Časopis Naše řeč
en cz

Česká morbidní slovní zásoba ve vztahu k expresivitě

Renata Blatná

[Články]

(pdf)

-

Tento příspěvek chce poukázat na některé jevy současné české expresivní slovní zásoby (včetně frazeologie a idiomatiky) převážně v mluveném jazyce a pokusit se o srovnání stavu dnešního se stavem ve starších fázích vývoje českého jazyka. Nepůjde tu ovšem o popis zcela vyčerpávající, spíše o naznačení tendencí na základě jazykového materiálu.

Středem našeho zájmu bude adherentně expresivní slovní zásoba s intenzifikační funkcí.[1] Jedním z určujících procesů ve vývoji této skupiny expresiv je neustálá aktualizace již existujících, lexikalizovaných, expresivních výrazů novými, silnějšími (např. výraz hlupák může být zaměněn výrazy blbec, idiot, debil, imbecil atd.). Tak se nezřídka stává, že se mluvčí z důvodů aktualizace postupně uchylují k těm jednotkám slovní zásoby, které se stále více pohybují – řečeno jazykem literární vědy – v žánru hororu. Poukázal na to již J. Zima,[2] když do jedné skupiny expresiv tematicky vyčlenil „pojmenování z oblasti biologie, fyziologie a patologie člověka“ (s. 55), kde mimo jiné uvádí následující příklady: stonat ‚toužit po něčem‘; slepnout ‚pozbývat lesku‘; šílet – ‚vášnivě toužit‘; zblbnout (někoho) – ‚učinit pošetilým‘; zimnice – ‚prudké zaujetí pro něco‘; výron ‚projev‘. Výrazy pro konec života: vymřít – ‚zaniknout‘; umírat (netrpělivostí) ‚pozbývat sil‘ apod. (srov. s. 56).

Současné expresivní jednotky se v tomto směru dají rozdělit do dvou hlavních skupin: a) lexikální jednotky odkazující k nepříjemným psychickým stavům (např. strachu) a duševním chorobám (šílenství apod.) – tuto skupinu budeme nazývat psychickou; b) lexikální jednotky vztahující se k umírání, smrti, pohřbívání apod. – tuto skupinu budeme nazývat mortuální.

Do první skupiny, psychické, patří především řada intenzifikačních příslovcí,[3] užívaných většinou v mluveném jazyce, s významem ‚velmi‘: strašně, strašlivě, děsně, děsivě, hrozně, hrozitánsky, příšerně, obludně, šíleně. Z nich mají výraznou frekvenci zejména příslovce strašně, děsně, hrozně a šíleně. Běličová k tomu [161]uvádí: „V č. plní úlohu běžného hovorového AdvQuant strašně, kdežto děsně se pociťuje jako stylově nižší a expresivnější… Výrazně expresivní je poměrně hojné šíleně: šíleně krásný, dlouhý, krátký, milý, protivný atd. Se strašně je odsunuto do pozadí hrozně, omezen je dnes výskyt AdvQuant ukrutně… “ (s. 124).

Ze všech výše uvedených příslovcí dnes stoupá frekvence především příslovce šíleně. Bude proto užitečné prozkoumat je společně s dalšími odvozeninami základu šíl(en)- ve vztahu k odvozeným slovům základu stejného sémantického pole, tj. bláz(e)n-. Vybrány byly jak ty případy, kdy jsou podstatná jména blázen/šílenec (popř. přídavné jméno šílený) užívána v přirovnání, tj. dělat něco jako blázen/šílenec, tak případy, v nichž jde o přímé označení osoby, tj. ty jseš blázen/šílenec. V následujícím seznamu jsou uvedeny alespoň nejčastější příklady kontextů těchto lexikálních jednotek. Některé z nich již byly lexikograficky zachyceny,[4] jiné jsou zachyceny jen excerpčně, popř. je zatím známe jen z úzu (jsou označeny *).

