Sborník věnovaný Bohuslavu Havránkovi

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Skutečnost, že svým obsahem i rozsahem úctyhodná publikace zasvěcená přední osobnosti moderní české jazykovědy akademiku Bohuslavu Havránkovi[1] vyšla se zpožděním, se projevila až nečekaně příznivě. V období od roku 1983, kdy byl na počest nedožitých devadesátin akademika Havránka uspořádán seminář, na němž byly příspěvky sborníku většinou předneseny, totiž proběhly převratné společenské změny, které rozšířily možnosti skutečně kriticky hodnotit dílo vytvořené Havránkem jako vědcem i jako neúnavným organizátorem vědeckého života prakticky již od konce let dvacátých. Zároveň také v posledním desetiletí rychle pokročil i vývoj společenskovědního a jazykovědného myšlení v nově se utvářejícím mezinárodním kontextu, takže sborník mohl Havránkovo postavení v historii moderní jazykovědy, zejména bohemistiky a slavistiky, posoudit způsobem opravdu aktuálním. Není sporu o tom, že mezi badateli, kteří se o vývoj současné domácí jazykovědy nejvíce zasloužili, je právě velké množství přímých Havránkových žáků. Vůdčí skupinou těchto žáků a spolupracovníků, mezi nimiž nemalý podíl mají i jazykovědci zahraniční, jsou především autoři tohoto jubilejního svazku.

Čtenářsky sympatickým rysem většiny příspěvků je prolínání vědecké kritičnosti s lidským vztahem k Havránkovi jako vědci, rádci, učiteli i partnerovi četných diskusí a polemických vystoupení. Bibliografickou zvláštností svazku je fotokopie Jubilantovy seminární práce z r. 1915 Škola a řeč mateřská, kritika a rozbor názorů Bertholda Otty (67 s. + 2 s. bibliografie). Je to zajímavé svědectví o kořenech pozdějšího autorova ústředního celoživotního tématu — funkční diferenciace národního jazyka s důrazem na dynamiku a funkce útvaru spisovného.

Příspěvky sborníku jsou uspořádány do tří tematicky blízkých oddílů. První oddíl, uvedený komplexně pojatými studiemi M. Dokulila a P. Nováka, obsahuje dalších dvacet příspěvků rozebírajících Havránkův vztah k určité vědní oblasti nebo druhu práce (v Pražském lingvistickém kroužku, ve Slově [260]a slovesnosti, ve Slavii a komitétu slavistů). V druhém oddíle jsou soustředěny příspěvky autorů ze zahraničí. Zásluhy B. Havránka o rozvoj slavistiky a bohemistiky tu hodnotí A. G. Širokovová, S. Urbańczyk, S. Ivančev, M. Ivićová, R. Růžička a E. Eichler. Třetí oddíl obsahuje osobně laděné vzpomínky žáků a spolupracovníků na svého učitele, které dokresluje zamyšlení nad zajímavými stopami vztahu B. Havránka k Petru Bezručovi a Vladislavu Vančurovi doloženými knižními dedikacemi a osobní korespondencí, jehož autorem je předčasně zemřelý jubilantův syn Tomáš, vynikající vědec v oboru počítačové techniky. Závěrečnou část svazku tvoří přehledové stati Život a činnost v datech (M. Havránková), Bibliografický soupis publikovaných prací (M. Tylová) a zmíněný text seminární práce o didaktice mateřského jazyka.

K nejpozoruhodnějším příspěvkům sborníku patří ty, které se neomezují na jubilejní přehled Havránkových názorů, ale které je podrobují kritickému hodnocení a zamýšlejí se nad jejich aktuálností pro moderní jazykovědu. Tím se jejich autoři nejvíce přibližují B. Havránkovi jako typu vědce, který hodně času věnoval diskusím a polemikám a který, jak ve své stati zdůraznil F. Daneš (s. 137), „názory druhých, i odchylné od vlastních, pozorně vyslechne a věcně na ně reaguje, neboť mu jde o věc samu“.

