82

74

29

už to začnulo

23

17

20

15

V souvislém vyprávění se však objevily i podoby hyperkorektní typu holki brzi usli.

Slovesné tvary jako pršalo, seďal apod. a infinitivy zakončené na -ť, kterých užívají nejstarší mluvčí, se v řeči příslušníků mladé generace nevyskytují.

K posouzení míry vlivu sousedních nářečí bylo do dotazníku zařazeno i několik neúplných vět na doplnění. Žáci dopisovali buď varianty typicky svč., nebo podoby nověji na toto území pronikající. Šlo o spojení: díval ses × díval si se; já sem tady – kde seš ty? × kde si ty?; ten svetr je mně malej × je mi malej; vrať mně to × vrať mi to; moc uhlí × moc uhlího.

Z výsledných údajů vyplývá, že jako nedubletní se jeví spojení díval ses a moc uhlí (vždy 100 % odpovědí – zde je ovšem třeba počítat s vlivem spisovné kodifikace); ve 3. sg. zájmena je základní tvar mně (74 %), dubleta mi proniká častěji do mluvy mladších dětí (rozdíly mezi jednotlivými třídami byly vskutku nápadné: 5. tř. 45,5 %, 8. tř. 6 %); o něco slabší tendence k šíření je patrná [188]u podoby si (kde si ty 21 %) v poměru k základnímu tvaru seš (kde seš ty 79 %).

III. Závěry

Při výzkumu mluvy mládeže bylo zjištěno, že nejdéle přetrvávají znaky místního nářečí v rovině hláskoslovné, neboť jde o rysy, které si mluvčí namnoze ani neuvědomují. Ty také byly u zkoumaného vzorku dětí zaznamenány nejčastěji. Nejnápadnější z nich jsou doposud zbytky příznačné regionální výslovnosti hlásky v jako polosamohláskového nebo labializovanějšího w a též různé etapy změny dl>ll>l a dn>nn>n (včetně oslabené výslovnosti hlásky d ve skupinách dl, dn). Z rysů tvaroslovných se nejpevněji udržuje koncovka -ej v 7. sg. fem. měkkého zakončení. Ostatní znaky se objevují řidčeji, přičemž je patrný rozdíl v míře „nářečnosti“ jednotlivých respondentů ovlivněný podstatně faktory mimojazykovými, z nichž nejdůležitější je, jak se ukázalo, dlouholetá zakotvenost rodiny v místním prostředí a přímý jazykový vliv prarodičů. Zkoumané děti tvořily totiž skupinu vzácně homogenní, neboť téměř všechny se v místě současného bydliště narodily a většinou i rodiče byli místní, popřípadě se přistěhovali z nepříliš vzdáleného okolí.

Výzkum dále prokázal, že do mluvy mládeže pronikají některé inovace. Nápadný je velice častý výskyt neměnné koncovky -ovic u příd. jmen přivlastňovacích jako sousedovic pes a zakončení participia l-ového u sloves 2. třídy (typu „tiskl“ a „začal“) na -nul: lehnul, sednula, co si pak počnula; méně frekventované je pak užívání podob mi na úkor tradičního mně v 3. sg. zájm. já (dej mi to) a výskyt tvaru si vedle obvyklého seš (kde si). Spíš jen ojediněle byla zaznamenána spojení jako máme upečeno místo převládajícího typu máme upečený. Tyto jevy lze vysvětlit především působením sdělovacích prostředků (jak známo, počet rozhlasových a televizních pořadů určených mládeži, v nichž moderátor promlouvá k posluchačům často „nekonvenčně“ obecnou češtinou, stále vzrůstá), neméně závažným faktorem napomáhajícím šíření těchto nových podob je pak beze sporu i takřka nepřetržitý kontakt zdejších obyvatel s četnými chalupáři z jiných nářečních oblastí.

Celkově lze konstatovat, že mluva mládeže v okrajovém podkrkonošském úseku českých nářečí je i v současné době regionálně příznaková, i když se v ní – jak bylo výše naznačeno – projevují výrazné vývojové změny.

IV. Vybrané ukázky vyprávění

– Mirku, pamatuješ se, jak sme potkali tam dole vopici?

– No, bila takowá, prosťe voblečená, s ťím – s prádlem na sobje.

– A jak mňela voďítko, jak nám řikali, že prej kouše…

– Pak sme šli ke lvovi, a ten strašňe řwal, protože… to… spal a mi sme ho virušili ze spánku, tak strašliṷje řval. A tučňáci se mi tam nejvíc líbili. Protože [189]dicki, dis se tam jelo po akwárku pŕstem, tak woňi za ťim jeli…

(Daniel Polman, Miroslav Hybler, Tomáš Gráb)

 

– To sme jeli do botanickí zahradi, tam bili rúzní vjeci: kaktusi a takoví rúzní wjeci, jako sou rúzní lekňíni. Nejvječi lekňín bil viktorije králofská. No a pak tam bili rúzní ribi a takovídle. No á bil tam bahňik, a to je takowej velkej, takowá veliká riba – a ta se skovává do rúznejch trubek a tak…

– No, mňe se tam líbil krokodíl. Takovej velkej – a von bil línej, tak, jen tak sme se museli schowávat, abi trošku popošel. No, von bil takowej zelenej…

(Jakub Růžička, Jan Dörndorfer)

 

Vo prázdňinách sem choďila ven, tropili sme šeljakí blbosťi, rozbili sme jednou i vokno á… f kraviňe, prože mi sme mňeli takovej domeček á pak sme choďili do kravina si pro vodu a jennou nás tam vistrašila ňáká kráva, že zabučela, a šichňi se lekli a zdrhali voknem ven a… a já a jedna holka sme se chitli vokna a vono se rozbilo – a sme zdrhali.

(Romana Kubáčková)

 

– No tag doma dáwame třeba sekirku poc ctúl – já newim, proč ce to ďelá, ale dáwame peňíze pot talíře, abi(sme) bili ňáki bohati, sestra dicki hází botou ke dwéřím, jak se ji wotoči, esi patou nebo špičkou: diš špičkou, tak jako de do svjeta nebo ňeco – se wdá brzo. Posíláme loťki, komu dál dojede, tak ten bude – dál dojde. To zapálíme… do skořápek svíčku… a foukáme do ňich.

– A mi musíme jíst pravidelně čočku a hrách na to, na Šťedrej wečer, abi bilo šťesťí – tak… A houboṷňik taki musime, tak to já ho moc rát nemam.

(Otto Pavlata)


[1] Srov. např. P. Jančák, K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas, NŘ 60, 1977, s. 227–237.

[2] S dodatečnými díky je třeba připomenout, že celá tato akce se setkala s pochopením jak u vedení školy, které pro výzkum připravilo optimální pracovní podmínky, tak i u žáků samých. Jen vzhledem k této nevšední vstřícnosti se podařilo shromáždit potřebný materiál v požadovaném rozsahu.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 4, s. 184-189

Předchozí Ivana Svobodová: Zdá se to být sen? Bohužel ne. (O nedidaktické Didaktis)

Následující Marie Těšitelová: 100 let od vydání prvního frekvenčního slovníku