Albertville

Jiřina Hůrková, Alena Polívková

[Short articles]

(pdf)

-

místo konání XVI. zimních olympijských her. Cizí vlastní jména tvoří v každém jazyce zvláštní složku, která většinou – více či méně – zůstává na periférii systému. V každodenní uživatelské praxi se pak setkáváme s řadou nejistot a kolísání, a to jak při jejich skloňování, tak i při jejich výslovnosti. Z nepevnosti jejich normy vyplývá potřeba pomoci ji regulovat a formulovat některé obecnější zásady.

V souvislosti s XVI. zimními olympijskými hrami se často objevovalo jméno savojského městečka Albertville. V denním tisku jsme našli např. tyto doklady: „Bylo vidět, že prohraný boj o nominaci do Albertville se na něm podepsal psychicky.“ „Z celkového počtu 800 tisíc vstupenek na soutěže XVI. zimních olympijských her v Albertville jich bylo do včerejška prodáno 700 tisíc.“ V jednom článku o evropském šampionátu v krasobruslení bylo uvedeno: „Během 14 dnů scházejících do Albertvillu lze ještě mnohé napravit a zlepšit.“ Olympijský Albertville zářil. „Pohled na zasněžené Albertville.“ – Jméno Albertville se tedy někdy skloňovalo, někdy ne, někdy se chápalo jako jméno rodu mužského, jindy středního. Ani mluvená podoba tohoto místního jména nebyla jednotná. V rozhlase i v televizi jsme se setkávali s jeho zvukovou podobou, která se blížila výslovnosti francouzské [albervil], ale i s podobou, která vycházela více z grafické podoby slova [albertvil].

Albertville je jméno složené ze dvou částí: Albert a ville, tj. v českém překladu Albertovo město. Podobných měst a městeček najdeme na mapě Francie mnoho, např. Charleville, výsl. [šárlvil] = „Karlovo město“, Philippeville [filipvil] = „Filipovo město“, ale také Trouville [truvil] = „děravé město“ nebo Sotteville [sotvil] = „hloupé město“ apod. K nejistotě při rozhodování, ke kterému rodu a vzoru lze tato francouzská místní jména co nejsnáze a nejúčelněji zařadit, přispívá zřejmě i grafická podoba druhé části těchto jmen – ville. Není přitom bez zajímavosti, že slovo ville, tj. město, je ve francouzštině rodu ženského.

Problematikou skloňování francouzských místních jmen jsme se na stránkách Naší řeči zabývali podrobně před několika lety[1]. Jejich různé a rozkolísané podoby v psaných i mluvených projevech nás však utvrzují v tom, že je potřebné vrátit se alespoň k některým typům francouzských jmen znovu.

Při skloňování francouzských jmen vycházíme v zásadě z jejich výslovnostní podoby. Francouzská místní jména zakončená ve výslovnosti 1. pádu na souhlásku lze rozdělit do mnoha skupin; zde se však omezíme pouze na ty typy jmen, která jsou v psané podobě zakončena na tzv. němé -e. Jsou to: 1. Jména, která snadno a přirozeně zařadíme k mužskému typu „hrad“, např. Grenoble [grenobl], Le Havre [leávr], tj. jména, u nichž se již český úzus ustálil na [50]tvarech skloňovaných. – 2. Jména, která mají tvary buď podle typu „hrad“, nebo jsou to nesklonná neutra, např. Toulouse [tulúz], Bayonne [bajon], Dunkerque [denkerk]. – 3. Jména, která se tradičně vyskytují v podobě nesklonné (a ve středním rodu), např. Lausanne [lozan], Lilie [lil] aj. Albertville a všechna francouzská místní jména zakončená na -ville se zatím přiřazují ke druhé skupině, tzn. buď se skloňují podle vzoru „hrad“, a jsou tedy mužského rodu, nebo se neskloňují a jsou rodu středního.[2]

Je zajímavé, že v mluvených projevech (hlavně v rozhlase a televizi) se francouzské místní jméno Albertville objevovalo vesměs v podobách skloňovaných (tj. v [albervilu], o [albervilu] apod.), zatímco v psaných projevech se častěji objevovalo v podobách neskloňovaných.

Rozkolísanost a nejistotu ve výslovnosti jména Albertville jsme mohli sledovat i v oficiálních zpravodajských pořadech rozhlasu a televize. Zatímco televizní hlasatelé a sportovní komentátoři (tj. mluvní profesionálové) od prvého počátku, kdy se u nás začalo o olympijských zimních hrách hovořit, celkem důsledně dodržovali výslovnost bližší francouzštině [albervil], interviewovaní sportovci, popř. přímí účastníci her (tj. mluvní neprofesionálové) už tak zcela důslední nebyli a užívali i podoby [albertvil]. V rozhlasových relacích se objevovala podoba [albertvil] i u zpravodajců, popř. moderátorů pořadů.

V češtině při přejímání slov z cizího jazyka obvykle postupujeme tak, že vycházíme ze zvukové podoby v původním jazyce, ale přizpůsobujeme si slovo domácím poměrům tím, že nahrazujeme hlásky, které čeština nemá, hláskami domácími a počešťujeme i přízvuk. V případě francouzských slov (včetně vlastních jmen) přesouváme přízvuk zásadně na první slabiku slova. Českému mluvčímu tedy nic nebrání ve výslovnosti, která se – s výjimkou přízvuku – blíží zvukové podobě francouzské, tj. [albervil]. Ovšem i druhá varianta, tj. [albertvil], je přijatelná. První část místního jména je totožná s českým křestním jménem Albert; oporou pro výslovnost [albertvil] mohou být i podobně složená jména, jejichž první část je zakončena na dásňovou souhlásku t, např. česká normativní výslovnost francouzského názvu kanadského města Montreal jako [montreal] vedle podoby [monreal] nebo výslovnost názvů dvou proslulých pařížských čtvrtí Montmartre jako [montmarte] vedle podoby [monmartr] a Montparnasse jako [montparnas] vedle podoby [monparnas] apod. Počeštěné výslovnostní podoby cizích vlastních jmen nejsou v češtině ničím neobvyklým. V případě, které uvádíme, je pro českého uživatele nespornou výhodou i shoda jejich výslovnostní podoby s podobou pravopisnou.

Albertville, podobně jako názvy jiných francouzských jmen, jejichž druhou částí je -ville, můžeme tedy skloňovat buď podle vzoru „hrad“, nebo jich užívat v podobě nesklonné. Za normativní považujeme také obě výslovnostní podoby: [albervil] i [albertvil]. V českých projevech psaných i mluvených bychom však měli dodržovat jednu zásadu: v jednom projevu užívat pouze jedné z doporučovaných podob.

---

[1] A. Polívková, Začleňování francouzských místních jmen do českého textu, NŘ 60, 1977, s. 137–142.

[2] Stejná zásada platí v českých kontextech i pro obdobná místní jména anglická nebo americká; srov. např. Summerville [samrvil], Charterville [čártrvil], Raymond-ville [rejmondvil] aj.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 1, pp. 49-50

Previous Libuše Olivová-Nezbedová: Přídavná jména přivlastňovací tvořená příponou -ův z adjektivních příjmení

Next Naďa Svozilová: Hlavní protagonista?