K problematice syntaktických vztahů a jejich terminologie

Josef Hrbáček

[Články]

(pdf)

-

Přibývá nových mluvnic a skladeb češtiny[1] a uplatňuje se v nich již tzv. valenční syntax. Protože některé skladby „roubují“ valenční syntax na tradiční analytickou a (u nás převážně) závislostní syntax, přibývá i nejasností v pojetí a výkladu syntaktických vztahů.

V Příruční mluvnici češtiny je celá vztahová problematika věty redukována v podstatě na vztah jeden, a to valenční.[2] V rozvité větě jsou však i vztahy jiné; dá se říci, že většina vztahů v rozvité větě jsou vztahy nevalenční a těmi se „valenční“ syntax musí rovněž zabývat při popisu procedur, jimiž se ze základové větné struktury (ZVS) tvoří textová věta.

Popis syntaktických vztahů v syntaxi valenční a v syntaxi analytické (tradiční) se liší zorným úhlem, z něhož vztahy popisujeme, a funkcí toho či onoho druhu přístupu k větě.

Tradiční, analytická syntax vychází z hotové textové věty, jak ji recipient vnímá, a v souhlase s procesem dekódování věty recipientem ji analyzuje na její komponenty a vztahy mezi nimi. Analytický postup vede jak k segmentaci věty, tak k jejímu rozkladu na dvě složky, jimiž je tvořena každá jednotka znakové povahy, na složku významovou a výrazovou. Proto se studium větných vztahů v analytické syntaxi realizuje ve dvou rovinách. Oddělují se od sebe vztahy sémantické (predikace, determinace, koordinace, apozice) a vztahy formálněsyntaktické (hypotaktické: kongruence, rekce, adjunkce, a parataktické), aby se posléze konfrontovaly a sledovala se jejich spjatost. Je přitom třeba lišit samy vztahy a prostředky jejich realizace.

Valenční syntax vychází z jádra věty, jímž je gramatický predikát (predikátorem je verbum finitum – VF –, samo, nebo není-li plnovýznamové, doplněno výrazy významovými), a na základě valence predikátu (a intence VF, jež ho tvoří) sleduje utvořenost tzv. základových větných struktur, které se zachycují větnými vzorci. Aby se dospělo nakonec ke konkrétním textovým podobám vět, [170]většinou přesahujícím své ZVS, je nutno formulovat substituční (rozvíjecí a rozšiřovací) pravidla na základě syntagmatických možností daného jazyka. Tato syntaktická metoda popisu věty z hlediska kreativního vyžaduje též jiný způsob popisu vztahů ve větě a v důsledku toho i jiné jejich označování. Vztahy jsou tu nazírány z opačné strany než v syntaxi analytické a nejsou diferencovány na vztahy v rovině významové a v rovině výrazové. Protože valenční syntax je v podstatě teorií tvoření (utvořenosti) věty, budu obojí vztahy terminologicky obecně diferencovat jako vztahy větné (v analytické syntaxi) a vztahy větotvorné (ve valenční syntaxi).

Chceme-li nejprve shrnout nedostatky popisu větných vztahů v analytické syntaxi, lze to stručně provést ve třech bodech.

