Eva Macháčková
[Articles]
-
Obliba některých jazykových prostředků v průběhu času klesá a jiných naopak vzrůstá. O tomto obecně platném jevu se můžeme přesvědčit i na spojovacích výrazech. Při vyjadřování obsahových vztahů a významových závislostí mezi větami (propozicemi)[1] máme většinou na vybranou mezi různými spojovacími výrazy. Neznamená to však, že by si všechny výrazy takové řady odpovídaly zcela. Mohou být mezi nimi rozdíly: 1. výrazy mohou vyjadřovat i významy jiné, jsou tedy homonymní, resp. polysémní, 2. liší se významovými odstíny, 3. mají různou platnost stylistickou. Z třetího bodu vyplývá, že se některých spojek užívá např. jen v jazyce psaném – příkladem tu může být odporovací spojka však.[2]
Problémem – v češtině obzvlášť závažným – je, že pro vyjadřování některých významů máme jen takové výrazy, které jsou typické pouze pro projevy psané, a zároveň jen výrazy, které jsou obecněčeské. (To platí ovšem pro celý slovník, nikoli jen pro spojky.)[3] V takové řadě chybí člen neutrální, a to činí při vyjadřování někdy problémy. Mluvčí si pak vypomáhají buď členy v řadě „nižšími“, nebo „vyššími“. Stylové rozdíly však nejsou dány jednou provždy, a tak jsme si mohli v nedávné době povšimnout prudce stoupající obliby dříve knižní spojky nicméně.[4]
Podívejme se z tohoto hlediska na tzv. spojky podmínkové. Jaké spojovací výrazy máme podle mluvnických příruček k dispozici pro vyjádření podmínky? Jsou to výrazy jestliže, -li, jestli, když, kdyby, pokud, pakli(že), okrajově jak; dále pak některé výrazy složené, jako v případě že; pod podmínkou, že; za podmínky, že; s podmínkou, že; za předpokladu, že. Za univerzální a typickou spojku podmínkovou bývá pokládána spojka jestliže: Jestliže bude sníh, pojedeme příště na hory. Kupodivu však není tak častá, jak bychom očekávali.[5] Proč tomu tak je? Spojka jestliže se totiž vyskytuje téměř výhradně v textech psaných. Ale ani v nich není [143]příliš oblíbená snad i pro svou trojslabičnost (i když např. u slohově neutrální spojky protože není její trojslabičnost na překážku: v mluvené řeči bývá ovšem spojka protože někdy komolena a zkracována: „prže“, „pže“). Spojka jestliže se takto nekomolí; protože není v běžném hovoru obvyklá, není třeba ji „upravovat“. Vedle významu podmínkového má spojka jestliže někdy i význam konfrontační: Jestliže se vnější okolnosti s koncem války změnily podstatně, způsob péče o spisovný jazyk zůstal celkem stejný. – Jestliže podepsání dohody o politické unii nebylo velkým oříškem, závažnější byla diskuse o jejím vnitřním mechanismu. – Jestliže Německo s Francií prosazují výrazně evropský charakter obnovy, trvá Británie na podílu USA. Spojce jestliže odpovídá v těchto případech spojka zatímco.
Spojka jestli má hovorový ráz (srov. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978; starší Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960–1971) uvádí ještě, že jde o výraz z obecné češtiny). Pro psané texty (kromě např. dopisů) se jeví jako málo vhodná. Trochu jinak je tomu v předmětných větách (nepřímých otázkách): Nevím, jestli přijde. V tomto významu máme spojky čtyři: zda, -li, zdali, jestli. Poslední z nich má v tomto významu jistou naději stát se „neutrálním“ členem; spojky -li a zda jsou „vyšší“, jsou charakteristické pro jazyk psaný. – Spojka -li je v podmínkovém významu častá a typická pro psané projevy (u dobrých stylistů je běžná). Není na překážku, že při jejím užití musí stát ve vedlejší větě sloveso na prvním místě ve větě. Vysoké částky budou o 40% sníženy, prokáže-li majitel skládky, že započal s nápravou. – Bude-li marka za 3.50, všechno to lákavé zboží se přestěhuje zpátky do Tuzexů. Je to ovšem omezení pro vyjadřování tematicko-rematické výstavby. Po spojce -li a jestliže je běžný indikativ, užívá se jich především při vyjadřování tzv. podmínky reálné. Užití kondicionálu (v podmínce ireálné) není vyloučeno, se spojkou -li působí však kondicionál poněkud těžkopádně: Chtěl-li by říct pravdu, musil by hovořit jinak.