Čeleď základu ŠÍL(EN)-

ŠÍLENEC: ‚zběsilec‘ – SSJČ: zprav. publ. váleční š-i; JAKO ŠÍLENEC/ŠÍLENÝ – SSJČ: počínat si jako š.; SČFI: utíkat/běžet/jet jako š., řádit/chovat se/být jako š.; ŠÍLENÝ: ‚nesmírně velký, nadmíru intenzivní‘ – SSJČ: š-é sumy peněz, š-é množství uprchlíků, š-á vášeň, žárlivost, š-á bolest, š-é zvonění; ‚nesmírně rychlý‘ – SSJČ: š. útěk, š. let, š-é životní tempo, závody zrovna š-é; ‚nerozumný‘ – SSJČ: š-é počínání; ‚nebezpečný‘ – SSJČ: š-é spekulace; ŠÍLENĚ: ‚velmi‘ – SSJČ: š. krátká doba, š. utrácet; ‚velmi rychle‘ – SSJČ: š. prchat; ŠÍLET: ‚vášnivě toužit, bažit‘ – SSJČ: š. po ženě, po dětech, š. po domově; ‚rozčilovat se‘ – Exc: „Šílíte kvůli trenkám zapomněla jsem náhodou vyprat ty ve vaší správné barvě, no a co? Sám se určitě u bradel promenujete v saku.“ (J. Štroblová, Zákaz vjezdu do ráje, 1986)

Čeleď základu -BLÁZ(E/I)N-

JAKO BLÁZEN: ‚velká míra děje‘ – SSJČ: dře, jede, směje se jako b.; SČFI: dělat/dřít se jako b., chovat se/vyvádět/řádit jako b., jet/utíkat/letět jako b., mluvit (do někoho) jako b., řvát/křičet jako b., smát se/chechtat se/řehtat se jako b., těšit se (na něco) jako b., vyskočit/vyletět/vyrazit jako b., žárlit (na někoho) jako b.; SSČ: směje se jako b.; BLÁZINEC: ‚nepořádek, zmatek‘ [162]– SSJČ + SSČ: tady je hotový b.; SČFI: je to tu jako v b-i, b. na kolečkách, hotový/učiněný/úplný b.; BLÁZNIVĚ – viz ‚jako blázen“; BLÁZNIVÝ: ‚velmi veliký‘ – SSJČ + SSČ: b-á radost, láska, b. řev; ‚velmi rychlý‘ – SSJČ + SSČ: b-á jízda; ‚výstřední‘: b-á komedie (= crazy komedie); BLÁZNIT: ‚chovat se pošetile, výstředně‘ – SSJČ: zamilovaní vždycky b-í, co b-íš?, b-l radostí, b-í po ní ‚je do ní zamilován‘; SSČ: počasí b-í, b-t po autu; ZBLÁZNIT SE: ‚stát se pošetilým, potřeštěným‘ – SSJČ: k stáru se z-la, maluje se, chodí k z-nění rád do kina, z. se do pěkné dívky; ‚zešílet‘ – přen. expr. já se z-ím radostí, to je bolest k zbláznění, ono se to nez-í ‚to nespěchá‘; *já se z někoho (něčeho) z-ím, jenom se nez-ni!

Již tento výčet, který je nutně jen výběrový, nám umožňuje vyvodit některé dílčí závěry. Důvody pro zvýšenou frekvenci základu šíl(en)- v poslední době mohou být jak věcné (zvýšený výskyt duševních poruch), tak čistě fonetické. K fonetickým důvodům nepochybně patří výhoda dlouhého vokálu, který je možné v citově vypjatých promluvách kdykoli libovolně prodloužit. Ve srovnání s dlouhým a ve slově blázen se dlouhé i navíc pociťuje jako mnohem expresivnější. Rovněž počáteční š se v češtině, podobně jako další tupé sykavky ž a č, objevuje v řadě expresiv, srov. šišlat, šoulat, šulit, šunt (žblebtat, žbrunda, čučet, čumět).