1. Nerozlišovaly se v minulosti vždy zřetelně vztahy a prostředky vyjádření vztahů. Např. Vl. Šmilauer v Novočeské skladbě[3] zařazuje mezi jazykové skladební prostředky, tj. mezi prostředky zvukové, pořádek slov a spojovací výrazy, také shodu a řízenost. Shodu a řízenost mezi prostředky vyjádření syntaktických vztahů počítá zřejmě i F. Kopečný, když shodu i řízenost zařazuje do kapitoly o „syntaktických a jiných mluvnických prostředcích“, jimiž se vyjadřují vztahy mezi slovy ve větě.[4] Jestliže nazveme formálněsyntaktické vztahy shody a řízenosti, jimiž se realizují vztahy sémantické, prostředkem vyjádření těchto sémantických vztahů, pak zvukové prostředky, slovosled, vztahová slova a morfologické koncovky jsou prostředky prostředků, a proto nelze kongruenci a rekci klást s nimi do jedné řady. Např. vztah determinační, a to týž typ determinace kvalifikační, který je jak ve spojení krásný zpěv, tak ve spojení krásně zpívat, je vyjádřen v prvním případě formálně vztahem shody, v druhém případě vztahem slabé závislosti (adjunkcí). Prostředkem vyjádření těchto formálněsyntaktických vztahů je pak v prvém případě (u vztahu shody) morfologická koncovka adjektiva, v druhém případě (u slabé závislosti) slovnědruhová příslušnost závislého slova, tj. jeho adverbiální forma. Žádný typ závislosti (shoda, řízenost, slabá závislost) se však nedá považovat za nutný prostředek vyjádření determinačního vztahu. Determinace může zůstat těmito formálními vztahy nevyjádřena (khaki košile) nebo může být vyjádřena paratakticky (výrazy na sobě formálně nezávislými: chudák maminka). Prostředkem vyjádření vztahu predikace (predikátorem) není shoda, nýbrž VF. Shoda je obvyklou formou tohoto vztahu (ne však nutnou, viz případy typu Čas jsou peníze), a tedy zase [171]vztahem. Tam, kde se sémantické vztahy nerealizují vztahy formálními a obvyklými prostředky těchto vztahů, realizují se jinými jazykovými prostředky přímo, např. slovosledem: Ke své khaki uniformě si koupil košili × Ke své uniformě si koupil khaki košili. Zcela zřetelně rozlišil typy (druhy) syntaktické závislosti (shodu, rekci, slabou závislost) a prostředky, jimiž se vyjadřují (slovnědruhová charakteristika pojmenování, flexivní koncovky, spojovací výrazy, slovosled, fónické a grafické prostředky), K. Hausenblas.[5] I dnes se však můžeme setkat s tím, že shoda, řízenost (a tzv. přimykání) se označují jako syntaktické prostředky syntaktických vztahů; nekladou se však již do jedné roviny s prostředky morfologickými, lexikálními a zvukovými.[6]

2. Nerozlišuje se vždy při výkladu syntaktických vztahů rovina významová a rovina obsahová (univerzální logicko-sémantická struktura). Do syntaktického popisu věty patří rovina významová a rovina jazykové formy. Rovina obsahová jako sféra kognitivních procesů stojí mimo jazyk. Jazyk je jejím odrazem. Mluvnický význam věty je abstrakcí větného obsahu a zformálněním její konkrétní sémantiky. Vyjádřili to pregnantně již téměř před čtyřiceti lety M. Dokulil a F. Daneš: „význam je obsah v zrcadlení formy.“[7] Věty stejného obsahu: Vlak tam jede hodinu a Vlakem se tam jede hodinu mají různou významovou strukturu danou rozdílností formy. Instrumentálová forma substantiva „vlak“ ruší ve větě význam subjektový a nahrazuje ho významem prostředkovým. To jsou celkem jasné a uznávané teoretické základy syntaktických výkladů v české mluvnici. Přesto se v oblasti syntaktických vztahů tyto teoretické premisy vždy nedodržují.

Vl. Šmilauer zařadil mezi významové vztahy větné také parentezi (vsuvku), přestože ji jak on, tak jiní syntaktikové charakterizují jako výraz formálně do věty nezapojený. Není-li vsuvka do věty formálně zapojena, není vztahem významovým, její zapojení do struktury větné spočívá jen na obsahové souvislosti mezi ní a větou bázovou. Za vsuvku (nevětnou) nemohou být považovány příklady s výrazy sice zvukově a graficky vyčleněnými, ale formálněgramaticky do věty zapojenými: Prudké onemocnění – asi zánět plic – rázem učinilo žití jejímu konec. Letošní kos (jeden z potomků loňského) je méně osobní.[8] V obou případech jde o apozice. Skutečná nevětná vsuvka, do bázové věty formálněsyntakticky nezačleněná, souvisí s bázovou větou pouze obsahově: Redaktorům svazku (F. Daneš, Z. Hlavsa, M. Grepl) se podařilo jednotlivé kapitoly spojit v pevný celek. Mezi významové vztahy větné tudíž nepatří.

