Časopis Naše řeč
en cz

Křížení vět v češtině

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

V tomto článku se chceme stručně věnovat jednomu dosti speciálnímu a pozoruhodnému jazykovému jevu, který se vyskytuje nejen v češtině, ale také např. v angličtině, němčině a francouzštině, a jemuž dosud gramatiky nejen české, ale ani gramatiky zmíněných jazyků až na výjimky[1] nevěnovaly pozornost. Jde o jistý mechanismus výstavby souvětí, který z hlediska obecných principů výstavby věty a souvětí v přirozeném jazyce lze pokládat za princip vadný. Obecně bychom mohli jev, o který nám jde, formulovat takto: určení predikátu věty vedlejší je formálně začleněno do předcházející věty řídící, a tím i formálně, nikoli však obsahově, přiřazeno jejímu přísudku[2].

Přes jistou formální „závadnost“ tohoto jevu nechceme mu zde věnovat pozornost proto, abychom ho vesměs odsoudili jako „nesprávný“ a vyzývali jeho uživatele k tomu, aby se jej střehli a varovali. Chceme jen na tento zajímavý jazykový jev upozornit, a ukázat, v jak příkrém rozporu je tu jazyková forma a obsah, který touto formou bývá pravidelně, nebo jen příležitostně reprodukován; zároveň se pokusíme vysvětlit jazykově komunikační příčiny tohoto jevu a rozlišit mezi těmi jeho speciálními případy, kdy lze daný způsob vyjádření nahradit způsobem formálně konzistentním, a kdy to možné není. Pouze v případech prvně zmíněných bychom mohli uvažovat o formální nevhodnosti, a tedy i nesprávnosti tohoto jevu.

Je přitom třeba odlišit dva typy zkříženého souvětí: souvětí otázkové a souvětí oznamovací. Zejména zkřížené konstrukce otázkového typu jsou (především v mluvené řeči, ale přirozeně též v dialozích textů literárních) velmi běžné; vzhledem k jejich častosti i komunikační potřebnosti obsahu, který implicite a bez jakýchkoli problémů sdělují, i vzhledem k nemožnosti tento obsah beze zbytku formálně ztvárnit jiným způsobem lze tyto konstrukce pokládat za plně systémově zakotvené, i za takové, jež nenarušují pojem jazykové správnosti.

[27]Ilustrujme si jev, o který jde, jednoduchou souvětnou otázkou, budící dojem důvěrné známosti z každodenních rozhovorů:

(1) Kam jsi říkal, že pojedeš?

Forma této zcela běžné otázky je v příkrém rozporu s jejím zjevným a jedině smysluplným obsahem: tázací výraz kam se významově vztahuje nikoli k přísudku věty hlavní (ty jsi říkal), do jejíhož rámce je formálně včleněn, nýbrž k přísudku věty vedlejší (ty pojedeš): touto větou se tazatel v podstatě ptá osloveného: Kam pojedeš? Svou otázku ovšem neformuluje jen touto jednoduchou větou proto, že chce zároveň vyjádřit ještě něco jiného, než co tato prostá otázka vyjadřuje: tazatel si pamatuje, že mu tázaný říkal, že kamsi pojede, avšak právě si nevzpomíná (či již docela zapomněl), kam; kdybychom měli při komunikaci přirozeným jazykem tu možnost, a také vždy stáli o to, vyjadřovat se vždy zcela explicitně, mohli bychom celý smysl otázky Kam jsi říkal, že pojedeš formulovat asi takto: ’Pamatuji se, žes říkal, že někam (kamsi) pojedeš, ale teď si právě nevzpomínám (ale zapomněl jsem), kam. Kam (to tedy) pojedeš?’. Vedle toho máme ovšem ještě možnost formulovat zhruba smysl tohoto sdělení otázkou s modálními částicemi, které implicite poukazují k téže komunikační okolnosti:

(2) Kam že to pojedeš?
s možnými variantami: Kam to prosím tě pojedeš?/Kam že to prosím tě pojedeš?/Kam že pojedeš? Je spíše žádoucí než na závadu, že všech těchto možností v komunikaci využíváme; nuancují se tak naše komunikativní stanoviska, styl a expresivita sdělení, míra zdvořilosti, naléhavosti dotazu atp., a také, a to je neméně důležité, míra návaznosti na předchozí komunikaci: Kam že to pojedeš řekneme spíše při bezprostředním reagování na to, co jsme právě vyslechli (když se například chceme toliko ujistit, zda jsme dobře slyšeli, nebo chceme vyjádřit svůj podiv)[3], zatímco při větším časovém odstupu od dané informace užijeme spíše otázky ve formě zkříženého souvětí: Kam jsi říkal, že pojedeš?, popřípadě Kam jsi to říkal, že pojedeš? anebo Kam jsi říkal, že to pojedeš?

