Časopis Naše řeč
en cz

Mluvený projev spisovný a nespisovný

Jarmila Bachmannová

[Články]

(pdf)

-

Koncem roku 1994 se naskytla příležitost pořídit zvukový záznam výkladu hlavního technologa jednoho ze sklářských závodů na Železnobrodsku v severních Čechách. Komunikačním cílem bylo seznámit předem ohlášeného návštěvníka se způsobem výroby určitého druhu skleněných perliček. Mluvený text nebyl předem připravený (neexistovala písemná předloha), dá se však předpokládat jeho jistá opakovanost, neboť podávání takovýchto informací přímo spadá do kompetence technologa. Komunikační situace se uskutečnila mezi dvěma účastníky, kteří se setkali poprvé, a měla spíše formu výkladu, tedy charakter monologu, který byl jen zřídka přerušovaný otázkami posluchače. Probíhal v pracovním prostředí, trval zhruba jednu hodinu, kolísal mezi oficiálností a neoficiálností a celkově inklinoval k značné spontánnosti. Mluvčí byl muž asi padesátiletý, absolvent střední odborné školy a pocházel z podkrkonošské nářeční oblasti.

V oficiálních (výkladových) částech jeho projevu je jasně patrná snaha o vyjadřování spisovné, v odbočkách od hlavního tématu a v častých partiích vysvětlovacích, kdy je navazován kontakt s posluchačem, se hojně vyskytují některé hláskové i tvaroslovné jevy typické pro obecnou češtinu.[1] Celým textem pak prostupují rysy nářeční (většinou hláskoslovné) užívané neuvědoměle.

Text má charakteristické rysy mluvenosti, především chybí strukturace do přesně vymezených větných celků – jednotlivé syntaktické konstrukce jsou lineárně přiřazovány a nebývají vždy dokončeny, z nedostatku větné perspektivy dochází k dodatečným opravám a zpřesňováním, k hojným vsuvkám a běžným elipsám, častější je i výskyt pauz; na první pohled nefunkční opakování již vyslovené myšlenky většinou však není způsobeno formulačními potížemi, ale spíše ohledem na partnera komunikace, který si pořizoval písemné poznámky. Objevují se kontaktové prostředky v podobě dožadovaného souhlasu posluchače (jo; že jo), uplatňují se samozřejmě i prostředky neverbální komunikace (důraz, intonace, gesta).

Pro ilustraci přepisujeme úvodní část popisované komunikace. Je třeba zdůraznit, že mluvený text nevzbuzoval dojem vyjadřování neobratného, [198]jak by snad bylo možno soudit z následujícího písemného záznamu. Naopak bylo zjevné, že mluvčí je elokventní a prokazuje značné komunikační zkušenosti, hovoří bez výraznějších formulačních potíží a je dokonale seznámen s tématem komunikace.[2]

Začneme vot technickího postupu…jak to začíná…tagže…bude to: Víroba skleňenních perliček tagzvaních rokajl... Tag začínáme vlasňe uplňe vod začátku, to se musí vzít sklovina, že jo… Ale to wi asi nebudete chťit tag do hloupki… Prvňí je víroba polotovaru – to je jako polotovar, to je skleňenná trubička, teda špaťňe se tomu řiká rafika… a podle názvosloví… se tito skleňenné trubički ďelí na: perličkové trubički rokajlové, to je polotovar pro vírobu ro-kaj-lu (výrazně slabikuje), jo, to je s této trubički (ukazuje vzorek), potom na perličkové trubički brusné, brusné… twarouje, rozmňerouje drobiček vodlišní, jakorát jo, ale jinak ne… s ťexle druhích, jak ste… s toho se virábí… a teť to, takle si dejte do závorki: dvoukrátki, dwakrát takle stačeji… (napíše prstem ve vzduchu dvě krátké čárky) píše se dvoukrátki, tříkrátki, čípki… To je useknutá, useknutej kousíček ti perlički, neňí kulacená, to se nekulaťi, kulatí se pouze rokajl, jo, abiste vjeďela… to pak uďeláme zlášť, takowej jako slenk. A… dvoukrátka je vlasňe, to se ďelá s… trubiček… s ťech, prostejch, že jo, jak sem vám to řek. A pak sou trubički wálečkové, to sou perličkové trubički válečkové – přesnej názef… je… a s toho se virábí pajps – pipes a tubes – tups, válečki, jo… No a teď začneme s… to sou takowi – to sou záklaňňi druhi víropkú, jako jo. A začneme s rokajlem, to je takowá nosná… (zvedne zvonící telefon) Haló, ano, múžeš přijít ke mňe, buť tag honná…[3]

