Časopis Naše řeč
en cz

Experimentální studie k výzkumu lexiky v oblasti charakterových vlastností

Pavel Flegl

[Articles]

(pdf)

-

Vymezení problému

Vzrůstající potřeba co nejpřesnějšího vystižení lidské osobnosti a snaha o zachycení nejen jejích schopností a dispozic, ale i stereotypu (vzorců) mezilidského chování nás vede k zamyšlení nad přiměřeností výrazových prostředků, které k tomu jazyk mluvčímu poskytuje. Jedná se zejména o míru významové totožnosti jednotlivých slov u různých mluvčích, ale také o aspekt diachronní: výběr mezi synonymními výrazy, kdy zastarávání některých z nich může vést od postupného zkreslování až k částečnému nebo úplnému vymizení jejich významu v podvědomí dnešního uživatele jazyka.

Lexikálních prostředků k označení vlastností existuje v češtině několik tisíc.[1] Jejich užívání podléhá přirozenému vývoji, ať již z hlediska sémantického nebo stylistického. Tato skutečnost spolu s tendencí vyjadřovat se spíše formou větnou než jednoslovně a zároveň i zúžení a zjednodušení individuální slovní zásoby jako jev příznačný pro současný životní styl staví před nás otázku, zda je jazykový materiál vskutku spolehlivý a jednoznačný nositel informace, tak důležité v oblasti personalistiky, pedagogiky, poradenství, sociální psychologie aj. Nedochází k tomu, že sémy (významové rysy) jednotlivých slov se v jazykovém povědomí rodilých mluvčích úplně nekryjí nebo jsou dokonce zcela odlišné? Nemá označovaná skutečnost spíše neurčitý charakter?

Metoda a forma výzkumu

Za účelem prozkoumání této problematiky jsem prováděl výzkum na vybraném jazykovém materiálu. Dotazovanými byli zejména studenti některých vysokých škol v Praze (Vysoká škola zemědělská, Přírodovědecká fakulta UK), čtenáři Městské knihovny v Praze a rovněž i dlouhodobí pacienti hospitalizovaní v nemocnici v České Lípě, které jsem o spolupráci požádal. Celkový počet dotazovaných byl 208. Z hlediska věkového složení převažovaly mladší ročníky (zejména 1974 a 1975), poměrně méně osob náleželo k starším ročníkům (roč. 1912 jako nejstarší). Také sociální složení bylo značně ovlivněno převahou posluchačů vysokých škol, ale přesto nechyběli ani respondenti z jiných sociálních [239]prostředí. Diferenciace pohlaví byla vyrovnaná: 101 mužů a 105 žen (2 dotazovaní nevyplnili rubriku pohlaví).

K vyplnění dotazníku měli dotazovaní čas 15–20 minut. Dotazník (viz příloha č. 1) evidoval z osobních údajů pouze příslušnost k pohlaví a ročník narození.

V prvé části bylo uvedeno celkem 5 adjektiv označujících charakterové vlastnosti a u každé bylo předloženo 5 možných významových prvků. Dotazovaní měli do přilehlých políček vždy označit, zda určitý prvek uvedenou vlastnost vystihuje („rozhodně ano“), či nevystihuje („rozhodně ne“), nebo zda to není zcela vyloučeno („snad“). Dotazovaní dostali pokyn, aby se pokud možno vyjádřili ke každému prvku významu. V případě velké nerozhodnosti nebo nejasnosti bylo možné i vyjádření vynechat. Z důvodů správného pochopení úkolu byly zvoleny poněkud zjednodušující informace.

V druhé části dotazníku byly uvedeny 3 synonymní řetězce, z nichž první obsahoval i jedno antonymum (šetrný). V prvním úkolu bylo třeba přiřadit vždy jeden z uvedených výrazů k definici chování (celkem 2 vlastnosti), v druhém úkolu dosadit „nejvhodnější výraz z uvedené nabídky“ do 2 vět. Jednalo se o jasnou situaci a běžný informativní styl. Třetí úkol se od druhého odlišoval pouze nabídkou 2 adjektiv.

