Jazykové aspekty kodifikace rodných jmen ve světle mezinárodní legislativy
Miloslava Knappová
[Articles]
-
0. Ve většině evropských států jsou dnes oficiální antroponymické[1] procesy regulovány. Týká se to především volby a zápisu rodného (křestního) jména, neboť příjmení se nevolí, ale dědí po rodičích či v případě žen obvykle přejímá od manžela. Oficiální zápis rodného jména a příjmení se ve všech státech stává prostředkem právní legalizace občana (a součástí jeho identifikace). Zákonná ustanovení a předpisy (zkráceně regulativy) usměrňující v jednotlivých evropských státech zápis osobních jmen do oficiálních dokladů zpravidla navazují na různá dřívější ustanovení, ať již světská, či církevní. Ukázalo se, že ze vzájemného porovnání těchto regulativů bylo možno vyvodit závěry jak pro modifikaci kodifikační činnosti v uvedené oblasti v češtině, tak i pro pokus o úpravu zákonných směrnic platných v České republice.
K obecnějšímu zamyšlení nad funkcí a výkladem takových regulativů nám posloužily zákonné směrnice platné v několika evropských státech, v nichž se mluví jazyky slovanskými, germánskými, románskými a ugrofinskými.[2] Konkretizováno na jednotlivé státy, byly analyzovány regulativy ze slovanských jazyků západních (Polsko, Československo), východních (Rusko) a jižních (Vojvodina). Z germánských jazyků byla pozornost věnována předpisům platným ve státech mluvících německy (SRN i bývalá NDR, Rakousko, Švýcarsko). Jako před[86]stavitel románských jazyků byla zvolena Francie, za ugrofinské jazyky Finsko. (Výběr států byl do jisté míry dán možností získat jejich předpisy v Československu, což nebylo jednoduché.)
Obecně je možno říci, že předpisy regulující volbu rodných jmen se týkají tří aspektů, zčásti s kodifikačním dosahem, a to (1) počtu jmen, (2) zřetelů jazykových, (3) hledisek mimojazykových, společenských. Podívejme se na ně podrobněji:
1. Regulace počtu volitelných jmen
Většina analyzovaných regulativů stanovuje počet volitelných jmen taxativně: v Československu a v Rusku lze zapsat jen jedno jméno, v Polsku dvě jména; maximálně tři jména lze zvolit v SRN a ve Finsku a čtyři ve Francii. V NDR bylo možno zapsat více jmen, přičemž jedno z nich se považovalo za hlavní (der Rufname); v Jugoslávii se mluví pouze o více jménech. — Stanovení počtu jmen se tedy povětšině považuje za administrativně závažný jev, který je třeba usměrňovat.
2. Jazyková regulace volitelných jmen
2.1 Rod jména — Většina analyzovaných regulativů požaduje, aby ze jména bylo patrné i pohlaví jeho nositele; konkrétně se to týká Československa, Polska a Finska; v západoslovanských jazycích jsou ovšem jména povětšině rodově rozlišena již svým zakončením vyplývajícím z daného jazykového systému. Protože v němčině se vyskytují i jména oboupohlavní (Chris), předpisy stanoví, že se za takové oboupohlavní jméno připojuje jméno rodově typické (Chris-Uwe). Předpisy ruské, francouzské a slovinské se rodem jmen výslovně nezabývají (v slovnících rodných jmen těchto jazyků existuje ovšem formálně poměrně jasné rodové rozlišení jmen).
2.2 Charakter jména — Některé regulativy vymezují, co lze považovat za jméno, např. v SRN označení, která nejsou svou podstatou jménem, nesmějí být pro tuto funkci vybrána („Bezeichnungen, die ihrem Wesen nach keine Vornamen sind, dürfen nicht gewählt werden“). Ve většině regulativů se určují typy lexémů (slov), které nelze ve funkci jmen užívat. Jsou to různorodá apelativa jako označení věcí, dnů, tituly, příjmení, místní jména, některá biblická jména (SRN: Jesus, Kain ap.). Nejpodrobnější předpisy má Francie: kromě výše uvedených lexémů k nim přibývají i pseudonymy, jména literární, onomatopoická, vymyšlená a taková, která připomínají politické události. V ruštině se pouze doporučuje vysvětlovat rodičům nevhodnost jména vymyšleného či apelativního a navrhovat jim jména kalendářní. Souhrnně lze říci, že regulativy požadují zápis takového jména, o je[87]hož podstatě nejsou pochybnosti; je to aspekt onymicky (tj. z hlediska vlastních jmen) i společensky závažný.
