O slovese protiřečit

Milada Homolková

[Articles]

(pdf)

-

Patří sloveso protiřečit do české slovní zásoby? Na první pohled je to puristická otázka, která protiřečí našemu jazykovému povědomí utvrzovanému denní čtenářskou a posluchačskou zkušeností. Nejčastěji si protiřečí člověk ve svých tvrzeních nebo lidé sobě navzájem. Pak si také protiřečí výroky, činy, myšlenky, skutečnosti … Méně běžné, ale nikoli neobvyklé bývá vyjádření nezvratné, např. když politik protiřečí filozofovi, řeč činům, realita ideálům (a naopak). Pokud však budeme chtít ověřit význam tohoto slovesa ve slovnících současné češtiny, dočkáme se překvapení. Ani Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), ani Slovník spisovné češtiny (SSČ) a kupodivu ani nejnovější slovníková příručka[1] heslo „protiřečit“ neuvádějí. Pro pořádek dodejme, že není ani ve slovníku Vášově-Trávníčkově[2]. Naše sloveso objevíme konečně v Příručním slovníku jazyka českého (PSJČ), doloženo je však jen větou J. Opolského z r. 1921 a je označeno jako archaismus s významem ’mluviti proti něčemu, popírati něco’. V Jungmannově slovníku najdeme jen okrajová hesla protimluviti (s doklady z Kollára) a protistáti (podle dobového odborného textu). Samotnému Josefu Jungmannovi však zřejmě sloveso protiřečiti cizí nebylo, jak můžeme soudit podle pasáže ve Slovesnosti: co jiní chválí, on [humorista] haní …, ne že by jiným protiřečiti chtěl, ale z osobné náklonnosti.[3] Absence slovesa v našich nových slovnících překvapuje tím spíše, že v lexikálních sbírkách Ústavu pro jazyk český jsou vedle jmen od základu protiřeč- (protiřečení, protiřečený, protiřečivost, protiřečník) spolehlivé záznamy výskytu tvarů slovesa protiřečit v novinách a časopisech postupně od konce 40. let, a to ve významu ’odporovat komu/čemu, být v nesouhlase (rozporu) s kým/s čím’.[4] Nemůžeme však dnes vyloučit, že v době, kdy byl koncipován SSJČ (2. díl N–P vyšel v roce 1964), se lexikografům toto sloveso mohlo ještě jevit pouze jako neběžný (nejistě nastupující nebo jen přechodně módní) výraz, který je aktualizací zastaralého kalku v publicistických textech. Dá se předpokládat, že k oživení slovesa přispěl i vliv ruštiny. Tato domněnka se nabízí tím spíše, že některé archivní doklady ukazují na silný ideologický ráz [22]textového pramene (srov. kosmopolitismus protiřečí proletářskému internacionalismu Tvorba 1949; sama bible si tu protiřečí Svět práce 1954; smyslem svého článku … protiřečí Rozner Leninovi Literární noviny 1963).

Sloveso protiřečit však není kalk až novodobé češtiny, ať už v něm chceme vidět protějšek k německému widersprechen (u Jungmanna), nebo k ruskému protivorečiť (po roce 1945). Jako překladový ekvivalent za latinské contradicere ho nalézáme už ve staré češtině. I zde však je jeho existence provázena jistou záhadností.

