Kalostudnek a ti druzí (K počátkům české terminologie psychologické)

Alena Černá

[Articles]

(pdf)

-

Terminologická složka se postupně formovala v rámci české slovní zásoby již od nejstarších dob. Avšak prudší vývoj zaznamenala až s rozmachem česky psané odborné literatury, tzn. ke konci čtrnáctého století a hlavně ve století patnáctém. Je pochopitelné, že tento rozvoj neprobíhal stejnoměrně, ale naopak, v určitých oblastech probíhal rychleji a v přímé návaznosti na předchozí období, a v jiných oborech pak bylo třeba tvořit odborné názvosloví zcela nově a samostatně, bez možnosti navázat na dřívější stav. Na sklonku 14. století byla díky četným textům toho druhu relativně hojná zejména terminologie teologická a církevní, a dále pak terminologie správní, soudní a botanická.

Po založení univerzity však vyvstal problém doplnit názvosloví i u ostatních oborů, které se začaly na novém učení studovat, a tak vytvořit pro češtinu obdobné podmínky, jaké měla jako jazyk vědy a výuky latina.

Jedním z nejdůležitějších oborů, jehož odborné názvosloví bylo ve zmíněném období pramálo konstituované, je medicína. Založení univerzity, jejíž součástí byla lékařská fakulta, znamená přelom v dějinách lékařství v českých zemích a fakticky též počátek české lékařské vědy vůbec.[1] Stejně jako mnohé jiné poznatky i lékařství přichází do našich zemí (a do celé západní Evropy) z antického Řecka, ve velké míře prostřednictvím arabským, ve spisech opětovně přeložených do latiny. I Čechy tak přijímají v tehdejší době jediný ucelený lékařský systém, učení o tzv. humorální fyziologii či humorální patologii. Tento názor uvádí v souvislost na jedné straně konstituci makrokosmu ze čtyř živlů, tedy ohně, vody, vzduchu a země; např. ve staročeském Lucidáři se o této světotvorné myšlence můžeme dočíst: „než jest svět stvořil [Bůh], nebylo nic viece, jedno tma … nebo stilla, nebo prvoosnova, chaos, byly čtyři elementa, to jest oheň a voda, země a vietr“. (LucidF 130b)[2] Se světem, s makrokosmem, pak koresponduje mikrokosmos lidského těla, a to prostřednictvím vlastností šťáv v těle člověka, které jsou shodné s vlastnostmi připsanými živlům. O živlech v těle člověka píše např. Tomáš Štítný: „Čtyřie … hadové hlavy, ješto sipie proti sobě vadiece se, jsú čtyřie elementové, z nichž jest tělo, ješto jsú protivni sobě v horkosti, v studenosti, [125]u mokrosti a v suchosti; a jakž bude jedno z toho přemoženo, také zhyne náš život.“ (ŠtítBarlB 71b–72a)[3] Zmíněná korespondence živlů a šťáv v lidském těle vypadá asi takto:

[4]

Jak se tato základní myšlenka středověkého lékařství promítá v české slovní zásobě? Kromě jiných sémantických okruhů (např. názvů nemocí)[5] iniciovala v češtině vznik skupiny lexémů označujících člověka jako nositele určitých povahových a konstitučních rysů. Jedná se o jména, která v základních řeckolatinských podobách patří dodnes k základní terminologii psychologické: melancholik, sangvinik, flegmatik, cholerik. Pro starší dobu je však musíme zahrnovat pochopitelně do terminologie lékařské a také je nalézáme v nejhojnějším počtu (kromě slovníků) právě v lékařských (a též astrologických) spisech. Tato jména se nezřídka vyskytují v odborné česky psané středověké literatuře v původní nebo často i hláskově či tvaroslovně upravené podobě; srov. např. Třětí jsú po přirození studeni a vlhci nebo mokři (…), a ti lidé slovú fleugmatici (pod. sangvinei, kolerici, melankolici, TkadlA 31b). Naši předci se však od počátků usilovně snaží též o překlad těchto výrazů. Výsledkem takového úsilí jsou tedy sémantické kalky.[6]

Jelikož i v cizojazyčné předloze jde o slova motivovaná, je nutné se nejdříve zaměřit na překlad motivujícího jména. Lat. sanguis, řec. lat. flegma, cholé, melaina cholé označují v onom pojetí lidské tekutiny vyskytující se v krevním [126]řečišti a vzájemným poměrným promícháním vytvářející vrozenou povahu člověka (srov. stč. přirozenie, směšenie, letora, založenie, nč. temperament z lat. temperare ‚mísit‘). Lidská povaha (a náchylnost člověka k určitému způsobu jednání a k určitým fyzickým dispozicím) je tedy podle dávných názorů dána vrozeným složením a promícháním složek krve; avšak změní-li se časem tento poměr jednotlivých šťáv v krvi, dochází k patologickému procesu a člověk onemocní.[7]

Cizojazyčná substantiva označující šťávy v těle člověka (stč. např. vlhkost, mokrost, vlažnost, vláha za lat. humor) mají ve staré češtině hned několik protějšků; taková polylexie je ostatně jeden z nejcharakterističtějších a zároveň nejpochopitelnějších rysů rodící se české lékařské (a nejen lékařské) terminologie. Popisovaná skutečnost byla natolik složitá a natolik málo zažitá, že nejdříve vznikala jména se širším lexikálním významem, a ta se teprve s rozvojem dané oblasti a jejím zpřístupněním širšímu okruhu receptorů (zvláště také po rozšíření knihtisku) specifikovala a upřesňovala.[8]

Níže uvedené výrazy jsou doloženy pro starou češtinu v období od počátků přibližně do konce 15. století.