Pro vyjadřování ireálné podmínky je zcela běžná a slohově zcela neutrální spojka kdyby. Řidčeji uvozuje spojka kdyby jinou větu než podmínkovou, např. větu podmětovou: Bylo by humorným paradoxem, kdyby volby v Polsku vedly ke vzniku antiklerikální strany. – Spojka když je sice spojka z hlediska slohového neutrální: je to ovšem především spojka časová a její užití v podmínkových větách má – zvláště v poslední době – ráz poněkud hovorový: Když se otočíte, uvidíte věž. – Když jste přináležel k určité skupině třeba jen jeden den, nesete si důsledky. – Spojka pakli(že) nám naproti tomu připadá velice knižní. Podle Grepla-Karlíka (d. cit. v pozn. 1, s. 388) se váže na význam „jestliže však“, „ale jestliže“: „Užívá se jich (tj. spojek pakli a pakliže) proto zpravidla ve spojení dvou podmínkových souvětí, která jsou navzájem ve vztahu odporovacím. Jestliže poznáš, kterou dívku jsi včera vyvolil, bude tvá; pakli nepoznáš, přijdeš o hlavu.“ Tento významový odstín se dnes již pociťuje málo, spíše jen u spojky pakli. Spojka pakliže je spíše chápána jako synonymní se spojkou jestliže. U některých řečníků se v poslední době v oficiálních mluvených projevech objevuje a není vyloučeno, že dojde i k její renesanci, i když pro psaný jazyk je zatím příliš knižní (!).
[144]Nakonec jsme si nechali výraz pokud. Má řadu významů – nejlépe je rozlišuje Slovník spisovné češtiny (1978). Připojuje vedl. větu vztažnou, zprav. příslovečnou (event. se zájmenem potud): zůstaň tu potud, p. budeš moci – tady může být nahrazena výrazem dokud. Nános bahna ukázal, (až) p. sahala voda (jak daleko, až kam). Jako spojka podřadicí: 1. čas. (dokud): p. měl peníze, utrácel. 2. zřetel.: p. jde o mne, nic neslibuji (co se mne týče), 3. způs. omez.: p. vím, nic nežádal; přišli všichni, p. měli čas. Z významů výrazu pokud nás především zajímají významy uvedené na posledních místech. Spojkou pokud bývají uvozeny věty vyjadřující názor mluvčího: Pokud vím, že po překročení hranice zisku zdanění stoupne, zůstanu raději pod ní. Pokud naopak vím, že nad touto hranicí zisk nebude zdaněn, pak ho investuji do rozvoje své firmy. – Pokud je mi známo… – Pokud jsem informován… apod. V MČ 3 (1987)[6] se dočteme, že věty s výrazem pokud mohou vyjadřovat subjektivní platnost děje: Pokud se nemýlím, už jsme se někde viděli. – Bylo to v úterý, pokud vím.
V poslední době začíná spojka pokud vystupovat jako univerzální spojka podmínková, stává se v řeči psané slohově neutrální. Má oproti spojce jestliže výhodu ve své dvojslabičnosti. Kondicionál je po ní stejně běžný jako indikativ: Pokud lékař respektuje popsané principy a zvolí záchranu života, nelze jeho jednání považovat za protiprávní. – Pokud se vidový protějšek plně významově neshoduje s heslovým slovesem, rezignujeme na jeho uvádění (pokud u něj není něco mimořádně zajímavého). – Pokud by mi klub předložil dobrou nabídku, zůstal bych. V samotném výkladu o podmínkových souvětích u Grepla – Karlíka najdeme tato souvětí: Pokud je ve vedlejší větě podmínkové sloveso ve tvaru kondicionálu přítomného, užívá se zpravidla spojky kdyby (s. 388). – Pokud by se užil v takové vedlejší větě kondicionál minulý, vyjádřilo by se, že jde o děj minulý (s. 390). Spojky jestliže a pokud můžeme nalézt v jednom souvětí: Jestliže měl dva roky čas v tichosti odejít a pokud toho nevyužil, tak ať se nezlobí, že to za něj řeší zákon.
Velmi často uvozuje spojka pokud větu, která je vlastně vsuvkou. Šmilauer[7] zařazuje takové věty mezi příslovečné měrové omezovací: Je to jev, který pokud by se v něm neudělalo jasno dnes, by se v pozměněné formě objevoval znovu a znovu. – Majitel vozidla, pokud nepotřebuje okamžitě natankovat benzín, záměnu nezpozoruje. – Lidé, kteří se těchto činů dopouštěli, pokud ještě žijí, jsou v penzi. – Je-li věta uvozená spojkou pokud na prvním místě v souvětí, stává na počátku věty řídící obvykle výraz tak, pak: Pokud mlčící většina mlčí, pak jako by nebyla. Pokud se politicky nevyjádří, tak neexistuje. Na zajímavý jev poukazuje Grepl – Karlík (s. 393), totiž na podmínková souvětí inverzní; věta vedlejší v nich vyjadřuje děj žádoucí a obsahuje modální sloveso mít nebo chtít. I v takových souvětích jsou věty uvozené spojkou pokud běžné: Pokud chci vyhrát, musím pro to něco udělat [145](tj. Udělám-li něco, vyhraju.). Samozřejmě je možné i Pokud pro to něco udělám, vyhraju.
Spojky pokud se užívá i v běžné řeči, spíše však kultivované, více či méně stylizované: Jsem tady vlastně přivandrovalec. Pokud jsi přiženěnej, tak se ti to po deseti letech odpouští. Pokud se sem přistěhuje celá – byť i slušná rodina, trvá jí to patnáct let. (Zajímavé je tu i užití výrazu byť i, který bychom hodnotili spíše jako knižní.)
