Časopis Naše řeč
en cz

Ještě o přívlastku volném a těsném

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

Od r. 1988, kdy Naše řeč uveřejnila můj článek O přívlastku volném a těsném (NŘ 71, 1988, s. 243—252), sleduji, zejména v denním tisku, jaký úzus či tendence tu v kladení čárek panují. Záměrně hovořím o úzu a tendencích, nikoli o dodržování či porušování pravopisného pravidla osvojeného ve škole či studiem známé příručky.

Spočítal jsem ve Svobodném slově ze 6. 11. 1991 a v Respektu č. 3/1992 všechny rozvité postponované přívlastky, jejichž jádrem je přídavné jméno slovesné odvozené z přechodníkového nebo participiálního tvaru (např. prvky ohrožující existenci našeho státu; pohlednice zakoupené nyní v Kotvě) a dospěl jsem k těmto výsledkům:

 

Svobodné slovo:

přívlastků celkem:

48 

 

 

oddělených čárkou:

21;

z toho těsných:

7

bez čárky:

27;

z toho volných:

7

Respekt:

přívlastků celkem:

41 

 

 

oddělených čárkou:

18;

z toho těsných:

2

bez čárky:

23;

z toho volných:

15

 

Za těsný jsem považoval pouze ten přívlastek, jehož vypuštěním by vznikla věta nepravdivá nebo věta beze smyslu; např. Beethovenovy smyčcové kvartety mají opusové číslo 59 — věta nepravdivá; avšak: Beethovenovy smyčcové kvartety věnované hraběti Razumovskému mají opusové číslo 59 — věta pravdivá; — Slova jsou řídká — věta beze smyslu; avšak: Slova označená hvězdičkou jsou řídká — věta mající smysl.

Z přehledu vidíme, že ve Svobodném slově je na 48 výskytů daného typu 14 případů a v Respektu na 41 výskytů 17 případů pravopisu nevyhovujícího daným pravidlům. Oněch 31 případů pravopisu neodpovídajícího dosavadním pravidlům na několika málo stranách jednoho [256]deníku a jednoho týdeníku zdá se mi být dostatečným důkazem toho, že pravidlo těžce osvojované (neboť ne vždy — i učitelům samým — příliš jasné) dlouhá školní léta na škole základní i na škole střední (a u pedagogů i publicistů snad ještě i na vysoké) osvojeno nebylo, popř. bylo zapomenuto (jako nedůležité, okrajové, zbytečné?). Na druhé straně oněch 58 případů pravopisu náležitého (30× náležitě s čárkou, 28× náležitě bez čárky) ukazuje, myslím, na jistý, nejspíše však spontánně osvojený, úzus; ten však není absolutní, nýbrž bývá tu více, tu méně (v závislosti na jazykové vyspělosti autora, zásazích korektora, typu textu ap.) porušován.

Velmi zajímavý poznatek o pravděpodobném úzu při oddělování či neoddělování přívlastku volného a těsného čárkou jsem získal z knihy Z. Thomy Toulky po Japonsku (Praha 1987). Asi na 30 stranách jsem zde napočítal 65 přívlastků daného typu. Z nich pouze 9 je odděleno čárkou, zatímco 56 jich je neodděleno. Z těchto 56 čárkou neoddělených přívlastků je jich pouze 9 těsných; tedy převážnou většinou jsou tyto čárkou neoddělené přívlastky volné. Pozoruhodné je, že jsem zde nenalezl ani jeden čárkou oddělený přívlastek těsný, zato mnoho čárkou neoddělených přívlastků „volných“. Že tu nejde o jev zcela ojedinělý, o tom svědčí i 15 čárkou neoddělených „volných“ přívlastků, které jsem napočítal v jediném čísle Respektu. Uvozovky u adjektiva volný naznačují, že nejde vždy o vyhraněné případy ukázkové volnosti známé ze školských a podobných příruček. (Srov. k tomu náš článek cit. výše.)

Zdá se tedy, že lze pozorovat jistou tendenci, která neodpovídá tradiční poučce, neboť čárka se klade:

a) nikoli u všech přívlastků „volných“, nýbrž pouze u těch přívlastků, které jsme v našem článku z r. 1988 nazvali kvalifikační, tj. přívlastků, které poskytují v rámci dané věty druhotnou, méně důležitou, přídatečnou informaci; např. … mohou návštěvníci spatřit část nízké zdi z přesně opracovaných korálových kamenů s další nižší bránou, uzavřenou dřevěnými vrátky (Thoma 149); Používání lodního motoru, obvyklého všude v Japonsku, patří ještě k výjimkám (Thoma 152); Zdá se, že pirátství patřilo k druhému povolání ostrovanů, provozovanému v přestávkách mezi rybolovem (Thoma 157); Silné dalekohledy, fungující ovšem až po vložení desetijenové mince, umožňují pohodlně pozorovat bouřlivý živel (Thoma 173); Hladina řeky, osvětlená mihotavým světlem ohňů, je čeřena a rozvířena potápějícími se kormorány s dlouhými krky… (Thoma 177).

[257]Naproti tomu ty přívlastky, které pro smysl věty sice rovněž nejsou nezbytné, to znamená, že jejich vypuštěním by nevznikla ani věta nepravdivá, ani věta beze smyslu, které však spoluvytvářejí jádro sdělení, se čárkou velmi často neoddělují. Autoři tyto přívlastky náležitě pociťují za důležitou, ba podstatnou součást dané věty, a čárkou je proto neoddělují:

V čajovně naproti seděly tři dívky v kimonech a zdejším starobylém účesu, plochém drdůlku stočeném z dlouhých černých vlasů (Thoma 150); Co chvíli jsem v některém zeleném zákoutí spatřil studenty nahlížející do učebnic (Thoma 151); … a tak jsem se mohl kochat nádherným ohňostrojem barev, které rozpoutalo slunce zapadající do moře (Thoma 152); Pod jeho velením stálo 1 500 lodí přepadajících císařské loďstvo a drancujících pobřežní osady (Thoma 157); Se stoupajícím sluncem se na nábřeží objevují ženy vlekoucí plátěné vaky (Thoma 159); Se zaujetím pozoruji dvě staré babičky zářící dobrou náladou (Thoma 160).

