Karel Fic
[Articles]
-
V českém nářečním lexiku tvoří výraznou skupinu soubor pojmenování rozličného zemědělského nářadí a nástrojů, popř. jejich částí nebo součástek, které se užívají v souvislosti s obděláváním půdy, popřípadě s činností při provozu v rolnické usedlosti.
Pro náš příspěvek jsme excerpovali především nářeční pojmenování týkající se součástí vozu, pluhu, bran, koňského postroje a pojmenování některých dalších nástrojů (např. hrabí, síta, lopaty na vátí obilí) nebo součástek (např. dřevěného trámku v podlaze stání apod.), které jsou zpracovány v 3. díle Českého jazykového atlasu.
Shromážděné názvy rozdělujeme podle toho, jakého jsou původu. Členíme je jednak na výrazy značkové nebo slovotvorně neprůhledné (např. pluh, oplen, uzda, dláha), k nimž přiřazujeme i názvy přejaté nebo adaptované z cizích jazyků nebo dialektů, většinou německých (např. akštuk, hont, rífa), jednak na výrazy odvozené, tedy ty, které se tvoří různými příponami k slovotvorným základům, tj. takové, u nichž je průhledná dvojčlennost. Těchto odvozených pojmenování je v sledovaném okruhu názvů největší počet; jsou také předmětem našeho zájmu.
Jako primární znak odvozených formací hodnotíme příponu a podle ní shromážděný materiál i klasifikujeme. Ohled na to, zda jde o onomaziologické kategorie mutační či modifikační, považujeme zde za irelevantní. Vycházíme z hlediska, které upřednostňuje významovou stránku pojmu. Např. nadřazujeme skupinu názvů pro lopatu na vátí obilí nad skutečností, že jsou v nich z aspektu slovotvorného uplatněny názvy prostředků, názvy předmětů podle význačné části atd. Jako primární se však z našeho přístupu jeví fakt, že se tato jména tvoří sufixem -ka, např. vějka (od slovesného základu věj-), vějířka (od substantivního základu vějíř) nebo příponou -čka, např. větračka (od slovesného základu větra-) apod.
Typickou pro odvozování jmen prostředků je v českém jazyku přípona -č. Hojně frekventovaná je i v nářečích, např. utahač ’provaz na pavuzu’, zpřestrkač ’potykač’, fukač ’fukar’, lepač/lupač ’kosa’, ohrnovač, ohrňač ’rádlo’, oborávač ’rádlo’, zapikač/přepikač/přetykač, pověrač – všechna s významem ’potykač’. Vesměs tedy jsou to formace od předponových i prostých sloves se zakončením minulého kmene na -a; u útvaru zárubič ’závlačka’ je fundující slovesný základ zakončen na -i.
[197]Většinu těchto jmen můžeme také spojovat s účelovými adjektivy na -cí, např. výraz ohrnovač (ohrňač) je odvozen buď od základu slovesa ohrnovat (ohrňat), nebo od adjektiva ohrnovací (ohrňací).
Obdobný charakter mají také útvary na -čka. Ty se tvoří od sloves prostých, např. trhačka ’trávnice’, plácačka ’kosa s obloukem’, flákačka ’kosa’, oračka ’houžev u plužních koleček’, větračka ’lopata na vátí obilí’, věječka ’lopata’, dojička ’nádoba na dojení’, hazačka ’kosa’, i od sloves předponových, např. uhrabačka ’síto’, závlačka/průvlačka ’zákolník’, přisekávačka ’kosa’, slupovačka ’slupice’, přiháněčka ’obilní kosa’. U těchto formací jsou fundujícími základy obvykle nedokonavá slovesa různých tříd, častěji na -a-, -ova-, -e-, ale též od základů jiných typů, např. závlačka (od základu dokonavého slovesa zavléci).
Početnou skupinou mezi zemědělskými termíny jsou jména na -ka. Tvoří se 1. od základů slovesných, a to prostých, např. vějka ’lopata’, hrázka ’vrchní bidlo žebřin’, dojka ’nádoba na dojení’, i od předponových, např. zárubka ’závlačka’, výtočka ’železná výztuž hlavy u kola’, zástrčka ’zákolník’, přiháňka/oháňka ’kosa’, zátka ’čelo vozu’ (od zatknout), zátažka ’čelo vozu’, zástavka ’bočnice vozu’, náševka ’trávnice’, zákovka ’zákolník’; z větší části jsou to názvy výsledků děje.