I. Ze slovotvorného hlediska jsou názvy tekutin v lidském těle převáděny do českého jazyka několikerým způsobem.

1. Vznikají frazeologická sousloví, kdy obecné jméno je determinováno adjektivem, které blíže specifikuje vlastnost šťávy, již mohli zasvěcení buď přímo pozorovat, či si ji jen domýšleli. Toto adjektivum pak v mnohých případech též rozlišuje jednotlivé šťávy jednu od druhé: krev č(e)rná KlarBohE 434 (kalk, M),[9] krev vodná SlovOstřS 79b (F), krev vodnatá LékSalM 265 (F), krev žlučná t. 225 (CH), voda krevná SlovKlem 47b (F), mokrost jílovatá LékSalM 221 (F), mokrost lepká t. 238 (F), mokrost žlučná t. (CH); mokrost zlá LékRhaz 56 a mokrost nepřirozená t. 70 (obecně o krev narušujících šťávách). Doložena je i postponovaná determinace základního pojmu souslovím – mokrost černé krve LékSalM 228 (M). Vedle těchto sousloví byla vytvořena též jednoslovná pojmenování stejné motivace: pravokrev KlarGlosA 1338,[10] Hvězd 62b [127](S), vodokrev Hvězd 62a (F). Přímá motivace názvem živlu je u jmen vodnost SlovVeleš 128ed. (F), zemnost t. 137 ed. (M).

2. Jinou motivací prošly deriváty odvozené od složeného adjektiva, které označuje vnější, okem pozorovatelné, či předpokládané vlastnosti šťáv v lidském těle, především zakalení a pěnu, a jejich teplotu, shodnou s teplotou inspirujícího kosmického živlu: kalostudenost Hvězd 62b (M), kalostud KlarGlosA 1339 (M), vodokrevnost Hvězd 62b (F), vodokrevna KlarVok 350 (F), pěnohorka LékVodň 269b (CH), pěnohorkost Hvězd 62b (CH).

Vzhled tekutiny podnítil vznik jmen jako pěnka KlarBohE434 (CH), pěnky SlovVokKlem 175b (CH), (v)ozker Klar (F).[11]

Jelikož krev byla vždy pokládána za tekutinu základní a nejdůležitější, nebývala (jak je patrné i z dosavadního přehledu) až na výjimky blíže určována. Za lat. sanguis se běžně užívalo krev, příp. krevnost Hvězd 62b.

II. Od uvedených jmen se pak odvíjí proces pojmenovávání jedinců, v jejichž krvi převládá jedna z daných šťáv a předurčuje tak – podle středověkého smýšlení – jejich osud. Jednotlivé lidské typy byly podle tehdejších názorů náchylny k určitým onemocněním. Určení letory tudíž mělo nezastupitelný význam z hlediska stanovení diagnózy a poté i terapie (léčilo se mj. i podáváním léčiv „protivných“ k letoře, např. „studených“ k povaze „horké“ ap.).

Jak už se dá předpokládat z mnohosti stč. pojmenování čtyř základních tělesných šťáv, i pojmenování lidských temperamentů bylo rozličně motivováno a slovotvorně rozčleněno.

1. Základním způsobem pojmenování lidských jedinců co do povahy je přímo pojmenování složeným adjektivem, které a) označuje vlastnosti živlů: studenosuchý Lék UK XI E 5, 38a, 15. st. (M; země), horkovlhký t. (S; oheň), studenovlhký t. (F; voda), horkosuchý t. (CH; vzduch); b) vyjadřuje faktické i předpokládané vlastnosti lidských šťáv (resp. krve): kalostudený SlovWeis 4b (M), kalokrevný Hvězd 61b (M), kalostudený SlovWeis 4b (M), pěnohorký LékFrantA 170b (CH), pěnokrevný Lék KapPraž M 1,55a, 1. pol. 15. st. (CH); příp. c) je motivováno dvoučlenným frazémem označujícím tělesnou tekutinu: pravokrevný VodňLact Q 5a (S), dobrokrevný SlovVeleš 147 ed. (S), vodokrevný VodňLact Q 5a (F). Detailnější povahopisnou charakteristiku spojenou s popisem vnějších rysů člověka podává slovník tzv. Velešínův: vodokrevný n. slinavý (128 ed.; F), kalovodý n. vášnivý (137 ed.; M), horký, suchopal (117 ed.; CH); rovněž adjektivum (v)ozhřivý SlovOstřS 80a (F) vychází z předpokládaných vnějších znaků.

