Časopis Naše řeč
en cz

Text očima českého syntaktika

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zvýšený zájem o všestranný rozbor komunikační činnosti posouvá pozornost současné jazykovědy k propracování pojmu text a k popisu nejrůznějších hledisek jeho jazykové výstavby. Textem jako základním, i když mnohdy ne zcela přesně vymezeným útvarem, jehož prostřednictvím se odehrává dorozumívání mezi lidmi, se tradičně zabývaly stylistika a rétorika (obzvláště ve výkladech věnovaných kompozici jazykového projevu), avšak teprve soustavněji zjišťované poznatky o lexikálních a syntaktických vztazích, které překračují rámec jedné věty, přeměnily nauku o textu v systematicky budovanou disciplínu.

Právě obsah a hranice této disciplíny jsou náplní knižní publikace Josefa Hrbáčka Nárys textové syntaxe spisovné češtiny (nakl. Trizonia, Praha 1994, 143 s.). Autor, jeden z nejvýznamnějších představitelů současné české syntaktické školy, sice přistupuje k svému tématu dobře vybaven znalostmi dnes už značně rozsáhlé domácí i zahraniční literatury o gramatické struktuře textu, nepředkládá však konfrontaci různých, často dost odlišných přístupů, ale promyšlenou koncepci vlastní, logicky navazující na jeho práce o syntaxi větné. Ústředním tématem jeho zpracování je syntaktická výstavba textu, od níž se pak odvíjejí závěry o funkční, smyslové i stylové koherenci textu stejně jako klasifikace textových jednotek podle stupně jejich komplexnosti.

Dobré orientaci čtenáře napomáhá členění práce na tři kapitoly (I. Text, II. Promluva, III. Promluvový komplex) a v jejich rámci na přehledně rozvržené kapitolky dílčí. Zaměření publikace je zřetelně teoretické. To však nijak neubírá na její čtivosti, a co je zvlášť důležité, na praktické využitelnosti zvláště těch myšlenek, které se týkají kompozice, členění textu na odstavce a jiné významové celky, jednoznačnosti eliptických konstrukcí apod., tedy těch oblastí, které jsou v obecných představách o „správném“ vyjadřování dost opomíjeny.

Východiskem pro analýzu textu je autorovi výpověď, resp. sled výpovědí, v souladu s jeho předpokladem, že „text začíná tam, kde se syntagmaticky spojují alespoň dvě výpovědi“. Z hledisek, která se pro konstituování textu v literatuře obvykle uvádějí,[1] Hrbáček vyzdvihuje lineárnost časovou (u textů mluvených) nebo prostorovou (u textů psaných) a smyslovou i formální soudržnost (koherenci, kohezi). Na problematiku textové koherence, to je koreferenčních vztahů, vztahů významové ekvivalence a vztahů mezi obsahovými jednotkami (propozicemi) v textu, se také soustřeďuje převážná [249]část výkladu v první kapitole knihy. Protože v textu však Hrbáček nespatřuje pouze statický výsledek jazykové činnosti, ale zdůrazňuje i jeho úlohu při dorozumívání, to je v průběhu stylizace a recepce, věnuje značnou pozornost i funkcím textu jako celku i jeho dílčích kategorií (výpovědí, promluv aj.). Tyto funkce jsou v textu různým způsobem uspořádány – spojují se v něm nebo kříží. Zpráva o výstavě tak může být zároveň i pozvánkou na ni, konstatování nějaké nepříjemné situace nebo závady lze pochopit jako i výzvu k její nápravě apod. Tyto způsoby uspořádání (podle autora komunikační operace) obvykle vyplývají ze záměru autora textu a vytvářejí tak různé strategie dorozumívání. Složitost těchto strategií bývá podmíněna i tím, co Hrbáček nazývá pragmatickou koherencí, to je určitými znalostmi reálného světa. Ty jsou předpokladem pro formulování (nebo pochopení) méně zjevných (implicitních) významů, narážek apod., které jsou schopny smysl sdělení dotvářet.

Autorův smysl pro jemnou klasifikaci významových vztahů v textu se zejména projevuje v druhé kapitole, věnované promluvě jako komunikační jednotce tvořené jednou, zpravidla však více výpověďmi. Mezivýpověďní vztahy pak vymezuje jako posloupnosti témat (kontextově zapojených částí výpovědi, přinášejících novou informaci), probírá jejich významové typy i gramatické, lexikální, zvukové i grafické prostředky jejich formálního vyjádření.

