Časopis Naše řeč
en cz

Jména cest v Čechách vzniklá ze jmen obecných

Libuše Olivová-Nezbedová

[Články]

(pdf)

-

Tato stať navazuje na příspěvek Jména cest v Čechách vzniklá ze jmen vlastních otištěný v Naší řeči 76, 1993, s. 205–210.

Obdobně jako z vlastních jmen sídlišť, vlastních jmen osob a vlastních jmen neobydlených míst vznikají jména cest také z obecných jmen sídlišť, obecných jmen osob a obecných jmen neobydlených míst.

I. Dosti častá jsou pojmenování cest vzniklá z obecných jmen osob. Přitom vztah oněch osob k té které cestě je tento:

1. Majitel cesty: Proboštská cesta vedla mezi proboštskými poli, Svobodníkova cesta patřila svobodníkovi, Mlynářka – cestu vlastnil mlynář, Děkanská cesta – byla v majetku děkanství, Panská cesta patřila vrchnosti, Hraběcí silnice/cesta[1] – soukromé komunikace býv. majitelů panství. Dřívější sociální rozvrstvení vesnice (hrabě, pán, svobodník atp.) se uchovalo v názvech cest z apelativních pojmenování osob. Jde o osoby, které dříve byly vlastníky pozemků.

2. Osoba nějakým způsobem s existencí cesty spjatá: Hraběnčina stezka – chodívala po ní hraběnka, Kněžnina cesta – kněžna ji užívala k vyjížďkám, Biskupská cesta upravena pro jízdu biskupa na biřmování, Farárská (sic!) cesta – farář po ní jezdíval sloužit mši, Delikventní stezka – cesta k mučírně, Babská cesta – chodily po ní báby na trh, Rasova cesta – cesta pro pohodného, Honácká cesta – obchodníci s dobytkem (honáci) po ní vodili dobytek z trhů, Hulánská cesta – r. 1866 ji od svého tábora vyjezdili huláni, Ovčácká/Vovčácká cesta vyháněly se po ní ovce na pastvu, Bednářská cesta nebo Bednářka vedla k bednárně pivovaru, Papírnická cesta – lesní zkratka používaná dělníky z papírny, Robotnická stezka – robotníci po ní chodili na robotu (srov. v odd. V. jméno téže motivace), Plavecká cesta – chodili po ní voraři (plavci), Pašerácká cesta a Pašeračka – sloužily pašerákům, Pytlácká cesta – využívali ji pytláci, Poutnická cesta chodívali po ní poutníci do poutních míst (Vambeřice aj.), Formanka, Formanice, Formanská cesta – cesty, po kterých jezdili formané, Kolomaznická cesta kolomazníci po ní dopravovali kolomaz (srov. i V.), Uhlířská cesta a Uhlířka – uhlíři po nich vozili dřevěné uhlí, Drožďářská cesta – drožďáři po ní přiváželi droždí, Zlodějská cestička – místní chudina po ní odnášela z panského lesa dříví, Cesta myslivců – byla vybudována r. 1923 k výročí založení České myslivecké jednoty, Cesta mládeže – vybudována r. 1948 mládeží. Na kočovný život cikán; [86]a komunikace, kterých používali, upozorňují řídce se vyskytující Cikánská cesta, ojediněle Cikánská alej/stezka.

Kterékoliv apelativní pojmenování osoby může být základem pro jméno cesty. Spjatost oněch osob s cestami je různá, ve většině případů příslušná osoba (či osoby) po té cestě opakovaně chodila nebo jezdila.

Z obecných jmen osob je většina jmen cest dvouslovných, přičemž apelativní substantivum cesta apod. se pojí:

a) s apelativním adjektivem přivlastňovacím tvořeným příponou -ův/-ova/-ovo nebo -in/-ina/-ino z obecného jména osoby,

b) s apelativním adjektivem vztahovým tvořeným příponou -ský/-ská/-ské a -ní z obecného jména osoby,

c) výjimečně s genitivem obecného jména osoby (Cesta myslivců).