Expresivita slov odvozených od dvou zkoumaných základů má dvě základní polohy. První je ještě v přímé návaznosti na primární význam, tj. ‚trpící duševní chorobou‘ – sem se řadí ta užití, která odkazují k pomatenosti, pošetilosti, nerozumnosti, popř. výstřednosti chování, druhá plní jen čistě intenzifikační funkci. Ze srovnání výše uvedených dokladů dvou slovotvorných čeledí vyplývá, že výraz šílený s řadou odvozených slov se užívá v obdobných syntagmatických strukturách jako synonymní blázen. Tvoří tak lexikální valenční subsystém.[5]

Syntagmata a frazémy s výše uvedenými výrazy a dalšími jejich odvozeninami byly však v době svého vzniku míněny většinou v přímém významu. V češtině 14.–16. století dokonce existovala příjmení Bláz(e)n/Bláznová a Šielenec. Zatímco podstatné jméno šielenec se svými odvozeninami bylo v této době dosti řídké, druhé podstatné jméno blázen mělo značnou frekvenci. Obě stála v opozici k přídavnému jménu múdrý, a proto často vytvářela syntagmata s přídavným jménem nemúdrý, srov. „šielenec nemúdrý, když mnějieše, by najbezpečnějše stál, tehdy jest pak padl.“ (JeronM 52b);[6] „… ktož … bez pravé múdrosti domnievá se býti múdrým nenie opatrný, ale blázen zuostane.“ (KorSvát I3a); „jdi [163]ode mne, blázne nemúdrý“ (Čtver 51a). Byl charakterizován hlavně svými jazykovými projevy, např. „Proto blázen neumie mluviti neb neumie mlčeti.“ (Albn Ctnost 2a); „Blázen jest, ktož prázdnú řeč mluví.“ (BawJetř 82); „ktož dřieve otpovídá, nedoslyšie, bláznem sě ukazuje“ (BiblOl, Pr 18, 13), ale také pohyby, chůzí, srov. „Neb noha múdrého jeho jest, ale blázen jest on noh svých.“ (Čtver 17b). Už z tohoto období pocházejí některé doklady na dva přenesené významy. Prvním z nich je ‚hříšník‘ – viz „každý, ktož hřešie, blázen jest“ (AktaBratr 1, 197a, 1468), druhým ‚pošetilec‘ – viz „Nevěrný blázen, nesmí se pomstiti! (= říkají lidé o tom, kdo strpí, aby mu bylo ublíženo)“ (RokPostP 136b); „učiniti sě bláznem (= stát se pošetilým)“ (Kato Vít 70a).

Už ve staré češtině nacházíme zárodky novočeských frekventovaných přirovnání jako blázen, srov. „Potom od Herodesa v bielé rúcho oblečen, jako blazen byl sem posmieván.“ (OrlojB 6b); „jsem proholen jako blázen“ (KorMan 79a).

V Jungmannově slovníku (Praha 1834–9) už je slovní čeleď šíl(en)- mnohem hojněji zastoupena. I zde však najdeme pouze několik dokladů na přenesený význam slova blázen. Jedním z jeho hlavních přenesených významů byl i v Jungmannově době význam ‚neznaboh‘, druhým pak ‚hloupý člověk, sprosták, troup‘, srov. „Nejsem blázen. Bláznem někoho učiniti. Bláznův někomu nadati.“ (I. díl, s. 135). Pouze pod heslem šílený nacházíme přenesený význam blízký dnešnímu, a to z lidového jazyka – ‚prudký, kvapný‘. Jak potvrzují příklady z Jungmannova slovníku, původní rozdíl mezi bláznem a šílencem spočíval v tom, že blázen byl člověk, který nějakým způsobem vybočoval z normálu. Tímto vybočením mohly být jeho slovní projevy (srov. výše příklady z 15. století) – „Jazyk moudrých ozdobuje umění: ale ústa bláznů vylévají bláznovství; … s bláznem nedrž rady; nebo nebude moci zatajiti slova; pro slovo trápí se blázen, jako při porodu rodička“ (I. díl, s. 134), ale i jeho nedostatečná schopnost zvládat své city, srov. „Blázen i hned ukazuje hněv svůj; Blázen v smíchu povyšuje hlasu svého, muž pak smyslný sotva z ticha se zasměje.“ (tamtéž). Naproti tomu člověk šílený se vyznačoval prudkými pohyby, srov. spojení „šílené bláznovství; … šílenou vzteklostí, a ne soudným během; jakoby šílení a steklí; … divocí a šílení; svědčiti nemohou jakož jsou prchliví neb blázniví šílenci; Bláznově, šíleně a vztekle běhati.“ (IV. díl, s. 458).

