Jubilující Adolf Kamiš

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Loni v červnu se dožil 75 let docent Adolf Kamiš, dlouholetý učitel bohemistiky a slovakistiky na katedře českého a slovenského jazyka filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Od r. 1956, kdy přešel z Vyšší školy pedagogické v Ústí nad Labem do Prahy, měl jsem možnost poznávat ho odborně i lidsky. Už curriculum vitae mého nenápadného kolegy poskytlo mi názvem jeho rodiště námět k onomastickému zamyšlení: narodil se 10. června 1915 v Trpnouzích ve Vitorazsku, tedy ještě v době, kdy obec byla součástí Dolních Rakous a jmenovala se Tannenbruck. Po první světové válce bylo Vitorazsko připojeno k Československu, takže školy měl A. Kamiš už české. Po maturitě na českobudějovickém Jirsíkově gymnáziu r. 1935 si za[155]psal češtinu a němčinu na filozofické fakultě Karlovy univerzity; po čtyři semestry byl pak posluchačem profesorů Vážného, Ryšánka, Kořínka a Vilikovského na Komenského univerzitě v Bratislavě. Jako student byl v Praze dne 17. listopadu 1939 zatčen nacisty a přes rok internován v koncentračním táboře. Během války, kterou přečkal jako zaměstnanec nemocenské pojišťovny, nesměl působit ve školské službě; teprve v říjnu 1945 nastoupil jako prozatímní profesor na gymnázium v Českém Brodě a zároveň dokončil svá studia závěrečnými zkouškami v lednu 1946. S absolventským diplomem v kapse a s gründerskou horlivostí v srdci odešel pak dobrovolně do pohraničí, kde prožil deset roků pracovně zvlášť vypjatých a svou náplní navíc různorodých (profesor ústeckého gymnázia, vedoucí školského referátu KNV, ředitel nově založené průmyslové školy v Lovosicích, odborný asistent a od r. 1955 proděkan Vyšší školy pedagogické v Ústí nad Labem). Svému prvnímu vysokoškolskému působišti zachoval A. Kamiš věrnost i jako důchodce, když po řadu let dojížděl přednášet na Pedagogickou fakultu v Ústí.

Příležitost k vyhranění Kamišových odborných zájmů a k většímu soustředění na vědeckou a pedagogickou práci poskytla až pražská filozofická fakulta, kde se mohl opřít o radu a pomoc profesorů Šmilauera a Havránka, ale i některých dalších, jejichž žákem byl už za svých bratislavských studií (Vážného a Ryšánka). Jako pro vědecké začátky mnohých lingvistů byla i pro mladého Kamiše příznačná prvotní orientace na literárněvědnou tematiku (svou doktorskou disertaci z r. 1952 napsal o díle H. Heina). Brzy však svůj zájem zaměřil na lingvistiku (jeho kandidátská práce z r. 1961 už byla jazykovědná). Jako lingvista nebyl A. Kamiš nikdy úzce specializovaný, i když se přednostně zajímal o historické disciplíny. Vedle historické dialektologie, která je mu nejbližší (viz např. jeho objevnou studii o rozsahu protetického v v 16. století — 1959), to jsou dále historická lexikologie a lexikografie (viz např. jeho stať o slovní zásobě české publicistiky 18. stol. — 1974, a především jeho spoluúčast na zpracování Malého staročeského slovníku — 1978). Přitahovaly ho vždy i dějiny českého jazyka, zvláště období humanistické (viz jeho studii K některým latinismům syntaxe mluveného jazyka v době humanismu — 1972) a obrozenecké (zasloužil se o prohloubené poznání jazykové normy a úzu češtiny raného obrození). Jako znalec našeho národního obrození je uznáván doma i v zahraničí, jak dosvědčuje v Berlíně r. 1968 publikovaná Kamišova stať Tschechisch-deutsche Beziehungen in der politischen Terminologie zu Beginn des konstitutionellen Lebens a jeho ve Wiesbadenu vydaná studie Die Germanismen im Tschechischen und der tschechische Purismus im 19. Jahrhundert z r. 1983.

Slovenštině, své staré lásce ještě z doby bratislavských studií, projevuje A. Kamiš nepomíjející náklonnost. Ocenění zasluhuje zvlášť jeho rozhodující podíl na zpracování Slovensko-českého slovníku (r. 1986 už ve 3. vydání) a jeho úspěšné skriptum Spisovná slovenština určené posluchačům českých pedagogických fakult. Porovnávacím studiem česko-slovenských vztahů do[156]spěl k hlubšímu poznání vývoje slovní zásoby a frazeologie obou našich jazyků.

Kamišova dobrá znalost němčiny a německého prostředí rozhodla o tom, že byl v letech 1965—1968 vyslán jako lektor českého jazyka na univerzitu v Göttingen. Jeho působení v Německu bylo z obou stran velmi kladně hodnoceno. S některými svými tehdejšími žáky, kteří dnes zaujímají významné postavení na univerzitách jako slavisté, je v stálém pracovním styku. Po r. 1970 se však domovská univerzita zachovala k svému zasloužilému učiteli víc než macešsky: v období tzv. normalizace bylo započaté habilitační řízení pro získání docentury z politických důvodů zastaveno, a tak odcházel A. Kamiš r. 1980 do důchodu stále jako odborný asistent. Tuto křiklavou nespravedlnost napravila už opět Alma mater při rehabilitačním jmenování A. Kamiše docentem v červnu 1990.

Přejeme Adolfu Kamišovi, aby stále vypadal nejméně o deset roků mladší, než mu skutečně je, a aby se také pořád tak mladým opravdu cítil.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 3, s. 154-156

Předchozí Věra Vlková: Životní jubileum Marie Těšitelové

Následující František Uher: Jubileum Přemysla Hausera