Časopis Naše řeč
en cz

Vladimír Šmilauer — syntaktik

Josef Hrbáček

[Články]

(pdf)

-

Profesor Šmilauer, jak bylo už mnohokrát konstatováno, byl vynikající a všestranný znalec českého jazyka. Zabýval se bohemistikou téměř v celé šíři a zpočátku své vědecké dráhy i slovakistikou; zabýval se nejen jazykem novým, ale i starým, zabýval se nejen gramatikou, ale i slovní zásobou a tvořením slov a jeho dílo onomastické mohlo vzniknout pouze na základě rozsáhlé znalosti indoevropské komparatistiky a dále na znalostech z oblasti historie, geografie, popř. i dalších věd. Osobnost prof. Šmilauera byla utvářena jednak jeho vynikající vědeckou erudicí, dále jeho schopností předávat jiným, co sám poznal, a jeho lidskými vlastnostmi: pracovitostí, laskavostí, pochopením pro druhé, obětavostí, zkrátka ryzím charakterem. Na široké bázi vědecké a učitelské aktivity vykrystalizovaly zejména dvě oblasti, v nichž Šmilauer – jak vědecky, tak učitelsky – zvlášť vynikl: onomastika a syntax. Mým úkolem je pojednat o Šmilauerově práci v oblasti české syntaxe.

Do syntaxe patří též otázky slovosledu, takže za první syntaktickou práci Šmilauerovu je možno považovat jeho knižní monografii Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše Písaře, která vyšla v sérii Prací z vědeckých ústavů Karlovy univerzity v r. 1930. Vznikla však už o deset let dříve ve staročeském semináři prof. Smetánky. Vliv Smetánkova pozitivismu se projevil zde i později v požadavku vycházet z jazykových fakt, ze studia textů, avšak Šmilauerovi nebyly cizí ani otázky funkčnosti jazyka, i když je někdy nazýval jinak. I v této práci vychází z přesvědčení, že o poloze přívlastku rozhoduje funkce, nikoli jeho forma. Vyčerpávající popis přívlastků v kronice Bartoše Písaře (z první poloviny 16. stol.), v němž si vzal za úkol dokázat, že každá poloha přívlastku „má své příčiny“, tj. je funkční, doplnil aspektem vývojovým, když ve dvou dodatcích [2]porovnal polohu Bartošova přívlastku jednak s polohou přívlastku v Chelčického traktátu O trojiem lidu, který je o sto let starší, a na druhé straně s polohou přívlastku v nové češtině, v knize R. Svobodové Černí myslivci.

Zájem o slovosled v češtině provázel Šmilauera i později, neboť o něm psal ještě vícekrát. Protože jde o věc důležitou pro jazykovou praxi, bylo to pak vždy s cílem popularizačním. První z takto zaměřených příspěvků byla Šmilauerova přednáška Pořádek slov, kterou proslovil na jaře 1940 v Kruhu přátel českého jazyka a která v témže roce vyšla tiskem ve sborníku Hovory o českém jazyce. Další statí, která byla z větší části věnována slovosledu, je přednáška Organizace věty a promluvy v Druhých hovorech o českém jazyce z r. 1947. Zde je výklad o slovosledu doplněn i výkladem o větosledu. Kromě poznámek v pracích jinak zaměřených se slovosledem zabývá ještě stať ve sborníku O češtině pro Čechy z r. 1960. Stať v tomto sborníku je provázena četnými konkrétními příklady a jejich rozbory, využívá teorie aktuálního členění, vysvětluje poměr slovosledu významového a gramatického a ve výkladu o tzv. výčtové linii naznačuje též něco z problematiky uspořádání textu.

Šmilauerův smysl pro syntaktickou stavbu celků přesahujících větu, tedy textu, se projevil dlouho před vznikem textové syntaxe, zejména ve stati Organizace věty a promluvy v Druhých hovorech o českém jazyce z r. 1947, kde se na základě rozboru textu přednášky Vojtěcha Jiráta zamýšlí nad „organizací vět ve vyšší celky“. Rovněž v třetí části Učebnice větného rozboru instruuje studenty, jak mají dělat rozbor celých textů (knih), a rozebírá tam stavbu odstavce a jiné věci. Dnes jsou tyto otázky samozřejmě už mnohem propracovanější, takže z dnešního hlediska jsou Šmilauerovy výklady o stavbě textu jen útržkovité a spíše programové než soustavné, ale je třeba si uvědomit, že v době, kdy vznikaly, končila syntax u věty a souvětí, takže musíme uznat, že Šmilauer dobře odhadoval, jakým směrem by se měla syntax dále rozvíjet.

