O povaze jednoho typu adverbiální determinace
František Štícha
[Articles]
-
O tom, jaké je v češtině posledních dvou tří desetiletí „rozložení sil“ konkurujících si výrazů typu odešli jsme zklamaně — odešli jsme zklamaní/zklamáni, nenalezneme v našich mluvnicích důkladnější poučení. Ve velké trojsvazkové akademické Mluvnici češtiny (Praha 1986—1988) nalezneme pouze stručnou zmínku o možnosti dosadit zde za příslovce adjektivum, např. odešel schlíple — schlíplý, sedí na lavičce přikrčeně — přikrčený, nakreslil stromy hnědě — hnědé. Avšak problematika této konkurence není tímto poukazem a několika příklady ve své komplexnosti ani jen naznačena.
Podívejme se nejprve stručně na podstatu jevu. Vyjděme přitom z toho, že příslovce je primárně prostředkem k vyjádření okolnosti nebo charakteru děje (např. řekl to včera — řekl to rychle). Řekneme-li tedy např., že někdo mluví rychle, vyjadřujeme se tím o tom, jak, explicitněji řečeno, jakým způsobem kdo mluví. Dobře víme, že mluvit lze rychle nebo pomalu, potichu nebo nahlas, plynně nebo přerývaně, souvisle nebo nesouvisle, smysluplně nebo zmateně atd. Všechna tato adverbia vyjadřují a označují jistý způsob mluvy, popř. její obsah, její kvalitu, tedy nějak, nějakým způsobem mluvu charakterizují či kvalifikují. Příslovce, která mají tuto funkci, bývají proto také nazývána způsobová. Charakteristiky děje reprezentované v těchto případech těmito adverbii se zde nijak nepřenášejí na nositele tohoto děje (jeho subjekt nebo objekt); ten jimi není nijak, ani v dané chvíli, tj. ve chvíli průběhu děje, charakterizován. Řekneme-li např., že někdo mluví pomalu, neříkáme tím, že tento člověk je pomalý (ať tělesně či psychicky nebo oběma způsoby; ať trvale či ve chvíli, kdy mluví); řekneme-li, že mluví zmateně, neříkáme tím, že ve chvíli, kdy zmateně mluví, je také zmatený atd. Mohli bychom dokonce říci, že (z našeho hlediska) zmateně může mluvit člověk dokonale nezmatený, klidný, vyrovnaný a suverénní.
Avšak tato způsobová adverbia, často odvozená od n/t-ového slovesného tvaru tzv. příčestí (participia — např. zklamán — zklamaně), nemají zdaleka vždy tuto elementární funkci determinovat výhradně [184]způsob děje. Budeme-li např. příslovcem zmateně determinovat jiné sloveso než sloveso mluvit, např. sloveso dívat se (zmateně se díval kolem sebe), zjistíme, že tu jde o vztah složitější. Zde již zjevně neplatí, že kdo se dívá zmateným způsobem, může být celkově nezmatený, klidný a vyrovnaný. Právě naopak: zmatený pohled je důsledkem (i když třeba jen momentánním) zmatené duše. (Nechme tu stranou speciální případy, kdy zmatený pohled může být pouze předstírán či hrán.)
Příslovce zmateně tedy ve spojení dívat se zmateně nevyjadřuje pouze jistý způsob pohlížení, nýbrž právě naopak skrze tento způsob je poukazováno k aktuálnímu (momentánnímu) psychickému stavu toho, kdo se jistým způsobem dívá; jde tedy spíše o charakterizaci celkového momentánního psychického stavu nositele (původce) děje než o pouhou kvalifikaci děje samého. Výraz dívá se zmateně bychom mohli explicitněji formulovat např. takto: dívá se způsobem prozrazujícím zmatenost; anebo nejexplicitněji: to, jakým způsobem se dívá, prozrazuje, že je zmatený.
Viděli jsme, že totéž adverbium může jednou determinovat pouze děj (mluvit zmateně), jindy však zároveň s dějem i stav jeho nositele (dívat se zmateně). Na druhé straně mohou tuto různost determinace vyjádřit i různá adverbia u téhož slovesa: dívat se upřeně (determinován pouze způsob děje) — dívat se zmateně.
