Časopis Naše řeč
en cz

Některé charakteristické rysy úředního jazyka komunistické éry

Otto Exner

[Articles]

(pdf)

-

Autorem následujícího příspěvku není jazykovědec, ale odborník z oblasti vědeckému poznání jazyka zdánlivě vzdálené — v přírodovědě. Proto jsme se také rozhodli nepodrobovat autorovy názory obvyklým redakčním recenzím, ale otisknout je v téměř nezměněné podobě. Vedl nás k tomu obdiv k přesnému a citlivému hodnocení nedávného vývoje češtiny, který probíhal — a stále probíhá — před našima očima. Věříme, že mnohé myšlenky prof. Exnerem vyslovené vyvolají zájem jazykovědců a všech našich čtenářů, jimž kultura veřejného dorozumívání není lhostejná.

Redakce

Všeobecný úpadek českého jazyka, mluveného i psaného, za posledních desítiletí je dobře znám. Zabývala se jím a bude ještě zabývat řada kompetentních filologů a literátů. Na tomto místě bych chtěl jen upozornit na některé charakteristické rysy jazyka odborného a úředního, s kterým jsem se setkával v odborných i populárnějších časopisech, disertačních pracích, úředních přípisech, dále v projevech a v článcích převážně odborného charakteru v tisku, televizi a rozhlase. Nemám na mysli jevy slangové, ačkoli některé novinářské články již do nich přecházejí, ani speciální jazyk politických projevů. Oblasti jazyka takto vymezené jsem dal pracovní název úřední komunistická čeština (ÚKČ). Termín není myšlen jako stranická invektiva, ale pokud by jej někdo takto chápal, může si třeba nahradit v akronymu slovo komunistická slovem komunikační. Různé projevy tohoto jazyka jsem si zapisoval při dlouhých projevech, jejichž obsah jsem nedokázal sledovat, nebo z oběžníků a z úředních spisů, jejichž obsah jsem většinou nepochopil, méně ze zpráv našich sdělovacích prostředků. Podotýkám hned ze začátku, že moje stanovisko je stanoviskem amatéra, přírodovědce či technika, který se zajímá především o obsahovou stránku zprávy a všimne si jazyka teprve tehdy, když nemůže obsahu hned porozumět. Pokusím-li se jako nefilolog o některé generalizace, očekávám samozřejmě kritiku. Na druhé straně doufám, že některá moje pozorování mohou být k určitému užitku a snad i podnětem pro odbornější analýzu.

[92]Charakteristické rysy ÚKČ, na které zde chci upozornit, jsou vesměs rázu slohového, hlavně z oblasti sémantické, méně syntaktické, ačkoli bych se nakonec chtěl pokusit i o určité zhodnocení z hlediska pragmatického. Dají se stručně formulovat následujícími čtyřmi pravidly:

1. Krátké výrazy se nahrazují delšími, holé rozvitými.

2. Prosté a srozumitelné výrazy se nahrazují méně srozumitelnými, zejména cizími slovy a zkratkami.

3. Konkrétní a přesné pojmy se nahrazují obecnými, obsahově chudými.

4. Významová slovesa v aktivním rodě se nahrazují pasivními a neosobními vazbami nebo podstatnými jmény slovesnými.

Přesná klasifikace není vždy možná, protože mnohé obraty splňují současně více těchto pravidel. Mnohé obraty mají také významné citové zabarvení a přecházejí tak do oblasti pragmatiky. Pokusím se uvést několik příkladů zvláště typických.

1. Zcela jednoduchý příklad máme denně na očích v nápise „kolky“ nevedeme na všech prodejnách novin. Uvozovky představují pokárání nevzdělaného zákazníka, který neví, že se správně říká kolková známka namísto kolek. Další vývoj by mohl jít k názvu úřední kolková známka, státní úřední kolková známka atd., informační hodnota zůstává zcela nezměněna. Uživatel ÚKČ je zde v situaci žáka, který má napsat slohový úkol na určitý počet stran: každé sebemenší prodloužení má pak svou cenu. Spolehlivý prostředek je také užívání přívlastků při každé možné příležitosti. Ty opět nemají většinou žádnou informační hodnotu, ale často jsou současně expresivní a vnášejí do věty určitý patos. Ve filmu Jak svět přichází o básníky[1] vylepšuje hlavní hrdina úřední dopis suverénním připojováním přívlastků ke všem substantivům: nedílná součást, široké masy, příkrý rozpor, bohaté zkušenosti, nemalé rezervy, široká iniciativa, komplexní připravenost, dynamický rozvoj, složité podmínky. Funkce těchto přívlastků není ovšem stejná a není ani jediná. Snad prvé dva nemají vůbec určovací charakter, některé další je možno označit jako epiteton constans, poslední dva jsou značně expresivní. K prodloužení textu ovšem slouží všechny. Populární fráze „setrvali v delším srdečném rozhovoru“ je ovšem emocionální, ale přívlastky se již rovněž dají považovat za epiteton constans. Téměř dokonalý přívlastek je slovo existující. V běžných textech, [93]které nepatří zrovna do filozofie, se dá připojit téměř ke každému substantivu: existující problémy, existující rezervy, existující relace. Zde je prodloužení textu téměř jedinou intencí: co se dá říci o problémech, které neexistují?

