Jak mluví dnes vídeňstí Češi

Jan Balhar

[Articles]

(pdf)

-

Ve Vídni, kdysi metropoli Rakouska-Uherska, našly obživu tisíce občanů také z českých zemí. Kolik Čechů se sem přistěhovalo, dnes už není možno zjistit. Podle oficiálního sčítání lidu se v r. 1880 hlásilo k české a moravské národnosti kolem 25 tisíc osob, za deset let už přes 60 tisíc, v r. 1900 přesáhl počet Čechů hranici 100 tisíc, v r. 1910 dokonce 115 tisíc. Výsledky sčítání lidu však neodpovídají pravdě; podle odhadů bylo tehdy vídeňských Čechů ve skutečnosti 200 až 300 tisíc.[1] Jisto je, že se po rozpadu monarchie vrátilo z Vídně i z rakouského venkova do nové vlasti na 200 tisíc osob.

Po první světové válce tedy Čechů ve Vídni ubylo a také po okupaci Rakouska Hitlerem nenastaly pro rozvoj české menšiny podmínky ideální. Byly zakázány české spolky, bylo zastaveno vydávání českých novin a časopisů, byly zavřeny všechny české školy.[2] A že těch škol v meziválečném období bylo! Uvažme, že ve školním roce 1932/33 fungovalo s velkorysou podporou české vlády 17 mateřských, 5 obecných a 6 hlavních škol. Česky se ve Vídni vyučovalo i na jednom reálném gymnáziu, na jedné reálce, na jedné obchodní škole a na jedné škole pro ženská povolání.

Úbytek česky mluvících Vídeňanů nastal také po r. 1945, neboť do r. 1948 reemigrovalo k nám na 20 tisíc Čechů. Po r. 1948 a 1968 našel sice ve Vídni azyl nemalý počet českých politických uprchlíků, ale z těch se jen nepatrné procento zapojilo do kulturního života české menšiny. Jejich postoje k činnosti vídeňských Čechů nemohly najít pochopení u českých starousedlíků. Zatímco mladá politická emigrace ve snaze uplatnit se v hospodářském životě Rakouska a zajistit si často holou existenci musila usilovat o co nejrychlejší dokonalé zvládnutí němčiny a o splynutí s rakouským obyvatelstvem, vídeňští Češi – pevně zakořenění v rakouské společnosti – naopak vždy projevovali snahu udržet si národní specifika česká.

Kolik je vlastně dnes vídeňských Čechů? Musíme se spokojit jen s odhady, a podle nich žije ve Vídni na 15–20 tisíc Čechů. Máme za to, že kdybychom pro příslušnost k české menšině uplatnili přísnější měřítka, došli bychom k číslu podstatně nižšímu.

Vídeňští Češi se sdružují do 12 spolků a organizací (např. Jednota sv. Metoděje, Slovanská beseda, Orel, Sokol, Školský spolek Komenský, Akademický spolek), jimž byla nadřazena ústřední organizace Menšinová rada. Stěžejní organizací je České srdce, které z vlastních prostředků financuje čtrnáctideník Vídeňské Svobodné listy (vychá[190]zejí od r. 1946), orgán Menšinové rady. Pro české děti je v provozu poslední česká národní a mateřská škola.

O české menšině ve Vídni bylo napsáno několik studií, ba i monografií,[3] o jazyce vídeňských Čechů však detailnější pojednání schází.[4] V tomto příspěvku přinášíme první zevrubnější informace o jazykové situaci u nejstarší generace, podrobnější pojednání přineseme až po skončení komplexního výzkumu.

Čeští dialektologové projevili snahu provést výzkum mluvy vídeňských Čechů už v 60. a pak v 70. letech, ale jejich záměr bohužel nenašel u našich politických orgánů kladný ohlas a projekt nebyl schválen. Díky nevšednímu pochopení Rakouské akademie věd byl z prostředků rakouské vlády pro tzv. Ost-West-Programm výzkum mluvy Čechů ve Vídni finančně zajištěn v r. 1993. Na tomto výzkumu se podílejí pracovníci Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR (z dialektologického oddělení v Brně) a Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Garantem projektu je prof. dr. Josef Vintr z Institutu slavistiky vídeňské univerzity.

