Česká Vídeň

Stanislava Kloferová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nebývá zvykem, že se na tomto místě objevují informace o dílech vydaných již před několika lety. Jde-li však o publikace zasluhující pozornost, pak není na jejich uvedení nikdy pozdě. Takto lze uvést do povědomí odborné i širší veřejnosti knížku Böhmisches Wien (Česká Vídeň, Herold, Wien 1985, 128 s.). Autorka Monika Glettlerová, svým odborným zaměřením historička a etnografka, má s problematikou národnostních menšin bohaté zkušenosti. Svědčí o tom její jiné vydané práce. Za publikace Die Wiener Tschechen um 1900 a Pittsburgh-Wien-Budapest získala navíc mezinárodní ocenění.

Böhmisches Wien je knížka útlá, avšak obsahující množství materiálu sesbíraného a utříděného s velkou pečlivostí a potřebným nadhledem. Odborné zaměření Glettlerové se v plné šíři odkrývá především v oddílech zaměřených historiograficky a etnograficky. K přehlednosti výkladu přispívá autorka i tím, že průběžně připomíná i širší dějinné souvislosti, zejména pak v sousedních českých zemích. Ve dvaceti kapitolách se podává obšírný popis českého (a v případných odkazech i slovenského) fenoménu ve Vídni. Výklad je provázen bohatou fotografickou dokumentací a v závěru opatřen soupisem staveb a architektonických památek, jež upomínají na Vídeňany českého původu. Nezapomnělo se ani na cenné údaje bibliografické.

Záběr je opravdu široký: Sledujeme historické doklady o prvních Češích ve středověku až po současnost, seznamujeme se s kulturními a politickými snahami zdejší menšiny, se snahou zůstat svou, ale současně se adaptovat a udržet si rovnoprávné postavení uvnitř městského vídeňského společenství. Tak např. zvláštní kapitola [258]je věnována etapě, kdy vznikalo menšinové povědomí. Je spojeno se zrodem spolků a institucí – vězme, že u kolébky prvního spolku (Československý spolek) stál v roce 1823 F. Palacký. Na akcích tohoto spolku a později na vzniku dalších seskupení se významnou měrou podílela šlechta, představitelé vysokého kléru, významní činitelé v oblasti vědy a kultury, např. hrabě Czernin, hrabě Heinrich Clam-Martinic, Otto a Jan Harrachovi, ale též Josef Hlávka, Karel Klostermann, Alois Vojtěch Šembera, Emil Holub, Josef Svatopluk Machar. Významné pro život české menšiny byly zajisté všechny spolky (v době mezi válkami jich bylo na 300); uveďme však alespoň ty, které fungují dodnes, a to Spolek Komenský (1872) a České srdce (1918). Oba dnes spadají pod ústřední Menšinovou radu. Spolku Komenský, založenému ostatně pod názvem Komenský-Verein zur Errichtung und Erhaltung böhmischer Schulen in Wien, náleží velké zásluhy v oblasti rozvoje školství: První česká (soukromá) škola byla založena v roce 1883 v 10. vídeňském okrese (Favoriten). S jak vysokým nasazením a nadšením pro vše české menšinové organizace pracovaly, dosvědčuje počet českých škol fungujících v období mezi dvěma válkami: dvě střední školy, odborná škola pro ženská povolání, obchodní škola, šest hlavních a šest národních škol, sedmnáct škol mateřských. Město pak financovalo dalších deset národních škol. Takové nabídce odpovídal i příslušný počet žáků – uvádí se zde číslo 5300! V současnosti přežívá bohužel jen škola jediná, financovaná zčásti Spolkem Komenský, zčásti rakouským státem (III. okres, Sebastianplatz).

Zvláštní kapitoly jsou dále věnovány rozvoji důležitých hospodářských institucí, především českých bank, a řemesel. Nejčastěji zde byli zastoupeni ševci a krejčí (na přelomu století se podíleli na celkovém počtu řemeslně činných Čechů takřka 28 procenty), cihláři (ti se soustřeďovali v jižní části města), je zde připomenuto i vynikající renomé českých kuchařek a služebných. Neschází ani dokumentace církevního a náboženského života vídeňské menšiny: Nejstarší zmínky spadají do 17. století, první kaple pro české krajany byla založena v roce 1722 ve Vídni-Leopoldstadtu. Významné byly počiny zdejších českých a slovenských nakladatelství, tiskáren, působení knihoven. Důležitým sjednocujícím činitelem bylo (a připomeňme, že stále je) divadelnictví.