Protože otázka Kam jsi říkal? nemá smysl, nehrozí ani v otázce Kam jsi říkal, že pojedeš? nebezpečí jejího nepochopení, neboť tato otázka není dvojznačná. Jinak je tomu ovšem v těch případech, kdy první část otázky má sama o sobě nějaký smysl, např.:

(3) Kdy Eva říkala, že tu knihu četla?

Kdybychom vycházeli z nějaké jazykové „logiky“, již je za všech okolností třeba respektovat (jak by si to leckterý z kritiků „jazykové čistoty“, a možná [28]i leckdo z řad lingvistů přál), museli bychom této otázce s formou souvětí přiřadit pouze ten smysl, který většinou nemá: totiž že se touto otázkou mluvčí táže na to, kdy Eva říkala to, co je vyjádřeno ve vedlejší větě. Jenže v reálné komunikaci tyto věty často mívají význam právě opačný: mluvčí se touto otázkou táže na to, kdy Eva zmíněnou knihu četla.

Slovesy, která nejčastěji způsobují křížení vět v otázkách, jsou slovesa myslet a říkat (a ještě snad zčásti chtít). Nemůžeme zatím říci, zda se v nějaké relevantní míře vyskytují v českých psaných textech i jiná slovesa ve zkřížených souvětích, např. v otázce Kdy jsi viděl, že odešel?, jíž bychom se ptali na čas odchodu.

Podívejme se nyní na několik dokladů z literatury:[4] Z čeho myslíte, že si Biebl postavil tu svou vilu?; Jak myslíš, že se dělá kariéra?; Co si myslíš, že to je?; Co myslíte, že by udělal, kdyby vás teď v tomto stavu viděl?; Kdo si myslíš, že jsi? A kolik myslíte, že je let mně?

Ve všech těchto větách se tázací výraz vztahuje nikoli ke slovesu myslet, nýbrž ke slovesu věty vedlejší. Naproti tomu v následujícím dokladu se tázací proč vztahuje ke slovesu myslet: Proč myslíte, že ho někdo zabil? zareagoval kapitán. (Předchází věta: Jenže já Kratinu nezabil, porušil ticho Veselý.)

Jsou tedy otázky typu Proč myslíš, že to udělal?; Kdy Eva říkala, že Karel odešel? principiálně dvojznačné, a jejich aktuální význam je třeba vyvozovat z kontextu a/nebo komunikativní situace. Nic na tom nemění fakt, že význam udávaný jejich formou je jednoznačný, ani to, že většinou se jich užívá ve smyslu opačném, jemuž odpovídá vztažení tázacího výrazu ke slovesu věty vedlejší.

Zkřížení vět se slovesem myslet lze ovšem obejít tak, že celý dotaz uvedeme otázkou Co myslíš?, po níž následuje vlastní obsah dotazu již v náležité formě, např.:

Co myslíte, z čeho si Biebl postavil tu svou vilu?

Co myslíš, jak se dělá kariéra?
Tímto způsobem dotazu se ovšem více zdůrazňuje zájem tázajícího se dozvědět, co si tázaný o věci myslí, zatímco v (patrně obvyklejších) dotazech typu Jak si myslíš, že se dělá kariéra? tento zájem ustupuje do pozadí; tázající buď odpověď vůbec neočekává, neboť na svou otázku zamýšlí sám odpovědět, anebo čeká odpověď, která nemusí být, a také spíše nebývá, uvedena větou Myslím, (že…), např.: Co myslíš, že udělá? – Asi to nepodepíše.

Zvláštní případ ilustruje dokladová věta Co chceš, abych pro tebe udělal?, v níž tázací co náleží jak otázce vyjádřené větou vedlejší (Co mám pro tebe udělat?), tak otázce vyjádřené větou hlavní (Co chceš?).

Jiná je situace u vět oznamovacích, kdy se nějaké určení přísudku vedlejší věty předsouvá na začátek její věty řídící. Zde máme zpravidla možnost vyjádřit [29]sdělovaný obsah obvyklou a náležitou souvětnou formou. Následující doklady uspořádáme podle druhu určení, které způsobuje křížení vět, a pokud to je možné, uvedeme za citací a pomlčkou i odpovídající formu souvětí nezkříženého. Smysl, který daným dokladům přiřazujeme, není ovšem vždy jejich smyslem jedině možným; někdy jde jen o smysl, který se nám jeví jako pravděpodobnější; v takových případech by bylo ovšem opravdu žádoucí dát přednost souvětné formě obvyklé a náležité:

1. okolnostní určení:

a) časové:

V této době mnozí rádi říkají, že všichni v této zemi byli pro komunismus (Vaculíková, Drahý pane Koláři, 98) – Mnozí rádi říkají, že v této době všichni v této zemi byli pro komunismus.

