O Čapkových Hovorech s TGM

Milan Jelínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto názvem vyšly referáty ze semináře, který 5. března 1990 uspořádal Ústav pro jazyk český AV ČR (tehdy ještě ČSAV). Značné potíže, se kterými je při současném stavu českého vydavatelského podnikání spojeno publikování vědeckých knih, projevily se ve více než čtyřletém zpoždění této publikace. Jde v ní nejen o cenné výsledky konkrétních analýz, kterým byly podrobeny různé stránky textu Čapkových Hovorů s TGM, nýbrž i o nové metody rozborů textologických, sémantických a stylistických. Vydaný sborník má tedy význam jak pro poznání jazyka a stylu Karla Čapka a Tomáše G. Masaryka, tak i pro další rozvoj teorie textu a stylu. Redaktoři publikace František Daneš a Světla Čmejrková se zasloužili o přehledné uspořádání referátů do jednotlivých tematicky vymezených oddílů a o pečlivou redakční úpravu textů.

Značná pozornost je ve sborníku věnována analýze textu Hovorů; přitom rozbory textologické plynule přecházejí v analýzy stylistické, což je podmíněno blízkou příbuzností textologie a teorie stylu. V úvodní stati (O koherenci textu Hovorů s T. G. Masarykem) vyzkoušel Fr. Daneš s úspěchem svou metodu textologické analýzy, zpřesněnou v posledních letech novými teoretickými pracemi. Autor nejprve vysvětluje pojem koherence a podává obecný přehled koherenčních vztahů v textu. Potom ukazuje na úryvcích textu principy, podle nichž jsou v Hovorech zajišťovány tematické spojitosti. Zvlášť je zdůrazněno to, že odstavce bývají často budovány na principu jednoho průběžného tématu. Tam, kde chybějí explicitní prostředky pro logické vztahy mezi výpovědmi, pomáhá zvyšovat koherenci kompozice textu. Charakteristické je pro Hovory užívání částic se spojovací funkcí a dialogickou povahu textu signalizují částice s funkcí kontaktovou, někdy i polemickou. Daneš si všímá i funkce dvou interpunkčních znamének, která hrají v koherenci textu značnou úlohu: dvojtečky a pomlčky.

Následující čtyři články odpovídají z různých hledisek na otázku, jaká byla dialogická situace při vzniku a dotváření Hovorů a zejména jakou úlohu měli v dialozích oba jejich účastníci. Autorům šlo především o to, aby zjistili míru autentičnosti Masarykových promluv a také rozsah Čapkova přetváření textu. Nespoléhali se přitom na Čapkovy výroky zejména v Mlčení s T. G. Masarykem, ale snažili se dobrat odpovědi na kladené otázky rozborem textu Hovorů. Pěknou ukázku toho, jaké informace může podávat sémantika a styl textu, podává S. Čmejrková v článku Masaryk a jeho vis-à-vis: skutečnost a text. Z výrazových signálů obsažených v Hovorech podala zvláště obraz K. Čapka jako posluchače Masarykova vyprávění a dost přesvědčivě vysledovala, do jaké míry se stal spolutvůrcem Hovorů. V autobiografické části Hovorů je Čapkův podíl na textu značně zastřen (autorka mluví o „implikaci“), v části Myšlení a život je spisovatelův podíl „explicitnější“. – Zajímavé téma si zvolil J. Povejšil: K Čapkovým Hovorům s T. G. Masarykem a Eckermannovým Rozhovorům s Goethem. Srovnání dopadlo ve prospěch K. Čapka: V Hovorech „Masaryk [203]promlouvá nikoli zprostředkovaně, promlouvá ke čtenáři bezprostředně. Čapka v textu vlastně neregistrujeme, je zcela v pozadí, kdežto Eckermann se přímo podbízí“.