Zejména u posledních dvou příkladů je jasně patrné, že informace obsažená v přívlastku je vlastním motivem k uskutečnění výpovědi: kdyby se na nábřeží objevily ženy ničím nenápadné, kdyby cestovatel viděl dvě obyčejné staré ženy nijak zvlášť se neprojevující, asi by o nich nepsal.

Řadu z tradičního hlediska „volných“ přívlastků neoodělených čárkou jsme nalezli také v románu I. Klímy Soudce z milosti (nakl. Rozmluvy, 1991); také zde by v některých případech vypuštění přívlastku, přestože nemá identifikační funkci, zbavilo výpověď její sdělné hodnoty:

… vstoupil do kreslírny v dlouhém zeleném plášti potřísněném barvami (202; klasický případ volného přívlastku; i ten však zde tvoří důležitou a integrální součást sdělovaného obsahu); … z té doby mi utkvěly v paměti … ponuré obrazy zpustlých dvorů pokrytých hnojem … a polonahé cikánské děti honící se v blátě. (325); Večer, když jsem ujížděl k domovu, sám v kupé, za okny krajinu pohlcující déšť jisker… (342); Pod jeho nohama se hnala voda zkalená vzdálenou průtrží… (349); … šlapeme v mechu … i po kamenných hrázkách sálajících horkem (409); Večeřeli jsme v sále přeplněném pijáky. (410); vedle nás přitom dopadaly obrovské kapky kanoucí děravými okapy (476); … odhalili mrazivému vzduchu svá těla zhýčkaná už civilizací. (586); … jsme … dorazili ke skupině chatrčí daných dohromady z hlíny… (586); … a vousatý prorok odložil knihu zaba[258]lenou v novinovém papíře… (586); Dojeli k němu po silničce sypané žlutým pískem (622).

b) Čárka se klade tam, kde by před přívlastkem byla v mluvené řeči výrazná pauza, i když jde o přívlastek pro smysl věty nezbytný, např.: V roce 1968 nastupovali do funkcí lidé, chtějící nahradit totalitní režim demokratickým (Svobodné slovo 4. 10. 91).

Kritérium intonační je zde však do značné míry subjektivní a především se velmi nevhodně kříží s hlediskem významovým. Bylo by proto zapotřebí, aby zejména střední škola vštípila svým studentům jednoduchou poučku o tom, že čárkou není vhodné oddělovat ten rozvitý postponovaný přívlastek, který tvoří samo jádro sdělení, popř. toto jádro spoluvytváří. Za nepřípustné by mohlo platit oddělování toho rozvitého postponového přívlastku, jehož vypuštěním by vznikla věta nepravdivá, např. Účast občanů žijících v zahraničí byla nízká (věta pravdivá) — Účast občanů byla nízká (věta nepravdivá), anebo věta beze smyslu, např. Ústav neplní své poslání způsobem odpovídajícím dané situaci (věta mající smysl) — Ústav neplní své poslání způsobem (věta beze smyslu).

Domnívám se, že naši budoucí publicisté a spisovatelé by tuto nenáročnou poučku pochopili. Nemohlo by pak docházet v té míře jako dosud k tomu, aby se odděloval čárkou přívlastek v takových větách, jako jsou ty, jejichž citací uzavíráme tento příspěvek:

Ministerstvo vnitra se musí přeměnit na instituci, zbavenou strachu a tajemství (Svobodné slovo — dále SS — 25. 10. 90); Při poslechu mi bylo přikázáno, abych část, týkající se kritiky předsedy vlády dr. Petra Pitharta, vystřihl (SS 29. 10. 90); jsou to texty, psané výsostně filozofickým jazykem (SS 12. 11. 90); císař Hirohito … byl posledním japonským císařem, zcela oficiálně uznávaným za potomka bohů (SS 12. 11. 90); Jestli budou lidé, v článku napadení, žalovat Expres… (SS 13. 11. 90); Návrh na odvolání předsedy SNS podala iniciativní skupina poslanců, zvolených ve Slovenské republice (SS 27. 11. 90); Jinde je lidí dost, jsou to zaměstnanci, vyřazení z nejexponovanějších profesí (SS 11. 12. 90); Všimla jsem si však, že i obchodníci, myslící to snad se svým podnikáním velmi vážně a poctivě, podléhají minulým zvyklostem (SS 31. 1. 91); dnes chybí mladá generace, schopná dělat odborný časopis (SS 19. 2. 91); v současné situaci se totiž objevují prvky, ohrožující existenci našeho státu (SS 6. 11. 91); Důvodem bylo ustanovení, týkající se souhlasu majitele bytu (SS 6. 11. 91); Dovozci se hájí tím, že postrádají jakékoliv informace o svých povinnostech, vztahujících se ke zkušebnictví (SS 6. 11. 91); náš ústav neplní své poslání způsobem, odpovídajícím vzniklé situaci (V. Havel, Hry, 1990, s. 119); není v situaci, která by mu dovolovala luxus zaměstnávat sekretářky, obviňující jeho vedení ze lži! (V. Havel, Hry, 160).

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 5, s. 255-258

Předchozí Ludmila Uhlířová: Ten nějaký // nějaký ten a případy podobné

Následující Jiří Kraus: Sborník věnovaný Bohuslavu Havránkovi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1