Jistý odstín omezení se u spojky pokud neprojevuje. Můžeme si povšimnout toho, že se podmínkové souvětí s větou uvozenou touto spojkou objevuje po jistém tvrzení, které je následným souvětím omezeno. Souvětí navazuje na předcházející kontext: Přídavné jméno můžeme vynechat. Pokud takové vynechání není možné nebo vhodné, je třeba slovosled celé konstrukce upravit. – Jednou ze záruk je ochota k referendu na Slovensku. Pokud takové záruky nedostaneme, předpokládáme, že se i tento návrh české vlády bude zdát někomu málo. – Všechna družstva musí povinně touto transformací projít. Pokud to neudělají do jednoho roku od účinnosti zákona, přijdou do likvidace.
Ve většině případů není možné nahradit spojku pokud složenými výrazy pod podmínkou, s podmínkou, za podmínky, za předpokladu, že. Vždy ale můžeme užít jako náhrady složeného výrazu v případě, že. Toto spojení je se spojkou pokud synonymní: V případě, že by byly transakční náklady vysoké, musel by být tento případ řešen prostřednictvím soudu. – V případě, že by na občanovi knížka byla vynucena podvodem, rozhodl by o platnosti smlouvy soud. Proč nemůžeme obvykle užít spojení za podmínky, že apod., ale můžeme užít věty s výrazem v případě, že? Je tomu tak proto, že tzv. podmínková souvětí nemusí vyjadřovat totéž, co je v logice označováno jako implikace: Jestliže p, pak q. V jazyce se podmínkovou větou často vyjadřuje pouze nějaká okolnost omezující platnost děje vyjádřeného ve větě řídící. Grepl – Karlík (1986, s. 385) vysvětlují, že podmínkový vztah je možno interpretovat nejen na pozadí vztahu čistě kauzálního, ale také na pozadí vztahů slabších, na pozadí okolností umožňujících uskutečnění děje.
Můžeme shrnout: Starší mluvnice (např. Havránkova–Jedličkova) ještě spojku pokud jako spojku podmínkovou nezachycují. Slovník spisovné češtiny a Šmilauerova skladba si všímají významu časové hranice omezující platnost děje věty řídící (pokud měl peníze, utrácel = dokud) a významu způsobového omezovacího (pokud vím…). U Grepla–Karlíka i v nové Mluvnici češtiny je už spojka pokud vyjmenována mezi obvyklými spojkami podmínkovými. Na příkladech jsme si ukázali, že je stále oblíbenější v psaných projevech a že je možné, že se budě šířit i do běžné řeči mluvené (zvláště pro vyjádření podmínky reálné, a to uskutečnitelné).
Hranice mezi časovými a podmínkovými větami (spojkami) je nevýrazná – jde tu o plynulý přechod. Kromě toho je třeba upozornit na to, že mluvčí (pisatelé) spoléhají na to, že významový vztah mezi větami v souvětí vyplyne ze smyslu vět, a proto je připojují asyndeticky nebo spojovacími výrazy, které nejsou významově jednoznačné.
[1] Srov. k tomu např. M. Grepl – P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986, s. 355n.
[2] K tomu více E. Macháčková, K úloze některých spojovacích prostředků v textu, NŘ 70, 1987, s. 113–122. (Jiné je však ve funkci částice: Však já ti ukážu! – tam je běžné i v jazyce mluveném.)
[3] O umístění jazykových prostředku na ose knižnost – neutrálnost – hovorovost viz např. M. Jelínek, Stylistické studie II (interní tisk ÚJČ), Praha 1974.
[4] E. Macháčková, Renesance výrazu nicméně, NŘ 73, 1990, s. 219–220.
[5] K podobnému závěru dospěla i I. Nebeská v publikaci M. Těšitelové a kol. Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky (interní tisk ÚJČ), Praha 1982, s. 67: „Ve vedlejších větách podmínkových (podmínka možná) nevýrazně převládá spojka -li před spojkou když a teprve na třetím místě (s výrazně nižší frekvencí) je spojka jestliže.“ Spojky jestliže a -li považuje autorka za poněkud knižní, spojku jestli za hovorovou. – V Kvantitativních charakteristikách současné odborné češtiny (Praha 1983) od M. Těšitelové a kol. je na s. 68 uvedena mezi spojkami spojka -li na 10. místě s frekvencí 398, spojka když (ve všech významech) na 13. místě s frekvencí 224, spojka jestliže na 17. místě s frekvencí 192, kdyby má frekvenci 63, jestli 36. Výraz pokud je zařazen mezi příslovce s frekvencí 215.
[6] Mluvnice češtiny 3 (Skladba), Praha 1987, s. 490.
[7] V. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966.
Naše řeč, volume 76 (1993), issue 3, pp. 142-145
Previous František Daneš, Jiří Kraus: K současnému stavu jazykové kultury a kultury dorozumívání vůbec
Next Zdeněk Salzmann: Přezdívky v Bigăru: příspěvek k antroponymii česky mluvící vesnice v jihorumunském Banátu