Protože jsem chtěl zabránit mechanickému (nekritickému) hodnocení předložených významových prvků, uvedl jsem i takové, které podle mého názoru vlastnost vůbec nevystihovaly, nebo takové, které mohly být pouze předpokládány. Některé z nich měly odvést pozornost jiným směrem – na základě chybného sémantického výkladu, vycházejícího z podoby slova (např. prchlivý – „je-li v nebezpečí, uprchne“). Cílem tohoto opatření bylo odlišit ty údaje respondentů, které se zakládaly více na intuici než na zkušenostech.

Předpoklad chybného výkladu významu se ukázal správný. Kromě kladného hodnocení tohoto významového prvku u některých dotazovaných o tom svědčí i podobné příklady výkladu, zejména tam, kde slovo je dnešnímu uživateli jazyka již téměř neznámé (licoměrný).

Problematické byly významové prvky, které sice mohly být charakteristikou vlastnosti, ale spíše jejím průvodním projevem, nikoli závažným rysem, např. „disponuje pevnou vůlí“ nebo „touží po penězích“ u ctižádosti, nebo „příliš mnoho mluví“ u prostořekosti. Proto byl zvolen mezistupeň hodnocení („snad“), aby byla odlišena eventuálnost od jistoty při hledání složek významu. Domnívám se, že větší šíře škály by nutně nevedla k přesnějšímu vyjádření dotazovaných.

Výsledky a poznatky

Adjektiva nebyla vybrána náhodně. Ctižádost byla ještě v polovině minulého století hodnocena jako největší stupeň úsilí o přiznání cti (projevení úcty), vedle [240]ctimilownost a ctichtiwost[2], zatímco v dnešním jazykovém úzu jsem předpokládal jako hlavního nositele významu prvek „touží vyniknout“. Jak je z výsledků výzkumu zřejmé (příloha č. 2), rozhodlo 75 % respondentů (tj. 155 osob) pro tento významový prvek, zatímco „přeje si být obdivován a vážen“ vyznačilo podstatně méně dotázaných (92, tj. 46 %). První uvedený významový prvek je v sloupci „rozhodně ano“ u této vlastnosti nejpočetnější. I dotázaní starších ročníků (1912–1939) hodnotili toto vyjádření jako nejvýstižnější.

Prostořekost (prostořeklost, prostořečnost, prostořekownost – Jos. Jungmann) vyjadřovala ještě v Jungmannově době přílišnou povídavost (upovídanost) a ukvapenost v řeči. V dnešním úzu jsem předpokládal zejména významové prvky „jeho slovní projev působí jako drzý“ a „často v řeči nevhodně odporuje“. První uvedený prvek potvrdilo jako „rozhodně ano“ 149 dotazovaných (71 %). U předpokládaného druhého významového prvku uvedlo „rozhodně ano“ pouze 65, „snad“ 70 dotazovaných (tj. 32 % a 35 %). Přestože počty u dalších významových prvků byly menší, je upovídanost a povídavost na různá témata považována za možnou charakteristiku tohoto lexému („snad“ u 86 a 79 dotazovaných). Drzost je zde však evidentně chápána jako prvořadý prvek významu slova.

K výběru dalších dvou adjektiv mě nevedla předpokládaná změna významu jako v prvních dvou případech, ale přesvědčení, že význam výrazu prchlivý a zejména licoměrný není dnešnímu uživateli jazyka dobře znám. Výsledek výzkumu mě u prvního případu přesvědčil o opaku. „Reaguje prudce, impulzivně“ uvedlo 129 dotazovaných (64 %), avšak nepotvrdil se můj předpokládaný významový prvek „cítí-li se poškozen, jedná krutě“[3]. 96 dotazovaných, tj. 48 %, jej zcela odmítlo. Vhodnější formulace by zřejmě byla „jedná plný hněvu, vztekle“. Je zajímavé, že část tázaných byla ovlivněna slovesem téhož základu prchat, jak jsem již uvedl, proto zřejmě nepředpokládala regresi v nebezpečí (úprkem) a strach (viz další uvedené významové prvky).