Z novočeských užití slov blázen a šílenec vyplývá, že v jejich sémantické struktuře, původně značně rozdílné, došlo k vzájemnému prolínání, které ovlivnilo i současnou spojitelnost těchto slov. K zmíněným dvěma slovním čeledím by bylo možné vzhledem k podobné valenční struktuře přiřadit ještě výrazně hovorové cvok, srov. hnát se jako cvok, být do někoho/něčeho cvok, *já z toho/z něho [164]zcvoknu, cvokárna/cvokhaus atd. Z tohoto hlediska by bylo možné považovat výrazy šílenec, blázen a cvok a jejich odvozeniny za valenční lexikální subsystém. Druhá skupina, mortuální, zahrnuje řadu obratů ze současného mluveného jazyka, v nichž mluvčí z důvodů intenzifikačních a částečně humorných užívají především základy dvou slovotvorných čeledí -mr/ř(t)- a zabi(j)- (s řadou synonym).

Čeleď základu -MR/Ř(T)-

MRTVOLA: SSJČ, SSČ a SČFI: živá m., ‚zchátralý člověk‘; politická m. ‚odbytý politik‘; jít přes m-y ‚bezohledně‘; ob. jen přes mou m-u; SČFI: ležet jako m./zabitý ‚ležet zcela bez pohnutí, bezvládně, popř. strnule a bez známek života‘→ *„[Měl jsem chřipku], ležel jsem jako m.“ [viz též MRTVOLKA – (v slangu televizních a filmových pracovníků) ‚herec n. účinkující, jehož pohyb byl na obrazovce/filmovém plátně zastaven‘]; MRTVÝ: a) zpodstatnělé přídavné jméno – SSJČ: vzbudil by m-ého; SSČ: o m-ých jen dobře; vstát z m-ých ‚ožít‘, přen. ‚uzdravit se po těžké nemoci‘; SČFI: dělá rámus, že by to probudilo i m-ýho; je to tak špatné/hloupé, že by to naštvalo/nasralo i m-ýho Exc.: „Tak ti jednou spím a trada! Křik, m-ej by si musel sednout.“ (V. Vančura, Občan Don Quijote, 1961); b) přídavné jméno – α) v pozici predikátu: SSČ: pro mne je m-v ‚přestal existovat, nestýkám se s ním‘; – Exc.: „Sál šílel smíchem, … muž ve fraku vykřikl: Pozor, lev! … To už jsme byli m-í.“ (S. Rudolf, Kopretiny pro zámeckou paní, 1973) → *„[Vykládal tak legrační historky], že jsem byl(a) smíchy (úplně) m-ej/m-á“ ; *„[Pořád mě opravoval], já už z něho byl úplně m-ej“ ‚vyřízený‘; β) v pozici přívlastku: ‚nemající v sobě život, prázdný, opuštěný‘: SSJČ a SSČ – m-é ulice; ‚nejevící známky života, nehybný‘: SSJČ a SSČ m-é rameno, m-é ticho, m-á sezóna, jednání uvázlo na m-ém bodě; (maska, pozice, taktika) m. brouk ‚nečinnost, neřešení problému‘, (dělat) m-ého brouka, ‚neřešit problém‘– Exc.: „Přestože polská strana splnila všechny podmínky, dělá česká diplomacie mrtvého brouka a [hraniční] přechody jsou navzdory dvakrát vypršenému termínu zavřeny.“ (Lidové noviny 25. 1. 1993); „Ozvala se prokuratura, že prý nic neví … Vláda se neozvala, vláda dělá mrtvého brouka.“ (Lidové noviny 13. 1. 1993); – Exc.: výp. tech. m-é klávesy ‚klávesy na počítači fungující pouze v kombinaci s jinými klávesami‘ (Softwarové noviny, 1992, č. 5); ‚neposkytující prospěch, nemající účinek‘– SSJČ: m-é umění, m-é slovo, m-á čísla statistik; ‚už netrvající, minulý‘– SSČ a SSJČ: m. jazyk, ekon. m-á práce, hist. m-á ruka ‚církev‘; m. závod ‚nerozhodný‘; MRTVICE: ‚náhlé ochrnutí těla‘– SSJČ: ranila ho m-e; *být na m-i ‚být vyvedený z míry‘ – *„[Na nádraží mi někdo ukradl peněženku], takže jsem byla úplně na m-i.“; SMRT: na s., k s-i ‚velmi‘ – SSČ: vyděsit se k s-i, být na s. bledý ‚sinalý‘, expr. to bude moje s. ‚to mě zničí‘; ekonomická s. ‚bankrot‘ – Exc.: „Již 150 podniků dostalo signál, že se jejich výsledky blíží ekonomické [165]smrti bankrotu.“ (Občanský deník 18. 6. 1991); společenská s. Exc.: „Stát se terčem pomluv bylo vytouženým cílem každého pravého diplomata… Když se přestalo o někom mluvit, bylo to něco jako společenská smrt.“ (J. Kabuk, Slabikář diplomata, 1991); SMRŤÁK, -a: ‚smrt‘ – SSJČ: byla vyzáblá jako s.; ‚příslušník oddílů SS‘ – SSJČ: vražední s-i; ‚žert. uniformovaný zřízenec pohřebního ústavu‘ – SSJČ: černý s. [též MRTVOLÁK]; SMRŤÁK, -u/a: ‚silný nápoj, zvláště káva‘ – SSJČ: hltat s-a; UMÍRAT: SSJČ: u. strachem, láskou, nedočkavostí, SSČ: u. strachy; ‚být (lehce) nemocný‘ – *„Do kdy budeš umírat?“ (= do kdy máš pracovní neschopnost?); ‚pohybovat se pomalu‘– *trochu života do toho umírání!; UMŘÍT: SSJČ: byl by strachem/smíchem umřel; projev k umření ‚špatný, směšný‘; *(k dítěti) „Proč zase řveš? Já snad z tebe umřu!“ ‚zblázním se‘; UMRTVIT: ‚překvapit‘ – Exc.: i ten kluk zjihnul a povídá: Promiňte. A dočista mě pak pustil sednout. Beky si nasadila brýle, aby viděla, jak moc mě umrtvila. „To je, co?“ (Štroblová, Zákaz vjezdu do ráje, 1986); UMÍRÁČEK: ‚konec‘ – Exc.: „Umíráček propiskám“ (Mladý svět, č. 14, 1993, nadpis článku).