Jiným spolehlivým prostředkem k prodloužení textu jsou vztažné věty bez skutečného obsahu. Byly například charakteristické pro projevy akademika Kožešníka:[2] „Výsledky, kterých bylo dosaženo, vytvářejí předpoklady pro cíle, které chceme dosáhnout, a pro jednání, která budou uskutečňována, …“ Opět je informační hodnota prakticky nulová: jak by mohl mluvit o nějakých cílech, kterých dosáhnout nechce — tento atribut je v slově cíl inherentně obsažen. Sem patří i populární fráze: „Hovořili o problémech zajímajících obě strany.“ Méně častý prostředek k prodloužení textu je rozvíjení věty příslovci: „Vědec, který hluboce zvládl příslušný obor, aktivně se zúčastní výstavby, plně si uvědomuje … plně si osvojil…“.[3] V téže příručce (d. cit. v pozn. 3) je možno nalézt i další rozvité a složité výrazy, které obecně měly velký význam ve filozofických a politických textech: „Světonázorová a teoreticko-metodologická průprava vytváří předpoklady pro prakticko-politickou činnost.“ Na jiném místě se prodloužení textu dosahuje opakováním slov marxismus-leninismus a marxisticko-leninský, na jedné straně jedenáctkrát v šestnácti řádcích,[3] tj. asi 20 % textu. Při přednáškách z této nauky používal kdysi lektor[4] výraz „dělnická třída a široké vrstvy pracujícího lidu“ mnohokrát za hodinu, jako posluchač jsem si jej zkracoval speciálním samoznakem. Výraz je ovšem silně expresivní, ale i samotné prodloužení textu je významné. Tyto a další podobné slohové prostředky patří již současně pod bod 2, činí text vznešenějším a méně srozumitelným, viz například výrazy ve výhodných cenových relacích namísto levně, finanční prostředky namísto peníze, přijal usnesení namísto usnesl se, vědecko-výzkumný snad namísto vědecký. Poslední výraz vznikl nepochybně překladem z ruštiny (naučno-issledovatelskij), kde plní podobnou funkci, ale je ještě delší. Krásný dlouhý výraz dodavatelsko-odběratelské vztahy je velmi frekventovaný, nejčastěji by se dal nahradit slovem nepořádek nebo i slovem vulgárnějším.

[94]2. Používání zkratek a cizích slov (zejména v neobvyklých významech) má působit dojmem vysoké odbornosti na čtenáře, který tyto výrazy nezná. Intence je čistá zejména u zkratek, které jinak působí proti bodu 1, totiž zkracují text. Vhodným obratem je možno použít zkratky a přitom text nezkrátit, například budova ČSD namísto nádraží nebo prostředek MHD namísto tramvaj. Oba výrazy bylo možno vidět současně na orientační tabuli při stavbě metra u smíchovského nádraží, upozorňovaly návštěvníky na vysokou kulturu hlavního města. Jinak o zkratkách a jejich zneužívání byly již napsány i různé satiry, velmi zdařilá je například píseň Ivana Mládka.[5]

