Sympatizanti a azylanti?

Olga Martincová

[Short articles]

(pdf)

-

V běžném denním tisku i v rozhlasovém vysílání se v poslední době občas objevují názvy osob sympatizant a azylant.[1] Výrazem sympatizant se označuje osoba, která s něčím/někým sympatizuje, azylantem se rozumí osoba, která se uchází, žádá o azyl, popř. která ho obdržela. Přestože oba výrazy mají po stránce formální sklad podobný slovům, která se v češtině seskupují do slovotvorného typu činitelských jmen s příponou -ant (reprezentant, projektant, demonstrant, manifestant aj.), a proto mohly nápodobou tohoto tvoření vzniknout v češtině samé, je vzhledem k současným jazykovým kontaktům pravděpodobnější, že [164]k nám pronikly z jiných jazyků jako celek.[2]

Ve slovní zásobě současné češtiny existuje pro označení osob podle toho, že mají kladný, příznivý poměr, cit náklonnosti k něčemu/někomu nebo že tento poměr, náklonnost projevují, vícero lexikálních prostředků. K ustáleným a běžným patří výrazy příznivec, stoupenec, přívrženec. Vedle toho se uplatňují slovní spojení sympatizující osoba (člověk, divák apod.), resp. substantivizované adjektivum sympatizující. Kromě nich se vyskytují také názvy sympatizátor a sympatizér, tvořené obdobně jako adjektivum sympatizující od základového slovesa sympatizovat. Ty však jsou vázány na publicistické projevy určitých období a podle funkční platnosti a dobového výskytu náležejí do dobově odlišných vrstev publicismů.[3] Také pro označení osoby podle pojmenovacího příznaku azyl jsou v češtině výrazové prostředky. Obvyklé (a také odborné) vyjádření má formu souslovnou — žadatel o azyl. Pro označení osoby, která azyl obdržela, byl v administrativně-právní sféře přijat výraz uprchlík. Nenacházíme-li tedy ve výskytu slov sympatizant a azylant bezprostřední potřebu po pojmenování, nabízí se otázka, které jiné motivy k jejich užití v oblasti publicistiky vedly a jakou zde mají oba názvy výrazovou platnost.

Na pozadí dosavadních synonymních prostředků se výrazy sympatizant a azylant jeví neobvyklé, nápadné, osobité. Výrazová nápadnost obou slov tkví rovněž v jejich poměru k činitelským jménům s příponou -ant. Jména tohoto typu — pokud mají zřetelnou slovotvornou stavbu — obsahují dějový slovotvorný základ, souvztažný v převážné většině s reálně existujícím slovesem a jemu odpovídajícím dějovým jménem (reprezentant — reprezentovat, reprezentace). Přitom jde zpravidla o nocionální názvy osob.[4] Výraz sympatizant sice slovotvorně souvisí se slovesem sympatizovat, ale již významový obsah tohoto základového slovesa skýtá možnost, aby se v určitých souvislostech projevilo (záporné) citové zabarvení. Příznakovost výrazu azylant má základ v napětí mezi typickou činitelskou platností formantu -ant a mezi významovou platností slovotvorné stavby slova. Protože slovotvorný základ azyl- poukazuje k nedějovému podstatnému jménu azyl ‚útočiště, útulek, pobyt poskytovaný státem cizímu státnímu příslušníku z politických aj. důvodů‘, je stavbou vyjádřen význam konatelský a činnostní význam se vyrozumívá jen nepřímo. Těmito vlastnostmi se obě slova přibližují k příznakovým (expresívním i jinak zabarveným) názvům osob s komponentem -ant, které tvoří v rámci těchto činitelských jmen celkem okrajovou skupinu. Bývají i bez slovotvorně opěrného výrazu a z hlediska původu jsou nejednou galicismy (amant) a germanismy (arestant). Pro tyto souvislosti se příznakovost výrazů sympatizant a azylant vnímá intenzívněji.

Očekávali bychom, že se nápadnosti, příznakovosti obou prostředků využije [165]v publicistických a zpravodajských projevech záměrně, např. pro zvýraznění postoje autora textu k tematice sdělení, pro vyvolávání silnější představy o události, osobách, prostředí. Takovéto uplatnění je zatím spíše jen v náznacích, a to ještě pouze u výrazu azylant. Srov. užití slova v kontextu jiných publicismů — „Přeběhlíci a azylanti přinesli také množství informací o dění za oponou.“ (tisk). Patrnější je snaha dát projevu nádech vyššího stylu, vyjádřit se pomocí „lepších“, módních slov. Srov. „… v horizontu voleb jsme schopni získat podstatně více sympatizantů. (tisk).

I když oba výrazy ukazují zajímavé procesy v rovině slovotvorné (sympatizant rozmnožuje stejnokořenové varianty sympatizátor a sympatizér o další podobu; azylant doplňuje „prázdné“ místo v slovotvorném hnízdě azyl, azylový o název osoby a po stránce funkčně-strukturní představuje jednoslovný prostředek k víceslovným), jsou problematické v rovině užití. Zde se ukazuje, že je třeba rozlišovat mezi prostředky významově a stylisticky potřebnými a vhodnými a mezi prostředky postradatelnými.

---

[1] Ve slovnících spisovné češtiny se tyto výrazy neuvádějí.

[2] Srov. uvedení výrazu sympathisant ‚přívrženec‘ pro francouzštinu ve Velkém francouzsko-českém slovníku (Praha 1974) a výrazu Asylant pro němčinu ve slovníku Fremdwörterbuch (Lipsko 1959).

[3] Výraz sympatizátor v této stylové platnosti uvádí Příruční slovník jazyka českého 5 (Praha 1948—1951); doklady o užití výrazu sympatizér jsou novější.

[4] Srov. Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 97—100.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 3, pp. 163-165

Previous Naďa Svozilová: Holocaust

Next František Hladiš: Xeroxovat — xerovat?