Čeleď základu ZABI(J)-

ZABÍT: SSJČ: ob. hrom tě zab ‚výraz hněvu‘ → *já tě zabiju (zastřelím, uškrtím, roztrhnu atd.), *zabít ho je málo. → Exc.: „Vy jste ale dobytci,“ ulevil si jeden z nich, „zabít málo!“ Na bundě měl nápis BORN TO KILL (Reflex, č. 12, 1993); ‚zničit, zmařit, pokazit, zahubit‘ – SSJČ: tou zprávou ji z-l, těžká práce ho z-a, z. v někom naději /lásku, ob. ten se s ní z-l, z-je každou zábavu, pro jednou tě to nez-je, z. čas/nudu; *to je zabitý ‚to je zmařeno‘; ZABÍT SE: ‚způsobit si úraz‘ – *„Já jsem se na těch vysokejch podpatcích málem z-la.“[7]

Na základě tohoto výčtu expresivních významů je rovněž možné najít důvody pro zvýšenou frekvenci v užití uvedených základů. Podobně jako v případě základu šílen- jsou tu nasnadě důvody fonetické, resp. artikulační. Hláskové skupiny ve složení „retnice + r/l + d, t/ď, ť“ mají výrazně expresivní funkci: vedle tabuových slov obsahuje obdobnou hláskovou strukturu řada dalších expresiv, srov. např. zvolání ty brďo!, podstatné jméno prtě, sloveso šprtat nebo celou řadu slov začínajících na bl-: blázen, bloud, blb, blít atd.