Nesporným vrcholem Šmilauerovy odborné práce v oblasti české syntaxe je jeho Novočeská skladba, která vyšla v r. 1947. Syntaxí současné češtiny se začal Šmilauer zabývat od začátku čtyřicátých let, ale je pozoruhodné, jak málo průpravných prací před Novočeskou skladbou napsal. Novočeská skladba se objevila v jeho odborné práci ve své originálně promyšlené a v pevnou soustavu skloubené podobě jako překvapení. Šmilauer sice v předmluvě Novočeské skladby píše, že NS je výsledkem jeho mnohaleté učitelské činnosti, ale publikačně se zájem o skladbu příliš neprojevoval. Jak si Šmilauer podobu skladby představoval, prozrazuje jediný článek nazvaný krátce Věta, který Šmilauer publikoval v Hovorech o českém jazyce v r. 1940. Tento článek se nezabývá definicí věty, jak by se mohlo z názvu očekávat (otázku definice věty nepokládal Šmilauer za důležitou), nýbrž podává celkovou skicu skladby, jak ji později také realizo[3]val. Načrtl skladbu založenou na studiu větné struktury a vycházející z větných vztahů a z popisu skladebních prostředků.

Už tady si dal Šmilauer také za úkol vycházet z opravdu živého jazykového materiálu, aby se zachytil jazyk ve skutečné podobě. Píše o tom: „… při výkladu se hřeší především tím, že se pracuje s větami tzv. normálními, upravenými a učesanými: „Lev je zvíře“, „Učitel chválí hodné dítko“ … ale mezi takovými větami a větami živými, jak jich užíváme v řeči a písmě, je takový rozdíl jako mezi tygrem vycpaným a živým. Leccos lze na vycpanině vidět, ale studovat život tygra v muzeu je právě tak nemožné jako studovat život jazyka na takových vypreparovaných větičkách, kterým se sice říká normální, ale které jsou vskutku abnormální, protože jsou zbaveny souvislosti.“ V Novočeské skladbě vychází autor téměř výhradně z literárních citátů různé stylové příslušnosti, většinu tvoří citáty z literatury umělecké. Jen jazyk mluvený přišel trochu zkrátka, neboť je zachycen jen ve stylizované podobě prostřednictvím umělecké literatury. O příkladovém materiálu z Novočeské skladby právem napsal prof. Hausenblas: „je radost už samo pročítání dokladů v Šmilauerově skladbě, a kdo tuto četbu nezná, přišel o mnoho“ (NŘ 1967, s. 109).

Jak jsem již naznačil, je Novočeská skladba založena na syntaktických vztazích ve větě, na tzv. větných vztazích, kterých uvádí Šmilauer pět: predikace, determinace, apozice, koordinace a parenteze. Základní rozdělení výkladů o dvojčlenné větě je provedeno podle uvedených vztahů. V části všeobecné se mluví o druzích vět a popisují se tzv. skladební prostředky, do nichž počítá Šmilauer i formálněsyntaktické vztahy hypotaxe a parataxe. Souvětí neodděluje od věty jednoduché, protože je organizováno stejnými vztahy jako jednoduchá věta. Věty vedlejší uvádí jako jednu z možných realizací větných členů.