Projekt vychází z nutnosti provést nejprve důkladný přímý terénní výzkum ve Vídni. Jím by se měly získat informace o skutečném stavu mluvy Vídeňanů mluvících česky, o nářečních reliktech u starší generace a zároveň by se měly postihnout vývojové tendence v jejich jazyce.

Při výzkumu se uplatňuje sociolingvistický přístup: naše bádání se orientují na všechny věkové kategorie občanů, jsou v nich zastoupeny různé sociální vrstvy s různými stupni českého jazykového vzdělání. Explorátoři jednak zachycují volná spontánní vyprávění, jednak uplatňují formu řízeného dialogu a přímých dotazů na jednotlivé položky speciálně připraveného dotazníku. Výsledkem našeho úsilí by měla být především detailnější studie podávající popis a rozbor mluvy vídeňské české society na samém sklonku druhého tisíciletí a dále pak soubor vyprávění ze života našich informátorů. Očekáváme, že tato jakási memoárová čítanka by mohla mít cenu nejen pro poznání jazyka, ale také kultury a životních osudů našich vídeňských spoluobčanů.

Náš výzkum se zatím zaměřil na generaci nejstarší (od 50 roků výš). K tomu nás vedly především zřetele praktické: Dalo se totiž čekat, že mluva této generace bude nejlépe uchovávat ryzí češtinu i s event. dialektickými znaky jazyka rodičů. Dále navázání kontaktu se staršími osobami bylo bez větších problémů. Starší občané mají zpravidla víc volného času, navíc se účastní práce různých českých spolků, jeví o český kulturní život živý zájem. Tím se ovšem stalo, že naši první informátoři pocházejí namnoze z rodin „reprezentativních“, u nichž [191]byl pozitivní vztah k českému jazyku vědomě pěstován. Nepřekvapuje, že tyto osoby poslouchají český rozhlas, televizi, čtou český tisk. Jejich aktivní znalost češtiny budí obdiv. Nikterak nepřehání tvrzení, že jejich mluva obsahuje méně nespisovných prvků než mluva osob odpovídajícího společenského zařazení v Čechách.

Většina našich informátorů prošla českými školami, někteří ukončili dokonce studium na české střední škole. Všichni po letech vyslovovali uznání svým českým učitelům a profesorům. Jisto je, že do Vídně byli od nás vysíláni pedagogové po všech stránkách kvalitní.

Téměř všichni naši informátoři se živili prací svých rukou. Šlo ponejvíce o krejčí, stolaře, pekaře, zedníky, cihláře a řezníky. Jejich ženy pracovaly v domácnosti, popř. vypomáhaly manželům v jejich řemesle; u Rakušanů mají Češky dodnes pověst dobrých kuchařek.

Pro všechny starší zkoumané osoby je charakteristické dokonalé zvládnutí češtiny. Nelingvista by je v českém prostředí podle jazyka stěží rozeznal od našich občanů. Druhým rysem je, že všechny zkoumané osoby ovládají mluvenou podobu spisovného jazyka. Svědčí to o každodenním aktivním užívání češtiny. U všech osob se objevují s různou frekvencí tytéž nespisovné prvky. Řekněme hned, že jde většinou o prvky šířeji české, nikoli úzce moravské a že těch prvků je poměrně málo.

Do Vídně měli namířeno především Češi, zejména z jihozápadních oblastí Čech. Překvapivě malé zastoupení mají tu Moravané. (Ti totiž před trvalým pobytem v metropoli dávali přednost sezonním zemědělským pracím na rakouském venkově.) A co je zvláštní, jejich jazyk ztratil většinu moravských nářečních znaků, takže téměř nenese stop moravské provenience. Na přistěhovalce slezského původu jsme zatím vůbec nenarazili.

Nyní uvedeme některé nespisovné prvky, jež jsou v jazyce vídeňských Čechů poněkud častější. Musíme předeslat, že o žádném z nich nelze říci, že se vyskytuje důsledně.