U slov odvozených od základů mortuální skupiny je patrný markantní posun v jejich obraznosti i spojitelnosti. V dokladech slov mrtvola, mrtvý ze SSJČ, SSČ a částečně SČFI je ještě patrná přímá souvislost mezi smrtí a nehybností nebo zánikem/neexistencí, tj. přenesené významy se odvíjejí v tomto směru (srov. např. spojení mrtvé rameno řeky, mrtvý bod, mrtvá sezona, mrtvý jazyk). [166]Z nových frazémů na obraz nehybnosti navazuje zejména spojení mrtvý brouk. Ze sémantického hlediska je mezi stavem v SSJČ a SSČ na jedné straně a doklady z excerpce na druhé straně výrazný posun. Zatímco obraznost intenzifikace ve starších dokladech byla založena na oživení zemřelého (srov. to by vzbudilo/nasralo i mrtvýho), v dokladech uvedených s * jde naopak o umrtvení živého, tj. intenzifikované vyjádření špatného psychického či fyzického stavu (nervozita, únava, nemoc apod.). Ze syntaktického hlediska je tu rovněž rozdíl ve spojitelnosti – od původního zpodstatnělého přídavného jména s významem ‚nebožtík‘ v podmětu či předmětu (viz mrtvej by si musel sednout) k přídavnému jménu v pozici přísudku (byl jsem z toho mrtvej).

Podobně je tomu se slovesy umírat a umřít. Ve srovnání s kontexty ze SSJČ – umírat strachem, láskou, nedočkavostí, kde se v přeneseném expresivním významu slovesa pojí s abstrakty v předmětu, v novém expresivním užití je zachována původní valence, tj. se životným podstatným jménem v podmětu, avšak nikoli s přímým, ale intenzifikačním významem (srov. obrat já z tebe umřu, který má velmi blízko k dokladu uvedenému v SSČ – to bude moje smrt).

Sloveso zabít vykazuje tentýž posun ve spojitelnosti. Ve slovníkově doložených kontextech se spojuje převážně s neživotnými podstatnými jmény abstraktními, která stojí buď v pozici podmětu, srov. těžká práce ho zabila, častěji však v pozici předmětu. Do subjektové pozice se dostává podstatné jméno životné, srov. zabije každou zábavu, zabít v někom naději/lásku, zabít čas/nudu, tou zprávou ji zabil. Naproti tomu ve slovníkově nedoložených kontextech je levá i pravá valenční pozice obsazena podstatnými jmény životnými, srov. tě zabiju (popř. též máti mě zabije ‚vynadá mi/potrestá mě‘), zabít ho je málo, což je značný rozdíl v porovnání s kontextem uvedeným v SSJČ, tj. hrom tě zab, kde funkci konatele procesu zabíjení plní neživotné podstatné jméno označující přírodní živel. Nově se tedy užívá slovesa zabít s jeho primární valencí, diference spočívá pouze v tom, že obsah výpovědi mluvčího je chápán jako nadsázka a celá výpověď je většinou vyslovena v silném afektu. Stejně je tomu s výpověďmi typu byl jsem z toho úplně mrtvej (nejčastěji se užívá v préteritu, užití ve futuru však vyloučit nelze) a já z tebe umřu.

V češtině 14.–16. století měla slovesa umierati/umřieti význam přímý, srov. „… v ten vuol [měděný rozpálený] uvrci řemeslníka, aby tú mukú umřel, již byl na jiné vymyslil.“ (GuallCtnostK 217); „A ihned sobě nožem probodla [Lukrécie] a padši na ránu umřela jest.“ (tamtéž 231); „… aby člověk hladem neumřel.“ (Štít Vyš 11a2); „Václav v mladých letech od zimnice jest umřel.“ (PulkR 35a); „Téhož léta … byl mor, … takže mnoho tisícóv lidí umřelo hlízami a pro povětřie nakažené.“ (LetKřižA 178). V přeneseném významu se tato slovesa pojí [167]pouze s abstrakty, srov. „Tvorče milý, rač spomoci, bych neumieral v této túze.“ (LyrVil 47); Viera bez skutkóv umřela jest.“ (MatHom 270); radoščemi jako umřie“ (HradRad 70b); „… to svaté ustanovení umřelo jest mezi biskupy“ (HusSvatokup 139b).