V některých případech jde determinační posun ještě dále: příslovce se de facto významově již nevztahuje k ději, nýbrž pouze k jeho nositeli. Např. ve spojení odcházet zklamaně je sotva obsažen také poukaz ke způsobu chůze při opouštění nějakého místa; odcházet zklamaně tedy vyjadřuje v podstatě totéž co ‚odcházet zklamán‘ nebo explicitněji ‚při odchodu být zklamán‘. Situaci, která je formulována větou Zklamaně jsme odešli, bychom mohli vyjádřit nejen prostřednictvím adjektiva (Zklamáni jsme odešli), ale i tak, že bychom determinující výraz (zklamaně, zklamáni) transformovali na větu: Byli jsme zklamáni a odešli jsme.
Nyní se již obraťme k analýze dokladového materiálu.[1] Budeme [185]přitom sledovat pouze ty případy, kdy nejde o „čistou“ determinaci děje, nýbrž vždy v té či oné míře též, popř. výhradně o určení stavu jeho nositele (většinou subjektu, spíše ojediněle též objektu). Předmětem analýzy budou zejména vztahy věcně významové, ale též strukturně jazykové.
Nejprve se zaměříme na ty případy, kdy formální vztah determinace slovesa je nepřímou, implicitní determinací stavu subjektu. Lze tu rozlišit následující specifikace:
1. Centrální složkou významové determinace slovesa adverbiem je určení způsobu děje; vztah ke stavu subjektu reálně existuje, avšak je potlačen ve prospěch bezprostřední vazby na děj; svědčí o tom menší obvyklost až neobvyklost či nepřirozenost, popř. stylizovanost odpovídající determinace adjektivní:
Nadechla se, že hrdě a pobouřeně odmítne (Švejda, Moloch I, 132; … že hrdá a pobouřená odmítne); Podívali se na mě vděčně, ale já věděla, že vděčná bych měla být já (Gordonová, 155; podívali se na mě vděčni/vděční…); Chci aspoň odplatu, pokračovala paní Harenová rozmarně… (Shaw, 154; pokračovala … rozmarná); Sem lze zařadit i determinaci adverbii se sufixem -v-, jako chlácholivě, káravě, odmítavě, jejichž obsah lze explicitněji formulovat jako ‚chlácholivým, káravým, odmítavým způsobem‘ a za ‚způsob‘ lze podle okolností dosadit hlas, pohled ap.:
Renata si svlékla kabát a chlácholivě přivřela oči (Švejda, Moloch I, 124; … a chlácholivým způsobem…); Eva se káravě zamračila (Švejda, Moloch I, 125); znovu ho přerušila a odmítavě se opřela do křesla (Švejda, Moloch II, 309).
V některých případech lze stav subjektu při ději chápat i jako jeho vlastnost, jíž bývá obvykle charakterizován příslušným adjektivem, např. sedět vzpřímeně — vzpřímený; přesto i zde u adverbiální determinace cítíme i pod povrchem formy otázku jak, nikoli jaký: I ve voze seděl vzpřímeně, rovný a nehybný (Švejda, Kdybych zemřel, 156).
Nicméně možností konkurence s determinací adjektivní se daný typ zásadně odlišuje od typu mluvit rychle, kde záměna adverbia [186]adjektivem je prakticky vyloučena a mohla by vést až k nesrozumitelnosti (srov. mluví příliš rychle — mluví příliš rychlý).