Dnes po půl století bouřlivého vývoje skladby by se nám mohlo jevit leccos z Novočeské skladby jako překonané nebo alespoň sporné, např. nerozlišování obsahu a významu, omezování predikace na dvojčlennou větu, nezřetelné rozlišení formálněsyntaktických vztahů a prostředků, ale to by bylo nehistorické a nespravedlivé. Chceme-li hodnotit Novočeskou skladbu, musíme to dělat v kontextu tehdejšího vývoje našeho mluvnictví. Poslední závažnou skladbou, která vyšla před Novočeskou skladbou, byla skladba v Gebauerově Příruční mluvnici jazyka českého upravené Fr. Trávníčkem a vydané v 6. vydání v roce 1939, tedy osm let před Novočeskou skladbou. Srovnáme-li toto dvojí zpracování skladby, uvidíme teprve plasticky, jaký pokrok znamenala Novočeská skladba. Skladba Gebauerova-Trávníčkova stále se ještě dělila na Větosloví, které má i s výkladem o rozdělovacích znaménkách pouhých 59 stran, a na Skladbu ve smyslu užším (o slovních druzích a významu slovních tvarů), která má téměř trojnásobný rozsah. Už z označení „skladba ve smyslu užším“ a z rozsahu je vidět, kde se stále ještě spatřovalo jádro skladby. Šmilauer toto dělení skladby zrušil, učinil předmětem [4]skladby větu a její stavbu, z tzv. skladby ve smyslu užším vybral záležitosti skladebně relevantní (jako jsou predikační kategorie slovesa nebo pády jmen) a včlenil je organicky do výkladů o větě. Šmilauer nejen že učinil větu jediným předmětem syntaxe, ale syntax pojal jako nauku o syntagmatických vztazích mezislovních a mezivětných. Větu chápal jako strukturu syntaktických vztahů a tím se rovněž podstatně odlišil od dosavadních skladeb pojatých staticky jako popis věty a větných členů. O vztazích se v těchto gramatikách téměř vůbec nemluvilo.

Pozoruhodné jsou také náznaky kreativního přístupu Šmilauerova k větě. Je samozřejmé, že všechny tehdejší skladby včetně Šmilauerovy byly skladby analytické, vycházely z textové věty jako celku a analyzovaly její strukturu. Ale Šmilauer v úvodu Novočeské skladby (1947, s. 12) připomíná též aspekt tvoření vět: „Při tvoření vět musíme rozlišovat trojí věc: vlastní akt větotvorný, aktuální stavbu větnou (tou rozumí větnou modalitu) a mluvnickou stavbu větnou (…) podle větných schemat v jazyku obvyklých.“ A v přednášce o větě, která je zachycena v Hovorech o českém jazyce (1940, s. 8), posluchačům názorně vysvětluje, jak vzniká základová větná struktura (aniž ovšem používá tohoto termínu). „Vezměme děj: představování. Osoby: pan starosta, pan farář, pan učitel. – Z tohoto seznamu osob není naprosto možno vyčísti, kdo koho komu představoval. Vyjádřit to umožňuje nám ta okolnost, že podstatná jména lze skloňovat a že užíváme různých pádů k označení různých vztahů ve větě. Děj představování někdo provádí a jiní jsou jím dotčeni. Jméno činitele (toho, kdo představuje) dáme do prvního pádu, tedy „Starosta představuje“; jméno toho, kdo je představován, do pádu čtvrtého a jméno toho, komu je někdo představován, do třetího. Když pak řekneme: „Starosta představuje učitele panu faráři,“ známe podíl jednotlivých osob na ději zcela přesně.“ Zde, aniž se mluví o intenci nebo valenci a o participantech, se vysvětluje usouvztažňovací schopnost slovesa v predikátu. Rovněž tak v následující pasáži (ze studie Sloveso a přísudek, Druhé hovory, s. 76): „Určité sloveso vnáší do věty řád. Určuje poměr substantivních představ, které mají účast při ději. Jedna z nich se označuje jako nositel děje – podmět; druhé se stávají podle míry, v níž jsou dotčeny dějem, předmětem přímým a nepřímým.“

Když s tímto srovnáme, co v kapitole „Spojení částí věty v jednotu větnou“ o struktuře věty říká Gebauer-Trávníček, vyjeví se nám pokrok Šmilauerovy koncepce skladby názorně. Gebauer-Trávníček: „Věta se skládá z částí neboli ze členů a tito členové mohou býti opět výrazy složité. Když větu docela rozložíme, dostáváme řadu jednotlivých slov. Jednotlivá slova se pojí ve větě v jednotky členské a ty dále v jednotu větnou. (…) Spojují se pak části věty smyslem, přízvukem, výdechovým členěním, spojovacími slovci, syntaktickou vazbou, gramatickou shodou a slovosledem.“ (Příruční mluvnice jazyka českého, Praha 1939, [5]s. 256.) Proti Šmilauerovu vztahovému pojetí věty je toto pojetí statické: větu segmentuje v prvky a zase mechanicky skládá jako nějakou skládanku.