S důkladností, na jakou jsme u Jany Hoffmannové zvyklí, je v jejím článku Hovory s T. G. Masarykem na pozadí biografického a autobiografického žánru rozebrán vztah Hovorů k různým literárním žánrům. Nejen z hlediska kompozice, ale i z hlediska stylu v užším smyslu autorka dochází k závěru, že v novém žánru „hovorů“ jde o prolnutí žánru biografického a autobiografického. Cenný je její výklad o „procesuální stránce“ textu, přesvědčivě dokumentovaný analýzou kompozičních stylistických rozdílů mezi prvními dvěma a třetím dílem Hovorů. Metodologický význam má autorčin zdařilý pokus o to, jak zjistit účast autorských subjektů Masaryka a Čapka na tvorbě textu. – Dobře splnil svůj úkol P. Nejedlý, který zkoumal v Hovorech prolínání stylu „hovorového“, odborného a uměleckého. V jeho článku K stylu Čapkových Hovorů… je podán přehled především těch výrazových prostředků, které jsou charakteristické pro „hovorovost“ Masarykových promluv, ale autor věnuje pozornost i některým prostředkům odborného vyjadřování.

O tom, že rétorika může být účinným nástrojem k osvětlení některých základních vlastností textu s řečnickými rysy, podává důkaz J. Kraus v článku Žánr polemiky v politickém a filozofickém díle T. G. Masaryka. Rozbor polemických prvků v dílech Masarykových a také v Hovorech je podán s nevšední erudicí, která umožňuje zapojení Masarykových polemik do obecných souvislostí. Autor došel k závěru, že „se v Masarykových textech projevuje téměř výhradně důraz na logiku argumentace, zatímco subjektivní, apelová a získávací stránka řeči ustupuje do pozadí“. Také tropy a figury jsou u Masaryka zastoupeny jen v míře velmi omezené.

Syntaktická stránka Hovorů našla interpretátory ve dvou našich významných syntakticích. Zd. Hlavsa podal v článku K analýze syntaktické stránky Čapkových Hovorů... přehled syntaktických schémat, která jsou charakteristická pro Masarykovy texty, a porovnal jejich frekvenci s četností podobných syntaktických prostředků v Hovorech. Upozornil na syntaktickou podobnost Masarykových oficiálních projevů mluvených a textů psaných a ocenil stylizační umění Čapkovo, které se projevilo „zkonstruováním věrohodného, i když neautentického Masarykova individuálního slohu hovoru“. Jako charakteristický rys Masarykovy syntaxe označil parataktičnost a stejný rys zjistil i v Hovorech. – Užší téma si zvolila L. Uhlířová v článku Téma, réma a kontakt (K charakteristice aktuálního členění Čapkových Hovorů...). Její příspěvek může sloužit jako vzor textologického rozboru, který umožňuje poznat základní stylistické kvality textu. Také L. Uhlířová se rozhodla pro komparativní postup: srovnala aktuální členění v Hovorech a v Masarykových Ideálech humanitních. V obou textech zjistila, že v nich mají východiskové části výpovědi větší informační obsah, než je to obvyklé, a že tento obsah je často aktualizován. Vedle toho mají značnou frekvenci výpovědi, v nichž zůstala východisková část nevyjádřena (implikována kontextem).

Zajímavé údaje publikuje pět autorek z oblasti morfologie a slovesné syntaxe (Sloveso a slovesné konstrukce v Hovorech…). A. Jirsová pojednala o slovesu jako prostředku kontaktovém. M. Švehlová se zabývala konstrukcemi [204]eliptickými a infinitivními. H. Prouzová se zaměřila na konkurenci mezi nominativem a instrumentálem přísudkového jména. E. Macháčková probrala případy s genitivem záporným a M. Svozilová analyzovala slovesné tvary a vazby stylově nebo jinak příznakové. Všechny tyto analýzy si zasluhují pochvalu za metodickou propracovanost a materiálovou vybavenost textů.