2. Dále se tyto termíny na -ka utvářejí od základů substantivních, např. vějířka ’lopata’, koutka ’čelo vozu’, ocaska ’trávnice’. Ty z hlediska slovotvorného významu hodnotíme jako jména podle význačné části.
K nim můžeme přiřadit i výrazy typu klička ’rukověť u kosy’, které jsou od původu deminutiva, jež nabyla v určitém kontextu charakteru odborného termínu. V nářečích je tento způsob obohacování slovní zásoby poměrně častý a běžný. V našem materiálu to dokládají např. výrazy stolička ’šárka’, berlička ’rukověť u kosy’, žabka ’srp’, čepička ’podložka u zákolníku’, špička ’radlice’, ručka ’hrabiště’, nůška ’koš’, pelístka ’čelo vozu’, ohlávka, kládka ’nápravník’, ocílka ’radlice’, líska ’vrátka v plotě’, dížka ’nádoba na dojení’, plachetka ’kosa’, hůlka ’hrabiště’, branka ’vrátka v plotě’, opička, klanička, šibenička, drabinka, šibenka a žebřinka – vše ’opěradlo trakaře’, pružinka ’kosa’. U výrazů kosička ’srp’ lze vydělit sufix -ička, protože výchozí formu kosice nemáme doloženou.
Tato od původu deminutivní pojmenování zařazujeme ke skupině jmen tvořených sufixem -ka jen z hlediska synchronického. Ve většině případů jsou to spíše útvary přejaté na základě určité věcné souvislosti nebo podobnosti s předměty, které tato slova primárně označují, popřípadě jsou to označení vycházející z metaforického posunu. (O tom podrobněji viz J. Balhar, Zemědělská terminologie založená na přenášení významu, in: Pocta Dušanu Šlosarovi, Boskovice 1995, s. 103–110.) Např. žebřinka u trakaře podobá se žebřině u vozu, plachetka je malá plachta, opička ’opěradlo’ připomíná snad sedící opici atd. Nejde tedy vlastně o specifické tvoření jistého typu jmen. Do našeho přehledu patří tato pojmenování tedy jen formálně.
[198]Široce uplatňovaným sufixem -ek se odvozují nové výrazy především od substantiv a poměrně často i od předložkových spojení adverbiálního charakteru. U desubstantiv jde především o původně deminutivní útvary (a platí o nich většinou totéž, co bylo řečeno v předcházejícím odstavci o formacích na -ka). Ty jsou nyní již nositeli specifického významu, např. žlábek ’koryto pro prase’, háček ’potykač; radlice’, kolíček ’zub u hrabí’, buček a pámek ’vrchní bidlo žebřin’, klouček a vůzek ’plužní kolečka’, válek ’biják cepu’, lounek ’zákolník’, mlýnek ’fukar’, sloupek ’slupice’, žebříček, kočárek ’opěradlo trakaře’, klátek ’brzdicí špalek’, plátek ’zhlavík’, hrotek ’nádoba na dojení’, štítek, koutek a žebříček ’čelo vozu’, ploužek a háček ’rádlo’.
Deminutivní rys nemají útvary odvozené od předložkových spojení, např. podkošek ’dno vozu’, záosek ’zákolník’, zvršek ’šárka; pohřbetník’, náhřbetek ’šárka’, náhlavek ’zhlavík’, příhlavek ’šárka’, záčelek a sprůčelek ’čelo vozu’, postřelek ’zakončení plazu’, přístodůlek ’perna’, podbranek ’paprsek u bran’.
Odstín deminuce nemají u výrazů na -ek ani nečetné deverbativní formace, např. skládek ’kosa’, násadek ’nápravník’, srážek ’podložka u zákolníku’ (od srážet).
Od deadjektivních základů jsou utvořeny výrazy předek ’plužní kolečka’ a spodek ’dno vozu’.
Rovněž výrazy na -ík tvořené od substantivních základů mívají často i odstín deminutivnosti, např. hřebík ’potykač i zub u hrabí’, krbík a klubík ’pochva na brousek’, mečík ’průvlačka; plochá příčka u žebřin’, roubík ’kolík u povřísla’, verblík, kolík a obrtlík ’závlačka’, cepík ’biják cepu’, žebřík ’opěradlo trakaře’, hrantík ’žlab pro prase’, křížík ’závlačka’.