Opět u lat. sanguineus si až na výjimky naši předci vystačili s adjektivem krevný KlarVok 350.

[128]Uvedená adjektiva velmi často fungovala ve staré češtině jako zpodstatnělá (např. kalostudený jest črný a bledý Hvězd 59b). Mimo to však existují ve středověku i substantiva utvořená od uvedených adjektiv. Jsou však doložena téměř výhradně ve veršovaných slovnících mistra Klareta[12] a jeho následovníků. Z Klaretových textů známe jméno kalostudnek, které je uvedeno v názvu našeho článku (KlarGlosA 1193, kalostudenek KlarGlosB; M), pravokrevník KlarGlosA 1189 (S), vodokrevník t. 1191 (F), pěnohorčec t. 1190 (CH), (v)ozhřivec SlovKlem 48a (F). Český protějšek tohoto typu za lat. sanguineus je krevník LékFrantA 31a.

Mimo tyto způsoby tvoření nových lexémů máme ve staré češtině doloženo rovněž víceslovné pojmenování lidské povahy s postponovanou determinací obecného pojmu člověk souslovím, jehož základem je lexém krev determinovaný vlastností šťávy, která ji narušuje: člověk krve čisté, … krve kalné, … krve horké, … krve vlažné (BřezSnářA 179a; S, M, CH, F). V dokladě první [člověk] … jest nazván česky černá krev a řecky melankolicus (LékFrantA 25a) se pak jedná o synekdochické pojmenování.

Jak jsme ukázali, humorální fyziologie u nás v této „psychologické“ rovině inspirovala vznik poměrně velké skupiny lexémů. Z dnešního stavu, kdy jsou v odborných kruzích zřejmě výhradně používány mezinárodně platné výrazy cholerik, sangvinik, flegmatik, melancholik,[13] se dá vysuzovat jejich další vývoj. Tato část odchylné slovní zásoby zůstala uzavřena ve středověkých slovnících a odborných sbornících a dnes nám jen dosvědčuje snahy dávných tvůrců, jejich jazykové cítění a především jejich zkušenosti s poznáváním světa.

Avšak relikty těchto dávných pojmenování přesto můžeme, zvláště ve frazeologii, pozorovat. Což dodnes neříkáme o někom kupř. že má horkou hlavu, či naopak že je chladnokrevný, někdo že je horkokrevný a jiný že má místo krve vodu?

---

[1] K tomu též M. Nedvědová, Ze staročeského lékařství a léčitelství, in: Slova a dějiny, Praha 1980, s. 57–75.

[2] Stč. památky jsou citovány podle Staročeského slovníku, viz Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[3] Více k humorální fyziologii např. H. Schott, Kronika medicíny, Praha 1994.

[4] Uvedené názvy tekutin sliz, hlen jsou termíny z pohledu dějin lékařství a nelze je ztotožňovat s dnešními významy; ze středověkých textů je zřejmé, že se jedná o složky krve, srov. např. A. A. Kadyrov a kol., Abú Alí Ibn Síná, Praha 1988, s. 54n.

[5] K tomu též M. Nedvědová, d. cit. v pozn. 1, s. 72–73.

[6] Srov. I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, s. 144n.

[7] Stč. pramen k tomu uvádí: Proč nemoc člověku škodí? Neb róznicě v něm vejvodí. By ty elementy čtyřie byly v jedné mieře, z nichž jest každý člověk stvořen, nikdy by nebyl potvořen, by mu nemoc kdy vadila, aneb nemoc uškodila. To všě nejednota činí, každéhoť svým právem viní. (VítAlan 4b).

[8] K tomu též E. Michálek, Pojmová diferenciace – ústřední problém terminologie viděné historicky, SaS 32, 1971, s. 312–317; týž, K specifickým rysům stč. odborné terminologie, Listy filologické 97, 1974, s. 235–239.

[9] Pro stručnost dále zavádíme zkratky M = melaina cholé, melancholicus; S = sanguis, sanguineus; CH = cholé, cholericus; F = flegma, flegmaticus.

[10] U Klaretových slovníků je situace poněkud odlišná, neboť je třeba mít na mysli, že autor nemohl užít víceslovných pojmenování i z důvodu poměrně složité veršové struktury textu.

[11] U vozker se z dnešního hlediska nejedná o příliš jasnou motivaci, srov. též vozher v Příručním slovníku jazyka českého 6, 1951–1953, s. 1133.

[12] Srov. pozn. 5.

[13] Avšak ještě na přelomu 19. a 20. století dobře fungovala v odborných spisech i domácí terminologie, srov. napr. J. Durdík, O letorách, Praha 1896.

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 3, pp. 124-128

Previous Hana Prouzová: Zmínit se, zmínit a reflexivní slovesa dicendi

Next Marie Čechová: Charakter pojmenování cestovních kanceláří