Obsahem pěti lexikálně stylistických studií jsou jednotlivé tendence ve výběru lexikálních prostředků v Hovorech, chybí studie syntetizující. O slovech přejatých a zejména o jejich funkci v Hovorech pojednala s dobrým přehledem problematiky L. Kroupová v článku K lexiku v Čapkových Hovorech… (se zřetelem ke slovům přejatým). Hlavně na funkční využívání rusismů se zaměřil I. Němec (O Masarykových slovech přejatých v cizím prostředí). Inspirativní ukázku toho, jak rozbor lexikálních prvků s ideovým obsahem pomáhá určit ideové postoje autorovy, podává E. Michálek (K specifickým výrazům Masarykova ideového pojmosloví). Dočítáme se zde o původu a funkci slov jako člověčství, blahomrav, státnost, ježíšství, obrodič, popruštit, odrakouštit aj. K Michálkovu článku se přimyká příspěvek I. Nebeské Obsahová náplň pojmu tolerance v Čapkových Hovorech… Je to poučená analýza sémantického pole slova, které je u Masaryka klíčové. Užší zaměření má příspěvek V. Chládkové Pravda vítězí. Autorka se pokusila o výklad pojmu pravda a o zjištění historických souvislostí hesla pravda vítězí.

Jedním z nejlepších článků ve sborníku je Regionální aspekt v jazyce Hovorů… od J. Hlavsové. Autorka nejprve pojednává o tom, jak se vytvářel Masarykův idiolekt, jakými nářečími a cizími jazyky byl ovlivněn. Pak následuje výklad o tom, které moravské dialektizmy pronikly do textu Hovorů a jakou v něm měly funkci. J. Hlavsová správně upozorňuje na velmi omezený rozsah regionálních prvků v Masarykově řeči a na jejich interferenci s prvky idiolektu Čapkova. Vedle částic tož, ja jsou Masarykovy projevy charakterizovány některými nářečními podobami slovotvornými (ořešisko, slunko, bosky, blafkat ’štěkat’, čejkovský od Čejkovice) a lexikálními prostředky označujícími reálie (mrskut, kalenice ’hřeben střechy’, kocar ’bič’), předměty přírody (trnky ’švestky’, škrobák ’brouk’), dětské hry (glckání ’přetlačování při poskakování na jedné noze’, habán ’míč’) aj. Jsou zde zastoupeny i výrazy z oblastní moravské varianty (dědina, jizba, stolař, vinohrad). Autorka připomíná i dobové archaizmy spjaté zvláště se školským životem (rechtor, lineál, plavajz, veksl aj.). – Funkcím dialektizmů u Masaryka a Čapka je věnován i krátký článek J. Horálka Měl Čapek rád Moravany?

Zvláštní oddíl sborníku tvoří dva články, které se zabývají potížemi překladu Hovorů do angličtiny. M. Turbová podrobila kritice překlad autobiografické části Hovorů z r. 1936 a vytkla mu dost závažné chyby. J. Slavíčková si stanovila méně náročný úkol: zhodnotila anglické ekvivalenty k slovu pověra. Problematika jazykovědná je doplněna dvěma příspěvky o portrétování T. G. Masaryka, které pocházejí od D. Škvorové a O. Šoltyse. V obou jsou zajímavé postřehy o souvislosti Masarykovy gestikulace a mimiky se způsobem jeho řeči. A konečně je třeba zmínit se o tom, že ke sborníku je připojena rozsáhlá stať J. Mukařovského Masaryk jako stylista z r. 1930 (naposledy vyšla v Kapitolách z české stylistiky v r. 1948). Protože [205]jde o nejlepší rozbor Masarykova stylu, přetištění stati uvítají všichni, kdo se zabývají stylistickým bádáním a kdo zkoumají hodnoty Masarykova díla.

Vydání sborníku O Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem je nesporně záslužný čin. Díky Ústavu pro jazyk český si můžeme učinit představu o tom, jakou teoretickou úroveň má naše stylistika a textologie, a kromě toho se vydáním sborníku alespoň částečně splácí dluh, kterým je česká jazykověda povinována Masarykovi. S teoretickou úrovní statí můžeme být spokojeni. Jistým nedostatkem sborníku jsou tematické přesahy příspěvků, ale redakce chtěla zřejmě zachovat celistvost článků. Je třeba pochválit pečlivý jazyk a styl textů a pěknou úpravu celého sborníku.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 4, s. 202-205

Předchozí Jarmila Bachmannová: Mluvený projev spisovný a nespisovný

Následující Naděžda Bayerová, Dana Davidová: Konference K diferenciaci současného mluveného jazyka