Přípona -ík se dále uplatňuje u útvarů utvořených od adjektiv, např. ohrabečník ’koš; síto’, náradník/náhradník ’nůž na radlici’, valník, mandelník ’vůz žebřiňák’, zákolník, svorník, větrník ’fukar’, nákolesník ’rádlo’, záblatník ’zákolník’, náhřbetník ’pohřbetník’, nápravník, pauzovník ’provaz na pavuzu’. Řadu uvedených příkladů lze interpretovat jako univerbizované formace, např. valník – valný vůz, svorník – svorný hřeb, větrník – větrný mlýnek, náhřbetník – náhřbetní provaz, pouzovník – pouzovní provaz.
Také méně frekventovaný sufix -ko (stejně jako přípony -ek a -ka) je především nositelem deminutivního odstínu, např. čílko ’čelo vozu’, topůrko ’hrabiště’, korýtko ’žlab pro prase’, želízko ’radlice’. Rovněž u formací na -ílko, např. sedýlko, rádýlko ’radlice; rádlo’, a -ínko, např. rahýnko ’hrabiště’, prkýnko ’odhrnovačka’, významový odstín deminutivnosti převažuje. Lexikalizovaná forma kružko ’houžev’ a útvary přístodůlko ’perna’ a vůzko ’plužní kolečka’, které jsou vlastně rodovými obměnami výrazů přístodůlek, vůzek, a hlavně varianty -ítko (udítko, rukovítko – jména prostředku) a -átko (žebřátko ’opěradlo trakaře’ – jméno [199]podle význačné části, oborávátko ’rádlo’ – jméno prostředku) mají výrazný specifikační charakter.
Výrazy na -ina jsou utvářeny vesměs od základů substantivních, např. drabina, ližina, brlina a žebřina – vše ’vrchní bidlo žebřin’, brlina, hontina a mostina/moštěnina a podlažina – vše ’trámek ve stání’, košina ’košatina’, zátina ’oploteň’, važina ’važiště’, i od cizích, např. dylina ’prkno’, rejfina a gréfina ’vrchní bidlo žebřin’. Tato přípona je výrazným jazykovým prostředkem k vyjádření významu jednotlivosti. Nezřídka jsou jménům s tímto významem fundujícími útvary adjektiva, např. oblina (oblý), křivina (křivý), košatina (košatý), rohatina (rohatý), pružina ’kosa’ (pružný). Tato jména jsou tedy od původu názvy nositelů vlastností. (Jako variantu sufixu -ina lze chápat příponu -ovina u výrazu holovina ’vrchní bidlo žebřin’.)
Uvedená pojmenování na -ina tedy z velké části označují názvy vrchních bidel žebřin nebo trámku v podlaze stání. Sufix -ina má v těchto případech výrazný specifikační charakter; tyto názvy se utvářejí „modelově“ touž příponou od různých základů na velkých areálech, patrně i analogií podle označení žebřina, srov. drabina, brlina, rychtina, oblina, křivina, holovina. Soudíme tak i podle toho, že sufix -ina přijímají někdy i výrazy adaptované, např. gréfina, ačkoliv k jednoznačnosti pojmenování někde stačí jen podoba nederivovaná (gréfa).
Sufix -na se vyskytuje jen ojediněle. Zaznamenali jsme jej jen u lexikalizovaných formací pracna ’brzdicí špalek’ (z německého výrazu Protz) a perna. Od substantivních základů jsou sufixy -árna, -erna tvořeny útvary lubárna, luberna ’kolečko na vožení hlíny’; jde o případy tvoření sufixem, jímž se obvykle tvoří jména místní.
