Slovenská dialektológia

Jan Balhar

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Celých šedesát let od prvního detailního souhrnného obrazu slovenských dialektů podaného Václavem Vážným (Nářečí slovenská, Československá vlastivěda III, Praha 1934) dostává se nám do rukou práce Jozefa Štolce Slovenská dialektológia (Veda, Bratislava 1994, 177 s., 39 map). Jejím jádrem je obšírný přehled územního členění slovenských dialektů (Slovenské nárečia, 130 stran), k němuž byly pod názvem Slovenská dialektológia (celkem 37 stran) přičleněny stati o výzkumu a stavu slovenských dialektů v zahraničí (v Maďarsku, v Bulharsku, v býv. Jugoslávii, v Rumunsku a na Zakarpatské Ukrajině), o slovenských nářečích na styku s nářečími polskými a ukrajinskými a dále stať o jazykovědných bádáních na Slovensku; ta se soustřeďuje na nářeční tvoření slov, slovník a na nářeční skladbu. Základní část měla vyjít spolu s pojednáním Jaromíra Běliče Nářečí českého jazyka v nové Československé vlastivědě IV. Tento čtvrtý svazek byl původně připravován v české a slovenské verzi. V r. 1964 jsem Štolcovu studii přeložil a její překlad odevzdal do nakladatelství, ale z tisku z mnoha příčin sešlo. Jaromír Bělič svou část vydal v rozšířené podobě už v r. 1972 pod titulem Nástin české dialektologie.

Jozef Štolc psal svou monografii v šedesátých letech, v době, kdy byl na Slovensku perzekvován a našel jakýsi azyl v brněnském dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. Zde – jak sám říkal – v době „studijního volna“ připravil rukopis Slovenských nářečí. Pan profesor tedy „studoval“ pilně a ono „volno“ nepromarnil. Rukopis jeho díla zůstal však přes všechno úsilí ležet a zdálo se, že už nikdy nespatří světlo světa. Stalo se však téměř nemožné: Nakladatelství Slovenské akademie věd Veda Štolcovu monografii po čtvrt století v r. 1994 vydalo. K vydání ji připravil dr. Ivor Ripka. Mám za to, že s rukopisem Slovenských nárečí nemusely být obtíže, větší problémy se mohly (aspoň pokud jde o novější literaturu předmětu) vyskytnout u rukopisu posledních 37 stran.

Nemohu nevyslovit lítost nad tím, že Štolcova studie nemohla vyjít hned na konci šedesátých let za autorova života. Výzkum slovenských nářečí v dalších dvou desetiletích pokračoval, jejich poznání se dále prohlubovalo a vynikající Štolcova práce přirozeně poněkud zastarávala. Navíc úpravy první části proti původní verzi narušily jasnou její stavbu.

Autor nového syntetického přehledu měl proti Vážnému na jedné straně výhodu v tom, že se mohl opřít o mnohem úplnější materiál, na druhé straně však musel prokázat schopnost v tomto bohatém materiálu nezabřednout a z něho uvážlivě vybírat. Svého úkolu se zhostil znamenitě. Jeho syntéza je nejen podrobná a přesná, ale je psána z nadhledu.

V krátkých úvodních kapitolkách pojednává autor o vztahu slovenských nářečí k spisovnému jazyku, vymezuje jejich území, zmiňuje se o jejich rozvoji v starších dobách. K vnějším činitelům působícím na tento vývoj počítá zejména tatarské vpády, turecké [255]války a kolonizační proudy. Připomíná zejména vliv německých kolonistů a dále osadníků z Ukrajiny a z Polska. Nezapomíná ani na působení kolonizace valašské, která sílila zvláště od počátku 15. stol. Živý pohyb obyvatelstva trvá podle Štolce už od 12. stol., základní typy nářečí byly však vyčleněny až v 15. stol. Značnou územní rozdrobenost slovenských dialektů vysvětluje jednak oněmi po staletí trvajícími migračními pohyby, jednak nedostatkem jediného silného hospodářského, politického, administrativního a kulturního centra, v němž by se byl sbíhal život celého Slovenska. Rozdělení země do stolic, jež měly často charakter uzavřených celků, způsobilo, že se v nich vyvinuly vnitřně diferencované nářeční typy. Tato skutečnost dává autorovi oprávnění pracovat při výkladech o dnešním stavu slovenských dialektů s názvy těchto starých uherských administrativních jednotek. V této souvislosti bych ještě připomněl vliv značného geomorfologického členění Slovenska. Velké a zalesněné horské masivy nejednou bránily společenskému styku, a proto se také mohou nářečí Slováků lišit od jedné doliny k druhé.