Závěrečná, třetí kapitola se soustřeďuje na vztahy mezi promluvami a zkoumá spojování promluv do vyšších celků – promluvových komplexů a promluvových souborů. Promluvovými komplexy, jejichž popisu věnuje především pozornost, nazývá autor syntagmaticky propojené promluvy vyznačující se vyšším stupněm integrace a vytvářející tak jediný text. Naproti tomu promluvové soubory představují větší množství textů, které spolu určitým způsobem souvisejí (zprávy ve zpravodajské relaci, jednotlivé básně v antologii, recepty v receptáři, kázání ve sbírce apod.).

Z hlediska soudržnosti textu se rozlišují dvě kategorie nadpromluvových útvarů. První, volnější, jsou vymezeny jako sekvence promluv a uplatňují se v nich vztahy posloupnostní, vyznačující se lineárním uspořádáním. Druhou představují složené promluvy a jsou založeny na těsnějších vztazích inkorporačních. Jejich podstata spočívá v tom, že jedna promluva je začleněna do druhé. Na textové rovině tak vzniká jistá obdoba souřadnosti a podřazenosti, s níž se pracuje na nižších rovinách syntaktického popisu. Sekvence promluv dělí autor na dialogické (utvořené z replik) a monologické, založené na asociačních a navazovacích vztazích mezi promluvami. Vyšším stupněm propojení jsou pak charakterizovány promluvy složené. Ty jsou jednak citátové (s různě zřetelnou signalizací cizí promluvy), jednak epické, které se vyznačují různým způsobem kombinace promluvy vyprávěče s promluvami postav, o nichž se vypráví.

Náročnost tématu, v němž se uplatňují obtížně uchopitelné rozdíly významové stejné jako explicitní i skryté prostředky jejich vyjádření, koresponduje v Hrbáčkově popisu s jistou náročností názvoslovnou a se složitou hierarchií užitých pojmů. (Snad by tu v příštím vydání lepšímu přehledu napomohl v závěru knihy stručný slovníček termínů a pojmenování, s nimiž se pracuje a na jejichž odlišení je koncepce knihy založena, např. text, jazykový projev, nadpromluvový útvar, promluva, promluvení, jeden text, jediný text apod.). Avšak i čtenář, kterému nejde jen o pochopení systému textové [250]syntaxe, nalezne v Hrbáčkově výkladu cenná poučení o zvláštnostech psaného a mluveného projevu, o výstavbě odstavce, o typech dialogů (a o jejich psychologických souvislostech), o úloze citací i o takovém závažném tématu moderní poetiky, jakým je struktura epického textu. Přesto, že autorův přístup je důsledně syntaktický (o analogii mezi členěním věty a členěním textu se také na několika místech výslovně zmiňuje), přináší mnoho nového i stylistice, teorii dialogu a v neposlední řadě i jazykové kultuře. V praxi se totiž stále častěji setkáváme s potřebou srozumitelně a přehledně texty nejen stylizovat, ale také jim bezpečné porozumět. Spory o nejednoznačná (nebo autorskému záměru často přímo protikladná) znění textů legislativního charakteru (zákonů, vyhlášek, nařízení) jsou v poslední době velice časté a nepřesné interpretace nebo nedorozumění mívají nepříjemné důsledky. Nezřídka je to spojeno i s nevhodným vyjádřením koreferenčních vztahů v textu i užitím takových spojovacích výrazů, které tyto vztahy spíše zakrývají nebo znejasňují, než aby je zdůraznily. Podobnými nešvary trpí i jazyk naší publicistiky. Právě v této oblasti je Hrbáčkova knížka (a poznamenejme, že nejenom sám výklad, ale i její dobře volená složka materiálová a příkladová) vhodným východiskem pro další teoretické i aplikované rozpracování nauky o textu.

[1] Převážně uvádějí domácí i zahraniční autoři sedm příznaků textovosti: koheze (soubor prostředků signalizujících vztahy mezi výpověďmi, např. spojky a spojovací výrazy), koherence (smyslová soudržnost), záměr autora, pochopení sledu výpovědí jako textu ze strany příjemce, informativnost, zasazení do situace, mezitextové vztahy (srov. např. W. U. Dressler, Functional Sentence Perspective within a Model of Natural Textlinguistics, in: The Syntax of Sentence and Text (vyd. S. Čmejrková – F. Štícha), Amsterdam/Philadelphia 1994, s. 91.).

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 5, s. 248-250

Předchozí Libuše Olivová-Nezbedová: Apelativa s významem ‚červená země‘ v pomístních jménech v Čechách

Následující František Štícha: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba