K původu slova háv

Emanuel Michálek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Před více než půl stoletím přisoudil právem Václav Flajšhans vznik slova háv[1] slovníkáři Klaretovi, v jeho Glosáři 1861 v kapitole De vestibus, tj. o šatech, je nejstarší doklad na tento výraz uveden. Pokud jde o jeho původ, poukázal V. Flajšhans už v edici Klaretových slovníků z let 1926–1928 na středohornoněmecké habe, have ’majetek, jmění’ a tuto svou tezi opakoval rovněž ve své stati publikované v Listech filologických na počátku druhé polovice třicátých let. Ve svém výkladu v Listech napsal, že v budoucnu snad dojde k pokusům o výklady jiné, vhodnější. Tento náš příspěvek se pokouší navázat na zmíněný Flajšhansův podnět.

[53]Stč. háv je v Klaretově Glossariu překladem latinského jména armatura s významem ’výzbroj, zvl. odění, zbroj’, jak se lze dočíst v Slovníku středověké latiny v českých zemích[2]. Význam lat. slova je předpokládanému východisku německého habe, have ’majetek, jmění’ poměrně vzdálen. Pokusíme se tedy o předpoklad jiný. Ten spočívá v tom, že Klaret vyšel spíše z latinského slova aulaeum, a to z jeho prvé části au-, av-, před náslovné a- předsunul h-, podobně je tomu v středolat. slovech habundare místo abundare, harrasium místo arrasium[3]. Aulaeum je slovo původu řeckého a označuje v podstatě pokrývku. Ke zmenšení počtu hlásek, které zde při Klaretově tvoření předpokládáme, lze uvést obdobné příklady jako aroma místo aromatica, špal místo špalek[4] apod. V našem případě vedlo krácení k vytvoření shodného zakončení -av v českých slovech celého verše: zlatohlav – rukáv – háv. To bývá v Klaretově Glosáři častěji, např. ve verši 1897 téže kapitoly: crinale věnec, sertum kranec, mitra čepec. Kranec je přejato z němčiny a znamená věnec. Ve slově háv šlo v stč. o výstroj mající chránit nositele před nepřátelskými zbraněmi. To naznačují také další stč. ekvivalenty, které lat. armatura překládají jako brně, pláty, oděnie ’ochranný oděv válečníka’[5]. Vedle slovníku Klaretova vyskytuje se v stč. háv v latinsko-českém Vokabuláři z konce 14. stol. Z textů mimo slovníky je také v Půhonných knihách brněnských z prvé polovice 15. stol. Z češtiny doby střední cituje Jungmannův slovník háv z Hájkovy kroniky, z Veleslavína, z Lomnického z Budče. Tady se udržuje význam v podstatě stejný jako v staré češtině. Ale háv je i v češtině doby nové, ovšem v pozměněném významu šat, oděv, zvl. slavnostní roucho. Hodnotí se jako výraz knižní[6]. Dnešní význam zaznamenává teprve Kottův Slovník v dodatcích z děl spisovatelů 2. polovice 19. století.

---

[1] V. Flajšhans v Listech filologických 64, 1937, s. 300n.

[2] Slovník středověké latiny v českých zemích 3, Praha 1979, s 267.

[3] Dílo cit. v poznámce 2, s. 26; 272.

[4] Staročeský slovník, Praha 1984, heslo ozvonek, s. 1073; E. Michálek, Česká slovní zásoba v Klaretových slovnících, Praha 1989, s. 17.

[5] Srov. Slovník středověké latiny 3, s. 267; Staročeský slovník, Praha 1984, heslo oděnie, s. 271n.

[6] Slovník spisovného jazyka českého 2, Praha 1989, s. 17.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 1, s. 52-53

Předchozí Ludmila Uhlířová: Zhoršené rozptylové podmínky?

Následující Ludmila Švestková: Perma