1. Poměrně běžná je tendence ke krácení dlouhých samohlásek, u samohlásek i, u bývá u některých osob krácení téměř důsledné, zvláště v koncovkách, např. ve třinactym okrese, voni vydělávaji i na pisku, pět dělniku, náš řeznik, kominik.

2. Podobně jako ve skupině českých nářečí v užším smyslu splynula samohláska y s i, takže patrně všichni vídeňští Češi vyslovují mislim, za válki bili ribi málo, babi vodešli apod.

V tomto příspěvku však kvůli snadnému čtení přepisujeme doklady ve shodě se spisovným pravopisným územ, tedy skutečně vyslovované stromi bili spadeni na ploti přepisujeme stromy byly spadeny na ploty.

3. Většina informátorů podržuje v podstatě jzč. nářeční typ asimilací hlásek. Tak na švu dvou slov před samohláskou, před jedinečnými, před souhláskou [192]v převládá ve výslovnosti neznělá, např. aš nás okradou, muš uš mu to chce podávat, kousek mýdla, hnet věděla, i v případech s předložkou s Aničkou, k mamince, k Vaškovi, k holiči vedle k choliči, je jich hodně vedle je jich chodně. Jen předložka s se mění před jedinečnou ve znělou, např. z Mařenkou, z vodou, z hůlčičkou, z Jarkem. Vlivem němčiny bývá u mnohých informátorů výslovnost znělých souhlásek oslabena, takže lze slyšet téměř peran ’beran’, távit se ’dávit se’, Pernas ’Bernas’ apod.

4. Nápadný je výskyt dvojhlásky ej (za spis. psané ý). Podobně jako v obecné češtině je její frekvence největší v koncových slabikách, srov. např. manžel byl operovanej, ten byl udanej, méně často také v případech jako vod známejch, z bohatejch lidu, českejma korunama, do takovejch vojenskejch prádelni. Ne u všech osob jsme však zaznamenali dvojhlásku v základech slov, např. do vejšky, přemejšlet, klopejtnout, ale rýpal, mohu se mýlit apod.

5. Značně častý je výskyt protetického v; vyskytuje se nepravidelně u všech osob, srov. např. vod čerňocha, vo politiku von nestál, černej vobchod.

6. S menší pravidelností se také uplatňuje úžení é v í(ý). Na uvedený jev máme např. tyto doklady: do český školy, vod Landovskýho, na Štěpánský náměstí, měli dobrý zboží, chlupatý knedle.

7. Výslovnost slabiky mě bývá buď mje, nebo mňe. Je pozoruhodné, že někdy dokonce táž informátorka střídala výslovnost mjeli, mjesíc s formou mňeli, mňesíc.

8. V 7. p. množ. čísla všech skloňovacích typů a všech rodů převládá koncovka -ma (-ama, -ema…), např. mezi klukama a Němcema, s tejma kytkama, s dětma, s penězma, se všema lidma, s nama, s hotovyma oblekama apod., ale před svátky, pod okny. 

8. U příd. jmen a u rodových zájmen se tvar 1. p. množ. čísla život. muž. rodu nediferencuje od neživotných, žen. a střed. rodu, např. kluci byli mladý, český učitelé, přišli známý, příbuzný, byli pozvany do bytu, to sou takovy hodny chlapci. Jde o jev poměrně častý.

9. V nepřímých pádech přivlastňovacích zájmen můj, tvůj, svůj převládají stažené podoby, např. vod mýho strejdy, vo mým zdraví, po mých rodičích, zaznamenali jsme však poměrně často i formy nestažené, např. s mojí ženou, s mojim tatinkem, moje sestra.

10. V slovesném tvaru 1. os. jedn. i množ. čísla min. času bývá vynecháno pomocné sloveso (osoba je vyjádřena zájmeny já, my), např. my to ani netušili, já měla bratra, my se nekryli.

11. V slovesných tvarech 3. os. množ. čísla jsou často koncovky -ou, -aj(í), -ej(í), např. voni kazej, voni spějí, neexistujou, krměji husu, choději i seději.