[172]Obsahově se často vymezuje rovněž významový vztah apoziční (přístavkový), a v důsledku toho se nadměrně rozšiřuje. Vymezuje se obvykle bez zřetele k formě vyjádření, buď jako „vztah široké totožnosti“ (Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 1966, s. 353), nebo jako označení téže skutečnosti (Příruční mluvnice češtiny, 1995, s. 519). Ve shodě s tím pak do apozice počítá Šmilauer nejen spojení Oldřich, kníže český, ale též kníže Oldřich (tzv. apozici těsnou) a Příruční mluvnice zase tzv. „ztotožnění“ typu gramatika čili mluvnice (s. 521). Vyjdeme-li ze základního a patrně nezpochybnitelného typu apozice, jímž je typ Oldřich, kníže český, vidíme, že k základním formálněsyntaktickým znakům apozice patří volné spojení s pauzou (v písmu signalizovanou čárkou, popř. pomlčkou), které je příznakem významového vztahu nevětné predikace. Apozice není vyjádření totožnosti, nýbrž tvrzení totožnosti. Podle mého mínění nejvýstižnější (i když poněkud úzké) vymezení apozice podal už V. Mathesius: „Apozice je nevětná predikace vyjádřená prostě přiřaděným souřadným výrazem jmenným“.[9] V rovině významové je apoziční vztah vztahem polopredikačním a polodeterminačním. U různých výrazových typů apozice, tohoto „zjevu polovičatého, přechodního“ (Mathesius), je výraznější jednou vztah predikační, jindy determinační. Predikačnost apozice je nejzřetelnější, jsou-li v apozičním vztahu výrazy nominální a nominativní. Apozice jako významový větný vztah je tedy utvářena též syntaktickou formou.[10]

3. Nerozlišují se vždy důsledně vztahy významové a vztahy formálněsyntaktické (význam a výraz). Zejména často se od sebe neodděluje významový vztah koordinace a formálněsyntaktický vztah parataxe (souřadnosti), jako by šlo vždy jen o dvojí stránku téhož vztahu. Ale vztah koordinace lze vyjádřit nejen souřadně, ale i formou závislostní a dále vztahem řazení (v souvětí).[11] Např. v rejstříku Bauerovy-Greplovy Skladby spisovné češtiny (Praha 1980, s. 356) najdeme pod heslem „souřadnost“ pouze odkaz k heslu „koordinace“. O nerozlišování koordinace a souřadnosti v starších syntaxích a také o nezřetelné diferenciaci sémantického vztahu determinace a formálněsyntaktického vztahu závislosti, jímž se determinace sice často, ale ne vždy vyjadřuje, jsem psal jinde, a nebudu to proto zde již rozvádět.[12] Směšování významové a výrazové roviny při popisu syntaktických vztahů však můžeme vidět i dnes. Např. v mluvnici Čeština pro učitele[13] je koordinace charakterizována jako vztah mezi členy na [173]téže syntaktické úrovni, což je však znak souřadnosti (s. 182), a vztah dominace se tu vymezuje jako „vztah mezi nestejnorodými členy nebo celky, z nichž jeden dominuje nad druhým, je nadřazen. Dříve se vztah pojmenovával přesně opačně: podle toho, že jeden z členů je nadřazenému členu podřízen (subordinován), se vztahu říkalo subordinace, případně i determinace, protože závislý člen byl determinován (určován) členem na vyšší úrovni.“ (!?) (s. 183). Ztotožňování závislosti, která tu zcela splývá s dominací (o tom viz níže), a determinace je z citátu zřejmé. Afinita mezi rovinou syntaktické formy a významu však nesmí vést k jejich nerozlišování, k jejich ztotožnění.

S nástupem a postupným šířením syntaxe valenční dochází v některých našich nových mluvnicích k směšování vztahů větných (z analytické syntaxe) a větotvorných (z valenční syntaxe). O tom svědčí i výše uvedený citát z Češtiny pro učitele, který ztotožňuje dominaci se závislostí (subordinací). Termín dominace v akademické Mluvnici češtiny 3 byl zvolen ne proto, aby jen vystřídal termín závislost (podřadnost, subordinace), nýbrž proto, aby vyhověl větotvornému aspektu, z něhož je vykládána struktura věty, protože v souladu s valenční teorií je podmět dominován přísudkem, podobně jako je přísudkem dominován předmět, přestože přísudek ve vztahu k podmětu je závislý a ve vztahu k předmětu je řídící. Závislostní syntax nevidí v přísudku jediný vrchol věty jako syntax valenční (větotvorba). Východiskem syntagmatického ztvárnění věty je pro ni podmět. Jestliže recenzentka Mluvnice češtiny 3 v NŘ (1989, s. 190) soudí, že „je těžko možné přijmout názor, že substantivum v nominativu (subjekt) je dominováno formálním predikátem, vždyť naopak predikát je tímto substantivem formálně dominován (shoda)“, je to rovněž svědectvím toho, že vztah dominace chápe jako závislost v pojetí analytické závislostní syntaxe.

