Všichni jsme filozofy

Světla Čmejrková

[Short articles]

(pdf)

-

V poslední době se často upozorňuje na současnou inflaci slova filozofie. Skutečně, jestliže např. v příloze Večerní Praha pro volné dny vidí čtenář tučný nadpis Podnikání je filozofie, pak nemusel v životě přečíst jediné filozofické dílo, aby mu bylo jasné, že opravdová filozofie tu má sotva co činit. Na to čtenáři stačí obecné kulturní povědomí o filozofii jako myšlenkové oblasti, která zvláště spolu s vědou a uměním tvoří duchovní kulturu lidstva. Souvislost mezi podnikavostí a kořeny evropské filozofie nechceme popírat, ale o to zpravidla dnešním uživatelům slova filozofie nejde. A tak se lidé pozastavují nad tím, že se dnes mluví např. o filozofii toho či onoho organizačního opatření tam, kde by bylo na místě uvažovat o jeho smyslu, cíli, způsobu provedení apod. Odkud se však inflace slova filozofie bere?

Rozmach tohoto termínu je zřejmě jev celosvětový, i když nemá všude stejnou podobu. Např. v ruštině jsme mohli už po několik desetiletí pozorovat jeho explozi tam, kde by bývalo vhodnější užít spojení lyrická meditace apod. Na záložkách lyrických sbírek se to hemžilo tvrzeními, že knížka obsahuje „filozofické úvahy o lásce, přátelství, přírodě“, i když šlo daleko spíše o osobní citové vyznání autora.

Avšak dnešní rozmach termínu přichází mnohem spíše ze Západu. Nepochybně by se spojnice mezi smyslem, záměrem, cílem atp. všedních praktických akcí a módní filozofií mohla hledat v praktickém sklonu filozofie pragmatické, ale příliš tuto vazbu nepřeceňujme: přední představitelé pragmatismu byli opravdovými filozofy. Nelze totiž zaměňovat dvě věci: Filozofie reflektuje absolutně všechno ve světě a v životě člověka, ovšem právě jako filozofie. Ale dnes jsme svědky toho, že se slovo filozofie přímo vztahuje k jakékoli lidské činnosti, a v tom je obrovský rozdíl.

Spíše pátrejme po příčinách jazykového úkazu v úsilí o nadsazené vyjadřování. Popravdě řečeno, filozofii stíhá tentýž osud, kterým prošel pojem věda či umění. Jako jsme dnes všichni filozofy, jsme už dávno všichni umělci či vědci. V praktických životních situacích se tak běžně s trochou nadsázky častujeme. Věc ovšem bude možná právě v té nadsázce. Je-li pro nás vaření uměním a šití zase pro změnu vědou, cítíme v takovém výroku expresívní napětí, vytvářené obdivem či ironií. Obdobné konotace obdivu či ironie provázely označení filozof, případně filozofovat — v praktických životních situacích — i dříve (srov. ještě expresívnější mudrc, případně mudrovat). Jenže: mluvíme-li dnes o filozofii nahrávače ve volejbalu nebo filozofii chovu morčat, tváříme se, jako bychom tu slova filozofie užívali plným právem a činíme tak bez uzardění — srov. nedávný sloupek J. Hanzala Opatrně s filozofií (4. 1. 1991) nebo rozhlasový Jazykový koutek J. Hlavsové (24. 1. 1991).

Na určité intelektuální úrovni řeči mohla být u nás půda pro inflaci slova filozofie připravena i prázdným místem po výrazu diskreditovaném: radikální [53]změna společenské situace částečně vytlačila z oběhu nebo aspoň negativně zabarvila termíny ideologie, idea (ve smyslu proslulého vůdčího principu konání) a uvolněné místo obsadila filozofie. Šíří se ve významu životní názor, přesvědčení, orientace, program, myšlenkový základ, způsob provedení.

Bojovat proti filozofii? Asi by to příliš nepomohlo, jazyk si obvykle nedává poroučet a reguluje se sám. A tak jen mějme na paměti, že filozofie obsluhy v kavárně není totéž co filozofie jako myšlenkový výkon Platónův, Aristotelův, Kantův, Hegelův, Husserlův. Pravda, filozof R. Aron právě pro Husserlovu filozofii nadchl mladého adepta oboru Jeana-Paula Sartra, když mu v r. 1932 vyprávěl v pařížské kavárně u sklenky kokteilu: „Podívej se, kamaráde, když budeš fenomenolog, budeš mluvit o tomhle kokteilu — a bude to filozofie!“ Hle: filozofie tu sestoupila k všednímu kavárenskému stolku. Někdo by v takovém spojení filozofie s každodenností mohl hledat i znaménko oprávněnosti pro dnešní rozmach termínu. Jenže Husserlovo sepětí filozofie s „přirozeným světem“ bylo tak erudované, že Sartre při Aronových slovech zbledl vzrušením. Kéž bychom pokaždé, když uslyšíme slovo filozofie, a to i tam, kde vstupuje do naší každodennosti, pocítili alespoň záchvěv něčeho obdobného.

Naše řeč, volume 75 (1992), issue 1, pp. 52-53

Previous Mirek Čejka: Za Svetomirem Ivančevem (1920—1991)

Next Nora Obrtelová: Manažering? Management!