Jazykové sloupky

Radoslava Brabcová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dalším z mnoha dokladů téměř mravenčí péče o jazykovou kulturu, která vlastně nebyla přerušena od Havránkova vystoupení v 30. letech (připomeňme jazykové koutky v Československém rozhlase a jejich knižní zpracování ve čtyřech výběrech, Češtinu za školou, Malého průvodce po dnešní češtině, Knížku o češtině, Jazyčník aj.) je kniha Jazykové sloupky (Academia, Praha 1991. 256 s.). K vydání ji připravily O. Martincová, A. Polívková a D. Škvorová a obsahuje převážně výběr z drobností otiskovaných od r. 1962 v tomto časopise. Těchto bezmála 200 glos a úvah o aktuálních jazykových jevech je, jak redaktorky samy připomínají, konkrétní „odpovědí na otázku, co dělá jazykověda pro jazykovou praxi, pro poznání spisovného jazyka a ovlivňování jeho vývoje“.

Autoři jednotlivých zamyšlení velmi citlivě odpovídají jak na obavy, že dnes se může v jazyce všecko, tak i na puristické snahy nedovolovat jazyku žádný, nebo téměř žádný rozlet. Ale čtení to není příliš radostné (ne vinou autorů sloupků, ale toho, jaké problémy řeší). Z příkladů v knize shromážděných se skládá málo lichotivý obraz o současné úrovni uživatelů jazyka, hlavně jejich nezájmu o jakékoli poučení dřív, než vezmou pero do ruky nebo se postaví k mikrofonu. Vždyť řadě prohřešků lze předejít pouhým otevřením některé z příruček, kterých má už dnes občan k dispozici dostatek (jejich přehled uvádí i recenzovaná kniha).

Z lexikální oblasti tvoří velkou část výkladů objasňování slov cizího původu, což je zvlášť u slov nově pronikajících do našeho slovníku velmi důležité. Ale mnohdy tato pomoc přichází pozdě, jak ukazuje např. spojení fuzzy množina (J. Králík). Spolupráce lingvistů s odborníky jiných oborů je účinná pouze na počátku přejímání cizího slova, přijde-li pozdě, nelze už vžité podoby měnit — i když by se řešení našlo — a jazyk se s nimi musí takzvaně „smířit“. Pomoc přinášejí články, které poukazují na některou ze stránek, kterou si u přejatého slova přesně neuvědomíme, a můžeme se tak dopustit chyby (V. Vlková, citace, citát, citovat). Z domácích slov upoutají pozornost čtenáře rozsáhlejší výklady, které neodpovídají pouze na otázku, zda užít nebo neužít a kdy, ale podávají ucelený výklad o cestách zkoumaného slova jazykem. Mezi ně patří poučení o vzniku a historii slova podmínka (M. Sedláček prostřednictvím tohoto slova ukázal, jak klikatými cestami se v minulosti ubírala činnost v oblasti, kterou dnes nazýváme jazykovou kulturou) nebo o významech a užití slova stávající (V. Vlková).

Necitlivý (nebo naopak příliš liberalistický) vztah ke spisovnému jazyku [43]představují vazby typu brzdit něčemu (A. Jirsová), pracovat nad čím (M. Sedláček), předpokládat se splněním plánu o měsíc dřív (V. Mejstřík), zvyšovat pozornost vzhledu obalů (F. Daneš), dát souhlas s něčím (J. Machač). Ve výkladu o vazbě ustoupit z něčeho dává A. Jirsová odpověď: Uživatel jazyka jako by zapomněl, že „vazba je součástí slovesného významu, různými vazbami se od sebe liší různé významové odstíny téhož slovesa“ (s. 226), což se odráží i ve spojeních se jménem, např. úsilí proti něčemu (L. Kroupová) nebo výchova o něčem (H. Prouzová).

Výběr vhodných vazeb už bychom mohli přiřadit k otázkám stylistickým, z nichž především upoutají zasvěcené Danešovy výklady o nevhodnosti spojení dnešní očekávané události (přídavné jméno dnešní lze užít jen o události, která již nastala) a o využití elipsy. Mnohé příklady „užití“ jazykových prostředků by spíše patřily do fejetonu o komice v jazyku (kdyby bohužel nebyly míněny vážně), např. označení kanceláře provozních techniků OPBH jako provoz provozu domů nebo označení dílny instalatérů jako bloková údržba instalatérů. Stylistickou funkci zdůrazňují i mnohé glosy věnované spojkám, o nichž J. Kraus napsal ve výkladu o spojkách a, ale, aby, že „jsou něco jako autorské komentáře k sdělovaným větným obsahům“ (s. 16). Najdeme zde poučení o výrazech během — v průběhu (L. Kroupová), díky (A. Polívková), ovšem (M. Sedláček této spojce ve funkci odporovací přisuzuje schopnost zdůraznit zřejmost, obvyklost, evidentnost obsahu následující věty).