Poměrně hojné jsou v terminologii zemědělského nářadí zastoupeny názvy zakončené příponou -ice. Od původu jsou to desubstantiva a sufix -ice byl primárně u nich prostředkem deminutivnosti, např. korbice ’kolečko na vožení hlíny’, gajdice ’ručka u kosy’, ručice ’kleče u pluhu’, kapice (od kápě) ’střední kování na rozporce’, vachlice/bachlice (od vachle/bachle) ’kosa’, berlice ’ručka u kosy’, parnice ’oploteň’, plachtice ’trávnice’, poduštice ’poduška u chomoutu’, branice ’paprsek u bran’, jen v plurálové formě doložené výrazy vidlice ’otěže’, tihlice ’kleče’ atd. Původní deminutivní funkce sufixu -ice je dnes však již zcela zastřena; příponu nyní chápeme jako výrazně specifikační, někdy s odstínem určité „částečnosti“, např. stánice je jeden trámek v celém stání, radlice je součást rádla apod. Dokladem toho, že nejde jen o adaptace původních deminutivních forem, ale o specifické tvoření jmen prostředků, jsou např. podoby jařmice ’jařmo’, radlice ’odhrnovačka’, stánice ’trámek ve stání’, plužice ’rádlo’, humenice ’ohrada u mlatu’, u nichž je fundující útvar jiného rodu (jařmo, rádlo, stání, pluh, humno).
[200]Řada výrazů na -ice má jako výchozí útvar desubstantivní adjektivum, např. bočnice ’bok vozu’, mostnice ’trámek ve stání’, hnojnice ’bočnice u vozu’, cípnice ’trávnice’, stropnice ’trámek v stání’, plachetnice ’kosa s obloukem’, košovnice ’dno vozu’, trávnice, voznice ’válcovitý sud na močůvku’, měchovice ’pytel’. Jsou to tedy jména náležející do skupiny názvů nositelů vlastnosti.
Rovněž velmi často se při vytváření zemědělských termínů uplatňuje sufix -ák. Tvoří se jím některé specifické kategorie pojmenování, např. názvy vozů placák, ližiňák, valňák, platoňák, letňák, kupovňák, gréfňák, žebřiňák, drabiňák, seňák, nebo názvy košů drobák, drobovák, lubák, úhrabák, plevák, krušák. Utvářejí se jím tedy především názvy nositelů vlastnosti (jejich slovotvorným základem bývají adjektiva). Sufix -ák je charakteristický též pro útvary univerbizované. Proto výše uvedené formace můžeme považovat buď za útvary deadjektivní, nebo za formy univerbizované. Tak např. úhrabečňák můžeme také chápat jako univerbizované spojení úhrabeční koš, podobně přítahák – přitahovací provaz ’provaz na pavuzu’, stolák – stolový vůz ’valník’, braňák – hřeb u bran. Toto „dvojí“ hodnocení však asi neplatí vždycky, např. výraz nošák ’koš’; ten je pravděpodobně utvořen k slovesnému základu (k nosit).
Některé formace na -ák chápeme jako rodové obměny již zmíněných výrazů na -čka, např. doják, ohrňák, lepák (srov. dojačka atd.), popř. morfologickou obměnou názvů na -č, např. převěrák/pověrák ’potykač’, oborávák, přiorávák ’rádlo’, utahovák ’provaz na pavuzu’ (srov. pověrač, oborávač, utahovač apod.). Někdy se tvoří pojmenování na -ák přímo od slovesného základu, např. kopčák ’rádlo’ (od nář. kopčit).
Sufix -ec se uplatňuje jako přípona výrazně specifikační. Jeho původní deminutivní odstín bývá v nářečích již většinou zastřen. Sémanticky je však uchován v tom, že se jím odvozují zpravidla názvy předmětů menších rozměrů, např. pochva na brousek: krbec, kloubec, toulec, kolec, dále cepec ’biják cepu’, kderec ’zadní ramena vozu’, ohlavec ’ohlávka’, snad sem můžeme přiřadit i výrazy stolec ’šárka’, pámec ’vrchní bidlo žebřin’; tvoří se jím tedy především názvy od substantivních základů. Jako rodovou variantu výrazu slupice lze chápat formu slupec v témže významu.
Od adjektivních základů jsou utvořeny výrazy plechovec a klepanec ’srp’ (z adjektiva deverbativního). Není bez zajímavosti, že pojmenování radvanec ’kolečko na vožení hlíny’ (z německého Radwelle) je utvořeno modelově podle výše uvedeného typu názvů.
Z předložkových spojení jsou takto tvořeny podoby zvršec (z vrchu) ’pohřbetník’ a náhlavec (na hlavu) ’ohlávka’.
Jen u jediné formace se vyskytl sufix -íc (cepíc ’biják cepu’); ve vztahu k základnímu výrazu cep má výrazný specifikační charakter.