2. Významová determinace slovesa adverbiem je zhruba rovným dílem rozložena na určení děje i kvalifikaci subjektu. Významový vztah ke stavu subjektu se projevuje dvojí možností transformace: a) možností náhrady adverbia odpovídajícím adjektivem či participiem, přičemž konstrukce s adjektivem/participiem nepůsobí v rámci knižního spisovného jazyka neobvykle a nepřirozeně (polekána vykřikla, odhodlán řekl); b) možností transformace determinačního vztahu ve vztah predikační s přísudkovým adjektivem namísto determinačního příslovce (odhodlaně se otočil — otočil se a byl odhodlán (říci pravdu)):
ale ostatním se nic nestalo, dojatě poznamenal Lebeděv (Dostojevskij, 157; … dojat poznamenal…); Řezníček se naštvaně otočil (Švejda, Moloch I, 33; Řezníček se otočil a byl naštvaný); „Co že nespíš?“ zeptal se překvapeně (Švejda, Moloch II, 85; … zeptal se překvapen); „vždyť vám to říkám,“ pravila jsem nešťastně (Salivarová, 120; pravila jsem a byla jsem nešťastná); více se naklonil k vévodčinu stolku a povzbuzeně pravil (Fuks, 411; … a povzbuzen pravil); mohu znovu a znovu okouzleně hledět do daleka na jasné a klidné vody (Svobodné slovo, 9. 11. 1990; … hledět okouzlen); je teď již dost unavena a hrozilo by, že by knížku vnímala poněkud ospale (Fuks, 455; že by při vnímání knížky byla poněkud ospalá/že by knížku vnímala (nedostatečným) způsobem prozrazujícím ospalost); Polámaně jsem vstal (Švejda, Dva tisíce světelných let, 95; způsobem prozrazujícím polámanost); Když se chlapec rychle vzdálil, řekla majiteli, který teď stál u stolku velmi rozpačitě (Fuks, 93; … stál … rozpačitý/ … stál … a byl velmi rozpačitý); Zástupce … poněkud schlíple zmizí s Petruškou vlevo (Havel, 144; poněkud schlíplý); Četl jsem o tom, odpověděl kníže trochu udiveně (Dostojevskij, 171; … trochu udiven); jen pár minut jsem zůstával ležet vysíleně na břiše (Šabach, 68; … ležet vysílen); Víte, není mi zrovna dobře, … odpověděl kníže zamračeně (Dostojevskij, 179; odpověděl kníže zamračen); Když zasněně seděl v letním sadu pod lípou (Dostojevskij, 204; Když zasněný seděl).
3. Navzdory formě je centrální složkou významu adverbiální determinace pojmenování stavu subjektu; tento (psychický nebo tělesný) stav je stavem subjektu trvajícím současně s dějem, který je tomuto subjektu daným slovesem predikován:
to vše člověk registruje, ale z výstavy odchází dosti lhostejně (Rudé právo, 28. 12. 1987); procestoval celou zemi. Sám. Osaměle (Gordonová, 234); Připadala jsem si otupěle (Gordonová, 168); nyní odpočatě vítal výletníky zpátky na lodi (Prouza, 86); s nástupem new age music jsme překvapeně zjistili, že… (Gramorevue 1/90); Pomalu, rozechvěle jsem ji políbil (Prouza, 27); „Jak jste přijali zprávu od Eleonor?“ „Roztřeseně.“ (Shaw, 168); A děcka lezou pod stoly nebo běhají unaveně [187]po ulici (J. Hanzelka — M. Zikmund, Tam za řekou je Argentina. Praha 1958, s. 94); Gaňa si toho tenkrát hned povšiml a uraženě si to zapamatoval. (Dostojevskij, 411); Ale postupně zklamaně zjišťoval, že Marka cvičení nebaví (Rozhlas 44/89).
Z citovaných dokladů vysvítá, že pojmenovat stav subjektu při ději adverbiem namísto adjektivem či participiem (odcházet unaveně namísto unavený/unaven) není v současné češtině nic neobvyklého. Ba naopak při spojení některých adverbií s některými slovesy je tento způsob determinace prostředkem základním a zcela běžným (např. překvapeně zjistit). Někdy ovšem, jak pěkně ukazuje věta z Hanzelky a Zikmunda, nemusí být zcela jasné, zda má jít pouze o pojmenování stavu subjektu při ději, anebo zda je takto zároveň charakterizována sama činnost subjektu, popřípadě zda nemá jít pouze o charakterizaci této činnosti. Čili zde konkrétně: Jde o to, že děcka jsou při běhání po ulici unavena (aniž to je na jejich běhání nějak znát), anebo jde o to, že děcka běhají po ulici tak, že je na nich, na jejich běhání vidět (že na způsobu jejich běhání je vidět), že jsou unavena? To ovšem lze stěží odhadnout s jistotou, i když první význam se zdá být pravděpodobnější.