V tvarech podm. způsobu bývá v 1. os. množ. č. vedle formy bychom také zcela běžná forma bysme.

[193]12. Tvary jedn. čísla muž. rodu příč. min. sloves 1. třídy typu nese, peče a 2. třídy typu spadne mají stejně jako ve spis. jazyce podoby nesl, spadl, pekl. Ve shodě s většinou nářečí v Čechách objevují se však také podoby, v nichž je pobočná slabika odstraněna zánikem koncového l, např. moh bejt, tam bouch ten granát, kouk na to, spad apod.

Všechny výše uvedené nespisovné jevy patří k znakům interdialektické obecné češtiny. Znovu je třeba zdůraznit, že jejich frekvence v mluvě vídeňských Čechů je nepoměrně menší než u občanů žijících v Čechách. Dále konstatujeme, že tendence k zjednodušování a vyrovnávání zejména v morfologickém systému jazyka je v mluvě Čechů ve Vídni poměrně živá, stejně jako ve vývoji českého jazyka na území Česka.

Z našeho stručného přehledu nespisovných jevů je zřejmé, že jazyk vídeňských Čechů nese všechny znaky – až na jediný –, jež jsou charakteristické pro téměř celé Čechy. Tím jediným odlišným znakem je zakončení na -ej ve 2., 3. a 6. p. jedn. čísla příd. jmen a rodových zájmen rodu ženského, např. do tej druhej vobecnej, v celej třídě. Tento jev jistě souvisí s původem našich informátorů z oblasti jihozápadních Čech; tam se totiž tvary jako do tej kvarty, na druhej straně, na tej velkej louce, vod našej mladej běžně vyskytují.

Následují další prvky, které patří k charakteristickým znakům některých našich dialektů. Uvedených prvků je málo a jejich výskyt je mizivý. U většiny z nich vypisujeme všechny doklady, jež jsme na příslušný jev získali během našeho výzkumu ve Vídni.

U některých informátorů se ojediněle vyskytuje proniknutí tvaru 1. pádu množ. č. životných do 4. pádu. V Čechách je tento jev častější hlavně v svč. nářečích, ale také na jihovýchodě, např. kolem Jindřichova Hradce. Patrně odtamtud si jej Češi přinesli i do Vídně, např. pro Židi, krmila jsem ptáci, měli dva syni, na muzikanti vidí, mám ty dva páni, potřebujem zedníci.

Patrně na jihozápadočeský původ ukazují výrazy s dlouhými samohláskami listopád, sáze, vzádu, dóle, nahóru a zcela vzácně zachycené formy vo ňom, po našom, u dvou informátorů také v německom jazyku, v každom závodě, v osmašedesátom. Poslední tři doklady pocházejí překvapivě od osob majících vztah k Moravě, museli je tedy převzít od vystěhovalců z Čech až ve Vídni, příp. od svých partnerů.

Jihozápadočeskou, popř. moravskou provenienci prozrazuje dloužení v tvarech příč. min. jedn. čísla muž. r., např. dělál, volál, slyšél, dále formy 1. p. životných vobá dvá a rovněž ojediněle zapsané tvary rozk. způsobu na -ite, např. pošlite, začnite.

Moravských dialektismů jsme zachytili poskrovnu, přitom žádný z nich se nevyskytoval s nějakou sebemenší pravidelností. Patrně jen formy s dlouhým ú (voni nejsú, musijú), s dlouhým é v slově néni, formy nekdo, neco a příklon [194]substantiv na -l, -la, -s k měkkému sklonění (to byly ty škole, mám německé škole, ve školi, měli červený nose, šli do kapli, v kabeli, dva kostele), zájmenné tvary tech, tem, tema a spojku aj lze považovat za přežívající prvky tradičních moravských nářečí.

