Časopis Naše řeč
en cz

O příjmeních v současné češtině

Rudolf Šrámek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O původ vlastních jmen je u uživatelů našeho jazyka již tradičně velký zájem. Přitažlivá síla jmen tkví v tom, že valná většina z nich je pro běžného mluvčího málo srozumitelná svým původem (Říp, Litovel, Bečva), nebo nejasná svou pojmenovací motivací (příjmení Doseděl, Procházka, Večeřa). Je však ještě jedna okolnost, která poněkud uniká pozornosti, totiž postavení vlastních jmen v morfologickém, slovotvorném (popř. pojmenovacím) a ortografickém plánu češtiny. Jestliže lze knihu Miloslavy Knappové Rodné jméno v jazyce a společnosti (Praha 1989) nazvat první českou socioonomastickou prací (viz mou recenzi v SaS 1991, s. 299–303), pak lze o její knize Příjmení v současné češtině (AZ KORT, Liberec 1992, 185 s.) říci, že je v ní socioonomastický prvek významně rozšířen o prvek kodifikační.

Analýza příjmení z hlediska gramatického, a dále kodifikačního a jazykově kulturního aspektu se v takové míře v mluvnickém popisu příjmení u nás objevuje poprvé a je významně obohacena přihlížením k právní stránce užívání a zvláště přechylování příjmení. Právní aspekt (ač svou podstatou nelingvistický) vytváří jednu ze základních dimenzí fungování onymické kategorie příjmení. Autorka se touto problematikou zabývá i ze širšího srovnávacího hlediska (srov. její studii Zu der offiziellen Regulierung der europeischen anthroponymischen Bennenungsprozesse, Proceedings of the XVII International Congress of Onomastic Sciences, vol. 2, ed. E.-M. Nähri, Helsinki 1990, s. 1–10).

Autorka tak poskytuje ve své práci o našich příjmeních souhrnný obraz. V úvodních kapitolách nejprve popisuje vývoj příjmení v českých zemích a seznamuje s původem příjmení. Mohla se přitom opřít o spolehlivé analýzy podané v monografiích J. Svobody, J. Beneše a D. Moldanové. Centrem autorčiny pozornosti jsou však další kapitoly, které tvoří stěžejní část práce: pojednávají o skloňování příjmení, o jejich přechylování, o jejich změnách, o začleňování cizích příjmení do češtiny a o pravopisné problematice spjaté s příjmeními. Smysl těchto kapitol je v podstatě dvojí: jednak se zde podává typologický přehled a řešení, které si činí (právem!) nárok na synchronně spisovnou kodifikaci, jednak je u každé zpracované skupiny podán buď prostřednictvím řady příkladů, nebo formulováním nějaké zásady návod, jak postupovat, tj. jak příjmení daného typu skloňovat, přechylovat, psát, jak je začlenit do češtiny apod. Spojení zásad jazykově kulturních (kodifikačních) a komunikačně pragmatických tvoří u Knappové vyváženou jednotu. Autorka nepreferuje absolutní striktnost zásad, ale tím, že u některých typů příjmení ukazuje na možnou dubletnost řešení, odkrývá vlastně dynamický charakter vztahu příjmení a morfologického systému národního jazyka.

Praktičnost příručky ocení ten, kdo se chce informovat o skloňování příjmení a tvoření podob přechýlených. Zejména partie o přechylování je propracována velmi dobře. Správně se zdůrazňuje, že kategorie přechylování příjmení vyplývá z vnitřních zákonitostí našeho jazyka a že se reflektuje v plnění dvou funkcí – v určení pohlaví nositele [219]příjmení a v možnosti začlenit příjmení do tvaroslovného (a dodávám: do syntaktického promluvového) systému (textu). Zároveň se však v rozumné míře poukazuje na to, že u některých typů příjmení, zvláště cizího původu, lze užít i podoby nepřechýlené. Důvody tohoto autorčina postoje jsou několikeré: především je to rodinná tradice, dále možné komplikace, které by přechýlení příjmení mohlo nositeli ve styku s cizí administrativou působit, ale také jazyková stránka cizího příjmení a druh jeho struktury (zejm. u příjmení vícečlenných). Partie o orientálních jménech a způsobech jejich začleňování do češtiny je tu v takovém rozsahu otištěna vůbec poprvé (autorka využila konzultací s pracovníky Orientálního ústavu AV ČR). Všechny „morfologické“ kapitoly mají kodifikační povahu, navíc však dosti často odkazují na příslušné aspekty právní, popř. přímo na právní normy. Místy (např. v části o možných změnách příjmení) se přímo poskytuje návod, jak postupovat.

Máme tedy před sebou zajímavě pojatou jazykovou příručku (kniha je v podtitulu ostatně jako „jazyková příručka“ označena); je psána sice stylem populárně vědeckým, takže materiál je uváděn jen v dostatečně reprezentativním výběru a bez pramenů a datace, avšak způsoby analýzy a interpretace (klasifikace) a závaznost odborné terminologie zaručují publikaci náležitou úroveň odbornou. Je proto, myslím, správné, budeme-li příručku pokládat za kodifikační, jak o to autorka sama usiluje.

Spojení aspektu výkladového s ambicemi kodifikačními se při zpracování onomastické tematiky ukazuje jako šťastné. Po knížce A. Polívkové Naše místní jména a jak jich užívat (Praha 1985) máme nyní k dispozici práci o příjmeních. Vznikl tak typ příručky, která „neučebnicovou“ cestou seznamuje veřejnost na jedné straně s určitým druhem vlastních jmen – a zájem o příjmení je ve veřejnosti stále veliký –, na druhé straně s určitým úsekem morfologie a tvoření slov našeho jazyka, o němž se v běžných mluvnicích tak široce a podrobně obvykle nepíše. Obě příručky tak nechtěně potvrzují svébytnost postavení vlastních jmen v jazyce.

V knize se najdou i jiné informace, které osvětlují různé stránky fungování současného systému příjmení v češtině. Zvlášť cenné jsou partie o frekvenčních hodnotách příjmení. Přece však vidím význam knihy M. Knappové především v tom, že důrazem na morfologické aspekty užívání příjmení v jazykové komunikaci přispívá tato kniha jak k bližšímu poznání jednoho druhu vlastních jmen osobních, tak i k propracování vztahu mezi apelativy a propriální sférou jazyka.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 4, s. 218-219

Předchozí Jana Hoffmannová: O telefonických rozhovorech, o tom, jak začínají, a o telefonování vůbec

Následující Ivana Svobodová: Miloslav Sedláček sedmdesátiletý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1