Pokud z významu syntagmatu a celé věty víceméně zřetelně vyplývá, že adverbiální determinací není pouze určován děj, nýbrž že je jí také či dokonce především pojmenován (psychický či tělesný) stav subjektu při ději, lze toto adverbium v daném syntagmatu a větě vždy nahradit odpovídajícím adjektivem. Ve většině případů je tu ovšem v současné češtině adjektivní determinace méně obvyklá a je znakem knižního spisovného jazyka.[2] Náš materiál obsahuje pouze 11 dokladů dvojího způsobu determinace:
Vypadal mohutně v koženém kabátu, mohutně, spokojeně a vyrovnaně (Švejda, Ve vrcholu pyramidy, 77) — Doubrava se rozvaloval na zadním sedadle, mohutný, suchý a spokojený (Švejda, tamtéž); „Nebudeš večeřet?“ zeptala se nespokojeně (Švejda, Moloch II, 147) — Odcházela nespokojená a s pobouřením (Švejda, Moloch I, [188]154); „Co je smutný? Že už nežiju s váma?“ vyhrkl popleteně (Hercíková, 36) — „ale jak tedy … Stále nechápu,“ koktal kníže úplně popletený (Dostojevskij, 424); Když se chlapec rychle vzdálil, řekla majiteli, který teď stál u stolku velmi rozpačitě (Fuks, 93) — vracel se do města rozpačitý a zamyšlený (Dostojevskij, 198); v té chvíli však Eda rozrušeně poposedl (Švejda, Ve vrcholu pyramidy, 134) — Vyděšené a rozrušené div neběžely úprkem až domů (Dostojevskij, 309); Zas přišla tak tiše (Švejda, Ve vrcholu pyramidy, 34) — Seděly v jídelně u stolu, tiché a zaražené (Švejda, Moloch II, 314); A děcka lezou pod stoly nebo běhají unaveně po ulici (tamtéž) — otec, když vydroval s mladíky na humnách, tak unavený … stoupal po schodech (B. Hrabal, Život bez smokingu, Praha 1986, s. 14); mlčky mu třeštila do očí. Užasle. (Švejda, Ve vrcholu pyramidy, 13) — Sledoval jsem užaslý z terasy jeho počínání (Klíma, 16); „Tak tohle je Japonsko!“ říkáme si trochu vyděšeně (Thoma, 9) — Vyděšené a rozrušené div neběžely až domů (tamtéž); „Ano, tak je to,“ zamračeně, se svraštělým čelem potvrdil Rogožin (Dostojevskij, 17) — Razantně přibouchl dveře vozu a zamračený odcházel k rotě (Švejda, Kdybych zemřel, 154); zamyšleně se vrátila ke svému stojanu (Dostojevskij, 78) — vracel se do města rozpačitý a zamyšlený (Dostojevskij, 198).
Vedle adjektivních tvarů s dlouhou koncovkou (vyčerpaný) konkurují adverbiím též participia s koncovkou krátkou (vyčerpán): Opře se vyčerpaně o křeslo (Ráž, 215) — Kolja mu rychle přisunul židli a generál na ni klesl téměř vyčerpán (Dostojevskij, 412); a snad jediný Adalbert seděl zamyšlen a klidný (Fuks, 711); Rozpačitě a potěšeně děkujeme (Thoma, 14) — Potěšen slíbil sehnat vše potřebné (Klíma, 52); bylo tam hodně neznámých lidí a já překvapen zjistil, že… (Havel, Dopisy Olze, Brno, Atlantis, 1990, s. 264).