Latinský text bible má podle konkordance na třiceti pěti místech některý z tvarů slovesa contradicere. Ve všech staročeských biblických překladech – počínaje textem nejstarší redakce, který je obsažen v Bibli drážďanské, až po tištěnou bibli 4. redakce z konce 15. století[5] – se tu jako ekvivalenty opakovaně objevují slovesa protiviti sě, otpověděti/otpoviedati, otmlúvati, mluviti proti tomu, zapověděti, otpierati a některé výrazy podobné. Pouze v rukopisné Bibli boskovské a ve dvou dalších biblích textově s ní spřízněných (Bible mlynářčina a klementinský Nový zákon glosovaný) čteme v Lukášově evangeliu: aj položen jest tento ku pádu a k vstání mnohým v Israheli a na znamenie, jemuž bude protiřečeno (L 2,34 cui contradicetur).[6] Uvedené bible se hlásí k jedné větvi tzv. 2. redakce staročeského biblického překladu z přelomu 14. a 15. století. Jiné bible pocházející z téže doby kladou v tomto verši bude otmlúváno, bude protivně otmlúváno, bude otpověděno, bude odpora. Proč právě a jen na tomto místě se staročeský překladatel či upravovatel rozhodl pro ekvivalent slovotvorně se opírající o latinskou předlohu? Ve 21. kapitole (15. verš) téhož evangelia, kde se opět v předloze setkal se slovesem contradicere, svůj kalk už nezopakoval a užil zde sousloví otporně mluviti. Ani pasivum nebylo pro kalkování zřejmě rozhodující, protože jinde podobné tvary k slovesu protiřěčiti nevedly. S adjektivizovaným tvarem pasivního participia perfekta protiřěčený se však setkáme ještě v jiném staročeském biblickém textu, a to v Žaltáři kapitulním pocházejícím z konce 14. století. Pro místní název Aqua contradictionis (je to místo, kde vyvěral pramen a kde Židé cestou na poušti reptali) je zde a zase jen v tomto žaltářním překladu užito jednou pojmenování Voda protiřečená (Ps 80,8), jednou Voda protiodpovědná (Ps 105,32). Na jiných místech má tento žaltář za latinské contradictio běžné staročeské ekvivalenty odpověděnie, odpoviedanie, protivnost. Můžeme se ptát, nakolik v tomto případě hraje roli skutečnost, že jde o vlastní jméno, u něhož se překladatel snažil alespoň částečně napodobit slovotvornou strukturu originálu. Odchýlil se od ní tím, že použil deverbativního adjektiva a navíc mu přisoudil specifickou vlastnost staročeského adjektiva [23]vztahového, totiž vystupovat ve funkci genitivu příslušného podstatného jména. Těmito otázkami se však již dostáváme do oblasti bádání o staročeském biblickém překladu, kde téma vzájemných vztahů mezi rukopisy 2. redakce zatím zdaleka nebylo vyčerpáno.[7]

Shodou několika okolností nezůstalo sloveso protiřěčiti ve staré češtině biblickým solitérem ve složeném pasivním tvaru. Citovaný verš evangelia patří do úryvku z Písma svatého, tzv. perikopy, která se předčítá jako součást mše o první neděli po Kristově narození (L 2,24–40). Výklad na toto čtení je proto obsažen i v nejvýznamnějším česky psaném literárním díle M. Jana Husi, uceleném souboru kázání, které je dnes nazýváno Česká nedělní postila.[8] Autor svá kázání vystavěl tak, že úvodem ocitoval text příslušné perikopy a pak podal rozvádějící výklad jeho obecného smyslu, dokládaje ho konkrétními příklady. Je známo, že Hus pro svou literární i kazatelskou práci užíval existujícího staročeského biblického překladu.[9] Srovnání perikop z Matoušova evangelia ukázalo, že v Postile Hus vychází z té verze překladu, která je nejblíže právě k Bibli boskovské.[10] Další důkaz pro toto tvrzení přináší i naše perikopa z evangelia Lukášova. Hus ji cituje shodně s textem Bible boskovské včetně věty „jemuž bude protiřečeno“. K přejímanému českému textu bible však Hus při práci na Postile (a nejen zde) přistupoval kriticky; jeho zaujetí jazykem a smysl pro formální i významové kvality češtiny včetně regionálních a stylových odlišností jsou obecně známy a mnohokrát doloženy. Výrazy, které se mu v překladu bible zdály ne zcela srozumitelné nebo ne dost úplné a určité, doplňoval rovnou delší či kratší vysvětlující poznámkou. Ve všech opisech i v pozdějších tiscích jsou tyto poznámky uváděny jako nedílná součást Husova textu. Příkladem autorova nakládání s překladem bible může vhodně posloužit právě náš verš (HusPostH 12a; Husovy doplňky jsou uváděny v závorce): A požehnal (pochválil) jich Simeon (ten svatý kněz) a řekl jest k Maří, matce jeho: Aj položen jest tento (syn tvój) ku pádu (pohoršenie) a k vstání (od hřiechu) mnohým v Israeli (v židovstvu) a na znamenie (t. míru; neb on jest smířil boha s člověkem), jemuž bude protiřečeno (protivně mluveno). Hus tedy v předloze odhalil neobvyklé kalkové slovo a jeho význam ’odporovat řečí komu, protivit se vyslovováním nesouhlasu’ vysvětlil běžným staročeským spojením. Když pak v dalším vlastním textu dochází k uvedenému verši, rozvíjí jeho výklad opět s použitím slovesa protiřěčiti, tentokrát však už také v aktivním tvaru: … jemuž protiřečeno jest, od biskupóv, od kněží a od [24]zákonníkóv a od jiných chytrcóv; neb ti zvláště z naučenie ďáblova protiřečili sú, to jest protivně mluvili sú tomu drahému spasiteli… (HusPostH 13a). Jako slovo biblické bylo tedy protiřěčiti pro Husa přijatelné, ale pouze s explicitní vysvětlivkou. Do jeho vlastní slovní zásoby dále neproniklo a s největší pravděpodobností se nedostalo ani do jiných staročeských textů.