Z všestranného zaměření Havránkovy tvůrčí aktivity vyplývá závěr, že sborník je zároveň významným přínosem k poznání dějin novější české jazykovědy, zejména v mnoha vnějšími činiteli komplikovaném období poválečném. V příspěvku Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů (se zvláštním zřetelem k jeho pojetí marxistické orientace v jazykovědě) věnuje P. Novák pozornost právě tomuto období, které se vyznačovalo halasně vyhlašovanými a nelítostně vedenými kampaněmi — proti genetice, proti strukturalismu (v rámci jazykovědy pak ještě proti typologii, fonologii, proti uplatňování matematických metod), proti kybernetice, proti moderním proudům v hudbě, literatuře, ve výtvarném umění. Novák argumentuje především dobře volenými citacemi — tím je jeho obraz doby, v níž mělo jít o úplnou likvidaci strukturalistického myšlení, věrnější a dramatičtější. Přínosem stati je připomenutí některých Havránkových klíčových textů, které byly téměř zapomenuty, zejména hesel Ottova slovníku naučného nové doby Strukturální lingvistika a Syntax. Novákův výklad probírá důslednou Havránkovu snahu čelit kampaním jejich přeměnou ve věcné polemiky. Domácí lingvistiku tak téměř nezasáhlo Marrovo učení o třídní povaze jazyka, zvláště pak jazyka spisovného, a o bezprostředním vlivu sociálních revolucí na jazykový systém. Naproti tomu obhajoba základních principů pražské školy byla v poválečné atmosféře daleko složitější. Havránkovy práce se tu soustředily na vysvětlování rozdílu mezi přístupem synchronním (charakterizujícím „stavbu jazyka v jeho dnešní skutečnosti“) a diachronním (vývojovým), na studium vztahů mezi jednotlivými složkami (plány, rovinami) jazykového systému a na znakovou povahu jazyka. Me[261]todologickým základem Havránkových prací se stále více stávala dialektika, např. v oblasti spisovného jazyka Havránek mluví o trojici protikladů — nadnárodního a národního, tendence k utváření nových prostředků a tendence ke stabilitě, zachování dosavadního úzu, a konečně racionálnosti a expresívnosti. Havránkovými názory na spisovný jazyk (a v souvislosti s ním i na jazykovou kulturu) se zabývají i příspěvky A. Jedličky a P. Sgalla. Jedličkova zevrubná studie vymezuje čtyři hlavní etapy padesát let trvající Havránkovy badatelské činnosti v oboru teorie spisovného jazyka. První etapa, přípravná, vrcholí monografií Genera verbi v slovanských jazycích (1928), dominantami druhé etapy jsou Havránkův podíl na vypracování kolektivních tezí Pražského lingvistického kroužku a stať Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura v sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura z r. 1932, třetí etapu lze charakterizovat systematizováním a prohlubováním autorových názorů na spisovný jazyk a jejich zasazováním do širšího slavistického rámce. Konečně poslední etapa se vyznačuje návraty k problematice jazykové kultury a uzavírá se Havránkovou účastí na liblické konferenci o jazykové kultuře v r. 1976. — Sgallova stať staví do popředí tematiku obecné češtiny jako zdroje obohacování češtiny spisovné. V nových společenských podmínkách tak ožívají náměty diskuse o obecné češtině a diferenciaci národního jazyka z let šedesátých.[2] Právě dnes ještě vyhroceněji jak u jazykovědců, tak u běžných uživatelů jazyka proti sobě stojí dvojí typ postojů k jazyku veřejného dorozumívacího styku. Na jedné straně snaha o jazykovou kultivovanost, o překonání skutečných i domnělých vulgarizátorských tendencí v jazyce minulého politického období, o návrat k humanisticky zaměřené výchově, na druhé straně filozoficky i sociálně zakotvené odmítání všech druhů norem, příkazů, nátlaků, preskripcí, všeho, co narušuje lidskou autentičnost, tedy i ve sféře jazyka a norem vyjádření.[3] Obě tyto protikladné tendence jsou v dnešní češtině dost silné a živě se projevují zejména v oblasti veřejných projevů a publicistiky. Ukazuje se, že zvláště z hlediska posluchačského a čtenářského hodnocení jednoznačně převažuje tendence první, která cestu širšímu pronikání prvků obecné češtiny do oficiální komunikace spíše uzavírá. Rozbor televizních, rozhlasových a řečnických vystoupení současných politických představitelů dokonce vede k závěru, že mluvená spisovná čeština prožívá nebývalou renesanci. (V nemalé míře tomu přispívá i představa, že mnohé příznaky obecné češtiny se omezují jen na mluvčí z Prahy a jejího užšího okolí.) Jde tu o otázku nepochybně složitou — existuje jistě velký rozdíl mezi skutečným jazyko[262]vým územ a jeho hodnocením ze strany posluchačů (např. výslovnost [degret], [dizertace] i v prostředí velice oficiálním je podle našich zkušeností téměř většinová, ale i pro ty, kteří takto vyslovují, při jakémkoli dotazu nebo soustředění pozornosti nepřijatelná). Značné rozdíly se tu také projevují v typech dorozumívacích situací, v stupni jejich oficiálnosti a společenské závažnosti (a to většinou bez ohledu na vzdělání a společenské postavení mluvčích). Rozhodně by tedy bylo užitečné podrobněji interpretovat Sgallův názor, že „je zapotřebí překonat zbytky zastaralého normativního přístupu, důsledně uplatnit zásadu, že lingvistika má mluvčí co nejúplněji informovat a ne jim především předpisovat“ (s. 88). Ve slovnících, mluvnických pracích i v lingvistické poradenské praxi posledních let myslím nalézáme daleko méně příkazů a normativních rozhodnutí, než jich uživatelé jazyka vyžadují — koneckonců co nejúplnější informace o jazykovém jevu asi těžko bude pochopena zcela nenormativně. Chápeme-li „zastaralou normativnost“ jako přímočarý příkaz nebo zákaz, nerespektující nadto okolnosti sdělování, je to s jejím odsouzením jistě v pořádku, rozhodně by však nebylo na místě normativnímu popisu jazyka předem upírat vědecký charakter. Bylo by to i proti smyslu vývoje moderní sociolingvistiky ve světě, pro niž se nejrůznější formy regulování jazykových jevů stávají důležitým předmětem zkoumání. — Tématu spisovného jazyka je blízké i zevrubné hodnocení složitého vývoje Havránkových názorů na styl a stylistiku od K. Hausenblase. — Komárkův příspěvek o morfologických pracích Havránkových je podrobnou analýzou problematiky slovesného rodu, jejíž řešení v mnohém předjímá četné výsledky moderní gramatiky posledních let, např. učení o diatezi[4] a o významové struktuře věty, jejímž ústředním organizujícím činitelem je osobní tvar slovesa a větné členy, které jsou tímto slovesem řízeny.