Jak jsme již uvedli, všichni vídeňští Češi, s nimiž jsme se dostali do kontaktu, dokonale ovládají také němčinu. Není divu, že jejich dvojjazyčnost vede někdy k tomu, že některé německé vazby doslovně překládají do češtiny, srov. např. střechová organizace, mluví skrze jeho ženu ’o jeho ženě’, dva roky jsem jela do Hořic ’před dvěma lety’, dělal německý škole, bejval by byl třiadevadesát, mluvil přes hudbu ’o hudbě’, srážej se na Moravě ’scházejí se’, hlavní rozdíl k dřívějšku, držel přednášky, spolek pro národnostní problémy, musí vzít hodiny apod.

V promluvách víd. Čechů jsme zachytili i ojedinělé zvláštnosti slovotvorné povahy. Tak máme např. doklady krejčka ’krejčová’, vařelka ’vařečka’, řemeslovnik ’řemeslník’, kačka ’kachna’.

Nestačili jsme se divit, jak bohatou slovní zásobou češtiny všichni Češi ve Vídni disponují. Německých výrazů užívají ve svých českých projevech minimálně, přitom jde často o slova pro novější skutečnosti, srov. např. dolmečr, lasťák (Lastwagen), tašengeld, inštrumenty, optikerin, junioršéf, šlófcimr, konk, libela ’vážka’, trač (Tratsch ’klepy’), kondukterka, glajzy, banhof, klapnholc ’klepadlo’, ringfinger ’prsteník’.

Vztah k tradičním českým nářečím nejlépe signalizují některé složky lexika. Ačkoli jinak jde o tu vrstvu jazyka, která zpravidla bezprostředně reaguje na změny v životě společnosti a která podléhá nejvíce změnám, existují některé části slovní zásoby, jež zůstávají jakýchkoli vlivů uchráněny. Jde zejména o pojmenování, která se týkají věcí a jevů omezených na užší rodinný kruh, slova, která takříkajíc „nepřekročí práh jedné domácnosti“. Např. na pojmenováních pro škraloup na mléce, sražené části chleba, pro dětské štěrchátko, pro bouchoř švestky se pořád ještě odráží český nebo moravský původ předků dnešních našich informátorů.

Náš příspěvek nepostihuje přirozeně celou složitou jazykovou a společenskou situaci Čechů ve Vídni. Stranou jsme zatím ponechali mluvu českých emigrantů po r. 1948 a 1968 a mluvu jejich dětí. Chtěli jsme jen připomenout, že ve Vídni dosud žijí občané, kteří pocházejí z Česka, kteří si v jinojazyčném prostředí uchovávají nejen jazyk, ale i české povědomí, kteří se zájmem sledují vývoj u nás a kteří jsou na svůj původ hrdí. Jejich láska k české kultuře a k českému jazyku by mohla být pro nás příkladem.

Český čtenář si nepochybně položí otázku: Jak dlouho vydrží Češi ve Vídni, kdy dojde k jejich úplné asimilaci rakouským prostředím?

Jisto je, že pro uchování českého jazyka a českého povědomí sehrály význačnou úlohu české školy. Z 32 školských institucí přežívá však do dnešních dnů [195]jen jediná. Počet aktivních členů různých českých organizací ve Vídni se rovněž značně ztenčil. Situace se tedy nevyvíjí pro vídeňské Čechy příznivě. (Zdůrazňujeme, že na tom nenese nejmenší vinu rakouská strana.) Starší lidé ovládají sice češtinu dokonale (stejně dokonale jako němčinu), ale střední a mladá generace už není po té stránce na tom nejlépe. A tak se zdá, že se česká menšina ve Vídni v brzké budoucnosti dále výrazně zmenší. Mnoho na tom asi nezmění ani příznivý obrat, který nastal po loňském sloučení různých krajanských spolků a organizací v jediný „Beirat“. (Sloučení přinese výrazné zvýšení dotací na potřeby české menšiny.)