Zatím ojedinělá jsou jednoslovná substantivní jména cest vzniklá odvozením příponou -ice (Formanice) a -ka (Formanka) z obecných jmen osob. U přípony -ka (a patrně i -ice) může někdy též jít o příponu univerbizační (Uhlířská cesta se v jedné a téže obci jmenuje též Uhlířka).[2]

II. Jména cest vzniklá z obecných jmen sídlišť se vyskytují řídce na rozdíl od velmi častých jmen cest z vlastních jmen sídlišť. Cesty k těmto sídlištím vedou nebo jsou jejich majetkem. Jde o dvouslovná jména, v nichž se apelativní adjektivum utvořené příponou -ský z apelativního pojmenování sídliště pojí se slovem cesta, silnice apod. Dvorská cesta, Hradská cesta, Klášterská cesta, Mlýnská/Mlejnská/Mlenská cesta, Zámecká cesta/alej jsou komunikace vedoucí ke dvoru, hradu, klášteru, mlýnu, zámku. Farská cesta/alej jsou komunikacepatřící římskokatolické faře, Rychetská cesta byla majetkem rychty.

III. Řídce se vyskytují i jména cest vzniklá z obecných jmen neobydlených míst, k nimž cesty vedou. Jde o:

a) Substantivum tvořené příponou -ice, -ka (univerbizační) z apelativního adjektiva tvořeného příponami -ní, -ový obecného pojmenování neobydleného místa: Humenice cesta vedoucí na humna, Bunkrovka cesta k býv. československým opevněním z let 1935–1938.

b) Apelativní adjektivum tvořené příponami z obecného pojmenování neobydleného místa či objektu ve spojení s apelativem cesta, silnice apod. Jde o přípony:

[87]-ní: Kostelní cesta/stezník – vede ke kostelu, Luční cesta – vede lukami, Lomní cesta vedla do lomu, Humenní cesta cesta okolo humen,

-ný: Loučná cesta – cesta mezi lukami, Kopečná cesta vede do kopce,

-ový: Lomová cesta vedla do lomu, Bunkrová cesta směřovala k býv. čs. pohraničním opevněním, Křížková cesta vedla ke křížku, Průhonová cesta – honil se po ní dobytek na pastvu,

-ský: Humenská cesta vedla na humna, Pivovarská cesta – jezdilo se po ní pro pivo do pivovaru, Horská cesta vede do hor, Stavecká cesta obecní cesta ke stávku (stavidlu) velkého rybníka, Fabrická silnice – dovážela se po ní cukrovka do cukrovaru.

Není bez zajímavosti, že ve slovnících češtiny z 20. stol. nejsou zaznamenána adjektiva humenský a lomní, která se vyskytují v názvech cest.

c) Ojediněle substantivizované apelativní adjektivum tvořené příponami z obecného pojmenování neobydleného místa a příp. rozvité apelativním adjektivem: Lomová cesta vedoucí k lomu, Vrchová přední/zadní (srov. IV. 1.1).

IV. Názvem cesty je zachycena vlastnost cesty.

1.1 Poloha relativní obecně: Přední/Zadní silnice, Dolní/Dolení[3]/Dolejší cesta, Horní/Hoření/Hořejší cesta, Prostřední/Střední/Spodní/Hraniční cesta, Hranická cesta – je poblíž hranice katastru obce, Mezní cesta – jde po hranici katastru, Příčná cesta, Příční cesta/alej, Příčnice – cesty jdoucí napříč pozemky, Nízká/Boční cesta, Hřebenovka, Hřebenačka, Hřebenová cesta – cesty vedoucí po kopcích, Vrchová přední/zadní, Hořenuška – jde „horem strání“, Hořejšnice – jde „hořejškem obce“, Prostřednička – bývalá polní cesta mezi silnicemi, Rohový alej[4].

1.2 Poloha relativní číselně: První/Druhá/Čtvrtá/Pátá alej.

Poloha cesty je vyjádřena:

a) dosti často apelativním adjektivem, které samo o sobě vyjadřuje polohu, ve spojení s apelativem cesta apod.,

b) řídce apelativním substantivem, které se stalo jménem vlastním (Hřebenovka, Příčnice),

c) ojediněle substantivem tvořeným příponami -áčka, -ice, -ička (zdrobnělina přípony -ice), -nice, -uška z apelativních adjektiv vyjadřujících polohu,

d) ojediněle apelativním adjektivem vyjadřujícím polohu ve spojení se substantivizovaným adjektivním apelativem (Vrchová přední – srov. III. c).

