Apelativa s významem ‚červená země‘ v pomístních jménech v Čechách
Libuše Olivová-Nezbedová
[Articles]
-
Červená barva je jednou z barev vyskytujících se v přírodě, a to jak v přírodě neživé, tak i živé.
Neobydlená místa jsou velmi často pojmenovávána podle charakteru přírodního prostředí, v němž se nacházejí, je proto samozřejmé, že se v pomístních jménech vyskytují názvy dané podle červené barvy příslušného neobydleného místa.
Pro zem zbarvenou červeně má současná čeština kromě spojení červená země také tři jednoslovná substantiva, a to červenice, červenka, a červinka, jak to dokládají slovníky češtiny z 20. stol. Z těchto tří substantiv pak Příruční slovník jazyka českého pokládá za nářeční červinku, naproti tomu Slovník spisovného jazyka českého považuje za nářeční červenku. Příruční slovník má navíc ještě složeninu červenozemě.
Pro starou češtinu nezaznamenává J. Gebauer[1] žádné jednoslovné substantivum s významem ‚červená země‘, není zachyceno ani v lístkovém materiálu Staročeského slovníku,[2] J. Jungmann v tomto významu uvádí červenici a červinku, pro železnou rudu zabarvenou jako játra pak má apelativum červenec.[3] Fr. Kott kromě údajů totožných s Jungmannem má navíc ještě červenku a červinu, pro Moravu a Slezsko pak ještě také červeninu.[4]
V archivu lidového jazyka je pro ‚červenou půdu‘ doloženo apelativum červenice z Jičína, z Veselí na Moravě a z Frenštátska, apelativum červinky ze Žďárska. Z Vysokomýtska, Litomyšlska a Jičínska je apelativum červenice doloženo s významem ‚cihlářská hlína‘.[5] Jde tedy také o červeně zabarvenou zem. Že se v Čechách cihlářské hlíně podle její barvy říká červenice, máme dosvědčeno u Teysslera-Kotyšky.[6]
[244]Pro červeně zbarvenou zem má tedy nejvíce apelativ – šest – zaznamenáno Kott (z nich však jedno se nevyskytuje v Čechách), nejméně – pouze dvě – archiv lidového jazyka.
Podle pomístních jmen shromážděných z území Čech[7] měla čeština pro červeně zbarvenou zem šest apelativ, a to nejen slovníky češtiny a částečně i nářečním materiálem doložené červenice, červenka, červinka, červenec, červina, ale také červánka (singulár). Zmapování dokladů pomístních jmen, v nichž se tato apelativa vyskytují, ukázalo, že apelativum červenka nemůže být hodnoceno jako nářeční (jak je to uvedeno v Slovníku spisovného jazyka českého), neboť se řídce vyskytuje po celých Čechách s výjimkou Čech severovýchodních a části Čech jihozápadních.
Podle velikosti území, na kterém se apelativa s významem ‚červená země‘ vyskytují, je jejich pořadí toto:
Červenka se vyskytuje řídce po celých Čechách s výjimkou severovýchodních Čech, z nichž je ojedinělý doklad pouze z Turnovska, a Čech jihozápadních. Častá je na Slánsku a Lounsku. Pomístní jména: Na července/-nkách, V července/-nkách, Červenka/-ky, Brychtouc červenka, Na malé července. K r. 1614 je doložen les Červenka západně od Strahova na Bezdružicku.[8]
Červenice je na území ohraničeném řekami Jizerou a Sázavou s přesahem na Českodubsko, z toho častá je na Turnovsku, Jičínsku a Libáňsku. Dále je řídká na Plzeňsku a Rakovnicku, ojedinělá na Novostrašecku. Pomístní jména: Na červenici, V červenici, Červenice, Horní/Malá/Spodní červenice, Červenice bratruňská/smilovská. Na Blažkovy červenici.
Červinka je rovněž na území ohraničeném řekami Jizerou a Sázavou s přesahem k Mělníku, Brandýsu nad Labem, Bělé pod Bezdězem a Vlašimi, z toho častá je na Jičínsku, Hořicku a Královéhradecku. Ojediněle je doložena na Březnicku. Pomístní jména: Na červince/-nkách, V červince/-nkách, Červinka/-ky, Malá/Přední/Zadní červinka, Červinka Rajmova, Na malejch velkejch červinkách, Vpředu na červince, Červinka špice/Folprecht.
Červánka se vyskytuje v jihozápadních Čechách, z toho častěji na Nepomucku, dále je několikrát doložena z Berounska, ojediněle ze Sedlčanska, Uhlířskojanovicka a Královéhradecka. Pomístní jména: Červánka/-ky, Na červánce, Labské červánky, Klín na červánce.
Červina je doložena ojediněle na Chrudimsku a Roudnicku. Pomístní jména: [245]Červina, V červinách. K r. 1543 jsou u Řesanic na Horažďovicku doloženy rybníčky V červinách.[9]
Červenec je doložen pouze z Konárovic (okr. Kolín), a to v pomístním jménu Na červenci. Jde o pozemek s červenou hlínou, ze které se vyráběly dýmky.
Některá z těchto apelativ se stala i jmény místními. A. Profous zaznamenává místní jméno Červenice (ves u Českého Dubu) s nejstarším dokladem z r. 1790 a s výkladem, že „vzniklo nejspíše z ap. červenice ‚červená země‘ …“[10]
Statistický lexikon obcí v zemi České z r. 1934 dokládá šest místních částí zvaných Červenice, a to čtyři na Českodubsku, po jedné na Mnichovohradišťsku a Turnovsku, místní část zvanou Na červince v Libenicích (okr. Kolín) a mlýn Červenec v katastru Stolan (okr. Chrudim). Všechny tyto místní části uvádí už k r. 1895 V. Kotyška, který ale navíc zaznamenává dvůr Červenice v Přerubenicích na Novostrašecku a samotu Červenka, Chalupy Červené v Malém Újezdě (tj. dnešním Újezdě) u Vodňan.[11] Místní jméno Červenka vzniklo zcela jistě univerbizací z Červené Chalupy, nemá tedy nic společného s apelativem červenka.
Místní jména Červenice a Na červince jsou na územích, pro která jsou doložena i pomístní jména téhož znění.
Z rozboru pomístních jmen s přihlédnutím ke jménům místním vyplývá, že na území Čech se pro červeně zabarvenou zem používalo šesti apelativ – červenka, červenice, červinka, červánka, červina, červenec. Přitom apelativum červánka je doloženo pouze v pomístních jménech, ani slovníky češtiny z 19. a 20. stol., ani archiv lidového jazyka je nezaznamenávají. Pro severovýchodní Čechy jsou charakteristická apelativa červenice a červinka, pro část území jihozápadních Čech apelativurn červánka – viz mapku.[12]
[246]K apelativu červenec, které se vzácně vyskytuje jako pomístní a místní jméno, je možno ještě dodat, že podle V. Machka červenec znamená „název rozličných červených věcí“.[13]
Pokud jde o tvoření příslušných apelativ, tvoří se jednak ze základu červ- příponami -ánka, -ina, -inka (zdrobnělina přípony -ina), jednak ze základu červen příponami -ec, -ice, -ka.
Pro úplnost nelze opominout pomístní jména Červeňák apod., což jsou jednoslovná pojmenování vzniklá univerbizací příponou -ák z dvouslovných pojmenování Červený kopec, Červený vrch, Červený rybník apod.
[1] Viz J. Gebauer, Slovník staročeský I, Praha 1903.
[2] Za toto sdělení děkuji J. Koubovi z Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze.
[3] Viz J. Jungmann, Slovník česko-německý I, Praha 1835.
[4] Viz Fr. Št. Kott, Česko-německý slovník I, Praha 1878, s. 177, V, Praha 1887, s 1191; týž, Třetí příspěvek k Česko-německému slovníku, Praha 1906, s. 38.
[5] Za sdělení údajů z archivu lidového jazyka děkuji J. Pleskalové z Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně.
[6] Viz Teyssler-Kotyška, Technický slovník naučný II, Praha 1928, s. 1020.
[7] Viz Soupisy pomístních jmen z území Čech vypracované v r. 1963–1980 a uložené v archivu pomístních jmen onomastického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze.
[8] Viz A. Sedláček, Snůška starých jmen, Praha 1920, s. 180.
[9] Viz P. Burdová, Rejstříky k deskám zemským, I. díl, Obnovené vklady po požáru desek 1541, 1. svazek, Praha 1977, s. 347.
[10] Viz A. Profous, Místní jména v Čechách I2, Praha 1954, s. 339.
[11] Viz V. Kotyška, Úplný místopisný slovník království Českého, Praha 1895, s. 174–175.
[12] Zkratky použité na mapě jsou zkratkami jmen sídel býv. soudních okresů z r. 1923. Podle těchto sídel se na mapce lokalizují pomístní jména uvedená v soupisech z jednotlivých obcí a osad v Čechách. – Aš, BB (= Bělá pod Bezdězem), Bech(yně), Ben(ešov), Ber(oun), Bez(družice), Bíl(ina), BJ (= Benátky nad Jizerou), BL (= Brandýs nad Labem), Bla(tná), Blo(vice), Boch(ov), BP (= Benešov nad Ploučnicí), Brou(mov), Bře(znice), BT (= Bečov nad Teplou), Cvi(kov), Čás(lav), ČBr (= Český Brod), ČBu (= České Budějovice), ČD (= Český Dub), ČKa (= Česká Kamenice), ČKr (= Český Krumlov), ČL (= Česká Lípa), ČS (= Česká Skalice), Dbš (= Dobříš), Dby (= Dobřany), Děč(ín), DKL (= Dvůr Králové nad Labem), DoK (= Dolní Kralovice), Dom(ažlice), Dou(pov), Dub(á), Duch(cov), Frý(dlant), Hab(ry), Har(tmanice), HBl (= Horní Blatná), HBr (= Havlíčkův Brod), HK (= Hradec Králové), Hli(nsko), Hol(ice), Hor(ažďovice), HP (= Horní Planá), Hři (= Hořice), Hřo (= Hořovice), Hsé (= Hostinné), HSK (= Hora Sv. Kateřiny), Hsň (= Hostouň), HSŠ (= Hora Sv. Šebestiána), HT (= Horšovský Týn), Hum(polec), HV (= Hluboká nad Vltavou), Chab(ařovice), ChC (= Chlumec nad Cidlinou), Cheb, Chom(utov), Chot(ěboř), Chra(stava), Chru(dim), Chva(lšiny), Jách(ymov), Jar(oměř), Jes(enice), JH (= Jindřichův Hradec), Jič(ín), Jil(emnice), Jíl(ové), Jir(kov), JN (= Jablonec nad Nisou), JP (= Jablonné v Podještědí), Kad(aň), KaH (= Kašperské Hory), Kap(lice), Kar(lín), KaV (= Karlovy Vary), KČL (= Kostelec nad Černými lesy), Kdy(ně), KL (= Kamenice nad Lipou), Kld (= Kladno), Klt (= Klatovy), KO (= Kostelec nad Orlicí), Kol(ín), Kou(řim), Krá(líky), Krl (= Královice), Krs (= Kraslice), KrV (= Kralupy nad Vltavou), Kři(voklát), KuH (= Kutná Hora), Lan(škroun), Lbá (= Libáň), Lbe (= Liberec), Lbo (= Libochovice), Lip(ová), Liš(ov), Lit(vínov), LK (= Lázně Kynžvart), LL (= Lomnice nad Lužnicí), Lok(et), Lou(ny), Lov(osice), LP (= Lomnice nad Popelkou), LS (= Ledeč nad Sázavou), Ltě (= Litoměřice), Lty (= Litomyšl), Man (= Manětín), Mar(šov), MB (= Mladá Boleslav), Měl(ník), MH (= Mnichovo Hradiště), Mil(evsko), Mim(oň), Mir(ovice), MK (= Městec Králové), ML (= Mariánské Lázně), Mos(t), MV (= Mladá Vožice), Nách(od), Nas(avrky), NBd (= Nový Bydžov), NBo (= Nový Bor), NBs (= Nová Bystřice), Nech(anice), Nej(dek), Nep(omuk), Net(olice), Nev(eklov), NH (= Nové Hrady), NMM (= Nové Město nad Metují), NMS (= Nové Město pod Smrkem), NP (= Nová Paka), NS (= Nové Strašecí), Nym(burk), Nýr(sko), Opo(čno), Pac(ov), Par(dubice), Pbm (= Příbram), Pbv (= Přibyslav), Pdb (= Podbořany), Pdě (= Poděbrady), Pel(hřimov), Pís(ek), Pla(ná), Plá(nice), Pli (= Polička), Pln (= Polná), Plz(eň), PM (= Police nad Metují), Pob(ěžovice), též Ronšperk, Poč(átky), Pos(toloprty), Prch (= Prachatice), Při(mda), Přl (= Přelouč), Přs (= Přísečnice), Přš (= Přeštice), Rak(ovník), RJ (= Rokytnice nad Jizerou), RK (= Rychnov nad Kněžnou), RL (= Roudnice nad Labem), ROH (= Rokytnice v Orlických horách), Rok(ycany), Rum(burk), Říč(any), Sbs (= Soběslav), Sbt (= Sobotka), Sdc (= Sedlec), Sdč (= Sedlčany), Sem(ily), Ska(lná), Sku(teč), Sla(ný), Smí(chov), Sok(olov), Sto(d), Str (= Strakonice), Stř(íbro), Suš(ice), Šlu(knov), Ště(tí), Što(ky), Táb(or), Tach(ov), Tan(vald), TM (= Teplice nad Metují), Touš (= /Město/ Touškov), Tpá (= Teplá), Tpe (= Teplice), Tru(tnov), Tře(boň), TS (= Trhové Sviny), Tur(nov), TV (= Týn nad Vltavou), UJ (= Uhlířské Janovice), ÚL (= Ústí nad Labem), Únh(ošť), ÚO (= Ústí nad Orlicí), Úpi(ce), Úšt(ěk), Var(nsdorf), VB (= Vyšší Brod), Vej(prty), Vel(vary), Vim(perk), VJ (= Vysoké nad Jizerou), VL (= Veselí nad Lužnicí), Vla(šim), Vly (= Volyně), VM (= Vysoké Mýto), Vod(ňany), Vola(ry), Vot(ice), Vrch(labí), Zbi(roh), Zbr(aslav), Žac(léř), Žam(berk), Žat(ec), ŽB (= Železný Brod), Žlu(tice).
[13] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968, s. 99.
Naše řeč, volume 78 (1995), issue 5, pp. 243-247
Previous Jiří Rejzek: Lidová etymologie a česká náboženská terminologie
Next Jiří Kraus: Text očima českého syntaktika
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1