Jak již bylo řečeno, je možno celý text rozdělit na části spíše oficiální, výkladové a na partie vysvětlující, v nichž mluvčí komentuje vlastní způsob projevu, a na úseky doplňující, v kterých posluchače kontaktuje.

I. V části výkladové mluvčí (jako reprezentant jedné z divizí akciové společnosti) usiluje o to, aby jeho projev měl rysy oficiálnosti a vědomě volí prostředky spisovné. Téměř knižně působí v tomto kontextu užití složených slovesných tvarů k vyjádření opisného trpného rodu s příčestím trpným na tom zařízeňí bil umísťen púvoďne příroďňí a pak sintetickí kámen, kterí bil ponořen… Jako výjimečné lze označit i zřetelně vyslovené koncové -l v pobočné slabice já sem vám řekl. Snaha mluvčího o spisovné vyjadřování je patrná hlavně v rovině hláskoslovné a tvaroslovné. Všimněme si tedy nyní, jakých jazykových [199]prostředků užívá k dosažení tohoto cíle a jimiž se jeho projev liší od obecné češtiny, popřípadě místního dialektu. Je to především:

1. neúžené é>í, většinou v koncovkách složených adjektiv, ale i v základu slov (perličkové kulički rokajlové a brusné; to sou elektrické pícki; pomocí pevného ocelového nože; vlivem povrchového napjeťí skla; na požadovanou délku),

2. nediftongizované ý>ej v tvarech adjektiv, méně pak v pozicích dalších (přesní názef je; a takle vzňikne charakteristickí tvar; to je ingotoví spúsob; a vísledeg bi mňel bít lesklí hlatkí povrch; víroba skleňenních perliček tagzvaních rokajl; smíváňí dolomitu),

3. hláska o- vyslovovaná na počátku slov a na švu složenin bez proteze (osumdesát; otáčí se to; tam se oďďelují; tepelné zaoblováňí hran),

4. koncovky v 7. pl. shodné se spisovným jazykem (viložení plátki tvrdokowu; s nasekaními perličkami; jiními slovi řečeno).

II. S těmito částmi oficiálními zpočátku kontrastují již zmíněné partie vysvětlující, podané poněkud familiárněji – se snahou přiblížit výklad posluchači. Postupně však úsilí mluvčího o realizaci projevu v rovině spisovné slábne, je patrné jeho zvyšující se zaujetí tématem a v souvislosti s tím se častěji objevují podoby obecně české, které jsou mu zjevně bližší, a z toho pak vyplývá, že hranice mezi úseky výkladovými a doplňujícími přestávají být patrné.

Z rysů obecně českých se hojněji vyskytuje:[4]

1. úžení é>í (teť sou noví dekori, kterí…; přenášeňí sklovini do elektrickí pícki, s kerí se…; tam sou zásipoví smňesi; f celí škále irizu),

2. diftongizace ý>ej (dolomit jako takovej; to je ten názef správnej; vomíláňí vostrejx hran; z lesklejch povrchú) a rovněž změna í>ej po ostrých sykavkách (tomu se řiká sejtovačka),

3. protetické v- (ti sou vodlišní; na ručňí voďďelováňi; jedná se vo ti slova),

4. neexistence protetického j- ve slovech esi, ešťe (múžeme jit po fabrice, esi budete chťit; a do vodi se přidá ešťe jemnej písek),

5. unifikovaná pádová koncovka -ma (-ama, -ema) v 7. pl. všech rodů (ťema novejma strojema; pás s velkejma klešťema; svejma slovama; vesňice za Semilama),

6. druhý stupeň adverbií zakončený na -c (ti... se kutálejí špaťňejc, pomalejc).