Přesto se můžeme domnívat, že ve staré češtině byly vytvořeny systémové předpoklady k tomu, aby protiřěčiti nebylo vnímáno jen jako ojedinělý, náhodný a cizorodý prvek slovní zásoby. Svou formou se sloveso přiřadilo k běžnějším kalkovým složeninám dobrořěčiti a zlořěčiti (kromě nich je ve staré češtině ojediněle doloženo též pozlořěčiti, prostořěčiti, krásnořěčiti). Od stejného základu bylo odvozeno též staročeské předponové perfektum otřěčiti sě (s významy ’odřeknout se koho/čeho [chování]’ a ’zříci se čeho [majetku]’). Odpovídající bezpředponové řěčiti je ve staré češtině doloženo jen zřídka a u některých tvarů ani nemůžeme vyloučit příslušnost k paradigmatu slovesa řiekati; jde tedy spíše o deprefigované imperfektum, druhotně „izolované“ z uvedených složenin a předponového perfekta.

Lexikálně samostatný protějšek náslovného morfému proti- měl ve staré češtině platnost nejen předložky, ale ještě také adverbia. Pokus spřáhnout toto adverbium se slovesem podle cizího (latinského a německého) vzoru zaznamenáváme ve dvou staročeských slovnících z 15. století; vzniklé spřežky protibojovati, protijíti, protimluviti, protistáti, protiusilovati, protizvnieti však živou slovní zásobu neobohatily. Také většina jmenných útvarů s náslovným morfémem proti- má ve staré češtině slovníkový kalkový původ (srov. u Klareta protidan, protináv, protizpěv), ale objevují se i živá podstatná jména, která se svou slovotvornou strukturou a významem zařazují k odvozeninám z předložkových pádů (protičelé ’co je proti čelu’; protidřvie ’co je proti dveřím’).