Co se týče přídavného jména mrtvý, ve staré češtině se konstituoval přenesený význam ‚neplatný; ten, který přestal existovat‘ (často s pozadím náboženským), srov. „… umenšení lidu strany kněze jest, neb nepomáhá jim skrze víru živou neb viera jeho mrtvá jest“ (AktaBratr 1, 383b); „/převésti/ v ruce mrtvé (tj. na osoby právnické, např. města a zvl. církev)“ (MajCar A42); „… tento list nižádné dále moci nemá, ale jest mrtev“ (ProkArs 161a); „… co jest platna byla mrtvá pomsta bohuov nad Jasonem…?“ (TrojK 88a).

Sloveso zabiti se ve staré češtině užívalo pouze v přímém významu. V biblických textech se objevovaly kontexty „zabít zvíře za hříchy“, tj. ‚obětovat‘, srov. „… když by zabil kozla za hřiech lidský…“ (BiblBosk Lv 16, 15); „zabit beránka, jako zabijeji obět za hřiech“ (BiblPraž Lv 14, 13). Objevují se i výhrůžky zabitím, které však v této době nebyly myšleny v nadsázce, ale zcela vážně, srov. „Neb on mluvil Pusť mě, jinak zabiem tě.“ (BiblKladr 1 Rg 19, 17).

V Jungmannově slovníku najdeme rovněž jen málo dokladů na přenesené expresivní významy dvou výše uvedených čeledí. Čeleď základu -mr/řt- má opět silné vazby k náboženství – mrtvolou je člověk hříšný, srov. „Jak pak někdo k hříchu svolí, duše jest mrzkou mrtvolí.“ (II. díl, S. 507) – srov. též doklad „z mrtvosti hříchů vstávati“. Užití přídavného jména mrtvý o špatném fyzickém stavu se blíží novočeským dokladům – srov. „když jím polívku, tehdy jest mi hrozně mrtvo“. Srovnatelná jsou rovněž přenesená slovní spojení, např. mrtvý uhašený uhel; ‚bez síly, marný‘: mrtvá víra, jistina; lidé na duši mrtví; kouty mrtvé (ve tvrzi) nemají odnikud obrany‘, mrtvý jazyk, mrtvý popel, mrtvá zem, mrtvé moře. Sloveso mřít se podobně jako v nové češtině pojilo s abstrakty v instrumentálu, ale navíc také s konkréty v dativu nebo instrumentálu, tj. mřít po něčem, po někom/za někým, za něčím ‚velmi toužit‘, což je opět vyjádření psychického stavu, který jistým způsobem vybočuje z normálu. Sloveso umírat se dříve běžně užívalo nejen o živých bytostech, ale také o předmětech a přírodních jevech, srov. „Všecky časné věci hynou a umírají; větrové lkající ve stromích umírají; přátelství nikdy neumírající; Sláva umírá; hříchům umříti = ‚přestati hřešiti‘“(IV díl, s. 758–759). Konečně sloveso zabíti nemá v Jungmannově slovníku žádný přenesený význam.

Vrátíme se opět k současnému jazyku a pokusíme se z naznačených sémantických a valenčních posunů vyvodit závěry. Vyjdeme ze stati Petra Fidelia „O zacházení se slovy“.[8] Týká se sice doby, jíž – řečeno moderním jazykem – „odzvonil umíráček“, tj. doby komunistického režimu a jeho propagandy, avšak [168]autorovy postřehy jsou mnohem obecnější, srov. „Bezmyšlenkovité nadužívání, či přímo zneužívání slov je živným zdrojem onoho jevu, který bychom obrazně nazvali sémantickou inflací. Není to, pravdaže, nikterak nový úkaz, spíše naopak, je to děj prastarý, pravděpodobně tak starý jako lidská řeč.“ (s. 8).