Postupně u sledovaného projevu vzrůstá též výskyt slov slangových, expresivních, dokonce bylo zachyceno i vyjádření citoslovečné (to je s anglini; ťesňák, ne? (těsnopis); asi pul ceňťáku; k sobje do laborki; to je muj džob; vápenec, kerej se nacpe do ťex ďirek, se pak musí voctraňovat; nechci zacházed do detajlú, [200]to biste pak f tom mňela ohromnej bordel; ta nowá zmršeňina (emblém akciové společnosti); a zňikne vám takovejdle prevít – korneliján; ti perlički se dostávají dólu a piť (zvuk naznačující propadnutí perličky v třídičce).

III. V celém textu se nacházejí také prvky nářeční, jejichž existenci si mluvčí namnoze ani neuvědomuje. Jako příslušníka podkrkonošského okrajového úseku severovýchodočeské nářeční podskupiny ho charakterizuje především:

1. výslovnost hlásky v jako polosamohláskového u na konci zavřených slabik, typická pro širší podkrkonošskou oblast, nebo jako labializovanějšího w v pozici intervokalické, charakteristická pouze pro okrajové úseky podkrkonošské (tag dřiu se použíwali; vzorkouňice rokajlová; ti sou twarouje a rozmňerouje…vodlišní; a uzňikne charakteristickí twar; Sláuka znám takle profesňe; na požadowanou délku; plátki tvrdokowu; to je takowá technická terminologije),

2. změna dn>nn>n zachycená ve všech stupních počínaje oslabenou výslovností hlásky d až po zjednodušenou výslovnost n (na jedni straňe; fťelili to do jennoho znaku; neska mi řikáme), v omezené míře také ďň>ňň>ň (to sou záklaňňi druhi víropkú); s tím pak související výslovnost skupiny nn jak v případech náležitých, tak i analogicky vzniklých (votáčí se tam takowej brus kamennej; s šesťihrannejch tičinek; ze skleňennejch trubiček; to je ta skleňenná drť; tažení z vannovejch agregátú),

3. změna dl>ll>l zaznamenaná rovněž ve všech realizačních stupních (virábjeji špendliki; takovídle slovo; to bisme mňeli tadille; popis toholle stroje; tíleti víčňelki),

4. zánik souhlásky v ve skupině konsonant + (já vám to visjetlím; to je takowej sjetovej trend),

5. výskyt protetických hlásek j- a h-, a sice ve slovech jakorát a Halšovice (typická místní obměna jména obce Alšovice),

6. reflex někdejšího tvrdého l v lexikalizované podobě vžice (s pánve se sklovina přenáší takowou jako vžicej),

7. morfologizovaná koncovka -ej v 7. sg. feminin měkkého zakončení (procházejí takowou šroubovicej; to uš s toudle technologijej nesouvisí),

8. v tvarech 3. pl. sloves 4. a 5. třídy kromě obecně českých koncovek -ej, -aj také okrajové severovýchodočeské -ejí, -ají, shodné se spisovným jazykem, nebo zkrácené -eji, -aji (barvi pak přecházejí; ti… se kutálejí; co vlasňe znamenají; tičinki se oďďelují, sekají; voňi si to černoši navlíkaji ňegde pak),

9. v 7. sg. maskulin typu starosta koncovka -em (za Frantem Černím),

10. tvoření charakteristických lokálních expresiv příponou -iště (auťišťe),

11. v rovině lexikální pak užití slov ďúče a nabjeračka typických pro toto území (ale ďúče, to neňí prauda; přenášeňí sklovini železnou nabjeračkou).