U cizích slov se současně může dosáhnout i prodloužení textu podle pravidla 1, přitom mívají tyto výrazy i emocionální náboj. Každý chápe, že rekonstrukce kolejové trasy může trvat měsíce, zatímco oprava kolejí by byla hotová za několik dní. Sněhová kalamita je jistě víc než jenom padání sněhu, velkokapacitní kravín je víc než jenom velký. Názvy povolání zootechnik (krmič), konzulent (šlechtitel dobytka), doručovatel (listonoš), požárník (hasič) mají za úkol dodat těmto profesím vyšší společenskou prestiž, v posledních dvou případech se přitom vystačí se slovy českého původu, zato obecnějšího významu (pravidlo 3). Podobné tendence jsou ovšem daleko starší než ÚKČ, viz například diskusi v Jirotkově Saturninu o rozdílu mezi ševcem a majitelem výrobny obuvi.[6] Na přílišné užívání cizích slov existují také již předválečné satiry, například v jedné hře o Spejblovi a Hurvínkovi se uvádí recenze Spejblova klavírního recitálu, v níž není skoro ani jedno české slovo.[7] Zajímavé je, že naopak překlad do češtiny, který neobsahuje ani jedno slovo cizího původu, působí rovněž toporně a nepřirozeně. V ÚKČ doznala některá cizí slova značný významový posun, někdy byla obrácena téměř v pravý opak. Slovo rezerva bylo užíváno zejména o rezervách nevyužitých: atlet měl ještě rezervu značí, že měl ještě zbytky sil, ale nevyužil jich. Bylo později přeneseno na chybu a nedostatek vůbec, dokonce i na materiální nedostatek, takže výraz, že máme rezervy, znamená v ÚKČ často, že žádné rezervy [95]nemáme. Současně jde i o výraz velmi obecný, takže patří i k následujícímu pravidlu 3.

3. Používání obecných výrazů, obsahově chudých, je snad nejvýraznějším rysem ÚKČ a bylo v některých příkladech přivedeno téměř k dokonalosti. Jednoduchý, ale poučný je výraz v současné době, který byl již separátně kritizován.[8] Nahrazuje konkrétní a určitější výrazy dnes, letos, právě teď, v tomto století, ve čtvrtohorách (které se ovšem značně významově liší) a neobejde se bez něho žádný veřejný projev a žádný novinový článek. Zvláště vhodný je v historických pojednáních, třeba o Karlu Čtvrtém, pak nemusíme ani vědět, vztahuje-li se ke století čtrnáctému nebo k našemu. Úřední výrazy spoje a spojová služba namísto dřívějšího pošta (běžného i v řadě jiných jazyků) mají snad tu výhodu, že zahrnují telefon a televizi, ale ovšem řada spojů jako autobusové, nervové, svařované nebo tištěné ani krátké spojení nemají s poštovním úřadem nic společného. Způsobuje se tak požadovaná víceznačnost. Slovo představitel bylo snad nejprve použito pro různé africké uchvatitele moci, protože se necítilo jako dost zdvořilé označit je přímo jako diktátor. Brzy se však rozšířilo na všechny přední osobnosti i v nepochybných a uznávaných funkcích: prezident, ministerský předseda, ajatoláh, první tajemník, dalajláma. Slovo souprava značí v ÚKČ zejména dva značně odlišné pojmy: vlak a dámské prádlo, i když jeho význam je nesrovnatelně širší. Uživatel ÚKČ by se nikdy nesnížil k vulgárnímu vyjádření, že vlak stojí před nádražím, když se může souprava nacházet před budovou ČSD. Některé obecné vlastnosti doznaly značný významový posun od vlastnosti k jednotlivým objektům. Slovo návštěvnost má smysl, jde-li o souhrn návštěv za určité období, v různých objektech apod., v ÚKČ se užívá i místo slova návštěva, tedy v jeden okamžik, na jednom místě: dnes je tady dobrá návštěvnost značí hodně lidí. Ještě dokonalejší pojem je občanská vybavenost, který měl původně jistý smysl i při své afektovanosti, například pro vystižení situace na sídlišti. Dnes se užívá i pro jednotlivé objekty, které vybavenost vytvářejí: Píše-li se „byla vybudována vybavenost“, čti „postavili jsme trafiku“. Zatím jsem se však nesetkal s větou: „Skoč mi do vybavenosti pro cigarety.“