[201]Rovněž výrazný specifikační odstín má v našem materiálu sufix -iště. Tvoří se jím názvy určitého typu podstatných součástí nástrojů – násad, např. hrabiště, kosiště, braniště, hákoviště, važiště; z hlediska jejich utvářenosti jde tedy o útvary desubstantivní, kdy fundujícím útvarem je přímo název nástroje. Jeho variantou je sufix -isko (např. hrabisko, važisko). To potvrzuje i zeměpisná situace. V nářečích, kde je běžná podoba -isko (i u slov s významem místním), se varianty na -iště obvykle nevyskytují. (Pokud ano, jsou to již novější dublety pronikající vlivem spisovného jazyka a projevující se jen v mluvě mladších generací.)
Sufixem -dlo se tvoří názvy nástrojů ponejvíce ze slovesných základů, např. ruchadlo ’pluh’, trúkadlo ’oprať’, šupadlo ’čelo vozu’, opěradlo ’část trakaře’, bidlo ’část žebřin’, trdlo ’biják cepu’, krpadlo ’jařmo k volskému potahu’, rádlo ’radlice’, oborávadlo ’rádlo’. U mnohých útvarů na -dlo je už formální dvojstupňovitost (tj. rozlišování základu a přípony) zastřena, např. rádlo, bidlo, trdlo, krpadlo. U výrazu rukovidlo vydělujeme variantu sufixu -idlo k substantivnímu základu, rovněž od substantivního základu pomocí varianty -adlo je utvořen výraz zubadlo. Deverbativum táhlo ’provaz na pavuzu’ je utvořeno sufixem -lo. Zajímavým výsledkem specifikačního postupu je doklad adaptace šířeji významového výrazu držadlo na držadlí, jež označuje konkrétní typ držadla, tj. hůlku u cepu. Forma držadlín je pak už výsledkem přiklonění k produktivnějšímu morfologickému typu jmen na -ín.
Jen u jednoho pojmenování jsme zaznamenali sufix -ouch, a to u deverbativa valouch ’biják cepu’. U podoby verčouch ’lopata’ fakticky o sufixu hovořit nelze. Jde o adideaci přejatého výrazu voršouf (k něm. Schaufel ’lopata’) k expresivním útvarům na -ouch.
Z útvarů na -í jsou nejčastější desubstantivní formace s výrazným specifikačním rysem (žebří ’jesle ve stáji’, zhlaví ’zhlavík’ – jména podle podobnosti, ostří ’radlice’ – jméno nositele vlastnosti, oplotí ’oploteň’ – obecné jméno místní, samokolí ’kolečko’ – jméno hromadné), variantou -čí je utvořeno jméno výsledku děje zároubičí ’závlačka’. Dále v této skupině označení vydělujeme sufixy -ání (u deverbativních formací skládání ’perna’, kluznání ’udidlo’) a -ací u výrazu kluznací.
Sporadicky se tvoří jména nástrojů (jejich částí) i jinými sufixy. Např. příponou -íř (kosíř, zubíř) se tvoří specifické pojmenování kosy na řezanku nebo zubu u hrabí, sufixem -no je tvořen výraz zubno s významem ’udidlo’ a přípona -oun vlastně specifikuje podušku na chomout od jakékoliv jiné podušky; jde tedy o prostředky výrazného specifikačního odlišení. Sufix -uše lze vydělit u formace popeluše ’trávnice’; předpokládáme, že tento útvar vznikl modelově podle výrazu nůše.
[202]V lexikalizovaných formacích – vesměs jmen podle podobnosti – brhel, krbel, zatykel se uchoval sufix -el a přípona -aň v rovněž lexikalizované podobě klubaň.
Výrazným specifikačním odstínem se vyznačuje sufix -eň. Vedle útvarů deadjektivních, jako jsou např. jména nositelů vlastnosti příčeň ’važiště’, zádeň ’perna’, vrcheň ’pohřbetník’, ohlubeň (podoba s náslovným -o je patrně analogická podle výrazu oploteň), se jím tvoří názvy od základů substantivních, např. jména podle význačné části srdeň ’svorník’ a názvy plíveň (od nář. plíva ’pleva’), páreň a oploteň ’perna’; formy zhlaveň ’zhlavík’ a záteň ’perna’ jsou odvozeny ze spojení předložkových. U řady těchto formací (zejména v těch případech, kde je forma na -eň paralelní s formami na -na) je podoba na -eň výrazem přechodu k jinému morfologickému typu; je tedy prostředkem konverze. Dnes tato pojmenování na -eň většinou považujeme za formy lexikalizované.