[201]Jak vyplývá z jazykovězeměpisných údajů ČJA[5], vyskytuje se hlásková obměna ďúče pouze na poměrně malém úseku v Podkrkonoší (v sousedství podoby ďefče a ještě východněji zaznamenané varianty ďouče) a odvozenina nabjeračka byla zachycena rovněž jako okrajové označení ve srovnání s oblastním názvem zbiračka a výrazem zbjeračka, shodným se spisovným jazykem.

Na konkrétním mluveném textu lze tak alespoň v omezené míře dokumentovat skutečnost, jak u jednoho mluvčího dochází v závislosti na měnících se podmínkách komunikace k střídání či spíše míšení kódů – k přechodu od jazyka spisovného k nespisovnému (k obecné češtině, popřípadě i k tradičnímu teritoriálnímu dialektu), „přičemž toto míšení je ovládáno jistými pravidelnostmi (tj. není zcela libovolné)“.[6]

Jak již bylo zmíněno výše, existuje značný rozdíl mezi týmž textem v mluvené podobě a jeho písemným záznamem. Zapsaný text (jak je patrno už z úvodní ukázky) se jeví čtenáři jako značně neumělý, neobratný, neúplný, s četnými zámlkami a odbočkami, zatímco text mluvený vyvolává v posluchači dojem vyjadřování naprosto přirozeného a plynulého. Zmíněná neúplnost je kompenzována situačním kontextem – především fyzickou přítomností adresáta, k němuž se mluvčí bezprostředně obrací a jenž také reaguje adekvátně k dané situaci, a dále také možností mluvčího podle aktuální situace určité části zopakovat, doplnit, intonačně či gesty zdůraznit apod.

Zvláštní pozornost by si zasloužilo i odborné názvosloví zahrnující jak výrazy lidové a poloprofesní (nezřídka přejaté z němčiny), tak i nově se konstituující sklářskou terminologii.


[1] O tendenci uplatňovat spisovnost a nespisovnost v mluvené komunikaci v závislosti na veřejnosti a neveřejnosti (a na některých dalších podmínkách) komunikační situace srov. O. Müllerová, Ke vztahu spisovnosti a nespisovnosti v neveřejných dialogických projevech, in: Všeobecné a špecifické otázky jazykovej komunikácie, 2. díl, Pedagogická fakulta, Banská Bystrica 1991, s. 205–213.

[2] O této problematice podrobně O. Müllerová, Mluvený text a jeho syntaktická výstavba, Academia, Praha 1994.

[3] Ukázka mluveného textu i další uváděné doklady jsou přepisovány v podstatě podle Pravidel pro vědecký přepis dialektických zápisů českých a slovenských, Věstník České akademie věd a umění LII, 1943, s. 63–68. Ve shodě s grafickými možnostmi je znělá podoba hlásky ch označována znakem x, polosamohláskové v znakem u, znělé afrikáty dz a se zvláštními literami nevyznačují.

[4] Je třeba připomenout, že veškerá zjištění jsou vyvozována na základě rozboru pouze jednoho mluveného textu, a jsou tedy ovlivněna rozsahem a charakterem materiálu. Přesto je pořadí např. hláskoslovných jevů v podstatě shodné s uváděnými stupnicemi, srov. P. Sgall – J. Hronek, Čeština bez příkras, H & H, Praha 1992, s. 102n.

[5] Český jazykový atlas 1, Academia, Praha 1992, s. 70 a 228.

[6] F. Daneš, Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách, in: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe, Univerzita Karlova, Praha 1988, s. 21–29.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 4, s. 197-201

Předchozí Jan Balhar: Jak mluví dnes vídeňstí Češi

Následující Milan Jelínek: O Čapkových Hovorech s TGM

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1