O zdrobňování a o jednom dialektismu

Milan Harvalík

[Short articles]

(pdf)

-

Pro utvoření deminutivní podoby od substantiva myš používá čeština příponu -ka (myška), chceme-li vytvořit deminutivum druhého stupně, připojíme k základu myš sufix -ička (myšička). Při nářečních výzkumech prováděných v letech 1993–1994 na Hořovicku, v přechodové oblasti mezi středočeskou a jihozápadočeskou nářeční podskupinou, byla u jednoho ze starších informátorů několikrát zapsána forma mišťička, v běžném zápisu myštička. Vzhledem k vyššímu počtu pozitivních dokladů u informátora samého i u dalších členů jeho rodiny lze vyloučit přeřeknutí, spíše jde o rodinný úzus.

Na první pohled můžeme -t- interpretovat jako vkladnou hlásku, podobně jako vysvětluje -l- ve slově mlíč ’míč’ – známém právě z jihozápadočeské nářeční oblasti – komentář v Českém jazykovém atlase.[1] Vhodnější se však zdá vycházet při výkladu ze základu myšk-, u něhož po [107]přidání přípony -ička došlo ke stejné alternaci jako např. u substantiva tužka – tužtička. Toto chápání podporuje rovněž doklad mušťička ’malá muška’ pocházející od mluvčí střední generace, která žije ve stejné obci. Stejně je tvořena také homonymní podoba mištička, ’malá miska’, kterou uvádějí ještě Pravidla českého pravopisu z r. 1921.

Podobně máme z jižních Čech doloženy výrazy kouštíček, kouštínek[2] (Příruční slovník jazyka českého (PSJČ) i Slovník spisovného jazyka českého je hodnotí jako expresivní zdrobnělé; doklady z PSJČ ukazují na užití takových podob u Herbena, Šlejhara, Novákové, F. X. Svobody, Raise a Kosmáka, tedy i u těch autorů, kteří neměli bezprostřední souvislost s jihozápadními Čechami[3]). Ani v tomto případě nelze souhlasit s Duškem, jenž vysvětluje výskyt -t- jako „přisutí“,[4] opět jde o tvoření deminutiva druhého stupně z deminutiva stupně prvního.

Jistou roli při vzniku podoby myštička může hrát i výrazný vliv jihozápadočeských nářečních prvků, který se v běžné mluvě místních obyvatel projevuje. Jihozápadočeská nářeční podskupina se totiž vyznačuje řadou zdrobnělin, které se ovšem chápou jako deminutiva formální. Týká se to např. výrazů hůlka, smrček, nůška a dalších.[5] Mluvčí pak pro vyjádření deminuce používají už „automaticky“ zdrobnělinu dalšího stupně.

Ukazuje se, že nejen v hláskosloví, morfologii či v lexiku, ale i ve slovotvorbě pozorujeme jisté územní diference a preferenci určitého sufixu na určitém území. Na tomto místě však připomeňme, že inventář základních slovotvorných prostředků je všem nářečím v podstatě společný a závažnější rozdíly spočívají hlavně v rozsahu využití různých přípon nebo předpon stejného nebo příbuzného významu.[6] Dalším východiskem a podnětem pro zkoumání nářeční slovotvorby se jistě stanou připravované díly Českého jazykového atlasu.

---

[1] Viz Český jazykový atlas, Praha 1992, s. 114, 116 a mapa na s. 117.

[2] V. J. Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských. I. část: Consonantismus, Praha 1894, s. 19.

[3] Viz Slovník spisovného jazyka českého I, Praha 1960, s. 974, Příruční slovník jazyka českého II, Praha 1937–1938, s. 324.

[4] Viz d. cit. v pozn. 2, s. 19.

[5] Viz J. Jančáková, Nářečí a běžná mluva na Příbramsku, Praha 1987, s. 79.

[6] Viz J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1971, s. 209.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 2, pp. 106-107

Previous Milada Voborská: Kamerawoman, nebo kameramanka?

Next Ivana Bozděchová: Známkoprávní spory