Kritickým hodnocením Havránkových syntaktických názorů se zabývá F. Daneš. Soustřeďuje se převážně na školní učebnice češtiny z let 1933—36, vypracované za Havránkova vedení, a na Stručnou mluvnici češtiny z r. 1950, závěrečnou část svého příspěvku věnuje výkladům o historickosrovnávací syntaxi slovanských jazyků z let 1958—1973. Jde o téma důležité také proto, že Havránkovo pojetí skladby ovlivnilo obsah školní výuky (tato hlediska probírá stať M. Čechové B. Havránek a teorie vyučování českému jazyku). Daneš toto pojetí charakterizuje a) odlišením vzájemně podmíněných jazykových plánů (rovin), a to roviny jazykových výrazů, roviny gramatických významů, kategorií, a roviny významové výstavby obsahové, b) důrazem na učení o větných dvojicích jako o základních stavebních prvcích věty a c) omezením syntaxe na nauku o větě (na rozdíl od [263]koncepce Trávníčkovy, který do syntaxe řadil i nauku o významu slovních druhů a tvarů). Stať zároveň ukazuje, že další vývoj syntaktického bádání však spíše navazuje na práce Mathesiovy, na jeho učení o aktuálním členění větném a na studium větných vzorců jako výsledků větotvorného aktu usouvztažňovacího.

Havránkovou činností bohemistickou se zabývají i další studie sborníku — Filipcova o Havránkově organizátorské i badatelské práci v oblasti české lexikografie, která vedla k úspěšnému dokončení dvou rozsáhlých výkladových slovníků současné češtiny — Příručního slovníku jazyka českého a Slovníku spisovného jazyka českého, Chloupkova o tematice dialektologické, Němcova o studiu historie jazyka a o vypracování koncepce velkého Staročeského slovníku, Daňhelkova o vydávání staročeských památek, Luttererova o biblických překladech apod. Významnými příspěvky k poznání vývoje moderní české jazykovědy jsou i Vachkova stať o Havránkově působení v Pražském lingvistickém kroužku, M. Těšitelové o redakční práci v Slově a slovesnosti, S. Wollmana o redakční práci ve Slavii a o aktivitě v komitétu slavistů a Z. Tyla o Havránkově podnětném vztahu k české lingvistické bibliografii.

Sborník pochopitelně probírá i další oblasti jubilantova zaměření. Ty vystupují do popředí zejména v příspěvcích zahraničních autorů i v rozborech Havránkových prací slavistických, balkanistických, rusistických aj.

Vydání jubilejního sborníku, o něž se především zasloužili pracovníci katedry českého a slovenského jazyka filozofické fakulty Univerzity Karlovy, je pozoruhodným přínosem k poznání díla významné a složité Havránkovy osobnosti i k poznání vývojových peripetií moderní české jazykovědy.

---

[1] Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 1—3, Slavica Pragensia XXXIV, UK, Praha 1990, 446 s.

[2] Jádro Havránkových názorů na téma diskuse je shrnuto v stati J. Bělič — B. Havránek — A. Jedlička — F. Trávníček, Problematika obecné češtiny a jejího poměru k jazyku spisovnému, SaS 23, 1962, s. 108—126.

[3] Srov. V. Bělohradský, Přirozený svět jako politický problém (Eseje o člověku pozdní doby), Praha 1991, s. 33n. a 149n.

[4] Srov. např. výklad Mluvnice češtiny 2 (Tvarosloví), Praha 1986, s. 171n., který diatezi vymezuje (v kapitole o slovesném rodu) jako vztah mezi prvky významové struktury věty a syntaktickými pozicemi, které jim odpovídají.

Naše řeč, volume 75 (1992), issue 5, pp. 259-263

Previous František Štícha: Ještě o přívlastku volném a těsném

Next Miloslav Sedláček: Nad několika jazykovými příručkami