Jak všichni víme, Novočeská skladba vyšla v druhém, přepracovaném vydání v r. 1966. Základ zůstal, změny jsou četné, ale ne většinou podstatné (takové, aby měnily koncepci). Přehled těchto změn a komentář k nim přinesla Hausenblasova recenze Co nového v 2. vydání Novočeské skladby V. Šmilauera? v Naší řeči (1967, s. 104–109). Nový je jednak rozšířený úvod, v němž se Šmilauer vyrovnává s vývojem syntaktické teorie v padesátých letech, a zejména závěrečné poznámky (téměř 100 stran), které jsou zvláště ceněny, protože podávají hutnou formou přehled o poválečné české a slovenské syntaktické literatuře. Naproti tomu chybí zde přídavek z prvního vydání, v němž podal Šmilauer návod k větnému rozboru a ukázku rozboru grafickou metodou. To bylo v r. 1966 zbytečné, protože mezitím vyšla v několikerém vydání Šmilauerova Učebnice větného rozboru.

Jak píše Šmilauer v předmluvě, v obou vydáních Novočeské skladby rozhodoval o pojetí skladby především zřetel ke škole, proto autor usiloval o soustavnost a přehlednost. Obecně uplatňuje zásadu probírat odchylky a zvláštnosti jen na pozadí případů pravidelných, systémových. V úvodu se vyslovuje explikativním způsobem k některým teoretickým otázkám syntaxe, zejména k otázce vztahu významu a formy (je třeba přihlížet k oběma stránkám, ale vycházet od formy), k otázce věty, jejího pojetí, vzniku a vztahu k výpovědi. Pojem výpovědi připomíná, ale sám s ním nepracuje. Nepochybuje, že je třeba lišit plán věty (větné schéma) a větu podle tohoto plánu vybudovanou, není však nutné odlišovat obě věci přísně terminologicky.

Ve stručné podobě podává Šmilauer přehled skladby ještě ve své Nauce o českém jazyku (1972). Na šedesáti stranách ho podal v hutné zkratce, bez jediného zbytečného slova, jak to uměl jen on. I zde se najdou některé inovace, snad nejzávažnější je ta, že jednočlenné věty nejsou probírány mimo vztah predikace.

Všechny Šmilauerovy syntaktické práce, kromě první monografie o slovosledu, jsou zaměřeny ke školní potřebě nebo popularizačně. Myslím, že není přehnané tvrzení, že největší Šmilauerův význam v oblasti skladby je pedagogický. Šmilauer svým smyslem pro uspořádanost a pro práci s konkrétními jazykovými fakty dovedl zprostředkovat jazykovou problematiku zájemcům jako málokdo. Svou celoživotní učitelskou praxí se v tom zdokonaloval.

Novočeská skladba a zejména Učebnice větného rozboru, vydaná poprvé v r. 1955 a potom ještě několikrát jako skriptum, vychovala generace středoškolských češtinářů, zejména ovšem ty, kteří studovali na FF UK. Dodnes – jak vím z četných setkání – Šmilauerovi žáci ke svému učiteli lnou a jen velmi neradi si nechávají narušit soustavu poznatků získanou od prof. Šmilauera něčím jiným. [6]Učebnice větného rozboru byla a ještě stále je tak vynikající učebnicí syntaxe z několika důvodů. Heslovitě řečeno, jsou to:

1. Názornost – podporovaná grafickou metodou rozboru věty.

2. Přesnost, která vede k jednotnému výsledku jazykové analýzy. Při dodržení pravidel grafického rozboru dospějí všichni žáci k stejnému grafickému znázornění věty, což posiluje přesvědčení o exaktnosti jazykového rozboru.