Výsledkem nejasné diferenciace mezi vztahy větnými a větotvornými jsou dále pojmy „rekce subjektová“ pro levou valenci[14] nebo „slabá rekce“, čímž je charakterizována pravá valence nerekční: Octl se na ulici, před domem, venku … apod.[15] Z hlediska analytické syntaxe jde v rovině sémantické o determinaci, která je v rovině výrazové vyjádřena adjunkcí (slabou závislostí).

Poměr vztahů větných a větotvorných musí být v syntaxi řešen v závislosti na řešení poměru syntaxe valenční a analytické. Nesdílím v té věci plně názor, který předkládá např. Greplova-Karlíkova Skladba spisovné češtiny (Praha 1986, s. 15): „Největším problémem zůstává, jak sladit novější výklady a typologii větných struktur založené na principu slovesné valence a intence s popisem a typologií tradiční, založenou na syntaktických vztazích výrazů ve větě a jejich [174]větněčlenských funkcích. Metodologicky čistší by bylo zvolit jedno ze zmíněných řešení. Pro první, novější mluví jeho větší poznávací síla. Druhé je ovšem základním výkladovým principem uplatňovaným v dosavadní školské praxi… Bylo proto nutné vyložit přístupy oba a propojit je navzájem natolik, nakolik to bylo možné.“ Je nutno souhlasit se stanoviskem, že „je nutné vyložit přístupy oba“ (i ve školní výuce). Aby syntaktická analýza věty byla úplná, je třeba, aby se oba pohledy (analytický a kreativní) doplňovaly. Vznik nové syntaktické metodologie nemá tradiční syntax nahradit, nýbrž ji má doplnit. Uvědomíme-li si souvislost obou syntaktických postupů s bipolárním charakterem komunikace (jíž věta slouží), je zřejmé, že preferování pouze jednoho z nich znamená jednostranný pohled na větu a její stavbu. Nesoudím však, že by se měly oba přístupy kombinovat nebo že by valenční syntax bylo vhodné naroubovat na tradiční analytickou syntax. Syntax valenční a analytická jsou dvě komplementární složky syntaktického popisu, které nazírají větu z protilehlých pólů komunikačního aktu, takže je propojit organicky nelze. Je příznačné, že většina tradičních syntaktických popisů začíná vymezením (definicí) věty vycházejícím z její textové totality (ať je tato vymezena zvukovými a grafickými signály nebo přetržitostí struktury textu – „pole syntaktických vztahů“) a postupně se přes různé klasifikace větných celků dostává ke konkrétním stavebním prvkům věty a vztahům mezi nimi. Postup valenční syntaxe je zcela odlišný, vychází se z větotvorného jádra, z verba finita, na základě jeho valenčního potenciálu se dospívá k popisu základových větných struktur (zachycených větnými vzorci) a od nich uplatněním derivačních a substitučních pravidel k větným celkům. Vztah syntaxe valenční a syntaxe analytické je analogický na nižší rovině jazykové stavby vztahu slovotvorby a morfémiky. V morfémice „členíme-li postupně slovo (slovní tvar) na menší a menší bezprostřední složky, dospějeme k nejmenším útvarům, které mají ještě povahu znakovou, tj. jsou charakterizovány po stránce výrazové i významové. Takové nejmenší části mající svůj výraz a význam… nazýváme morfy.“ (Mluvnice češtiny 1, s. 177) Opačně postupuje slovotvorba: sleduje, jak se z bázového morfému derivací nebo skládáním vytvářejí slova, přičemž „je přirozené, že z výsledků slovotvorných procesů zajímají synchronní slovotvorbu pouze ty slovotvorné útvary, které jsou dosud pociťovány jako realizace slovotvorných schémat jazyka, a mohou proto být v řeči neustále znovu reprodukovány.“ (MČ 1, s. 193) Slovotvorba je od komunikačního procesu oddělena, není jeho bezprostřední součástí, protože v komunikaci se pojmenovací prostředky používají, nikoli tvoří. Větotvorba (valenční syntax) je do komunikace zapojena bezprostředněji, mluvčí větu podle modelu tvoří v procesu komunikace. Proto slovotvorba si zachovává vůči mluvnici autonomnější postavení než větotvorba, která zůstává plně v rámci syntaxe. Obě složky syntaxe jsou však relativně autonomní a vůči sobě komplementární a na tomto principu [175]je třeba založit i popis syntaktických vztahů. Je třeba je popisovat autonomně v souladu s postupem dané syntaxe, a je proto vhodné je zásadně rozlišit i terminologicky. Globálně je možno je z pohledu kreativního nazývat větotvorné, kdežto z hlediska analytické syntaxe se tradičně (v rámci věty) nazývají větné.