Přestože pojmenovat stav subjektu při ději (zejména při verbální činnosti) je v mnoha případech běžnější prostřednictvím adverbia než adjektiva (řekl zklamaně namísto řekl zklamán/zklamaný/zklamanej nebo zklamaně řekl místo zklamán/zklamaný/zklamanej řekl, nelze tak učinit vždy. Je pro to několik důvodů:
a) adverbiální tvar se sám o sobě pociťuje za nepřijatelný, např. schovaný — schovaně, anebo je přijatelný jen v jistých spojeních ve speciálním významu: proto např. jen stát schovaný za rohem (nikoli schovaně), vypadat malý (nikoli male) aj.;
b) stav nastává po ukončení děje anebo ději předchází; adverbiální determinaci by tedy nebylo možné ani formálně a vnějškově pojmout jako určení děje, jako kvalifikaci jeho průběhu; např. probudit se, vrátit se unaven/unavený (nikoli unaveně; avšak: unaveně se smát): Probudil jsem se zmrzlý a prokřehlý už za světla (Thoma, 42; nikoli *Probudil jsem se zmrzle a prokřehle…). I když např. ve spojení odejít rozladěně může mít adverbium tutéž funkci jako odpovídající [189]adjektivum (odejít rozladěný), lze toto spojení zároveň chápat a explikovat jako ‚odejít způsobem prozrazujícím rozladěnost‘; spojení probudit se, vrátit se unaven ovšem nechápeme ve smyslu ‚probudit se, vrátit se způsobem prozrazujícím unavenost/únavu‘;
c) adjektivum je významově doplněno jiným výrazem nebo je kvalifikace stavu subjektu zesílena výrazem celý: Umlkli překvapeni krásou královského místa (Jirásek); Ležel stočený na bok; Stál celý užaslý;[3]
d) děj není ve zřejmé souvislosti se stavem jeho nositele: kráčet bledý, slabý (nikoli kráčet bledě, slabě), chodit špinavý, rozcuchaný (nikoli *chodit špinavě, rozcuchaně); srov.: krčící unaveně (kráčení souvisí s únavou, resp. únava souvisí s kráčením) — *kráčí bledě (bledost nesouvisí s kráčením);
e) adverbium se významově vzdálilo od svého adjektivního protějšku: sednout si klidný (= sednout si ve stavu klidu) — klidně si sednout (= bez rozpaků, bez váhání, se samozřejmostí), sednout si klidně (= sednout si a být, zůstat, sedět klidný).
Jestliže v jistém stavu nelze provádět jistou činnost (např. sednout si ve stavu nehybnosti), lze někdy proto užít pouze adverbiální determinace: Nehurabhed poodešel, sedl si nehybně a přimhouřil oči (Makowiecki, 28; tj. sedl si a zůstal nehybný/sedět nehybně).
Lze-li v některých případech adverbiální a adjektivní determinaci považovat za prostředky synonymní (udiveně se zeptal — udiven se zeptal), jindy je mezi nimi patrný významový rozdíl: zatímco adjektivem se vyjadřuje stav subjektu děje (odejít malátný), adverbiem se více zdůrazňuje jeho provádění (odejít malátně). Tento významový rozdíl se ovšem neuplatňuje vždy, jak patrno již z výkladů a dokladů výše, se stejnou intenzitou. Výrazněji se projevuje pouze tam, kde adjektivum i adverbium jsou výrazy stejně obvyklé, ustálené a běžné, např. spokojený — spokojeně. Naopak v těch mnohých případech, kde adverbium pociťujeme za prostředek odvozený, druhotný a (proto též) víceméně příznakový, významový rozdíl mezi adjektivní a adverbiální determinací (pokud je adverbiální determinace přípustná) se stírá a neutralizuje. Z tohoto hlediska pak budeme použití adjektiva v následujících větách hodnotit rozdílně:
Razantně přibouchl dveře vozu a zamračený odcházel k rotě (Švejda, Kdybych zemřel, 154). Zde bychom mohli adjektivum nahradit adver[190]biem (zamračeně) bez výraznější významové změny, nehledíme-li k patrné proměně stylové. Naproti tomu záměna adjektiva adverbiem ve větě Bohdan obálku přislíbil a spokojený odešel (Švejda, Ve vrcholu pyramidy, 148) by způsobila i patrnou proměnu významovou: zatímco adjektivum výslovně pojmenovává stav subjektu (spokojenost) před nastalým dějem (odchodem), adverbium výslovně kvalifikuje stav subjektu ve chvíli odchodu, a tím zároveň i způsob této činnosti.