3. Systematický postup od základních věcí k detailnějším poznatkům (cyklické rozvíjení poznatků).

4. Stručnost a jasnost výkladu a přehlednost zpracování.

5. Terminologická ustálenost (Šmilauer si byl vědom, že terminologická nejednotnost výuce neprospívá).

Šmilauer jako dobrý učitel byl pro induktivní postup při výuce skladby. V tom smyslu se o grafickém rozboru vyjádřil též ve stati Grafická metoda a soustavný rozbor jazykový (Český jazyk 1953, s. 24–28). Uzavírá tam svou úvahu slovy: „‚Obrázkový’ větný rozbor není tedy pouhou didaktickou hříčkou, nýbrž složkou a projevem zvláštní metody ve vyučování mluvnice, metody, která nezáleží ve výkladu mluvnických termínů, nýbrž v tom, že se žák vede k soustavnému pozorování jazyka a teprve z jeho výsledků si v mysli buduje mluvnický systém.“

Metodickými otázkami výkladu syntaxe se Šmilauer zabýval v padesátých letech v několika příspěvcích v časopise Český jazyk (později Český jazyk a literatura). Psal tam o větných dvojicích, o rozlišování předmětu a přívlastku, o rozlišování předmětu a příslovečného určení, o vztahu skladby a stylistiky. Stylistikou se Šmilauer soustavněji sice nezabýval, ale svým smyslem pro kvantitativní výzkum jazyka stylistice rovněž prospěl.

Významným syntaktickým příspěvkem, který Šmilauer otiskl v metodickém časopise Český jazyk a literatura, byl článek K některým otázkám české skladby (1959), což byla v podstatě odborná recenze Kopečného Základů české skladby (1958), ale v níž zaujal také zásadní stanovisko k této skladbě z hlediska školního vyučování. Zatímco odborně ji vysoce ocenil, didakticky ho do stejné míry nenadchla. Připojil úvahy o tom, jak by měla vypadat školní mluvnice. Požaduje od ní jednotnost, jednoduchost, přehlednost, praktičnost a přirozené uspořádání, které vede k přístupnosti. Znovu vybízí k omezování novotářství terminologického. Rozdílnost názorů je podnětná, ale rozdílnost terminologická bývá jen překážkou. Šmilauer jako zkušený vědec a učitel věděl, že pokrok ve vědě i ve škole postupuje jen „po kroku“. Už dříve, v Druhých hovorech, napsal: „Převraty nejsou to, po čem ve vědě toužíme; evoluce si vážíme více než revolucí.“ A zde, v posudku Kopečného skladby, který byl určen učitelům, podobně doporučoval postupovat ve škole, pomalu a po zralém uvážení.

V článku, o němž právě mluvím, a už dříve v předmluvě Novočeské skladby, Šmilauer vysoce také ocenil domácí syntaktickou tradici, na niž především [7]navazoval. Za přední české syntaktiky označil Zubatého, Mathesia a Ertla. Novočeskou skladbu budoval také na široké znalosti syntaktické literatury zahraniční (zvl. psychologické orientace). Z domácí gramatické produkce čerpal nejvíce z mluvnice Gebauerovy-Ertlovy; výslovně ji zhodnotil jako nejlepší v Druhých hovorech (s. 78). Pokud pak jde o budoucí vývoj syntaxe, byl přesvědčen, jak napsal v 2. vyd. NS (s. 416), „že k nové syntaxi se dojde spíše propracováním, prohlubováním, doplňováním a zdokonalováním syntaxe staré než budováním něčeho zcela nového“. Domnívám se, že to viděl správně, protože např. i tzv. valenční syntax je vlastně doplněním tradiční syntaxe analytické. Zatímco tradiční syntax, o jejíž rozvoj se zasloužil podstatně i Vladimír Šmilauer, vychází z analýzy hotové (textové) věty, tedy z pozic vnímatele komunikátu, valenční syntax tuto analýzu doplňuje z druhé strany, je to kreativní teorie věty.

V postupném organickém vývoji naší syntaktické tradice má profesor Šmilauer velmi čestné místo a mnoho jeho myšlenek je platných dodnes.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 1, s. 1-7

Předchozí Oznámení

Následující Ivan Lutterer: Postup osídlování Čech očima onomastika

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1