Výuka češtiny v rakouské monarchii od poloviny 18. do poloviny 19. století

Dagmar Píšová

[Články]

(pdf)

-

Přestože se v poslední době již neoznačuje doba pobělohorská jako období úplného úpadku gramatické stavby českého jazyka, ale spíše jeho obsahové stránky, zůstává faktem, že se jedná o období, kdy byla zúžena sociální základna uživatelů českého jazyka a mluvilo jím jen venkovské obyvatelstvo a nižší městské vrstvy. Při vytváření novodobého českého národa hrál jazyk, jako skoro jediný projev existence českého národa, rozhodující úlohu.

Učili se tedy vůbec v 18. a 19. století Nečeši česky? Již název nám napovídá kladnou odpověď.

Jakou k tomu měli motivaci? Před obdobím českého národního hnutí měla v mnohonárodnostní rakouské monarchii (slovanskými jazyky mluvila většina obyvatel) znalost jednoho slovanského jazyka praktický význam v oblasti vojenské, hospodářské a posléze i politické. Důstojníci veleli svým slovanským podřízeným, úředníci museli být schopni překládat a vykládat vládní nařízení. Již Marie Terezie rozhodla roku 1747 o tom, že se může čeština vyučovat na pražské univerzitě, o čtyři roky později začíná výuka češtiny na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a roku 1773 na Tereziánské rytířské akademii ve Vídni. S hlavním městem monarchie jsou spojeny i další instituce, kde se s naším jazykem mohli studenti seznámit. Od roku 1785 se zde čeština vyučovala na inženýrské a ženijní akademii a od roku 1775 fungovala stolice českého jazyka na vídeňské univerzitě (později – roku 1791 – byla zřízena i na pražské univerzitě).

O organizaci výuky na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě nám podává zprávu zdejší profesor T. Burian. Akademii založila Marie Terezie roku 1751 pro dvě stě nadaných mladíků z chudých rodin (studium platil stát). Po více než dvaceti letech se akademie rozšiřuje, mění název na Tereziánská vojenská akademie a navštěvuje ji čtyři sta chovanců rozdělených do deseti tříd. Počet míst je přesně rozdělen mezi všechny oblasti monarchie. Za Josefa II. nalezneme v pramenech akademii pod jménem Císařsko-královský vojenský kadetní dům, pak se vrací původní název. Její zakladatelka nařídila od začátku vyučování češtiny. Je zajímavé, že např. o maďarštině se ani nezmínila. V učebním plánu dále následují latina a francouzština. Chovanci museli každý týden při jídle mluvit jedním jazykem, který se učili. Dochovaly se instrukce pro učitele, že se mají při výkladu české gramatiky odvolávat na latinu a klást důraz na překlady. Čeština [93]se zprvu učila v 3.–6. třídě jednu hodinu denně, dva učitelé používali Pohlovu mluvnici a za neznalost mohli trestat klečením nebo zákazem jednoho až dvou jídel.

Od roku 1779 stál v čele akademie propagátor české kultury hrabě František Kinský, výuka byla prodloužena až do 8. třídy a pro Čechy, „aby svoji rodnou řeč nezapomněli“, byly zřízeny hodiny tzv. „předmluvčí“, kde se vyučovalo podle Komenského Světa v obrazech. Přesto na konci století úroveň výuky upadá a roku 1806 je podle nového studijního plánu nahrazena čeština polštinou. Hr. Kinský o češtinu marně bojoval, neuspěly ani argumenty, že v té době zde studovalo sedmdesát pět Čechů, třicet tři Moravanů a jen dvacet osm Haličanů. Čeština se vrací až roku 1824 a vyučuje se podle mluvnice Nejedlého, od roku 1839 podle mluvnice Burianovy, doplněné Thámovým slovníkem. Počet hodin se pohybuje mezi šesti až devíti týdně.

Je nutné si uvědomit, že se jednalo o období generace prvních obrozenců, kteří ještě většinou nevěřili v budoucnost češtiny jako literárního jazyka, a tato jednotlivá místa výuky byla spíše výjimkou. Teprve pro jejich nástupce není český jazyk jen předmětem filologických studií, ale vidí jeho reálnou a naléhavou společenskou potřebu jako důkaz národnostního zrovnoprávnění. Narůstající sebevědomí bylo podpořeno ideou, že lidé hovořící slovanskými jazyky jsou vlastně jedním národem rozděleným do jednotlivých větví s jejich nářečími. Uvažovalo se o vypracování společného pravopisu pro všechny rakouské Slovany. Germanizační politika odstranila roku 1780 češtinu z gymnázií a snaha navrátit ji sem roku 1816 neuspěla. Stalo se tak na krátký čas až po roce 1848. V tzv. utrakvistických místech měl ale povinnost ovládat češtinu každý úředník. Na přelomu 18. a 19. století se rozšířilo také soukromé vyučování češtiny. Vlastenecká literatura nadále propagovala tezi (poprvé se s ní setkáváme již v barokních mluvnicích), že ten, kdo umí česky, se dorozumí se všemi Slovany.