Zajímavá je situace, pokud jde o konkurenci adjektivní a adverbiální determinace, u slovesa vypadat. Přestože toto sloveso svým významem implikuje doplnění adverbiem (vypadat jak), a tento fakt je potvrzen i příklady ve Slovníku spisovného jazyka českého 4, Praha 1971, s. 293 (vypadat zchátrale, ustaraně, podezřele), máme několik dokladů na determinaci adjektivem: Mamka vypadala ubrečená (I. Shaw, 334); V šeru úsvitu vypadá dokonale opuštěný (Ráž, 218); Vypadala nevyspalá a nesmírně unavená (Švejda, Kdybych zemřel, 222). Lze to snad vysvětlit analogií se spojením ‚být nějaký‘: být nevyspalý — vypadat nevyspalý.
Adjektivní determinace se objevuje často tam, kde je kvalifikace stavu subjektu zesílena výrazy úplně, zcela, docela, dočista, nadobro ap.:
… koktal kníže úplně popletený (Dostojevskij, 424); … řekl kníže nadobro zmaten (Dostojevskij, 390); chvíli stál přede mnou úplně zděšený (Dostojevskij, 347).
Konkurence adjektivní a adverbiální determinace souvisí také se sémantickou kategorií determinovaného slovesa: zatímco adverbiální determinace je rozložena zhruba rovným dílem na slovesa pohybu i na slovesa řeči (kromě dalších, méně zastoupených kategorií, jako jsou slovesa psychické činnosti, slovesa trvání a změny stavu aj.), adjektivní determinace je v našem materiálu zastoupena především u sloves pohybu; pouze jediný doklad máme na adjektivní determinaci slovesa řeči (koktat popletený), a to ještě ve spojení se zesilujícím úplně, viz výše.
Zatímco adverbiální determinace stavu subjektu je v současné češtině, spisovné i hovorové, zcela běžným vyjadřovacím prostředkem, je tento způsob determinace objektu naopak prostředkem výjimečným, omezeným jednak na několik ustálených či obvyklejších spojení, jednak na okazionální použití, jehož jazykový a komunikační status může být různý. K běžným či běžnějším obratům patří např. vyprat prádlo [191]čistě, semlít kávu jemně (vedle na jemno) ap. V našem korpusu jsou tyto doklady:
Přes noc napadl sníh, …, jiskřivě obalil větve holých stromů (Švejda, Moloch II, 137; zde je ovšem objektu větve implicitně přisuzován spíše proces jiskření pojmenovatelný slovesem než stav pojmenovatelný adjektivem: sníh obalil větve tak, že jiskřily), otec jí všechno ukládal na vkladní knížku, kterou nedostupně ukryl v sekretáři (Švejda, Moloch I, 53); Náš kosmetik upravuje tváře mimořádně ušlechtile a krásně (Fuks, 269; spojení jako upravit, ozdobit, napsat něco krásně lze chápat jako prostředek determinace děje i stavu objektu zároveň); Ty pohledy jsem koupila zdraženě v baru (ze soukromé korespondence).
Pokud jde o adverbiální determinaci stavu nositele děje (především subjektu), lze usuzovat na dvě příčiny přijetí tohoto nepřímého a implicitního vyjadřování. Především jde o to, že z formálního hlediska je determinace slovesa adverbiem vztahem primárním a elementárním (nesloženým), kdežto determinace slovesa adjektivem je vztahem formálně složitějším, neboť tato determinace má zároveň platnost determinace děje i jeho subjektu. Neudivuje proto, že determinuje-li mluvčí (pisatel) přísudek věty, např. řekl ve větné konstrukci Karel řekl, dá spíše přednost adverbiu (Karel řekl udiveně) než adjektivu (Karel řekl udivený), jehož primární funkcí je determinovat substantivum, nikoli sloveso. Druhý důvod vidíme v tom, že zatímco adverbium je z hlediska stylové platnosti prostředkem neutrálním (udiveně), adjektivum se vyskytuje buď pouze v příznakově spisovné podobě (udivený/udiven), anebo naopak v podobě vyhraněně nespisovné (udivenej).