V rámci jednoho a téhož katastru bývá dvojice jmen cest odlišných svou polohou obvykle rozlišena opozity přední zadní, horní dolní, hořejší dolejší, [88]hoření – dolení. Vyskytla se však i opozita horní – dolení, horní – spodní, hořejší – spodní.

Podle slovníků češtiny z 20. stol. se adjektivum hranický vztahuje pouze k místnímu jménu Hranice, nikoliv k apelativu hranice, jak je to doloženo v pomístních jménech.

2. Tvar cesty je vyjádřen:

a) dosti často apelativním adjektivem, které samo o sobě vyjadřuje tvar, ve spojení s apelativním substantivem cesta apod.: Hluboká/Hliboká/Krátká/Dlouhá/Široká/Křivá/Rovná/Vohybová cesta, Úzká cesta/alej, Dlouhý alej,

b) ojediněle substantivem vzniklým z apelativního adjektiva vyjadřujícího tvar odvozením příponami -anda, -ice, -ina, -ka, -nice: Hlubokanda, Hlubočice, Hlubočina, Hlubočka, Hlubočnice,

c) ojediněle substantivizovaným apelativním adjektivem vyjadřujícím tvar: Hluboká.

Jedna a táž skutečnost vyskytující se v různých částech Čech, že totiž cesta je hluboko zaříznutá do terénu, že se kolem ní zvedají stráně, je jazykově vyjádřena sedmi různými způsoby z adjektiva „hluboký“, z nichž dosti časté je jméno Hluboká cesta.

3. Barva: Ve jménech cest se vyskytuje pouze pět barev, z nichž čtyři – bílá, černá, červená, zelená – odpovídají barevné škále přírodních objektů, pátá – zlatá – patrně s barvou příliš nesouvisí.

Řídce se vyskytuje Zelená cesta/alej, jde vždy o cesty zatravněné. Několikerá Bílá cesta má vždy souvislost s bílou barvou zeminy (cesta prochází opukovým návrším, naplavuje se na ni bílý písek apod.), stejně tak jako několikerá Červená cesta s červenou barvou země. U Černé cesty/silnice/stezky jde jen výjimečně o barvu cesty („cesta k dolu Betty byla černá od vyváženého uhlí“), „černý“ má v nich patrně význam „tajný“. Podle I. Vávry „totiž existovaly vedle sebe obloukovité veřejné cesty a přímé ’černé’ stezky neveřejné procházející lesními plochami a určené pro rychlejší spojení mezi hrady. Teprve v pozdějších dobách … byly zveřejněny, odlesněny a osídleny – jsou tak vlastně často základem dnešní silniční sítě.“[5]

Podle Ottova slovníku naučného se v pramenech z 11. století uvádějí tzv. zlaté stezky jako zvláštní druh cest; jejich jméno je vysvětlováno tak, že buď „… byly velmi užitečnými a proto též váženými, anebo též proto, že usnadňovaly těžení zlata v jihozápadních Čechách.“[6] O komunikaci, která z Prahy přes Prachatice vedla do bavorského Pasova, jsou nejstarší zprávy z konce 10. stol., později byla [89]zvána Zlatou stezkou[7] a její jméno se dochovalo až dodnes. Druhá Zlatá stezka je v pomístních jménech doložena z Opočenska. Je možné, že jde o přenesení jména známé stezky jihočeské.

Barva je ve jménech cest vyjádřena apelativním adjektivem s významem barvy ve spojení s apelativním substantivem cesta apod.

4. Stáří: Častěji je doložena Stará silnice, Nová silnice/cesta/alej, ojediněle Mladá cesta. Postupně s rozvojem vsí a měst docházelo k výstavbě nových komunikací, proto se pojmenování cest jako „starých“ a „nových“ vyskytuje častěji.

Jména cest podle stáří jsou tvořena apelativním adjektivem s významem stáří ve spojení s apelativním substantivem cesta apod.