V nové češtině se sloveso protiřečit ocitá ve složitější slovotvorné situaci. Předložka proti již nemá původní adverbiální protějšek,[11] a to ji těsněji váže (spolu s mezi, dle) k předložkám primárním.[12] „Nové“ adverbium z eliptické vazby u sloves sémantického okruhu ’projevování názoru’ (hlasovat, vystupovat, být proti) se dosud plně nelexikalizovalo. Neexistuje žádné sloveso odvozené od základu -řečit nepochybnou slovesnou předponou. A také žádná jiná původem sekundární předložka nemající příslovečný protějšek se neuplatňuje jako náslovný morfém u slovesných tvarů.[13] V utvářenosti slovesa protiřečit se tedy ze synchronního hlediska střetávají tři slovotvorné typy: /1/ prefigovaná slovesa [25](proti- stejně jako většina slovesných předpon má protějšek v předložce, ale nikoli primární; s jinými slovesnými základy se náslovný morfém proti- spojuje jen k utvoření jmenných tvarů, srov. protijedoucí); /2/ kalkové složeniny s druhým samostatně neexistujícím základem -řečit (všechny však – kromě protiřečit – mají na prvním místě adjektivní základ se spojovacím submorfem a jsou na ústupu, srov. dobr-o-řečit); /3/ slovesné spřežky s prvním členem neohebným (je to však dnes zásadně „čisté“ adverbium, srov. spolupracovat; sloveso mimojíti – k slovnědruhově podvojnému mimo – označuje už i SSJČ jako zastaralé). Slovotvorná ojedinělost, která sloveso protiřečit vysouvá na periferii systému (odvozených? složených?) sloves, je vyvažována jeho přednostmi sémantickými: právě přítomnost morfému proti- staví v sémantické struktuře slovesa do popředí významový rys protikladnosti toho, co je obsahem sdělení subjektu, a toho, co je (předpokládaným) obsahem sdělení adresáta. Vyjádření je explicitnější než např. při použití slovesa odporovat – a zároveň má ne nepodstatnou výhodu jednoslovnosti vzhledem k vazbám jako zastávat opačný názor, být v protikladu apod.

Soudě podle toho, jak často se tvary slovesa protiřečit objevují v kultivovaně psaných publicistických textech s prvky výkladovými a argumentačními (např. v týdeníku Respekt), sotva bychom dnes mohli tomuto slovu upírat právo být součástí spisovné slovní zásoby češtiny. Doufejme, že příští slovníkové a mluvnické příručky ho už nebudou opomíjet, i když není vyloučené, že si budou – třeba v jeho slovotvorné charakteristice – leckdy protiřečit.[14]

---

[1] Z. Sochová – B. Poštolková, Co v slovnících nenajdete, Praha 1994.

[2] P. Váša – Fr. Trávníček, Slovník jazyka českého, Praha 1941.

[3] J. Jungmann, Slovesnost, Praha 1845, s. 46.

[4] Děkuji zde za možnost nahlédnout do archivů lexikografického oddělení ÚJČ AV ČR a za svolení vyhledaných dokladů použít.

[5] Srov. Vl. Kyas, První český překlad bible, Praha 1971.

[6] Uvádění staročeských dokladů se řídí praxí Staročeského slovníku, srov. Staročeský slovník. Úvodní stati. Soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[7] V této souvislosti upozorňuji na monografii Vl. Kyase Česká bible v dějinách národního písemnictví, která (snad) vyjde v r. 1996.

[8] Mistr Jan Hus, Česká nedělní postila. Vyloženie svatých čtení nedělních. K vydání připravil J. Daňhelka, Praha 1992.

[9] Srov. Staročeská Bible drážďanská a olomoucká I., Praha 1981, s. 13; srov. též d. cit. v pozn. 8, s. 12.

[10] Srov. A. Zeman, K biblickému textu Husovy Postily, Listy filologické 101, 1978, s. 13–16.

[11] Srov. L. Kroupová, Sekundární předložky v současné spisovné češtině, Linguistica XIII, Praha 1985, str. 27. V slovotvorné literatuře se však synchronní slovnědruhová monofunkčnost předložky proti často přehlíží, srov. cit. d., s. 51, kde je proti zařazeno mezi předložky konadverbiální; srov. též V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971. s. 143.

[12] Srov. Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 203n.

[13] Srov. Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 485n.

[14] Článek vznikl jako součást řešení úkolu Sémantické modely staročeských prefigovaných sloves, který je podporován Grantovou agenturou ČR (405/94/1367) a Grantovou agenturou AV ČR (961406).

Naše řeč, volume 79 (1996), issue 1, pp. 21-25

Previous Alena Jaklová: Několik poznámek k rybářskému slangu a k rybářské terminologii

Next František Štícha: Křížení vět v češtině