Kraksna

Jiří Rejzek

[Short articles]

(pdf)

-

Slovo kraksna patří do nespisovné, obecně české vrstvy slovní zásoby, a proto se jen ojediněle objevuje v našich výkladových a etymologických slovnících. Uvádí ho pouze Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960–71) s touto charakteristikou: „ob. hanl. starý, hodně už opotřebovaný stroj, automobil ap. < n >“. Německý původ slova prozrazuje i jeho hlásková stavba. Srovnáme-li slovo kraksna s dalšími podobnými přejímkami (šlajsna, kušna, haksna), vidíme, že jde o původní německá feminina na -e, rozšířená v češtině o n-ovou příponu. Obecně české kraksna je tedy výpůjčkou z něm.-rak. nářečního Kraxe ‚nůše, krosna’. Významový rozdíl těchto slov je ovšem na první pohled zarážející a zasluhuje podrobnějšího objasnění.

[223]Slovo kraksna se v psané češtině objevuje až od 20. let tohoto století, zdá se však, že do mluveného jazyka pronikalo již dříve. Autoři publikace k 70. výročí automobilky Tatra spojují jeho rozšíření s prvními kopřivnickými vozy (ve vídeňských novinách z r. 1900 i později je o nich užíváno výrazu Kraxe) a motivaci významové změny nůše > automobil vidí v tom, že první vozy značky Tatra měly neobvyklý hranatý tvar a bočnice vypletené proutím.[1]

Tento výklad však není správný. Již na německé půdě došlo u slova Kraxe k vytvoření přenesených významů ‚starý rozviklaný stroj’, ‚zchátralý dům‘, ‚stará žena‘ atd.[2], které se staly základem významu českého slova. Není vyloučeno, že na poměrně neobvyklém metaforickém přenesení se podílely i zvukomalebné vlastnosti slova (podobnost s něm. krachen ‚praskat’, Kracke ‚herka‘ – srov. i angl. crock ‚rachotina‘), které pociťujeme i u přejatého českého kraksna (srov. i význam ‚pohrabáč‘ doložený v lexikálním archivu ÚJČ).

Německé slovo Kraxe (Krachse), které je omezeno na bavorsko-rakouskou nářeční oblast, je ovšem v němčině rovněž výpůjčkou, a to slovanskou. Někteří němečtí lingvisté sice věří v jeho domácí původ a spojují je s formálně i významově blízkým Krätze ‚nůše, koš (na záda)‘[3], většina etymologů však nepochybuje o jeho převzetí ze slovanského základu kros-, který je doložen ve všech slovanských jazycích. Vzhledem k tomu, že německé chs ve výpůjčkách odpovídá slovanskému š, zdá se být pravděpodobnějším zdrojem přejetí spíše oblast slovinská (sln. krošnja) než česká (stč. krosna, krosně). K přejetí došlo ještě před praslovanskou změnou a>o (konec 8.–1. pol. 9. stol.), zřejmě v době intenzivních kontaktů předchůdců dnešních Slovinců s německým (bavorským) živlem na území dnešního Rakouska.

Etymologie slovanského kořene není dosud plně objasněna. Obtížná je především rekonstrukce jeho původního významu. V. Machek předpokládá původní význam ‚prosté rámové nebo stojanové zařízení ze dřeva pro rozličné účely‘[4], z něhož můžeme celkem dobře vysvětlit jak významové nuance všeslovanského krosno v jednotlivých slovanských jazycích (‚tkalcovský stav‘, ‚vyšívací rám‘, stojan určitého tvaru atd.[5], tak i význam ‚dřevěné rámcové nosidlo na záda‘, který se v některých slovanských jazycích vytvořil obměnou přípony. Za hranicemi slovanského společenství se hledá nejčastěji souvislost s lit. krãsė ‚stůl‘, méně pravděpodobné je spojení s ř. kpέkω ‚tkám‘ (snad bychom zde mohli uvažovat o elementární příbuznosti dvou onomatopoických základů) či něm. Reff, stnor. hrip ‚nůše‘, kde nám nesouhlasí vokály v kořeni (psl. *krobsno?)[6].

---

[1] L. Szpuk – K. Rosenkranz, Od neutitscheinek k T 613, Ostrava 1967, s. 26.

[2] Viz W. Steinhauser, Slavisches im Wienerischen, Wien 1978, s. 125.

[3] Např. Brockhaus – Währig, Deutsches Wörterbuch 4, Stuttgart 1982, s. 303.

[4] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971, s. 295.

[5] Viz F. Kopečný, Základní všeslovanská slovní zásoba, Praha 1981 s. 166.

[6] Srov. např. M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, E-Muž, Moskva 1967, s. 382. – E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg 1924, s. 624. – P. Skok, Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika, K-Poni, Zagreb 1972. – V. Machek, d. cit. v pozn. 4, aj.

Naše řeč, volume 77 (1994), issue 4, pp. 222-223

Previous Ludmila Uhlířová: Ochucené majonézy

Next Martina Ireinová: Spadl se nebo zhubl?