5. Jakost:

5.1 cesty samé: Trávná cesta, Trávní cesta/alej – cesta zarostlá travou, Mokrá cesta stále zamokřena vyvěrajícím pramenem, Pustá cesta – jde neúrodnými poli, Škaredá/Zlá cesta jsou špatně sjízdné, Dolíková cesta – jde přes dolík, Ztracená cesta – jedna končí v polích, druhá zanikla po vybudování silnice, Bezedná cesta plná louží, Písková/Písečná cesta cesty jsou samý písek, Sprašnice – její povrch tvoří lehká prašná půda, Hlavní alej – lesní cesta dělící polesí na velké díly, Dělaná cesta – „asfaltová cesta uměle udělaná, nebyla vyšlapaná“;

5.2 podle materiálu, jehož bylo na stavbu cesty použito: Kamenná cesta/alej, Kamenačka zpevněné kamenem, Šutrovanka – cesta zpevněná šutrem (štěrkem), Škvárovka – cesta zavážená škvárou, Popelová cesta byla vyspravována popelem, Dlážděná cesta/alej, Vápenná cesta – je udržována násypem vápencové drti (jinou motivaci viz V.), Dřevěná cesta – je „pokryta dřevěnými kuláči“ (jinou motivaci viz V.), Dřevná cesta – v mokrých místech byla vydřevena, Mostinová cesta přes bažinu vydlážděna mostinami (mostina = kulatina k zpevňování lesních cest);

5.3 podle objektů nacházejících se podél cesty: Dosti často je cesta pojmenována podle rostlin (nejčastěji stromů) rostoucích podél ní. Máme tak nejen Hruškovou/Javorovou/Jilmovou/Lípkovou/Merfánovou (nář. merfán = modřín), Modřínovou/Řežabovou (nář. řežab = jeřáb) cestu, ale také Růžovou cestu (podle šípkových keřů), Trnovou cestu (podle trní), Volšinskou cestu (podle olší), Voříškovou cestu (podle lísek) a Blumkovou/Lipovou/Modřínovou/Ořechovou/Smrčkovou/Švestkovou/Višňovou alej a cestu zvanou Třešňová. U stromových alejí uváděných v soupisech jako cesty s vlastními jmény jsme však někdy na pochybách, zda skutečně jde o vlastní [90]jméno. Drátovka dostala jméno podle drátěného ohrazení okolního lesního porostu, Telefonka a Telefonní alej podle telefonního vedení podél nich vedeného, Štatujskej alej podle sousoší, Vrátková cesta podle vrátek, jimiž byla uzavírána. Jména cest podle jejich jakosti jsou tvořena:

a) apelativním adjektivem ve spojení s apelativním substantivem cesta apod. (adjektivum olšinský, štatujský však slovníky češtiny z 20. stol. neuvádějí),

b) substantivizovaným apelativním adjektivem (Bezedná),

c) substantivem odvozeným z apelativního adjektiva příponami -áčka, -ice, -ka.

6. Velikost: Pojmenování cest podle velikosti je doloženo ojediněle – Velká cesta/silnice, Malá cesta/silnice/alej.

Jména cest podle jejich velikosti jsou tvořena apelativním adjektivem vyjadřujícím velikost ve spojení s apelativním substantivem cesta apod.

V. Cesty jistému účelu sloužily, příp. byly za jistým účelem přímo budovány, měly tedy svou funkci: Trhovka, Trhovice, Trhová/Trhovní cesta chodilo se po nich na trh, Pivnice, Pivní cesta sloužily pro dovoz piva, Pivní stezka vedla k hospodě, Tvarůžková cesta – přinášely se po ní tvarůžky, Vápenná cesta byla využívána k dopravě vápna (jinou motivaci viz IV.5.2), Solná cesta/stezka – vozila se po nich sůl, Uhelná cesta – dopravovalo se po ní dřevěné uhlí pálené v milířích, Buková cesta odvážely se po ní pokácené buky (jinou motivaci podle stromů viz IV.5.3), Dřevěná/Dřevní cesta – vozilo se po nich dříví z lesa (jinou motivaci viz IV.5.2), Robotní cesta – chodilo nebo jezdilo se po nich na robotu (srov. v odd. I. obdobně motivované jméno), Kočárová cesta – lesní cesta upravená pro jízdy kočárem, Exkurzní cesta – lesní cesta vybudovaná knížecím lesním úřadem, Traktorová cesta lesní cesta, po které se traktory sváželo dřevo, Skákavá alej – „dráha s překážkami z proutí pro zámecké koně“, Poštovská cesta – jezdila po ní císařská pošta, Šutrová cesta, Šutrovka – odvážel se po nich štěrk, Hříšná cesta chodilo se po ní s procesím do kostela, účastníci se modlili za odpuštění svých hříchů, Kolomazná cesta prý se tam pálila kolomaz (srov. i I.).