Závěrem uvedeme abecední seznam všech adverbií a adjektiv (včetně participií) našeho korpusu, vždy s příslušným determinovaným slovesem nebo několika slovesy, poté i abecední seznam některých sloves determinovaných jednak adverbiem, jednak adjektivem a roztříděných do sémantických kategorií:
Adverbia:
čistě (prát), dojatě (pokračovat, políbit, poznamenat), hrdě (odmítnout), chlácholivě (přivřít oči), jiskřivě (obalit), káravě (zamračit se, zvednout ruku), krásně (upravit), lhostejně (odcházet), malebně (rozkládat se), mohutně (vypadat), napjatě (zdvihnout zrak), naštvaně (dívat se, otočit se), nedostupně (ukrýt), nehybně (sednout si), nespokojeně (zeptat se), nešťastně (pravit), odhodlaně (pustit), odmítavě (opřít se), odpočatě (vítat), okouzleně (hledět), omluvně (krčit rameny, zvednout paži), osaměle (procestovat), ospale (vnímat), otráveně (máchnout), otupěle (připadat si), pobaveně (odvětit, říci), pokorně (setrvat), pokusně (usmát se), [192]polámaně (vstát), polekaně (vykřiknout), popleteně (vyhrknout), potěšeně (děkovat, dodat, zavrtět se), povzbuzeně (pravit), překvapeně (konstatovat, pohlédnout, zeptat se, zjistit), přesvědčeně (říci), rozechvěle (políbit), rozesmátě (vyprávět), rozhněvaně (odejít), rozladěně (zavěsit), rozmarně (pokračovat), rozpačitě (stát, vstát), rozrušeně (poposednout), roztřeseně (přijmout), rozumně (zvolit), rudě (zapadat), schlíple (zmizet), skrytě (dřímat), smírně (mluvit), smutně (říci, vzpomínat, zastrčit), strnule (sedět), tiše (přijít), udiveně (odpovědět, omlouvat se), ulehčeně (oddychnout si), unaveně (běhat, říci, pousmát se, zeptat se), upjatě (odseknout), uraženě (zapamatovat si), ustaraně (zavřít), ušlechtile (upravit), užasle (třeštit), vděčně (podívat se), vyčerpaně (opřít se, mluvit, pomyslet si, svalit se), vyděšeně (říkat si), vysíleně (ležet), vzpřímeně (sedět), vztekle (otevřít), zadýchaně (odpočívat, stanout, vyhrknout), zamračeně (odpovědět, potvrdit), zamyšleně (koukat, říci, usrkávat, vrátit se, vzdalovat se), zarmouceně (oznámit), zasněně (sedět), zdraženě (koupit), zklamaně (vrátit se, zjišťovat).
Adjektiva s participii:
bledý (kráčet), bujařejší (odejít), hmatatelný (řádit), jednolitý (táhnout se), klidný (sednout si, vyjít), malátný (odejít), malý (vypadat), mohutný (rozvalovat se), nenápadný (stát), nespokojený (odcházet), nevyspalý (vypadat), opuštěný (vypadat), popletený (koktat), potěšen (slíbit), prokřehlý (probudit se), překvapen (zjistit), rozpačitý (vrátit se), rozrušený (běhat, kráčet), rozrušen (říci), sebejistý (vpadnout), shrbený (stát), slabý (kráčet), schovaný (stát), spokojený (odejít), svěží (otevřít), špinavý (chodit), tichý (sedět), trpící (kráčet), ubrečený (vypadat), unavený (stoupat), užaslý (sledovat), veselejší (odejít), vyčerpán (klesnout), vyděšený (běžet), zachmuřený (kráčet), zamračený (odcházet), zamyšlený (vrátit se), zamyšlen (sedět), zanedbaný (chodit), zděšený (stát), zdrcený (vrátit se), zmrzlý (probudit se).