Jak z uvedeného přehledu vyplývá, uplatňují se při tvoření zemědělského názvosloví v českých nářečích ponejvíce sufixy mající širší významové pole. Pokud fungují jako termíny, má na tom podíl kontext (situační nebo větný). Např. slovo spodek znamená vlastně jakoukoliv spodní část (spodek truhly) a v určitém kontextu nabývá povahy termínu, tj. označuje specifickou část vozu – dno.
Ve významu dno vozu se v našich nářečích uplatňují i jiné formace od téhož základu. Jsou to výrazy spodek, spodnice, spodňárka, spodňora. Tyto podoby vytvářejí areály a přípony -ek, -ice, -árka, -ora (-ára) jsou vlastně vůči sobě konkurenčními slovotvornými prostředky. Na mapách Českého jazykového atlasu dostáváme zajímavý jazykovězeměpisný obraz této konkurence.
Jakýmsi protipólem těchto slovotvorných map jsou mapy, které můžeme rovněž označit za slovotvorné, avšak jiného typu. Ty totiž zachycují rozšíření jednotlivých konkrétních sufixů, které se však spojují s jinými lexikálními základy. Jsou to např. pojmenování trámků v podlaze stání, pro něž je příznačné tvoření sufixem -ina, který se připojuje k odlišným slovotvorným základům, nebo sufix -ák pro označení různých typů vozu.
O specifikační funkci sufixu mluvíme tedy v případě, když sufix je výrazným znakem pojícím se s významem formací jím tvořených. Není ani důležité, zda jde o sufix, jehož frekvence je řídká, eventuálně o sufix vyskytující se spíše výjimečně (např. zubíř, cepíc), nebo o příponu užívanou i hojněji, např. sufix -ák při tvoření názvů košů, -iště při označování druhů hůlek, jak jsme na to upozornili již výše.
Z hlediska vztahu sufixů a fundujících útvarů lze vydělit skupiny přípon podle vázanosti k základům slov odlišných slovních druhů. K základům slovesným se výlučně připojují např. sufixy -č a -dlo (-idlo) a také -ek, -ka a -čka, které se ve velké míře uplatňují jako prostředky univerbizační (např. dojka – nádoba na dojení).
[203]Z adjektivních základů, jak ukazuje náš materiál, se nová slova tvoří pomocí sufixu -ina (-ovina), -ice, -ák, -ík, -ec, -eň. Těmito sufixy – až na malé výjimky – se tvoří rovněž nová pojmenování od základů substantivních. V námi zaznamenaném souboru názvů ze zemědělské terminologie se tedy uplanily sufixy -ka, -ina, -ice, -ec, -ek, -ík, -ko, -iště, -na (-árna, -erna), -íř, -no, -el, -aň, -í, -ání, -ací. Frekvence jejich užití je však odlišná.
Lze se domnívat, že se při tvoření zemědělských termínů projevují dvě obecné tendence, které jsou v protikladném vztahu. Především – jako výraz tendence po jednoznačnosti termínu – je to tvoření nového slova pomocí „exkluzivního“ sufixu, tj. takového, který by byl – pokud možno – nositelem jediného významu – prostředkem tvorby skutečného termínu. Např. k substantivnímu slovnímu základu zub se připojují málo frekventované sufixy -íř nebo -no, jimiž se tvoří nová slova se specifickými významy. Vzhledem k tomu, že množství jazykových prostředků je však omezené, a není tedy možné rezervovat pro každý význam jeden slovotvorný prostředek, uplatňuje se tendence jakoby opačná, tj. nová slova se tvoří za pomoci sufixu běžného, který se tak stává nositelem nového významu. Jeho volba při tvoření nových slov je omezena pouze schopností připojovat se k jednotlivým typům slovotvorných základů, popř. i jinými podmínkami. Svědectvím krajnosti této tendence jsou takové výrazy, které mají i v dialektech více významů a jejich jednoznačnost vyplývá pak jen z kontextu komunikační situace.
Naše řeč, volume 79 (1996), issue 4, pp. 196-203
Previous Dušan Šlosar: Jsou kompozita typu V-(K)-S produktivní?
Next Jana Pleskalová: O úloze tzv. hypokoristik v nejstarším období češtiny