Ombudsman

Ludmila Uhlířová

[Short articles]

(pdf)

-

Pokud jste se s tímto slovem setkali, pravděpodobně vás upoutalo už svou neobvyklou hláskovou podobou, signalizující, že jde o slovo cizího původu. Možná vám zůstal nejasný i jeho význam, nebyl-li v kontextu přímo vysvětlen. Některým snad připadala povědomá poslední slabika, -man, známá např. z anglických složených slov gentleman nebo sportsman, původně znamenající v tomto jazyce „člověk, muž“ a vyskytující se hojně v pojmenováních osob. Slovo ombudsman sice není anglické, nýbrž švédské, ale také ve švédštině se -man vyskytuje v označeních osob. Nahlédnutím do Švédsko-českého slovníku (SPN, Praha 1966) zjistíme, že do češtiny ho lze přeložit slovy zplnomocněnec nebo zástupce. Ombudsman však není jakýkoli zástupce. Představuje instituci zvláštního druhu, která vznikla, jak se můžeme poučit z několika článků v denním tisku z poslední doby, před téměř dvěma staletími právě ve Švédsku. Stručně řečeno, ombudsman je úředník vyřizující stížnosti občanů. Vzhledem k tomu, že jde o instituci výrazně demokratizační a protibyrokratickou, šířila se postupně ze Švédska do dalších zemí Evropy i do zámoří a spolu s ní pronikal do jazyků příslušných zemí i švédský výraz pro ni. Je uveden např. ve Velkém anglicko-českém slovníku (Academia, Praha 1984). Angličtina se nejspíše stane také vodítkem pro výslovnost v češtině, tj. buď [ombudsmen] analogicky k [džentlmen], nebo [ombudsman] analogicky k [rekordman].

Výraz ombudsman je příkladem toho, jak jazyky mohou přejímat výraz z jazyka cizího zároveň s novým pojmem samým. Takové přejímání je pro každý kulturní jazyk běžnou záležitostí, čeština tu není výjimkou. Není přitom důležité, z kterého jazyka přejímaný výraz přichází, ale proč: Pojmenovává specifický pojem, pro nějž nemáme vlastní domácí výraz. Češtinu by tak mohl obohatit, ale přitom si zachovat pečeť svého původu. Zatím však nevíme, zda se toto slovo skutečně ujme. Jde o speciální název pro správního úředníka, ne o slovo tak široce použitelné jako džentlmen nebo rekordman, a pro jiné druhy úředníků také nemáme v češtině zvláštní jednoslovná pojmenování. Navíc v češtině zvuková stránka tohoto slova působí zřejmě mnohem neobvykleji než například v jazycích germánských.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 4, p. 223

Previous Jiří Kraus: Životní výročí profesora Milana Jelínka

Next Alena Polívková: Pizza, pizzerie