[96]Vrcholem výrazových prostředků z této oblasti jsou slova kapacita, realizace a opatření. Pojem kapacita, definovaný dosti přesně ve fyzice, byl později rozšířen v technologii na schopnost produkovat určité množství výrobků, v ÚKČ byl však rozšířen i na samotná jednotlivá zařízení, která tyto výrobky nebo i jiné výsledky produkují. Věta, že byly vybudovány kapacity, může ve skutečnosti značit, že byl postaven chlívek, otevřena prodejna, zřízeno nové oddělení úřadu, rozšířena továrna nebo zavedena autobusová linka. V jedné televizní diskusi na ekonomické téma reagovali účastníci na různé dotazy stejným prohlášením „chybějí nám kapacity“, které ovšem znamenalo pokaždé něco jiného. Stačilo by napsat tuto větu na tabuli, aby každý na ni mohl ukázat, a diskuse by se podstatně zkrátila. Slovo realizace znamená podle mého názoru převedení do reality něčeho, co dosud realitou nebylo, dá se tedy realizovat plán, úmysl, úkol, návrh, idea. V ÚKČ byl význam značně rozšířen a dá se realizovat téměř všechno. Co značí realizovat linii, může snad být na prvý pohled trochu nejasné, ale odpovídá to ještě původnímu významu. U výrazů realizovat chůzi, realizovat provozovnu dá se ještě uhádnout, oč jde, horší je pochopit, co znamená realizovat úvěr (půjčit, vypůjčit si, vyrovnat?) nebo realizovat informaci (poskytnout, přijmout, využít?). Vrcholem výrazových prostředků této oblasti je spojení realizovat kapacity, kombinace dvou tak obecných výrazů může označit téměř všechny druhy lidské činnosti. Málokdo asi pochopí, co znamenalo realizovat majetek osob uprchlých do zahraničí (ukrást — pochopil jsem to teprve z celého výkladu odpovědné pracovnice pro televizní reportáž), nebo realizace výnosu kupní ceny (nevím sám, co znamená, nabízí nám to státní spořitelna, takže to bude asi nějaká výhodná finanční transakce). Slovo opatření je rovněž nesmírně obecné a vydatně se zneužívá, zejména ve spojení přijmout opatření, poměrně řidčeji se slyší o realizaci opatření. Může jít opět o jakoukoli lidskou činnost, i když v praxi to nejčastěji znamená napsat nějaké teze či postuláty na kus papíru, který se postoupí jiné instituci, aby jej přepsala na další papír. Tak probíhal proslulý soubor opatření. Na tomto místě nechci kritizovat tuto politickou akci, jenom upozornit na obecnost výrazu, který může zahrnout téměř všechno. Při soustavném užívání velmi obecných výrazů cítí se nakonec potřeba přece jenom je specifikovat (v ÚKČ upřesnit podle ruského utočniť). Z toho plyne veliká obliba slova konkrétní. Charakteristická jsou spojení jako „příští týden, konkrétně v úterý“ nebo „v severních Čechách, konkrétně v Děčíně“, která zna[97]menají nakonec jenom prodloužení textu. V jiném případě „některé nepříznivé jevy, konkrétně některé nevhodné postupy“ přes užití slova konkrétní nic konkrétního není.

4. Bohatství sloves různých vidů a s různými předponami bývá považováno za jeden z charakteristických rysů češtiny, jejich omezování proto charakter jazyka značně mění. Jistá záliba v neosobních vazbách je ovšem starší než ÚKČ a nedá se obecně zamítat. Například užívání pasiva se považuje dávno za povinné v přírodních vědách, vždycky jen „pokusným zvířatům byl podáván preparát“ a nikdy „podávali jsme“ nebo dokonce „podával jsem“. Snad již tehdy šlo o určitý alibismus, v nedávné době byla také tato forma kritizována (v angličtině). ÚKČ jde dále a snaží se odstranit co nejvíce významových sloves v určitých tvarech a nahradit je podstatnými jmény slovesnými a slovesy charakteru spony: existovat, nastávat, konat se, probíhat, docházet k něčemu. Sledujme postupný vývoj fráze „tajemník zapomněl“, „zapomnělo se“, „bylo opomenuto“, „došlo k opomenutí“ — odpovědnost se postupně vytrácí a jev nabývá charakteru přírodní katastrofy. V ÚKČ proto probíhá stravování, koná se udělování vyznamenání, dochází k přehodnocování, nastává spolupůsobení, existuje soustřeďování. Hromadění podstatných jmen slovesných je výrazné ve spojení „zabezpečování opatření k plnění usnesení“. Zkoušel jsem si jako hříčku tato slova různě permutovat, význam se ani tak moc nemění: usnesení k zabezpečování plnění opatření, plnění opatření k zabezpečování usnesení atd. U všech těchto frází má význam i prodloužení textu (pravidlo 1), často i jejich velmi obecný význam (pravidlo 3).

Všechny uvedené charakteristiky ÚKČ se dají z hlediska pragmatického vyložit jako různé prostředky směřující k jedinému cíli. Úmyslem uživatele ÚKČ není poskytnout jasnou informaci, nýbrž naopak co možná zatemnit skutečný stav věcí, říci co nejméně v největším počtu slov. Za výrazy, že byly vytvořeny příznivé předpoklady k realizaci, přijat soubor účinných opatření, realizovány nové kapacity či mobilizovány síly pro vyjasnění perspektiv, se většinou skrývá holý fakt, že se neudělalo vůbec nic, nebo pokud se něco udělalo, bylo by lépe o tom pomlčet. Naopak výrazy, že se objevily určité nedostatky, došlo k podcenění společenské závažnosti, existují jisté negativní jevy, mohou skrývat závažná provinění. V tomto bodě se můj názor, v podstatě přírodovědecký, shoduje pozoruhodně s hodnocením spisovatele [98]Ivana Klímy:[9] „… v tom jejich jazyce, co všechno zamlží a nedá se jím vlastně nic sdělit.“