2.3 Oficiální (kalendářní) podoba jména je takový tvar, který lze užívat k oficiálnímu pojmenování občana. Konkrétní pozornost této problematice věnují především jazyky západoslovanské a francouzština. Tak polské předpisy vylučují zápis zdrobnělých podob jmen, v češtině a slovenštině se nepřipouští volba jmen zdrobnělých, domáckých a zkomolených s tím, že rozhodnutí o tom, zda jde o kodifikovanou základní podobu či hypokoristikon, náleží jazykovědcům. V ruštině se hypokoristika a různé emocionálně zbarvené nelibozvučné a těžko vyslovitelné podoby jmen odmítají jen formou doporučení poukazujícího na jejich nevhodnost. Ve francouzštině se připouští zápis určitých hypokoristik (Line z Karoline) a stažených tvarů (Marianne z Marie-Anne) jen výjimečně. Ve státech, kde se mluví německy, se postoj k hypokoristikům a odvozeninám ze základních podob různí. Pouze ve Švýcarsku se vylučuje zápis nářečních obměn (Ruedi) spisovných podob jmen (Rudolf) a uvádí se, že zkráceniny aj. odvozeniny nelze pro zápis dítěte zvolit. V dalších státech se o hypokoristikách v předpisech vůbec nemluví, takže z toho vyplývá, že je lze ve funkci oficiálních jmen užívat.
2.4 Pravopisná podoba jména zaujala téměř všechny zkoumané regulativy. Tak pro jména volená v německy mluvících státech platí jednotná pravidla jejich pravopisu, vyplývající ze slovníku Duden-Rechtschreibung; připouštějí se pravopisné dublety (Karl-Heinz i Karlheinz, Karola i Carola) a jména přejímaná z cizích jazyků se píší buď v podobě poněmčené, nebo původní. Ve francouzštině se jména zapisují podle francouzských pravopisných zásad s tím, že se připouštějí některé pravopisné dublety. V Jugoslávii se jméno zapisuje v jazyce a písmu jednoho z národa či národností státu, na území bývalého SSSR v souhlase s pravopisnými zásadami jazyka, ve kterém se zápis koná. V Československu se matriky vedou v jazyce českém a slovenském, a jména se tedy zapisují podle zásad českého či slovenského pravopisu; zákon ovšem o pravopisné podobě jmen výslovně nic neuvádí, z čehož vyplývá, že se zápis jmen v cizí (ovšem ověřené) pravopisné podobě nevylučuje.
2.5 Původ jména usměrňuje volbu jmen jen ojediněle, a to ve Francii. Francouzským dětem lze zapsat kromě francouzských jmen jen určitá jména cizí a mytologická a dále ta, která jsou z jazyka existujícího na území Francie (bretaňská ap.).
[88]3. Mimojazyková, společenská regulace volby jmen
V některých státech, v nichž jsou jazykové regulativy minimalizovány, jsou do předpisů zahrnuty mimojazykové aspekty volby jména. V Jugoslávii nelze zvolit jméno hanlivé ani takové, které je v rozporu s morálkou, chápáním a zvyky společnosti, v Polsku jméno směšné a neslušné, ve Finsku nevhodné. Co se ovšem považuje za jméno „v rozporu s morálkou“, nevhodné atd. se blíže nevysvětluje a posouzení náleží povětšině legislativě.
4. Z uvedené analýzy lze vyvodit tato zobecnění:
Ve všech vybraných evropských státech, typově zastupujících jazyky slovanské, germánské, románské a ugrofinské, jsou antroponymické pojmenovací procesy oficiálně regulovány. Jde o jev typický zvláště pro střední, západní a také severní Evropu, který vychází ze středoevropské kulturní a civilizační tradice; je minimalizován u jižních a východních Slovanů. Sledovaný aspekt, kterým je oficiální regulace volby rodného jména jako jediného voleného antroponyma, lze z hlediska funkce jména zhodnotit takto:
4.1 Ve většině států lze zvolit více než jedno rodné jméno, což z hlediska onomastického i společenského nepochybně umožňuje přesnější identifikaci pojmenovávaného jedince.
4.2 Z jazykových regulativů je nejrozšířenější požadavek, aby z formální podoby zvoleného jména bylo patrné pohlaví pojmenovávané osoby, tj. aby jméno bylo rodově příznakové. Vedle funkce identifikační tím zároveň plní funkci rodového rozlišení, která je zvláště důležitá v jazycích, v nichž podoba příjmení není rodově rozlišena. Regulována je i grafická podoba jména, která zpravidla vyplývá z dobových pravopisných pravidel jednotlivých jazyků. Ukazuje se však, že se nelze obejít bez kodifikovaných pravopisných dublet. Vývoj směřuje k tomu, že v jazycích píšících latinkou se budou nově přejímaná cizí jména užívat nejen v podobě graficky přizpůsobené pravopisným zvyklostem jednotlivých přejímajících jazyků, ale i v podobě obvyklé v předávajícím jazyce, tj. v původní pravopisné podobě; tím ovšem přestávají signalizovat národnost svého nositele. Původ jména se jeví — až na výjimky — nepodstatný, jména se stávají mezinárodními. I nadále zřejmě bude pro většinu evropských států důležitým aspektem jednoznačnost podstaty (charakteru) rodného jména jako takového; v jeho funkci se neužívají slova, která svou podstatou nemohou funkci jména bez problémů plnit. Jako méně podstatná se jeví otázka oficiální formy jména, které by mělo být emocionálně bezpříznakové [89]a společensky únosné. Na důležitosti ztrácí fakt, zda jde původem o domáckou podobu, tj. ustupuje se od funkčního lišení podob oficiálních a neoficiálních. Přehodnocování hypokoristických podob na základní, oficiální, je totiž ve většině evropských jazyků jeden ze základních způsobů, jimiž se obohacuje repertoár užívaných jmen.