O víkendu by člověk rád prohlásil, že jede na chalupu nebo na hory … (V. Klaus, LN 20. 5. 1994) – Člověk by rád prohlásit, že o víkendu jede na chalupu nebo na hory;

b) místní:

Také v jídle … jsem pozoroval, že je něco namícháno (SS 22. 2. 1992) – Pozoroval jsem také, že je v jídle něco namícháno.

… v blízkosti Karlova mostu žádá soukromník o možnost zřídit tu a provozovat veřejné záchodky … (SS 1. 9. 1990) – soukromník žádá o možnost zřídit a provozovat v blízkosti Karlova mostu veřejné záchodky.

… v této roli jsem měl pocit, že hrál bez oné vnitřní zahlcenosti. (Dvě kariéry J. Třísky, 104) – měl jsem pocit, že v této roli hrál bez oné vnitřní zahlcenosti.

Jejich oči se otáčely k oknům, za nimiž tušili, že pracuje prezident. (Dvě kariéry J. Třísky, 105) – … za nimiž, jak tušili, pracuje prezident.

Její problémy jsou … podobné problémům … průmyslových gigantů, s nimiž přesně nevíme, co dál … (V. Klaus, MFD 8. 2. 1993);

c) jiné:

Po stránce programové jsem si uvědomoval, že rozhlasy nebyly službou pro posluchače … (MFD 20. 10. 1992) – Uvědomoval jsem si, že po stránce programové rozhlasy nebyly službou pro posluchače…;

2. předmět děje:

A potom tam byl třeba Eduard Bass … o tom jsem neslyšel, jak se oni vyjadřovali … (J. Suchý).

K tomu nevím, co bych řekl. (Klíma, Soudce z milosti, 432) – Co bych k tomu řekl, nevím;

3. jiné:

A tak jako z maminky tatínek pořád chtěl, aby byla slušná ženská … (Hrabal) – A tak jako tatínek pořád chtěl, aby z maminky byla slušná ženská…

[30]Zvláštním případem je zkřížené souvětí, v němž je okolnost pravidelně vyjadřovaná časovou větou vedlejší transformována v okolnostní určení, a to je formálně, ne však obsahově, přiřazeno větě hlavní:

Petra Millera vychovávala nevlastní matka. V patnácti letech mu dala najevo, že by bylo lepší, kdyby z domácnosti odešel. (Magazín MFD 2. 11. 1995) – Když mu bylo patnáct let, dala mu najevo …

Jak upozornila L. Uhlířová v posudku tohoto článku, vyskytuje se dané aktualizační schéma zkříženého souvětí typicky též například ve zprávách o počasí, kde vytváří jistý vyjadřovací stereotyp, např.:

Zítra předpokládáme, že tlaková výše postoupí k jihu.

Křížení vět obou typů se vyskytuje, jak už jsme se zmínili, také v angličtině, němčině[5] a francouzštině. Ve všech těchto jazycích včetně češtiny je však, pochopitelně, mnohem frekventovanějším jevem (alespoň v psaných textech) křížení otázkové (za pomlčkou uvádíme náš český překlad):

Why do you think they did it? (H. Pinter, The Hothouse) – Proč myslíš, že to udělali?

What do you think attracted her to you? (H. Pinter, Old times) – Co si myslíš, že ji k tobě přitahovalo?

Où veux-tu qu’on les prenne, les nouvelles? (Sartre, Les mains sales) – Kde si představuješ, že ty zprávy máme brát?

Où voulais-tu que j’aille? (Sartre, Les mains sales) – Kam bys chtěla, abych šel?

Warum glaubst du, daß sie es getan haben? – Proč myslíš, že to udělali?

Srovnejme analogický překlad následujícího zkříženého otázkového souvětí ze hry Václava Havla Vernisáž do angličtiny a francouzštiny:

Pro koho myslíš, že Věra ty groombles celé odpoledne zapékala? – Who did you think Vera has spent the whole afternoon baking the groombels for? – Pour qui crois-tu que Vera a gratiné des clams tout l’après-midi?

Naproti tomu německý překlad tuto strukturu obchází:

Was meinst du, für wen hat Vera den ganzen Nachmittag die Groombles gebacken? – Co myslíš, pro koho Věra celé odpoledne ty groombles pekla?