Funkce, kterou cesty plnily, se ve jméně vyjadřuje:

a) apelativním adjektivem ve spojení s apelativním substantivem cesta apod.,

b) substantivem tvořeným z apelativních adjektiv substantivizujícími příponami -ice a -ka.

Adjektivum trhovní však není zachyceno ve slovnících češtiny z 20. stol.

Mezi cestami, které sloužily určitému účelu, tvoří zvláštní skupinu cesty, po kterých se ubíraly pohřební průvody. O jejich jménech viz stati L. Olivové-Nezbedové, Názvy cest, po nichž se ubíraly pohřební průvody, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 20, 1979, s. 554–557, Umrlčí cesta, Umrlčice apod., Naše řeč 76, 1993, s. 109–110.

[91]VI. V názvu cesty je zachycena určitá historická nebo místní událost s cestou spojená: Úvoz smrti cesta z Rozběřic na Chlum, po bitvě v r. 1866 byl prý úvoz plný mrtvých vojáků, Spálená cesta v r. 1933 les vyhořel, Vykázaná cesta byla úřadem vykázána za jinou nesjízdnou cestu, Soudní cesta – o cestu se vedla soudní pře, Válečná cesta – byla stavěna v době 1. světové války, několikerá Alej vzdechů byla oblíbeným místem milenců stejně jako Vzdechová cesta. Jména cest podle historických nebo místních událostí jsou tvořena:

a) apelativním adjektivem ve spojení s apelativním substantivem cesta apod.,

b) apelativním substantivem cesta apod. ve spojení s genitivem apelativního substantiva.

Pokud jde o vznik jmen cest ze jmen obecných, lze shrnout, že jménem cesty se stávají:

a) přímo obecná jména podstatná a přídavná,

b) obecná jména podstatná slovotvorně obměněná příponami -ice, -ka,

c) obecná jména přídavná slovotvorně obměněná substantivizujícími příponami -ačka, -anda, -ice, -ička (zdrobnělina přípony -ice), -ina, -ka, -nice, -uška.


[1] Přes lomítko se uvádí znění jmen, jejichž některá část se opakuje. Např. jména Hraběcí silnice, Hraběcí cesta se uvádějí soulunně přes lomítko: Hraběcí silnice/cesta.

[2] Pokud z jedné a téže obce není doloženo dvojí pojmenování pro jednu a tutéž cestu, nelze jednoznačně určit, že u jmen cest tvořených příponou -ka z obecného jména osoby jde o univerbizaci. Nesubstantivizující příponou -ka se totiž tvořila pomístní jména nejen ve staré době (viz A. Profous, O místních a zvláště pomístných jménech v okrsku chrasteckém u Chrudimě, Národopisný věstník českoslovanský 24, 1919, s. 91), ale i v současnosti (viz L. Olivová-Nezbedová, Pomístní jména v Čechách vzniklá sufixální derivací ze jmen osobních, Onomastický zpravodaj ČSAV 30, 1989, s. 84–85, táž, Přípony u pomístních jmen v Čechách vzniklých sufixální derivací ze jmen vlastních, Naše řeč 75, 1992, s. 135).

[3] O nářečních adjektivech dolení, hoření viz F. Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967, s. 115n.

[4] Apelativum alej je v pomístních jménech také mužského rodu.

[5] Viz I. Vávra, Trstenická stezka, Historická geografie 6, Praha 1971, s. 81.

[6] Viz Ottův slovník naučný VI, Praha 1893, s. 435.

[7] Viz d. cit. v pozn. 6.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 2, s. 85-91

Předchozí Olga Müllerová: Problémy vedení dialogu v televizi

Následující Marie Krčmová: Bohemisté konferovali v Olomouci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1