Známkoprávní spory

Ivana Bozděchová

[Short articles]

(pdf)

-

V naší době, často s oblibou nazývané „bouřlivá“, nás nepřekvapí, slýcháme-li nebo čteme-li o nějakých sporech. Už jsme si zvykli na termín spory majetkoprávní. Může nás však překvapit či zarazit vyjádření „známkoprávní spory“. Jaký je význam tohoto složeného přídavného jména? Máme-li právo na známku, tak jako v případě práva na majetek, o jakou známku jde? V kontextu námi poprvé zaznamenaného výskytu v ekonomickém zpravodajství Radiožurnálu byl význam explicitně objasněn (mluvilo se o sporech o právo užívat ochrannou výrobní známku, konkrétně o známku firmy Budweiser). I přesto nás toto nové slovo z hlediska významu nemusí uspokojit. Jeho hlavním nedostatkem je, že podstatné jméno v jeho 1. členu (známka) je víceznačné. Primární, nebo alespoň nejčastěji vybavované a uvědomované významy jsou: známka = „klasifikační stupeň ve škole“ a „úřední cenina na dopis či pohled“. Tato značně [108]silná asociace je v rozporu s významem, které má toto složené slovo označovat. Pro jednoznačnou identifikaci významu je nutné bližší určení – o jaký typ známky jde (tj. „výrobní, ochranná známka“). Bez rozlišujícího přívlastku je toto (vlastně eliptické) pojmenování nedostatečné. Srovnejme výše uvedené přídavné jméno majetkoprávní, jehož význam „týkající se práva na majetek“ je dostatečně zřetelný ze složeniny samé (lexikální význam podstatného jména majetek je jednoznačný). Zdá se, že přídavné jméno známkoprávní bylo utvořeno mechanicky, nápodobou, aniž byl dostatečně zvážen jeho lexikální význam. Existuje přesnější vyjádření daného významu pomocí složeného přídavného jména? Napadá nás náhrada synonymem k termínu ochranná známka: ochranná značka. Složené slovo by tedy znělo značkoprávní – oprávněně však i zde lze namítnout, že značky jsou různé…

Laik, ale i lingvista se pozastavil nad významem neologismu značkoprávní. Slovotvorce pak zaujal formální model tvoření této složeniny. Analogie vede k přídavným jménům typu státoprávní, občanskoprávní, která jsou však motivovaná přívlastkovým spojením přídavného jména s podstatným jménem („státní právo, občanské právo“). Položí si tedy otázku o produktivnosti a četnosti modelu, podle kterého složenina známkoprávní vznikla: podstatné jméno 1 + předložka + podstatné jméno 2 = člen 2 + spojovací hláska + člen 1 + odvozovací přípona, tj. právo + na + známku (právo ke známce) = známk-o+práv-n(í).

Hlubší pohled do slovotvorného systému složených přídavných jmen odhalí skutečnost, že výše uvedený model je značně omezený, a zdá se, že i neproduktivní. Tímto způsobem jsou v rámci obecných jmen utvořena pouze jednotlivá přídavná jména, jako např. stylisticky zabarvené a idiomatické *mlékobradý (srov. motivující spojení „(teče mu) mléko po bradě“). Podle tohoto modelu se dále tvoří vztahová přídavná jména od vlastních zeměpisných názvů, které obsahují spojení podstatného jména s předložkou ve funkci rozlišujícího přívlastku. Srov. např. černskobenešovský (Benešov nad Černou), vltavotýnský (Týn nad Vltavou), labskokostelecký (Kostelec nad Labem), hostýnskobystřický (Bystřice pod Hostýnem), lužnickoveselský (Veselí nad Lužnicí), orlickoústecký (Ústí nad Orlicí), orebskotřebechovický (Třebechovice pod Orebem), podještědskojablonský (Jablonné v Podještědí) atd. Těchto přídavných jmen existuje v češtině poměrně hodně – je to dáno velkým množstvím motivujících vlastních zeměpisných názvů uvedeného typu. Tyto složeniny jsou však uměle tvořené, nelze je tedy považovat za skutečný slovotvorný model; navíc se v běžné praxi užívají celkem zřídka.

Našemu modelu, jehož základem jsou dvě podstatná jména, se dále podobá větná dvojice, ve které jsou oba členy spojeny spojkou (neobsahuje tedy předložku). Tak se tvoří velmi specifický typ složenin, které jsou v důsledku svého speciálního významu značně omezené, i když početné a potenciálně produktivní. Jsou to odborné zoologické a botanické názvy, jako např. drátosrstý (motivované spojením „(mající) srst jako drát“, hvězdonosý („mající výrůstky na nose ve tvaru hvězdy“), veslonohý („mající nohy podobné veslu“), vrbolistý („mající listy podobné listům vrby“) – podobně: javorolistý, šalvějolistý, narcisokvětý, klínoocasý, lžicozobý, paprskoploutvý, srpoperý, šavlozubý, šrouborohý, trubkonosý, čaponohý, [109]psohlavý, příp. hodnotící přídavná jména s přeneseným významem: větrokřídlý, větronohý („mající křídla nebo nohy jako vítr“, tedy rychlý). Podoba těchto složených přídavných jmen s posuzovaným známkoprávní je však především formální. Jak je z obecného významu uvedených přídavných jmen zřejmé, patří do jiné sémantické skupiny, a to nejen pro svůj vlastní lexikální význam (odborné termíny zoologické a botanické), ale i pro obecný význam slovotvorný. Tato přídavná jména náleží totiž mezi tzv. bahuvríhiové (přivlastňovací) složeniny, které pojmenovávají vlastnost (obecněji příznak) podle něčeho, co patří nositeli této vlastnosti (příznaku).

Mezi složenými přídavnými jmény, která mají jako základ obou svých členů podstatná jména, můžeme ještě uvést jeden typ, který se však od přídavného jména známkoprávní liší typem skládání. Jde o složeniny tvořené čistou kompozicí (tj. nemají odvozovací příponu), např. barvoslepý („slepý na barvy“, tj. „co se barev týká“), vzduchotěsný („těsný vůči vzduchu“), vodotěsný („těsný vůči vodě“) atd. Ani tato přídavná jména nejsou však v češtině příliš početná.

Jak se tedy po zevrubném synchronním úsudku slovotvorném zdá, nové přídavné jméno známkoprávní vlastně tím, že mj. není výkladovými slovníky současné češtiny zaznamenáno, představuje nový přírůstek v poměrně zvláštní a početně i frekvenčně nevelké skupině složených desubstantivních vztahových přídavných jmen. Všeobecně můžeme konstatovat, že nových vztahových složených desubstantivních přídavných jmen v současné době přibývá velice mnoho, většinou se však tvoří na základě větné dvojice přídavné jméno + podstatné jméno. Ačkoliv je novotvar známkoprávní významově nejednoznačný, formálně (strukturně) je přijatelný. Přiřadí-li se k tomuto doposud poměrně řídkému modelu další slova, zůstává otázkou. Přáním pak (a to snad nejen slovotvorcovým) je, aby se užívala nejenom jazykově správně a významově přesně, ale také v kontextech příznivějších, než jsou spory. Byť by šlo o pivo…

P. S. Nebo právě proto?

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 2, pp. 107-109

Previous Milan Harvalík: O zdrobňování a o jednom dialektismu

Next Jiří Kraus: Definice jako příběh