Na uvedených zásadách je v podstatě budován valenční popis vztahů v Mluvnici češtiny 3. MČ 3 záměrně zvolila pro vystižení vztahů z hlediska větotvorného jiné termíny (dominace, valence, zmnožení, adordinace), než používá pro vztahy na týchž místech ve větě syntax analytická. A právě tam, kde MČ 3 odlišného termínu v jednom případě nepoužila, u koordinace, o níž se mluví v obou syntaxích (analytické i valenční), se rovněž nevyhnula jistému směšování koordinace jako jednoho z druhů zmnožení s koordinací v pojetí analytickém, kde je chápána jako spojení slov nebo vět v logicko-významovém vztahu konjunkce nebo disjunkce. Hypotakticky vyjádřená koordinace (Otec s matkou šli do divadla; viz MČ 3, s 395) nemůže být současně vykládána jako druh zmnožení, protože zmnožení „toliko násobí obsazení jedné větné pozice“ (s. 15). Spojení typu otec s matkou je ve shodě s terminologií vztahů používanou v MČ 3 druh dominace, a to rozvíjení. Rovněž koordinace vět, jíž vzniká souvětí (koordinační: slučovací, odporovací…), není zmnožením syntaktické pozice ve struktuře větného celku, nýbrž přiřazením jedné věty k druhé, čímž vzniká text. Koordinačním zmnožením v oblasti mezivětných vztahů je pouze (v terminologii MČ 3) koordinace začleněná (s. 393). Výklad koordinace je tedy rovněž případem ne dost principiálního rozlišování vztahu větotvorného a větného.

Pro popis syntaktických vztahů z hlediska větotvorného jsem použil poněkud modifikované terminologické soustavy (ve vztahu k MČ 3)[16]

Vypustil jsem ze soustavy vztahů v MČ 3 termín „dominace“, který není chápán v některých mluvnicích valenčně a není podle mého názoru tak zřetelně motivován větotvorně jako ostatní termíny. Termín rozvíjení se mi jeví z tohoto hlediska jako průhlednější. Je sice také zatížen používáním v tradiční syntaxi, [176]ale je to pojem nazírající vztah dynamicky a není v něm rozlišena rovina významu a formy, podobně jako v jiných termínech popisujících větotvorné vztahy, a byl proto použit (v užším smyslu než zde) i v Mluvnici češtiny 3. Valencí by se tedy rozumělo vždy valenční rozvíjení, které stojí proti rozvíjení nevalenčnímu.

Velmi výstižný (z větotvorného hlediska) termín „zmnožení“ v MČ 3 označuje vztah, který se dělí na zmnožení koordinační a zmnožení adordinační. Navrhuji užívat těchto souslovných termínů; jednoslovný termín koordinace může být ve výkladu tvoření věty, jak jsme dovodili, zavádějící. Termín koordinace by bylo snad možno ve větotvorné syntaxi nahradit vedle souslovného termínu koordinační zmnožení i jednoslovným českým ekvivalentem násobení (syntaktické pozice).

Rovněž ve výkladu adordinace je třeba mít na zřeteli, že jde o druh zmnožení, souslovný termín „adordinační zmnožení“ tuto souvislost stále připomíná. Jestliže „adordinační skupina je spojení dvou, v některých případech i více členů téže syntaktické platnosti“ (MČ 3, s. 418), pak do zmnožení (adordinačního) sotva patří např. tyto doklady: Přišli všichni kromě Jiřího. Přišli všichni, včetně Jiřího (s. 428). Nějak jsme si poradit museli: loď jsme přenesli přes skály (s. 425). Většinou jsou tyto přírodní podmínky příčinou tzv. hydrotermální činnosti: na povrchu se nacházejí gejzíry, horké prameny, výrony přehřáté páry a plynů (s. 429). Všechny tanec nadchl, jen ne prince (s. 428). V prvních dvou větách nejsou členy v téže syntaktické platnosti, v dalších dvou příkladech nejde o adordinaci, tedy zmnožení, protože to není vztah uvnitř syntaktické konstrukce, jde o vztah textový. V posledním příkladě jde o souvětí (tzv. souřadné), tedy útvar rovněž textový. Jestliže „ve spojeních jako v hale na nádraží nejde o adordinaci, nýbrž druhý člen je přívlastkem“ (s. 433), pak adordinací ovšem není ani spojení román Bratrstvo (s. 431), protože jde o nominativ jmenovací, který plní rovněž syntaktickou funkci přívlastkovou.