Co po Češích však zůstane navždy? Pověst šikovných, svědomitých pracovníků, Rakousku oddaných občanů, jimž se Rakousko stalo opravdovou vlastí. A jména! Jména jako Svoboda, Kolář, Snášel, Brázdil, Nový, Novák, Pleva, Bouchal, Beran, Bílý, Vlk, Heřmanský, Křenek, Musil, Zachař, Vávra a stovky dalších nikdy nezapřou někdejší český původ jejich nositelů.[5]

 

Ukázka souvislého vyprávění Otty Beneše, nar. r. 1922 ve Vídni

Potom přišlo právě to přestěhování a její matka že se bude stěhovat (do Československa). Manželce bylo tenkrát šestnáct teprv a vona řiká, že zůstane tady. No tak co a jak? Tak jsme šli na ten bytovej úřad, tedy voni šli, že (ten byt) chtěla matka přepsat na ni. Voni jí tam říkali, to nejde, že néni plnoletá, tak nic nedostane. Jedině by dostala byt, kdyby se provdala, jo.

Tak my jsme se znali ani ne měsíc, ani ne měsíc jsme se znali. A tak co a jak? Manželka byla právě v Prachaticích, tam byla na dovolený nebo neco. No, tak Hermina vlastně neměla s tím nic dělat. Hermina to byla manželka potom. No tak co? A to už bylo tak nakrátko, s tym stěhovánim a všechno, no tak jsem pravil: Víš co, pošlem té Hermině telegram. Tak jsem tam napsal: Přijeď domu, budem se ženit. – Jsem poslal do Prachatic telegram. Hermina spadla dólu, nevěděla co a jak, ale přijela. No, tak se musime ženit. Já jsem katolik a Hermina je protestantka, ne, to ještě tehda neklapalo, to tenkrát nesmělo bejt, ale za prachy šlo všechno. Na tom ouřadě, tam povidá, když přinesu tedy ten oddaci list, že ten byt si jako můžu nechat. Tak to všechno klapalo, ale teď zase napřed se musí dávat ty vohlášky, to taky mělo tejden trvat. Jak uděláme to zase? Mezitým byl ještě zase svátek, tak jsme vohlášky vlastně ani žádný neměli. Všechno to klapalo, jenže strašně rychlo to muselo jit. To žádnej neviděl. My jsme měli svatbu v srpnu a potom v listopádu.

Nejlepší psina byla – já jsem byl náhodou tenkrát v tom, v kranknštantu (na nemocenské), jo, a jak jsme byli na tom úřadě, tak mě tam viděla, co u nás dělala také, byla sekretářka, no s tím přilítla do fabriky: Vite co, Ota se ženi. [196]Každej řiká: Jak to, se ženi? Dyť je v kranknštantu! Tak se nemoh ženit! Tak se sázeli. Ten jeden prohrál celej měsíc. Vona byla potvora, vona to věděla. Prohrál celý měsíčni plat, ne. Vona to věděla, tak prála (pravila): Vsadíme se, vo co chceš. – Tak se vsadíme vo celý měsíční plat. – No tak se vsadili, no von to prohrál.

Potom nastoupila svatba až tedy v listopádu, v kostele.

---

[1] Jednou se zjišťovala „obcovací řeč“, jindy mateřský jazyk, jindy dokonce řeč, kterou občan používá v rodinném kruhu a kterou myslí. Tato různá hlediska umožňovala výsledné údaje interpretovat různě.

[2] Krátce před druhou světovou válkou se počet registrovaných Čechů zvýšil na 55 tisíc. Stojí za zmínku, že Češi, kteří se za okupace Rakouska přihlásili k české národnosti, nebyli za války povoláváni do vojenské služby. Jistě to nepovažovali za křivdu.

[3] Srov. např. Monika Glettlerová, Böhmisches Wien, Herold, Wien – München 1985. O uvedené publikaci referuje Stanislava Kloferová (v tisku).

[4] Např. Gero Fischer, The Language of the Czech Minority in Vienna. Varieties of Czech Studies in Czech Sociolingvistics, Amsterodam 1989, s. 254–261.

[5] Ještě dnes je ve Vídni 20 % osobních jmen, která jasně ukazují na český původ.

Naše řeč, volume 78 (1995), issue 4, pp. 189-196

Previous Ludmila Uhlířová: Matematické termíny typu jacobián, laplaceián

Next Jarmila Bachmannová: Mluvený projev spisovný a nespisovný