V současné češtině jde o sémantickou inflaci slov dvou velmi blízkých sémantických polí, která označují různé chorobné stavy, psychické i fyzické, na hranici života a smrti. Potvrzují to i některé další lexikální jednotky, idiomy a frazémy typu rakev ‚stará žena‘, byla ve věku padesát až hrob, vrať se do hrobu ‚jsi starší než já‘ aj.

Frekvence slov v každé době obvykle zrcadlí nadbytek určitého předmětu či jevu. Tak např. v době středověku a částečně i později se k různým účelům používaly drny –jako vodotěsný a stavební materiál, v duchovní kultuře (např. při přísahách) apod. Jazyk té doby množství tohoto předmětu reflektoval nejen v řadě slovních spojení a odvozenin, např. hráz z drnoví, drniti, drnomistr, ale i v obrazném vyjádření něčeho je jako drnu ‚mnoho‘.[9] Příklady je však možno uvést i z doby současné. Spisovatelka Daniela Fischerová po sametové revoluci poukázala na to, že nejfrekventovanějším tzv. vycpávkovým slovem v Československu 70. a 80. let bylo slůvko jako, které přesně vystihovalo tehdejší život, nežitý plně, doopravdy, ale jen jako, tj. předstíraný. Také dnešní inflace slov šíleně, mrtvý, mrtvola, umřít, zabít atd. bezpochyby odkazuje k charakteru doby, v níž žijeme: nervózně, až chorobně uspěchané, plné skrytého nebezpečí. Mluvčí vlastně prostřednictvím expresivních a přenesených užití těchto slov bezděčně popisují dnešní tragickou realitu, v níž – řečeno jazykem Gabriely Preissové – „jako by smrt všude načuhovala.“


[1] Adherentně expresivní slovní zásobou rozumíme ty slovní jednotky, které se stávají expresivními v závislosti na kontextu, srov. např. sloveso řvát v kontextu lev řve, kde je toto sloveso užito neutrálně, a v kontextu dítě řve, kde jde o význam expresivní, navíc intenzifikující, tj. zesilující neutrální vyjádření dítě pláče.

[2] J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Rozpravy ČSAV, sešit 16, ročník 71, Praha 1961.

[3] H. Běličová, Kvantifikující adverbiální určení v současných slovanských jazycích, Slavia 1992, s. 119–163.

[4] Doklady z obou synchronních výkladových slovníků, tj. Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978, dále SSČ) a Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960–1971, dále SSJČ), a ze Slovníku české frazeologie a idiomatiky I (Praha 1983, dále SČFI) byly převzaty jen výběrově.

[5] Problematikou syntagmatické spojitelnosti lexikálních jednotek stejného sémantického pole se zabýval I. Němec v článku Jazykové ztvárnění psychického odrazu skutečnosti v lexikální význam, SaS 41, 1980, s. 26–31. Uvádí v něm: „Lexikální jednotky, které se shodují syntakticky relevantními sémantickými rysy a spojitelnosti s jednotkami jistého slovního druhu v určitém tvaru a v jisté větněčlenské pozici, tvoří také dílčí lexikální subsystém — valenční“ (s. 27).

[6] Zkratky staročeských památek jsou citovány podle zásad Staročeského slovníku (Staročeský slovník. Úvodní stati. Soupis pramenů a zkratek, Praha 1968). Za pomoc při práci se staročeským materiálem děkuji kolegům z úseku Staročeského slovníku, zvláště Jitce Chotovinské.

[7] V důsledku tohoto užití mohou vznikat různé humorné kontexty, srov např. [Matka k synovi na horské túře:] „Jestli se na té tvé stezce s výmolama zabiju, tak ti nařežu.“

[8] In: Jazyk a moc, München 1983.

[9] Srov. I. Němec, Pojmenování drnu z hlediska historické sociolingvistiky, LF 110, 1987, s. 32–9.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 3, s. 160-168

Předchozí Karel Kučera: Několik kvantitativních charakteristik slovní zásoby Labyrintu světa a ráje srdce

Následující Marie Čechová: Současné změny ve firemních názvech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1