Produkce mluvnic a učebnic češtiny byla ale již tehdy rozsáhlá. Bylo by správné odlišovat normativní mluvnice a učebnice českého jazyka jako jazyka cizího, přesto není toto rozlišení někdy do důsledků možné. Mluvnic se totiž často užívá jako učebnic, a proto mají i částečně učebnicový ráz. Naopak struktura mluvnic zřetelně proniká do učebnic. Ke gramatikám, které vyšly před Dobrovského mluvnicí, patří:
J. V. Pohl: Grammatica linguae bohemicae oder die böhmische Sprachkunst (Gramatika českého jazyka čili Umění českého jazyka), Praha 1756, 1764;
F. J. Tomsa: Böhmische Sprachlehre (Česká mluvnice), Praha 1782;
F. M. Pelcl: Grundsätze der böhmischen Grammatik (Základy české mluvnice), Praha 1795;
J. Nejedlý: Böhmische Grammatik (Česká gramatika), Praha 1804, k tomu Praktischer Teil enthaltend verschiedene Aufgaben über die Redeteile, böhmisch[94]-deutsche Gespräche, eine böhmische Chrestomatie und die böhmische Literatur (Praktický díl obsahující různé úkoly k cvičení v částech jazyka, česko-německé rozhovory, českou chrestomatii a českou literaturu), 1805.

Největší význam však měla bezesporu mluvnice Josefa Dobrovského, která dala systémový základ všem dalším: Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Podrobná mluvnice českého jazyka), vyšla poprvé v roce 1809 v Praze. Navazuje na Tomsovu a Pelclovu gramatiku, ale jako první podává systematicky utříděný obraz gramatické struktury češtiny, prohloubené poučení o kmenosloví, objasnění systému české deklinace a konjugace a přispívá tím k normalizaci spisovných tvarů. Všímá si základů syntaxe a úvahy o psaní y a i po c, z a s se staly základem pro analogickou pravopisnou úpravu. Dobrovského výkladový systém přejímají všechny následující mluvnice.

Pokud naše časové období ohraničíme polovinou 19. století, tak jej z gramatik zakončuje Česká mluvnice nově vzdělaná, Praha 1850, od J. S. Tomíčka.

Seznam učebnic by byl mnohem rozsáhlejší, uvádím proto jen některé.

J. Nejedlý je autorem Praktische böhmische Grammatik für Deutsche (Praktická česká gramatika pro Němce), Praha 1809. Řadu učebnic (celkem 9) a příruček sepsal K. H. Thám. Jmenujme z nich některé, jako např. Lehrbuch für Anfänger in der böhmischen Sprache in grammatischen und syntaktischen Übungen s podtitulem nebst den beliebten Landischen Gesprächen in böhmischer Sprache (Učebnice českého jazyka pro začátečníky s gramatickými a syntaktickými cvičeními, včetně oblíbených rozhovorů z venkova), Praha 1817; Leichte und gründliche Methode in kurzer Zeit ächt böhmisch auszusprechen, zu lessen und zu schreiben, für Deutsche zweckmässig eingerichtet (Lehká a účelná metoda, jak v krátké době správně česky vyslovovat, číst a psát vytvořená vhodně pro Němce), Praha 1800: Kurzgefaßte böhmische Sprachlehre nebst böhmisch-deutsch- und französischen Gesprächen und Auszügen aus den besten böhmischen Schriften (Stručná učebnice češtiny s českými, německými a francouzskými hovory a výňatky z nejlepších českých spisů), Praha 1785, nebo popularizační příručka Kunst in drei Monaten Böhmisch lesen, verstehen, schreiben und sprechen zu lernen (Umění naučit se za tři měsíce česky číst, rozumět, psát a mluvit), Praha 1815. Mezi příručky s přehledem české deklinace a konjugace patří např. Übersicht der böhmischen Declination und Konjugationen (Přehled české deklinace a konjugace), Brno 1829, autora F. D. Trnky.