Ze skladebných otázek mne upoutal Hlavsův výklad o otázkách v češtině. Domnívám se, že je vždy nejtěžší formulovat teoretický základ jevu, který každý uživatel v praxi ovládá. Takovou je i skutečnost, že čeština má typ otázek, které plní úlohu otázek doplňovacích i zjišťovacích současně: Půjdete někdy hrát tenis? (Kdy půjdete hrát tenis? Půjdete hrát tenis?)

Snad nejvíc se individualita — a také rozpaky — uživatelů projevují v pokusech o tvoření nových pojmenování, ovšem často, jak to výstižně formulovala A. Jirsová, běží o „nežádoucí jazykovou tvořivost“. Hodně výkladů je věnováno přídavným jménům, např. dřevní/dřevný (J. Kraus), sluneční/slunečný (A. Polívková), nutriční/nutritivní (O. Martincová), přírodový (H. Prouzová), samoplátcovský/samoplátecký (M. Sedláček) aj. Ovšem ne vše, co působí na uživatele jazyka neobvykle, je chybné. Proto je dobře se poučit, že slovo úsušek je slovo staré, znamenající původně „cokoli usušeného“ (M. Sedláček), že sloveso vyzásobit (prodejnu zbožím — H. Prouzová) se zcela ústrojně zařazuje mezi slovesa typu využívat lék, vypotřebovat zásoby, a nepatří tudíž do slangového vyjadřování jako sloveso navýšit (M. Knappová), že dvojice sloves utajit (udržet v tajnosti) a utajnit (učinit tajným — O. Martincová) je v jazyce potřebná, zatímco ve dvojici ochutit a ochutnit (F. Daneš) se druhý člen jeví jako nadbytečný, i když je tvořen zcela ústrojně (od přídavného jména chutný jako utajnit od tajný).

[44]Můj smutek způsobily příklady nevhodného užití slov správně utvořených. Snad z přílišného chvatu, v němž sdělujeme poznatky, z pohodlnosti nebo ze snahy po úspornosti vyjádření se objevují spojení mléčná tabule (Z. Hlavsa) jako označení tabule, na níž jsou zveřejňovány výsledky závodu ve výrobě mléka (!), klíčový režim (O. Martincová) je soubor předpisů o užívání klíčů apod. Nepodaří-li se mluvčímu užít správně slova v jazyce existujícího, uspěje ještě méně při tvoření nových slov a odborníci pečující o spisovný jazyk pak s těmito slovy svádějí často nerovný boj. Vždyť odborník je jeden a uživatelů výrazů jako odbytovat (O. Martincová), stanicovat (!) (A. Polívková), staničení (I. Svobodová) nebo zasmlouvat (V. Vlková) je mnohem víc. Nechci omezovat profesionální vyjadřování, chci jen naznačit, že tyto prostředky mají své hranice.

Minimální podíl tvaroslovných poznámek může svědčit o tom, že poučení o tvarosloví tvoří nejpevnější součást znalostí, které si přinášíme ze školy, nebo si naopak neuvědomujeme, že i tam mohou být problémy. Zařazené příspěvky většinou doplňují dosavadní kodifikaci, která v době, kdy byl příspěvek psán, ještě neexistovala. Od té doby si jazyk problém často už vyřešil (např. slovo boutique O. Martincová ještě dokládala v podobě nesklonné nebo v podobách všech tří rodů), nebo slovo samo vychází z užívání (sprej — A. Polívková). Zvlášť v tomto oddíle (ale i u některých z předcházejících výkladů) se ukázalo, že u příspěvků mohla být uvedena doba vzniku. Je totiž zavádějící, když mnohé sloupky jsou uváděny formulací „v poslední době“, která při čtení knižní verze (materiálů shromažďovaných téměř 25 let) o době vzniku nic nevypovídá.

Kniha Jazykové sloupky naznačuje řešením konkrétních případů i jisté obecnější tendence v péči o spisovný jazyk, může pomoci při řešení obdobných sporných jevů. Zůstane asi jen přáním, aby jich bylo v budoucnosti co nejméně.

Naše řeč, volume 75 (1992), issue 1, pp. 42-44

Previous Eva Havlová: České slovo ocas a jeho sémantický vývoj

Next Věra Vlková: Slovník lingvistické terminologie pro vysokoškoláky