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že tendence vyjadřovat se způsobem podobným ÚKČ u nás nikterak neskončily, alespoň polovina citovaných příkladů je z posledního roku. Bylo by také nespravedlivé tvrdit, že vznikly teprve v komunistické éře. Citát z díla Karla Čapka může být starý asi šedesát let: „Vemte si řeč úřední, tuto směšnou a děsivou nestvůru co do slovníku a syntaxe.“[10] Úřední řeč tu tedy již byla, ale za uplynulé éry byla dovedena k dokonalosti. Nejde také jen o češtinu, zajímavé je například srovnání němčiny, jak se vyvíjela v obou rozdělených státech: někdy si již dva Němci nerozumějí. Úkolem filologů je jistě tyto jevy zkoumat a posuzovat, popřípadě před nimi varovat, úkol vymýtit je z jazyka ovšem přesahuje oblast filologie a budeme se s ním utkávat při každé činnosti. Radíval jsem aspirantům, kteří přistupovali k sepisování kandidátské práce (jedno z mála děl, která přírodovědec píše česky), aby si napřed vzali Babičku a chvíli si v ní četli. Věta: „Babička měla syna a dvě dcery“ je ve své jednoduchosti téměř geniální a může být vzorem pro zahájení jakéhokoli odborného díla. V ÚKČ by mohla znít třeba: „K realizaci reprodukce došlo prostřednictvím většího počtu descendentů.“

Zcela nakonec dvě poznámky autorovy, charakteru spíše omluvného. Neměl jsem v úmyslu psát politickou satiru, pokud tak některé části dopadly, není to vina moje. (Difficile est satiram non scribere.) Ačkoli je známo, že se struktura přirozeného či umělého jazyka dá v zásadě vyložit v tomto jazyku samotném, pokusil jsem se popsat strukturu ÚKČ v normální češtině. Pokud i do mého slohu pronikly některé rysy ÚKČ, je to jen dokladem toho, že dotčeni jsme všichni a náprava bude obtížná.

[1] L. Pecháček a D. Klein, Jak svět přichází o básníky, scénář filmu, Praha 1981.

[2] J. Kožešník, neidentifikovaný normalizační projev, ČSAV, Praha 1972.

[3] F. Herfurt a kol., Metodická příručka pro vědecké aspiranty ke kandidátské zkoušce z marxismu-leninismu, ČSAV, Praha 1980.

[3] F. Herfurt a kol., Metodická příručka pro vědecké aspiranty ke kandidátské zkoušce z marxismu-leninismu, ČSAV, Praha 1980.

[4] I. Hrůza, Přednášky z marxismu-leninismu, VŠCHT, Praha 1949.

[5] I. Mládek, Zkratky (gramofonová deska), Panton, Praha. Příklad: „Tahle IA VHJ dělá kromě DKW, BMW a NSU KDF i MG. Za 2 LP KTO DKW mám na GO, …“

[6] Z. Jirotka, Saturnin, 8. vyd., Čs. spisovatel, Praha 1969, s. 24.

[7] J. Skupa a F. Wenig, Kolotoč o třech poschodích, 1939, podle knihy J. Skupy a kol. Spejbl a kurtizána, Malý žižolo a jiné dŘEVUální písničky a texty, Supraphon, Praha 1988, s. 76. „Perhoreskujeme dokumentárně s briskní vehemencí prekérní incident na koncertním podiu jako exemplární a ekletantní debacle.“

[8] J. Gut, Jazykový koutek až příliš současný, Jonáš, zpravodaj čs. fonoklubu č. 5, s. 17, 1982/1983. Dr. J. Gutovi děkuji i za další cenné příklady a diskusi k celé problematice.

[9] I. Klíma, Má veselá jitra, Rozmluvy, Praha 1990, s. 150. Další hodnocení téhož autora (s. 38) se týká spíše stránky estetické než obsahové: „Jazyk znesvářili tak, že už se ani nepodobá jazyku, jímž mluvili naši předci.“ Touto druhou stránkou jsem se nechtěl zabývat a ani nemohl pro nedostatek kvalifikace.

[10] K. Čapek, V zajetí slov, Svoboda, Praha 1969, s. 204.

Naše řeč, volume 75 (1992), issue 2, pp. 91-98

Previous Miloslava Knappová: Jazykové aspekty kodifikace rodných jmen ve světle mezinárodní legislativy

Next Edvard Lotko: Významná polská práce o řečnickém umění