U adjektiva licoměrný jsou údaje často téměř vyrovnané a celkově vzato, nepřevyšuje ani jediný významový rys v kladném hodnocení („rozhodně ano“) ostatní významové prvky. U „neupřímnosti“ a částečně i „nepravdivosti“ jsou sice údaje nejvyšší, nicméně se jedná u 81 hlasů o pouhých 40 % dotazovaných. U této vlastnosti byly zodpovězeny často jen 1–2 dotazy.

Tato nerozhodnost svědčí o tom, že výraz by mohl být pociťován již jako archaický. Jedna dotazovaná se dokonce v dotazníku písemně vyjádřila, že jej nezná. (25 dotazovaných, kteří zcela překvapivě uvedli významový prvek „nerad vydává peníze“, mohlo být eventuálně ovlivněno výrazem lichvář.)

[241]Přídavné jméno pokorný je uvedeno v Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1989) jako stylisticky bezpříznakové („pokorný člověk“ – „takový, který projevuje pokoru“, pokora – „(ponížené) podřizování se někomu (podtrženo mnou), plynoucí z uznávání vlastních nedostatků; projev (přílišné) zdvořilosti z pocitu vlastní nedokonalosti“ (tamtéž).

Nedomnívám se, že toto přídavné jméno je dnes k označení vlastnosti člověka běžně užíváno. Ve významu „podřizování se někomu“ bych očekával výraz ponížený, servilní atd., u zdvořilosti z pocitu (nebo vědomí) vlastní nedokonalosti výraz skromný (ale: „pokorná prosba“, „pokorně očekávat rozhodnutí…“). Předpokládal jsem jako hlavní složku dnešního významu „dokáže se sklonit před vyšší autoritou (Bůh, vesmírný řád…)“, tj. ne před každým a zejména ne z pocitu nedostatku sebedůvěry, nýbrž z vnitřní touhy (nebo pocitu povinnosti) se podřídit.

Výsledek výzkumu tento významový prvek opravdu povýšil na první místo (141 dotazovaných, tj. 70 %). Jako eventuální prvek významu uvedlo 91 respondentů vědomí si vlastních nedostatků, ale také překvapivá část (44 %) přizpůsobivost každému a 42 % nedostatek sebedůvěry. Můj výklad zní téměř pragmaticky, ale hlavním důvodem nejistoty v určení významu bude zřejmě ta skutečnost, že pokora jako taková je dnešnímu životnímu stylu téměř cizí.

Podobně jako v případě prchlivosti a licoměrnosti mohlo být kladné rozhodnutí pro poslední z významových prvků („uposlechnutí bez odmluvy“) způsobeno event. lexikální podobou s adjektivem poslušný.

Druhá část dotazníku potvrdila (alespoň v písemném projevu) užívání některých výrazů, které by bylo možné považovat za zastarávající: marnotratný je (spolu s rozhazovačný) zřejmě jediným výrazem pro definovanou vlastnost. Dále bylo potvrzeno štědrý a dokonce zmužilý.

V posledním úkolu jsem chtěl prověřit konkurenci pokorný a skromný v uvedeném kontextu. Pokorný doplnili pouze 3 dotazovaní.

Rozdíly v hodnocení

Při zpracování dotazníku jsem si vedl zvlášť hodnocení každého pohlaví. Vcelku lze říci, že k závažným rozdílům nedocházelo. Pozoruhodný je snad pouze výběr adjektiv v úkolech IIIa a IIb. Zatímco ženy dosadily v úkolu IIa z velké části odvážný (80 dotazovaných) a pouze 27 přídavné jméno statečný, vybralo 55 mužů adjektivum odvážný a 43, tj. zhruba polovina, uvedla synonymum statečný.

Podobně u úkolu IIIb uvedlo 70 žen výraz statečný a pouze 23 zmužilý, zatímco 34 mužů uvedlo statečný a 40 zmužilý. Adjektivum srdnatý vybralo ve stejném úkolu 21 mužů a pouze 8 žen. I když je vzorek pro obecné závěry příliš malý, bylo by možné u mužů usuzovat na širší výběr lexikálních prostředků [242](alespoň v této oblasti, tj. reakce na nebezpečí), nebo naopak na větší významovou diferenciaci a promyšlenost vyjadřování u žen. Většina dotazovaných žen se v úkolu IIIb vyjádřila podle mého názoru adekvátněji.