Profesor češtiny na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě T. Burian je autorem Ausführliches theoretisch-praktisches Lehrbuch der böhmischen Sprache (Podrobná teoreticko-praktická učebnice českého jazyka), Praha 1839. J. Malý vydal Praktische čechische Sprachlehre für Deutsche (Praktická česká mluvnice pro Němce), Praha 1851. Vycházely dokonce učebnice pro samouky, jako Kurzgefasstes Lehrbuch der böhmischen Sprache und Rechtschreibung [95]zum Selbstunterricht für Deutsche (Stručná učebnice českého jazyka a pravopisu pro samouky), Praha 1844, plzeňského učitele J. N. Sýkory, nebo Kurzgefasste Grammatik der böhmischen Sprache zum Selbstunterricht mit beständiger Rücksicht auf die deutsche Sprache (Stručná gramatika českého jazyka pro samouky se stálým ohledem na jazyk německý), Praha 1838, od profesora pražské univerzity R. Vaňka a J. Franty Šumavského. V učebnicích lze vysledovat dvě tendence. Jednak sklon k určitému archaizování, takže se stávalo, že předkládanou češtinou vlastně již nikdo nemluvil, na druhé straně tendenci k zavádění nevžitých neologismů a nářečních prvků. To se projevovalo především u nadšených buditelů, jako např. u K. Kysely v příručce Nejnovější mluvnice česká, Praha 1830.

Jak bylo v takové učebnici z počátku 19. století učivo uspořádáno? Podívejme se např. na výše jmenované učebnice pro budoucí důstojníky od Jana Nejedlého a Thomase Buriana.

Nejedlý začíná svou učebnici podrobným popisem české výslovnosti a výkladem české ortografie. Dále dělí substantiva do tří rodů, maskulina rozděluje na životná a neživotná a uvádí přehled jejich deklinace v nám známém pořadí pádů, se vzory holub, dub, muž, meč pro mužský rod, kost, ryba, duše, konev pro ženský rod a tele, pole, slovo, psanje pro rod střední. Za každým vzorem následuje jako cvičení dlouhý překlad z němčiny do češtiny. Přehled deklinace adjektiv ukazuje autor na vzorech slabý, -á, -é, dnešnj a Petrův a zakončuje jej stupňováním. Následují číslovky, zájmena, vše řazené spíše jako v mluvnici a zakončené německo-českým překladem. Slovesa jsou rozdělena do čtyř oddílů – verba singulária, durativa, iterativa a frekventativa a uvádějí se tři skupiny podle koncovek 1. osoby sg. -u(i), -ám, -ím. Po výčtu příslovcí, předložek a citoslovcí zde nalezneme úvod do syntaxe s příklady na použití pádů a krátké pojednání o prozodii. Učebnici uzavírají krátké české články, rozhovory a přísloví doplněné překladem do němčiny. Je zřejmé, že se v podstatě svou stavbou neliší od mluvnice.

Burianova učebnice vypadá takto:

Po úvodní kapitole o výslovnosti následuje pojednání o způsobu dělení českých substantiv do tří rodů, kapitola o přechylování (např. Evropčan – Evropčanka, Amerikán – Amerikánka, Němec – Němkyně, Polan – Polanka, herec – herkyně …), tvoření pojmenování mláďat (holub – holoubě, bažant – bažantě, orel – orljce …), vždy s příslušným překladem do němčiny. Jako vzory mužského rodu jsou uváděny – holub, dub, muž, meč, ženského rodu ryba, země, kost a substantiva středního rodu se skloňují podle slova, pachole a znamení. Za přehledem celého deklinačního systému singuláru i plurálu následuje velké množství krátkých českých vět a dlouhý – několikastránkový – překlad z němčiny do češtiny (nová slovíčka jsou v závorce přeložena). Následuje přehled skloňování adjektiv. Opět [96]se opakuje cvičení s krátkými českými příklady na překlad, kapitola je zakončena stupňováním. Dále zde nalezneme přehled všech druhů číslovek, jejich deklinaci s příklady, zájmena a krátký přehled předložek (pravděpodobně z praktického hlediska kvůli omezeným možnostem překladů). V úvodu do problematiky sloves jsou zevrubně popsány jejich české zvláštnosti: Durch die böhmische Zeitwörter kann man nicht nur die Zeit, sondern auch die kürzere oder längere Dauer der Handlung, und die einmalige, mehrmalige und öfters vorkommende Handlung anzeigen. So bezeichnet z.B. das Zeitwort nésti die dauernde Handlung tragen – nositi dagegen die eine längere zeitdauernde Handlung, mit dem Tragen beschäftig sein. Odnésti bezeichnet eine einzelne Handlung, die zu ende geht, forttragen – odnášeti dagegen eine wiederholende Handlung, nach einander forttragen; odnošovati setzt die wiederholende Handlung noch weiter fort – odnositi beendigt die wiederholende Handlung; odnášjwati und odnošowáwati zeigt an, daß die Handlung zwar, öfters geschieht, doch nicht fortdauernd ist, auch nicht immer, sondern nur manchmal vorkommt; fortzutragen pflegen.