Základní část vydané monografie Slovenské nárečia je rozdělena do dvou oddílů. V prvním se podává přehled a geografické rozšíření zvukových a morfologických jevů typických pro slovenská nářečí, v druhém nacházíme výčet nářečních skupin a podskupin s enumerací jejich charakteristických znaků. Je třeba ocenit nesporné výhody tohoto členění (užili je ostatně ve svých pracích Havránek, Vážný i Bělič). Dostáváme tak opravdu systematický soupis příznakových nářečních jevů. Musím vyzvednout, že tato část práce dává možnost rychlé orientace. Ocenění zasluhuje, že autor dovedl přehledně a poměrně úsporně stanovit územní rozsah diferenčních znaků. Někdy by ovšem stačilo vymezení obecnější s odkazem na mapku. Bohužel proti původnímu záměru je map v recenzovaném díle málo a nenajdeme na ně na příslušných místech v textu odkazy.

Velmi si vážím toho, že autor mezi diferenční znaky zahrnul i jevy syntaktické povahy.

Z původní verze monografie byly neorganicky vyčleněny kapitoly o znacích slovotvorné a syntaktické povahy. V publikaci je najdeme až na konci v oddíle Slovenská dialektológia. Lexikální rozdíly byly v rukopise probrány na 15 stranách, v publikaci se však o nich nedovíme konkrétního nic (nepočítáme-li čtyři lexikální mapky, bez legendy připojené v příloze). V kapitole nazvané Slovní zásoba (s. 157–162) se mluví jen o autorech obírajících se nářeční slovní zásobou. Nemohu se nedivit, že Vážného skvělé monografii O jménech motýlů v slovenských nářečích (Praha 1958) jsou, navíc na jiném místě, věnovány v práci jen dva řádky. – Vydavatel patrně počítal s tím, že detailní poučení o územním členění nářečního lexika můžeme najít ve IV. díle Atlasu slovenského jazyka. Právem lze namítnout, že Štolcova studie má jiné poslání než Atlas, a že kdyby měla představovat jen nějaké shrnutí jeho výsledků, mohly by se vypustit také kapitoly o zvukové stavbě, o flexi i tvoření slov. Také těmto jazykovým plánům jsou přece v Atlasu slovenského jazyka věnovány samostatné svazky.

Nelze pominout fakt, že se Štolc projevuje v celém svém spise jako autor nebo spoluautor některých svazků uvedeného atlasu: Dokládá bezpečnou znalost jazykové situace v okresech, ba mnohdy přímo v jednotlivých vesnicích. Štolcova monografie [256]přináší hojná nová materiálová zjištění. Týká se to např. přízvukových poměrů v sotáckém nářečí nebo vylíčení stavu střídnic za jery. Autor se nespokojil s všeobecným nástinem jejich střídnic, ale vysledoval jejich variabilitu na jednotlivých slovech. Stejně detailně je zachycen např. stav původních skupin ort-, olt- nebo reflexy staršího ä. Právě zde však někdy postrádáme výklady dnešního stavu. Většinou sice samo zařazení jevů už představuje jakousi informaci o příslušném vývojovém procesu, mnohé změny jsou však v práci evidovány bez vysvětlení; některé jevy by bylo možno spojit např. s různými asimilačními postupy, s odstraňováním pobočných slabik, s unifikačními a analogickými procesy apod.

Slovenská nářečí jsou nesmírně bohatě členěna, a proto je jejich popis obtížný a nese s sebou vždy nebezpečí, že dojde k atomizaci do té míry, že se ztratí přehled o jejich vzájemných vztazích. Štolc dovedl zachovat přehlednou stavbu, podařilo se mu vydělit nejen hlavní nářeční skupiny, ale představit i jejich další diferenciaci. V podstatě vychází z dělení Vážného, ale jeho klasifikace je mnohem detailnější (např. pokud jde o nářečí gemerská nebo nářečí východoslovenská). Škoda jen, že při ní nebylo přihlédnuto také k rozdílům lexikálním.