Při sestavování dotazníku jsem si mimo jiné kladl otázku, zda využívám skutečně všech slov, která by byla v uvedeném kontextu nejvhodnější. Předpokládal jsem i eventuální spontánní doplnění ze strany respondentů, které by mohlo být signálem nedostačujícího výběru adjektiv. V úkolu IIIb byl jedním dotazovaným (ročník 1925) doplněn výraz trpělivý. Respondent chtěl zřejmě vyjádřit také obdiv, ale v podstatě jiné vlastnosti, kterou popisovaný pacient v tomto případě životní zkoušky také projevil.

Někteří dotazovaní však projevili zcela nedostatečnou schopnost rozlišovat význam některých slov. Např. v úkolu IIa a IIb používá dotazovaný (ročník 1975) výraz rozhazovačný i tam, kde se jedná o účelný a motivovaný výdaj, a pro stejný význam dosazuje jiný dotazovaný (roč. 1955) adjektivum rozmařilý, 1 dotazovaná (roč. 1975) dokonce marnotratný.

Je evidentní, že některá přídavná jména zná řada uživatelů jazyka pouze v psané podobě (např. z četby, zejména historických románů nebo starší beletrie) a že jejich význam zná pouze rámcově nebo jej jen tuší (viz licoměrný).

Formulace jednotlivých možných významových prvků v dotazníku měla pomoci dotazovaným orientovat se na rozpoznání nejpodstatnějších prvků lexikálního významu a předejít málo výstižné nebo zavádějící vlastní formulaci dotazovaných, která by neměla pro výzkum žádný přínos. Přesto mohl být uvedený způsob jen částečně úspěšný. Formulace významového prvku „touží vyniknout“ (ctižádost) ještě nic nevypovídá o individuální motivaci: jde o kariéru nebo kompenzaci komplexů méněcennosti či přirozený lidský pud změřit své síly, nebo o zdravou touhu po radosti z kvalitní práce a úspěchu? Pokud se jedná o kariéru, bylo by na místě zaškrtnout eventuálně významový rys „touží po penězích“, ale pouze v druhém sloupci, jako možnou nebo předpokládanou eventualitu. V opačném pohledu nemusí touha po penězích vůbec souviset s ctižádostí nebo tuto vlastnost vyjadřovat. S různými motivacemi (kořeny) ctižádosti nebo jiné vlastnosti souvisí i míra, kvantitativní složka, která dokáže proměnit přirozenou lidskou vlastnost v odpuzující a společensky škodlivý jev. Proto závisí výběr některých významových prvků na individuální povaze vlastnosti. Nic však nebrání tomu, aby mohl být jeden z hlavních prvků významu jasně formulován a podržel si význam základní.

Závěr

Výzkum potvrdil některé předpoklady o dnešním úzu v této oblasti lexiky a zároveň o významových změnách předem vytypovaných přídavných jmen. [243]Výsledky výzkumu nebyly však u některých významových prvků tolik jednoznačné, jak jsem předpokládal. Tento výsledek mohl být způsoben eventuálně jejich méně výstižnou formulací.

Výsledek a zejména průběh výzkumu mě přesvědčil o zájmu o jazykové prostředky a jejich význam, v řadě případů i o tom, že si mluvčí poprvé uvědomili problematiku jazyka jako systému znaků a prostředku komunikace.

[244]

 

[245]

 

 

[1] Např. připravovaný projekt Strukturální model osobnosti založený na lexikální analýze Psychologického ústavu AV ČR v Brně, který naopak na základě jazykového materiálu si klade za cíl zjistit psychologická kritéria běžného popisu osobnosti, uvádí 4145 adjektiv, z toho 366 adjektiv vystihujících trvalé rysy osobnosti.

[2] F. Hyna, Dušeslowí zkušebné, Praha 1844.

[3] „Prchlivý manžel“ … „v prchlivém hněvu zabil manželku“ atp.

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 5, pp. 238-245

Previous Ludmila Uhlířová: Archivace lingvistických dokumentů na počítači (O dopisové a jiné agendě jazykové poradny Ústavu pro jazyk český — u příležitosti půlstoletí její činnosti). Část II.

Next Milan Malinovský: Výraz ovšem a jeho významové modifikace