4.3 Vývojové tendence vyplývající z regulativů tedy směřují k tomu, aby zvolené jméno bylo jazykově i společensky přijatelné, tj. aby dobře plnilo svou identifikační funkci, sloužilo občanské legalizaci a zároveň aby rodově určovalo své nositele. Zatím se tyto regulativy považují za onymicky (jazykově) i společensky potřebné, neboť slouží jak zájmům jedince, jehož chrání před jménem jazykově a společensky nežádoucím, tak i společnosti s její administrativní a správní funkcí. Bylo by nepochybně zajímavé srovnat evropskou legislativní praxi v této oblasti s praxí v zemích, v nichž podobné regulativy neexistují, aby bylo možno tvrzení o prospěšnosti takových regulativů objektivně posoudit. (Podle ústního tvrzení kolegů onomastiků z USA přináší ovšem absolutní volnost ve volbě jmen řadu jazykových, společenských i administrativních problémů.)
4.4 Oficiální evropská regulace volby jmen je relativně nadčasová a souvisí a) s tradičním, zvláště středoevropským pojetím státní administrativní doktríny, jen v malé míře závislé na politickém uspořádání státu, b) méně s nacionálním charakterem státu, c) s určitou jazykovou i národní tradicí a zvyklostmi, ve volbě jmen spíše konzervativními. — Tvorba a výklad těchto regulativů je v některých evropských státech (např. v Jugoslávii) záležitostí pouze legislativní. Protože jde o antroponyma (nikoli o chrématonyma (tj. názvy výrobků), podléhající schvalování v podobě Trade Mark), považujeme za správné, aby se na této záležitosti podíleli i jazykovědci, jimž hodnocení (kodifikace) jazykové stránky antroponym a jejich společenské funkce především přísluší.
4.5 Závěrem je možno uvést některé konkrétní výsledky, kterých u nás bylo na základě uvedené analýzy v oblasti regulace volby a zápisu jmen v poslední době dosaženo:
a) Byla uskutečněna (v pořadí již druhá) anketa zaměřená na jazykovědné přehodnocování některých domáckých podob jmen na podoby základní (výběr jmen byl dán zájmem veřejnosti). Výsledkem této ankety, jíž se zúčastnilo na 200 jazykovědců z akademických a vysokoškolských pracovišť České republiky, bylo „osamostatnění“ dosud domáckých podob Vlaďka, Bára, Dáša, Saša (obourodé), Vítek, Pře[90]mek, Vladek na podoby základní (zcela zamítavé bylo stanovisko k přehodnocení tvarů Olin, Olina a Máša). Dále byla doporučena možnost zápisu tzv. zdvojených jmen (Eva-Marie). (Obecně ovšem jazykovědci při řešení konkrétních případů zaujímají postoje spíše konzervativní.)
b) Prostřednictvím ministerstva vnitra ČR byly matriční úřady s uvedenými výsledky seznámeny. Zároveň jim bylo ozřejmeno, že naše zákony zápis cizojazyčných (ovšem ověřených) pravopisných podob jmen nevylučují.
c) V připravované novele zákona o jméně a příjmení (patrně) bude — s ohledem na předpisy platné v zahraničí — navržena možnost zápisu dvou jmen a také tzv. zdvojených jmen.
[1] Antroponymum = vlastní jméno jednotlivého člověka nebo skupiny lidí.
[2] Byly použity tyto prameny: Spravočnik ličnych imen narodov RSFSR, Moskva 1979. — V. A. Gračeva, O porjadke prisvojenija imeni, otčestva i familii, Moskva 1985. — Dziennik Ustaw PLR z dnia 6. 10. 1986, pozycja 180. — Zákon o rodině a předpisy souvisící (Zákon o matrikách, Zákon o užívání a změně jména a příjmení), Praha 1986. — Službeni list Socialističke Autonomne Pokrajine Vojvodine (Zakon o ličnom imenu), Novi Sad 1980. — W. Seibicke, Vornamen (Rechtliche Vorschriften), Wiesbaden 1977. — H. Naumann — G. Schlimpert — J. Schultheis, Das kleine Vornamenbuch (Rechtliche Hinweise), Leipzig 1978. — A. Vinnel, Le Livre des Prénoms (Les Prénoms et la loi), Paris 1972. — K. Vilkuna, Etunimet (Etunimilaki), Otava 1976.
Naše řeč, volume 75 (1992), issue 2, pp. 85-90
Previous Olga Müllerová: O úloze jazyka při obchodování
Next Otto Exner: Některé charakteristické rysy úředního jazyka komunistické éry
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1