Slovesa pohybu:
běhat (unaveně), chodit (špinavý), klesnout (vyčerpán), odejít (malátný), odcházet (lhostejně), opřít se (odmítavě, vyčerpaně), otočit se (naštvaně), poposednout (rozrušeně), procestovat (osaměle), svalit se (vyčerpaně), vrátit se (zklamaně, zamyšleně, spokojený), vstát (polámaně, rozpačitě, zdrcený), vzdalovat se (zamyšleně), zmizet (schlíple).
Slovesa řeči:
děkovat (potěšeně), koktat (popletený), konstatovat (překvapeně), mluvit (smířeně), odmítnout (hrdě), odpovědět (udiveně, zamračeně), odvětit (pobaveně), odseknout (upjatě), omlouvat se (udiveně), oznámit (zarmouceně), pokračovat (rozmarně), potvrdit (zamračeně), pravit (povzbuzeně), říci (zamyšleně, smutně, nesouhlasně, přesvědčeně, vyděšeně, unaveně, zmaten), vykřiknout (polekaně), vyprávět (rozesmátě), zeptat se (unaveně, překvapeně, nespokojeně).
Slovesa psychické činnosti a vnímání:
dívat se (naštvaně), koukat (zamyšleně), pohlédnout (překvapeně), sledovat (užas[193]lý), vnímat (ospale), vzpomínat (smutně), zapamatovat si (uraženě), zírat (přemítavě), zvolit (rozumně).
Některá další:
ležet (vysíleně), odpočívat (zadýchaně), otevřít (svěží), sedět (vzpřímeně, strnule, zasněně), usmát se (unaveně, pokusně, shovívavě, domlouvavě), vítat (odpočatě), zavřít (ustaraně) aj.
[1] Doklady jsou získány výběrovou excerpcí novin, časopisů a zejména těchto knih: L. Fuks, Vévodkyně a kuchařka, Praha 1987; V. Havel, Hry, Praha 1990; I. Klíma, Má veselá jitra, Praha 1990; P. Prouza, Výletní parník, Praha 1986; R. Ráž, Šokmistr, Praha 1986; Z. Salivarová, Honzlová, Praha 1990; P. Šabach, Jak potopit Austrálii, Praha 1986; J. Švejda, Dva tisíce světelných let, Praha 1978; J. Švejda, Kdybych zemřel, Praha 1978; J. Švejda, Moloch I, Praha 1983; Moloch II, Praha 1985; J. Švejda, Ve vrcholu pyramidy, Severočeské nakladatelství 1986; Z. Thoma, Toulky po Japonsku, Praha 1987; I. Hercíková, Lékař duší a zvířat, Praha 1985; překlady: F. M. Dostojevskij, Idiot, Praha 1986 (překlad z r. 1959); B. Gordonová, Tančím tak rychle, jak dokážu, Praha 1985; W. Makowieczki, Příhody Řeka Melikla, Praha 1959; I. Shaw, Chléb na vodách, Praha 1985.
[2] O ústupu daného typu adjektivní determinace a její postupné náhrady determinací adverbiální se zmiňuje a uvádí množství zajímavých dokladů bulharská bohemistka M. Dejanová ve studii Konstrukcii s fakultativno predikativno opredelenije v češkija knižoven ezik v sapostavka s balgarski, Sapostavitelno ezikoznanie 1, 1978, s. 54—64. Tato studie je zároveň zřejmě jedinou dosud publikovanou prací o daném jevu v nové češtině (s doklady od 2. pol. 19. stol., zejména K. V. Raise, do 70. let 20. stol.). Z hlediska vývojového vykládá status adverbií s dvojím determinačním vztahem (ke slovesu a k subjektu nebo objektu) pozoruhodně I. Němec ve studii Příslovce se vztahem k subjektu nebo objektu a jejich vývojové souvislosti s příslovci způsobovými, Slavia 50, 1981, s. 242—247.
[3] Viz Dejanová, d. cit. v pozn. 2; doklady autorky.
Naše řeč, volume 75 (1992), issue 4, pp. 183-193
Previous Alena Polívková: K některým postojům uživatelů k jazyku
Next Světla Čmejrková, František Daneš: O slovese oslovovat
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1