Štolc se věnuje zkoumání tradičních nářečí venkovského lidu, zaměřuje se tedy na nejstarší zjistitelnou jazykovou vrstvu. Spíš výjimečně poznamenává, jakým směrem se ubírá vývoj dialektů v dnešní době. Byli bychom rádi viděli takových poznámek o změnách v nářečí co nejvíce. Ukazuje se totiž, že vývoji slovenských dialektů a vůbec slovenského jazyka (např. ve městech) se věnuje poměrně malá pozornost a že tyto otázky jsou na Slovensku neprávem opomíjeny. A tak se můžeme např. ptát, zda se také na Slovensku projevuje snaha vytvářet nějaké nadnářeční útvary. Jistě by bylo možno vyjmenovat aspoň některé jevy ustupující a jevy progresivní. V původní rukopisné verzi se na toto téma psalo v závěrečné kapitole – Slovenská nářečí v nových poměrech. Tato část práce byla – patrně pro příliš obecnou povahu informací – vypuštěna.

Bývá dobrým zvykem připojovat k rozboru nářečí též ukázky souvislých nářečních promluv. Štolc v této dobré tradici pokračoval a u každé významnější nářeční skupiny má aspoň po jednom zápisu živé řeči. Autor využil především svých vlastních zápisů, jinak vybral vhodné záznamy jiných dialektologů. Vyzvedněme, že jde o texty tematicky zajímavé, gramaticky a foneticky přesné, nescházejí ani ukázky dialogu. Škoda jen, že nejde o záznamy magnetofonové. Ty by nepostrádaly mluvenostní prvky a byly by přínosnější také pro studia orientovaná na větnou skladbu.

Máme za to, že by v publikaci nazvané Slovenská dialektológia měl být kromě zevrubného pojednání o studiích založených na metodě jazykového zeměpisu podán také vývoj celého dialektologického snažení na Slovensku a přehled základních děl o slovenských dialektech s jejich stručným zhodnocením. (Bibliografické soupisy nemusí zde dostačovat.) Je chvályhodné, že se čtenář doví o obsahu závažných i méně důležitých příspěvků obírajících se slovenskými dialekty v bývalé Jugoslávii, v Maďarsku nebo na polské Oravě, překvapivé však je, že chybí souhrnné pojednání o dějinách dialektologie na Slovensku. Rozhodně měl být zhodnocen nemalý badatelský přínos pro dialektologii [257]a zvláště pro jazykový zeměpis univ. prof. Václava Vážného, učitele na Filozofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě. Prof. Štolc patřil k jeho vysoce erudovaným žákům.

V publikaci se nachází podrobný rejstřík a 37 schematických mapek, většinou mluvnických jevů. Nejen cizincům je určena mapka bývalých stolic a okresu podle stavu k r. 1949. Lituji, že na ní nebyla popsána okresní města; ne každý se bude umět podle tohoto „slepého“ náčrtku bez obtíží orientovat. Nepochybně největším přínosem je mapa postihující jednotlivé skupiny a podskupiny slovenských dialektů. Skýtá přehledný obraz o rozsahu nářečních typů.

Štolcova monografie je mimořádná. Po Vážného syntéze jde o druhé souhrnné pojednání o slovenských dialektech jako celku, pojednání, které reaguje na badatelské úsilí slovenské jazykovědy zvláště poválečného údobí. Představuje nesporný krok kupředu a dobře dokumentuje, že slovenská dialektologie zaznamenala v poznání slovenských dialektů od r. 1934 nevšední úspěchy. Spolu se čtyřsvazkovým Atlasem slovenského jazyka představuje spolehlivé východisko pro další jazykovědná, nejen dialektologicky orientovaná studia.

Naše řeč, volume 78 (1995), issue 5, pp. 254-257

Previous František Štícha: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba

Next Stanislava Kloferová: Česká Vídeň