V závěrečných kapitolách si M. Glettlerová všímá mluvy vídeňských Čechů, pozornost zaměřuje na živý jazyk v mluvené komunikaci. Přestože tyto kapitoly netvoří jádro knihy (uvedli jsme, že dominuje hledisko historické a etnografické), zasluhují si – už pro naše zaměření – zvláštní pozornost. Odborná orientace a patřičný nadhled autorky umožňují vycházet ze spolehlivého popisu výchozího komunikačního prostředí. Nechává nás nahlédnout až do počátku století: Rozsah působnosti češtiny se změnil s politickými poměry po 1. světové válce. Jak uvádí Glettlerová, na přelomu století znalo dokonce 20 procent vídeňských policistů česky, v novém rakouském státě a za změněných politických podmínek začala čeština ustupovat do úzkého kruhu soukromého vyjadřování, do kruhu rodiny. Šíření češtiny přirozeně nenapomohla ani druhá světová válka.

Nabízí se otázka: Lze hovořit o „obecném“ jazyku, jímž se čeští obyvatelé Vídně dorozumívají (paralelně k naší obecné češtině či interdialektům s širokou působností)? Odpověď nebude jednoduchá. Jak podotýká autorka, Češi zde netvoří uzavřenou [259]komunitu, takže nelze vycházet ze společného nebo různorodého základu a sledování vývojových tendencí je poněkud svízelnější. Nicméně zde zaznívá závěr, že výchozí bázi tvoří obecná čeština (das Gemeintschechische), k níž přistupují nářeční prvky. Tato teze, poznamenejme, nikterak nepřekvapuje: Zcela logicky vyplývá z jazykového charakteru české menšiny – dominuje zde rodičovské zázemí (územně) české. Naprostá většina českých předků totiž pochází z nářeční oblasti jihozápadočeské, případně středočeské. Moravany Vídeň příliš nepřitahovala – hledali spíše sezonní práci v menších městech a vesnicích v severovýchodním Rakousku. A najít vídeňského Slezana – to je v dnešní rakouské metropoli takřka nemožné. Charakterizuje-li tedy autorka povahu běžné mluvy jako obecněčeskou s nářečními prvky, potvrzuje stav vyplývající z nářeční skladby mluvčích. Koexistence češtiny a němčiny a především fakt, že většina mluvčích schopných komunikovat česky ovládá oba jazyky, umožňuje, jak uvádí autorka, „vývojové tendence a formy, které nejsou v obecné češtině možné nebo se objevují jen v náznacích“ (s. 102). Zřejmá je tendence k zjednodušování a vyrovnávání – což jistě odpovídá obecným tendencím uplatňujícím se ve vývoji jazyka na českém území.[1] Stále přežívají rysy typické pro starší vývojový stupeň: Zde bychom uvítali příklady (půjde patrně zejména o zájmennou a slovesnou flexi, hovoří-li se o formách). Staré nářeční lexikum bude patrně omezeno na úzký okruh rodiny.[2] Jako velmi výrazný se jeví samozřejmě příklon k němčině. Uplatnění nacházejí německá slova, která nutně doplňují slovní zásobu o pojmenování, pro něž schází český ekvivalent, a to z různých důvodů – buď jeho neexistence, nebo jeho nepoužívání. Důležitá je dále i komunikační situace, v níž se hovor odehrává. Jisto je, že prolínáním obou jazyků u jednoho mluvčího nutně dochází k oslabování jazykového citu. Stranou, která ztrácí, je samozřejmě čeština. Vplývají pak do ní vazby německé, nezřídka se doslovně překládají německé idiomy. Až zde pak má vlastně jazykověda co do činění s vlastní problematikou jazykových kontaktů. Je známo, že charakterizovat běžnou mluvu samozřejmě nelze bez přizření k činitelům sociálním. Takový vhled by však už byl jazykovědně specifický a přesáhl by rámec této publikace.[3]