Výjimkou však není ani křížení vět oznamovacích:

In July tell her to cut them down, about eight inches from the ground. (J.

Steinbeck, The Chrysanthemums) – V červenci jí řekni, ať je přistřihne, tak osm palců od země.

… nahm mir stets alles Geld ab, das ich nicht vorsichtig genug war, vor ihm [31]zu verbergen. (H. Rosendorfer, Der Ruinenbaumeister) – … vždycky mi vzala všechny peníze, které jsem nebyl dost opatrný před ní schovat.

U. Engel ve své gramatice uvádí množství příkladů (není však bohužel jasné, zda jde o jím vykonstruované věty, či nějaké reálné doklady – toto je bohužel dosud velkou slabostí empirické lingvistiky), mj. i tyto:

Die glaube ich kaum, daß es schaffen wird. – Ta nemyslím, že to dokáže.

Im nächsten Jahr denke ich, daß sie heiraten werden. – Příští rok myslím, že se vezmou.

Dort glaubte ich bisher, daß sie gewohnt hat. – Tam jsem vždycky myslel, že bydlela.[6]

Vzhledem ke značné rozšířenosti, jisté ustálenosti a systémové zakotvenosti celého tohoto jevu, a to nejen v jediném přirozeném jazyce, nýbrž, jak jsme viděli, v jazycích různých, i vzhledem k jeho komunikativní opodstatněnosti (ta je ovšem v různých případech různá), jak jsme se ji pokusili objasnit výše na otázkovém typu křížení, nelze tento jev jednoznačně odsoudit jako negramatický či nesprávný, pokud se vyspělým uživatelům daného jazyka vesměs nejeví jako vyloženě nepřijatelný. Na jakých všech interně jazykových a šíře komunikativních okolnostech však taková míra přijatelnosti v tomto případě závisí, to dosud bohužel nedokážeme zodpovědně posoudit. Znovu a znovu se přitom ukazuje, že teprve velké počítačové korpusy psaných i mluvených textů umožní lingvistům rozmanité jazykové jevy řádně prozkoumat v celé jejich komunikativní šíři a jí podmíněných jazykově komunikativních normách a tendencích.


[1] Takovou výjimkou je „Deutsche Grammatik“ od Ulricha Engela, vydaná poprvé v r. 1988 nakladatelstvím Julius Groos v Heidelbergu, a ve druhém vydání v r. 1991 v témže nakladatelství. Pod názvem Satzverschränkung pojednává Engel o tomto jevu podrobně na třech stranách (2. vyd., s. 299–302).

[2] U. Engel charakterizuje daný jev těmito slovy: „Ein Element des – stets nachgestellten – Untersatzes leitet den Obersatz ein. Es sieht dann auf den ersten Blick wie ein Element des Obersatzes aus (2. vyd., s. 299).

Z hlediska aktuálního členení výpovědi je přesun členu vedlejší věty na začátek souvětné výpovědi, jak upozornil J. Hrbáček v posudku tohoto článku, slovoslednou aktualizací tohoto členu.

[3] O nejrůznějších komunikativních funkcích tzv. otázek zjišťovacích srov. F. Štícha, Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí I, II, SaS 56, 1995, s. 98–109, 204–217.

[4] Doklady pocházejí z mého malého počítačového korpusu textů zahrnujícího mj. prózy M. Kundery, L. Fukse, B. Hrabala a soubor projevů V. Havla.

[5] Profesor Engel ve své gramatice říká, že v němčině jde převážně o jev hovorového jazyka (Umgangsprache), avšak ve všech zmíněných jazycích se s ním nezřídka setkáváme také v psaných textech literárních (viz naše doklady).

[6] Na s. 302 druhého vydání své Německé gramatiky U. Engel píše: „Přestože podmínky tohoto jevu nebyly dosud v úplnosti prozkoumány, lze říci, že křížení rozhodně není libovolné. Zdá se například, že ke křížení nedochází u velmi krátkých vět.“ A Engel uvádí tato „negramatická“ (negramatičnost je signalizována hvězdičkou) souvětí:

*Das weiß ich nicht, ob geht. – To nevím, jestli jde.

*Sie hoffe ich, daß singt. – Ona doufám, že zpívá.

Avšak v Engelově přehledu nejrůznějších typů křížení (ty jsou mu dány syntaktickou funkcí (větněčlenskou platností) přesouvaného členu způsobujícího křížení) je mnoho takových, které bychom z hlediska češtiny mohli pokládat za přinejmenším problematické, ne-li vyloženě nepřijatelné.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 1, s. 26-31

Předchozí Milada Homolková: O slovese protiřečit

Následující Lumír Klimeš: Akademický slovník cizích slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1