Podle MČ 3 lze typy adordinačních vztahů popisovat dvojím způsobem: Jednak bez zřetele k jejich pořadí ve výpovědní realizaci, tedy jakožto vztahy izotropní (statické), jednak se zřetelem k pořadí, jakožto vztahy lineární (dynamické).“ (s. 421) MČ 3 probírá sémantickou výstavbu adordinačních skupin podle obou hledisek. Statický popis adordinace („popis izotropních vztahů v adordinační skupině“) neodpovídá však plně větotvornému hledisku valenční syntaxe. Není proto divu, že se do tohoto popisu promítají často i vztahy ze syntaxe analytické, zejména vztah determinace, s nímž se jinak v MČ 3 nepracuje (viz s. 421 a jinde). „Klade-li se pak otázka, který člen je základem skupiny“, domnívám se, že při důsledném pojetí adordinace z hlediska větotvorného bude základním členem skupiny – kromě některých zvláštních případů – člen první, který je rozšířen o člen druhý, resp. členy další. Proto se mi jeví jako nejvýstižnější ekvivalent cizího termínu adordinace český termín rozšíření (rozšiřování).

[177]Zmnožení je tedy v podstatě dvojí, jednak násobení větné pozice, jednak rozšíření větné pozice o člen (nebo členy) další, který první člen doplňuje: prostě doplňuje nebo zpřesňuje, konkretizuje, hodnotí, vysvětluje, opravuje apod.

---

[1] Jsou to po akademické České mluvnici (3. díl – Skladba, 1987) např.: Příruční mluvnice češtiny (kolektiv autorů, Praha 1995); J. Novotný, Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie) (Ústí nad Labem 1994); J. Hubáček, E. Jandová, J. Svobodová, Čeština pro učitele (Opava 1996); M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk (Praha 1996).

[2] V rejstříku Příruční mluvnice češtiny najdeme pouze vztah valence. V textu se v kap. o spojování vět (s. 554) používá bez bližšího určení i charakteristik typu „kompletuje“, „determinuje“ (jedna věta druhou).

[3] Praha 1966, s. 57n.

[4] F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 35n. Srov. též výklad A. Jedličky v čl. Nauka o větě v nových učebnicích českého jazyka pro 6.–8. postupný ročník. (Český jazyk IV, 1954, s. 274): „Cílem výkladů… je… poznat prostředky, jimiž se toto spojování slov ve větu děje (shoda, podřízenost, spojovací výrazy, pořádek slov, prostředky zvukové, jako intonace apod.).“

[5] K. Hausenblas, Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování, Bulletin Vys. šk. rus. jaz. a lit., Praha 1958, s. 23–51 (viz zvl. s. 32n.).

[6] J. Kačala, Syntaktický systém jazyka, Jazykovedný časopis 1992, s. 3–12.

[7] M. Dokulil, F. Daneš, K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, in: O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 232.

[8] Novočeská skladba, Praha 1966, s. 402.

[9] V. Mathesius, Podstata apozice a její druhy, in: Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 302.

[10] Srov. k tomu též E. Hošnová, K vývoji české syntaxe, Praha 1994, s. 62.

[11] J. Hrbáček, K problematice syntaktických vztahů parataktických, NŘ 1991, s. 181–188.

[12] J. Hrbáček, Několik poznámek o syntaktickém vztahu závislosti, Český jazyk a literatura 46, 1995–96, s. 5–13.

[13] J. Hubáček, E. Jandová, J. Svobodová, Čeština pro učitele, Opava 1996.

[14] Srov. J. Novotný, Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie), Ústí nad Labem 1994, s. 152.

[15] Viz pozn. 14, s. 163.

[16] M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk, Praha 1996, s. 330.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 4, s. 169-177

Předchozí Redakce Naší řeči

Následující Ivana Svobodová: Zdá se to být sen? Bohužel ne. (O nedidaktické Didaktis)