A byli bychom patrně zklamáni, kdybychom v publikaci nenašli zmínku o tzv. Kuchelböhmisch, populární a často citované hantýrce, dnes již neživé, s mluvnickým podložím českým a lexikální náplní německou (citujme alespoň seš starej faulencr, běž k fosrlajtunku, hóluj vodu a pomož mi pucovat fórcimru, ale ordentlich, 103 – uvádíme ve zjednodušené transkripci). Z uvedených příkladů (lhostejno, zda jde o stylizaci, či nikoliv) však lze vyvodit jisté závěry: důsledné uplatnění slovesné přípony -ova(t): (hóluj >) hólovat, pucovat, erlaubovat, pančovat, (tročuje>) tročovat, hromadění německých slov v adverbiální funkci, srov. výše, nebo gdiš sme dostali tu frštendikunk, [260]že anképlich bude nějakej vónunk fraj, ale hofentlich dostaneme ho auch virklich. Odráží se tu i míra začlenění slov německého původu – viz fosrlajtunk m. (Wasserleitung f.), vónunk m. (Wohnung f.), fórcimra f. (Vorzimmer n.), ale tu frštendikunk neskl., f. (Verständigung f.) – v prvých třech příkladech přežívá ještě silné povědomí české, v posledním je již silně zeslabeno.

Mateřština vídeňských Čechů se však také vloudila do majoritní vídeňské němčiny, byť se zde uchytila jen pověstným drápkem – obraty jako auf etwas vergessen, auf lepschi gehen naše česká srdce jisté zahřejí stejně jako hajdipritsch (ponecháváme německý zápis, schetzkojedno, pomali (zde jde o evidentní slovotvorný moravismus), rozumisch haben (mít rozum). Velká část bohemismů se uchovala v lexikálních okruzích „kuchyně“, „jídlo“, srov. zde uváděné Bramburi (může jít o petrifikovaný dialektismus jihozápadočeský), Buchteln a slova další, často ostatně citovaná.

Závěrečné části jsou věnovány jazykovědné tematice nejvděčnější – vlastním jménům. Je známo, že ta procházejí méně výrazným vývojem, než je tomu u jmen obecných. Jsou (ve výběru) roztříděna do skupin podle charakteru odvozovacího základu a opatřena etymologickými výklady. Doplňme, že antroponymum Kutschera není původu německého, nýbrž českého (zde mylně vysvětlované jako derivát od Kutscher), u jména Netopil předpokládáme motivaci slovesem netopit ve významu ‚neudržovat oheň‘, ne netopit ‚připít, zutrinken‘ (tento význam ostatně v češtině není doložen, ve výkladu došlo patrně ke změtení s nedopít).[4]

Na závěr shrňme: Máme před sebou knihu veskrze zajímavou, zasazující český fenomén ve Vídni do širokého kontextu kulturního, politického a hospodářského, a proto pro nás ve všech směrech velmi podnětnou.

---

[1] Srov. A. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974.

[2] K této problematice na českém území srov. J. Balhar, Některé rysy vývoje slovní zásoby v městské mluvě na Moravě, SPFFBU, A 27, 1979, s. 125–130.

[3] Zde je třeba připomenout podnětné studie M. Krčmové. Vycházejí z popisu situace ve velkoměstě „na opačné straně státní hranice“. Viz M. Krčmová, Brněnská městská mluva – odraz kontaktů etnik, in: SPFFBU, A 41, Brno 1993, s. 77–86. Formierung der Stadtsprache als Reflex von Kontakten zweier Ethnien, in: Leute in der Großstadt, Brno 1992, s. 79–83.

[4] Širší vhled do této problematiky by měl přinést právě probíhající výzkum mluvy vídeňské češtiny, projekt uskutečňovaný ve spolupráci Institutu für Slawistik vídeňské univerzity a dialektologického oddělení ÚJČ AV ČR v Brně. Garantem za rakouskou stranu je prof. Josef Vintr, za českou stranu PhDr. Jan Balhar, CSc. (viz NŘ 78, 1995, s. 189–196).

Naše řeč, volume 78 (1995), issue 5, pp. 257-260

Previous Jan Balhar: Slovenská dialektológia

Next Světla Čmejrková: Jazyk a styl pro dětskou literaturu