U každého nového slovesa je uvedena jeho dokonavá a nedokonavá forma, následuje minulý čas, podmiňovací způsob, rozkazovací způsob, přechodníky, trpný rod a další formy. Slovesa jsou řazena k osmi vzorům (wezti, pjti, mnauti (strouhat, drhnout), honiti, hleděti, sháněti, volati, milovati). Ke každému vzoru je sestaven dlouhý seznam sloves a několikastránkový překlad. Po příslovcích následuje dlouhé pojednání o každé české předložce a citoslovcích s příklady a německými ekvivalenty. Praktický byl určitě seznam českých sloves, která mají odlišnou vazbu, a přehled odlišných frází. Učebnice je zakončena krátkými články a částí divadelní hry, vybranými z Čjtánky a časopisů Kwěty, Včela a Krok.

Pokud přistoupíme ke zhodnocení didaktické úrovně obou učebnic, je nutné mít na zřeteli, že autoři předpokládali u svých posluchačů úplnou znalost plánu významového a alespoň částečnou znalost gramatických struktur německého jazyka. Cílem bylo v poměrně krátké době a při omezeném rozsahu výuky zprostředkovat a představit český jazyk s jeho bohatou flexí a zvládnout velký rozsah lexikálního učiva v oblasti všeobecné i odborně zaměřené.

K tomu zvolené vyučovací metody však nelze pokládat za adekvátní. Zcela se ztrácí kontinuita s koncepcí výuky cizích jazyků našeho vynikajícího didaktika J. A. Komenského, podle kterého má učivo na každém stupni pokrývat schopnost komunikace odpovídající úrovně a další stupně ji mají rozšiřovat jako celek. Nenalezneme zde cvičení, která známe ze současných učebnic cizích jazyků, chybějí dialogy a rozvíjení komunikativních schopností je závislé na dobré vůli učitele, na jeho zkušenostech a samozřejmě na počtu studentů v jednotlivých třídách. Veškeré procvičování je realizováno pouze formou překladů, které přednášející jistě hojně využíval jako domácí cvičení. Ukázky na konci učebnice [97]by mohly být sice po zvážení zařazeny do učebního plánu již dříve, hrozí pak ale nebezpečí, že je student zahlcen mimo neznámé lexikum i gramatickými tvary důležitými pro porozumění, leč ještě neprobranými.

Oprávněný předpoklad, že bází pro výběr lexika bude již od začátku částečně odborná slovní zásoba (zde vojenské termíny), se nám také nesplní. Autoři nedostatečně přihlížejí k významové stránce. Již úvodní kapitoly o hláskosloví a pravopise by mohly vhodným výběrem příkladů přiblížit cíl a studenty motivovat. A tak na otázku, zda je učivo modifikováno pro specifické potřeby studentů, musíme odpovědět záporně. Na obranu autorů lze uvést, že s problémem potřeby brzkého dorozumění na jedné straně a bohatou flexí češtiny na druhé straně se potýkají i všechny současné učebnice (i ostatních slovanských jazyků) a učení se zpaměti se příliš nevymykalo způsobu veškeré výuky na vojenských akademiích. Přitom ještě nesmíme zapomenout, že tyto učebnice nemusely sloužit pouze jako učebnice češtiny jako cizího jazyka, ale byly určeny i Čechům, kterým sice nechybělo jazykové povědomí, ale neabsolvovali české školy.

Celkově lze říci, že obě učebnice nepřekračují svou strukturou stavbu mluvnice, v čemž se podstatně liší od většiny současných učebnic češtiny pro cizince, které upřednostňují horizontální členění deklinace. Burian praktičtěji doplňuje za každou novou gramatickou partií české příklady a poté teprve následuje německo-český překlad. Jeho učebnice se v počátečních oddílech omezuje na věty s být a mít, kdežto Nejedlý používá od začátku širokou paletu sloves, což muselo při jejich neznalosti působit studentům potíže. Podstatné rozdíly lze najít ve způsobu výkladu problematiky českých sloves.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 2, s. 92-97

Předchozí Jana Valdrová: K české genderové lingvistice

Následující Radoslava Brabcová: Dvacáté páté vydání Stručné mluvnice české