Zdrobněliny a opakování v dětské poezii

Věra Šlangalová

[Články]

(pdf)

-

Přestože, filozoficky vzato, i ten nejmenší hmotný, časový či prostorový element je jedinečný, neopakovatelný, běžně se mluví o tom, že vše se opakuje, že jedním z charakteristických rysů našeho bytí je opakování.

Jeho podstata spočívá v opětovném setkávání se s osobami, předměty, činnostmi, situacemi, procesy, jevy atd., které mají tytéž námi právě aktualizované, tj. sledované, ale objektivně podmíněné kvantitativní a kvalitativní vlastnosti a vztahy.

Na to, co je označováno jako opakované, opakující se, lze nahlížet v různém vzájemném vztahu konkrétnosti a abstraktnosti, a lze sem tedy zahrnout nejen ono shodné, umožňující o opakování hovořit, ale i rozdílné. Pak mluvíme o podobnosti (u různých, odlišných, ale řádově porovnatelných věcí nacházíme shodné rysy, krátce jde o shodné v rozdílném) a o variantnosti (táž věc se vyskytuje v různých obměnách, krátce jde o rozdílné v shodném).

Také jazykovému systému je vlastní opakování. Tuto přirozenou vlastnost jazyka je možno ještě zvýraznit v textu nahromaděním stejných hlásek, hláskových skupin, tvarů, slov atd. ve vzájemné blízkosti, a to buď neúmyslně (může jít o příznak slohové neobratnosti), nebo záměrně, s jistým cílem — tak tomu bývá v umělecké literatuře, zvláště v poezii.

V poezii lze opakování uplatnit nejvýrazněji. Metrum (resp. rytmus ve versologickém významu, tedy jako naplnění metra), rým, asonance, strofy, refrén, aliterace, epifora, gramatický paralelismus[1] atd., to vše je založeno na opakování.

Velmi nápadné využití některých z vyjmenovaných — a z dalších — „básnických prostředků“ (uvozovky naznačují, že sousloví tu není [64]užito v terminologickém významu odpovídajícím cizímu ekvivalentu tropy, ale jeho význam je chápán daleko šířeji, viz výše) založených na opakování shledáváme v dětské poezii,[2] a to zejména v poezii pro předškolní děti.

Uvedená nápadnost je dána nejen uplatněním většího počtu opakujících se prvků různého řádu, ale také zkrácením intervalů mezi opakujícími se prvky téhož řádu. (Např. verše bývají zpravidla nejvýše osmislabičné a rým většinou sdružený nebo střídavý — to přispívá k snadnějšímu uvědomování si zvukové shody mezi rýmujícími se slovy.)

Chceme zde upozornit na to, v jaké míře se na těchto „básnických prostředcích“ založených na opakování podílí tvoření slov. Konkrétně nám půjde o uplatnění zdrobnělých podstatných jmen ve vztahu k opakujícím se prvkům, o to, jak je opakování dosahováno prostřednictvím některé stránky jejich formy, a to jednak kvantitativní (např. počet slabik), jednak kvalitativní (např. seskupení určitých hlásek), samozřejmě nikoliv mechanicky, ale v sepětí s jejich významem.

Podstatné jméno zdrobnělé (substantivní deminutivum) je odvozeno příponou od jiného substantiva — buď nezdrobnělého (včelka ← včela), nebo zdrobnělého (stoleček ← stolek) — a označuje jevy,

a) které náležejí do určité jevové třídy a jsou menší, než je pro jevy oné třídy obvyklé (kvantitativní charakteristika, zdrobňující význam deminutiva, např. okénko);

b) k nimž má mluvčí jistý citový vztah, zpravidla kladný (kvalitativní charakteristika, emocionální význam deminutiva, např. mlíčko).

V uvedených případech jde o deminutiva modifikační. Takové deminutivum je formálně i významově spojeno se svým základovým slovem (okno, mléko), ale je po obou stránkách bohatší — obsahuje přídatný, modifikační příznak malosti či libosti (mnohdy oba dva) v podobě zdrobňující přípony.

Deminutivum však může fungovat také jako samostatná pojmenovávací jednotka (hlávka) nebo jako její slovotvorná varianta (srnka). V tomto případě mluvíme o deminutivech lexikalizovaných, která označují buď jiný druh skutečnosti než slovo základové (hlava), nebo [65]pojmenovávají tutéž skutečnost (srna), ale nemají přitom funkci zdrobňující ani emocionální. Jde tedy o zdrobňování pouze formální, nikoliv významové.

Lexikalizovaná deminutiva jsou z hlediska expresivity neutrální, bezpříznaková; modifikační deminutiva bývají naopak velmi často expresívní. Prolínají pak mnoha kategoriemi expresívních slov — slovy familiárními (zlatíčko), hypokoristiky (Románek), dětskými slovy (čičinka), eufemismy (záchodek), pejorativy (učitýlek) — a nacházíme je všude tam, kde autorovi projevu jde o vyjádření jeho vztahu ke skutečnosti, o níž hovoří, nebo k adresátovi projevu, zvláště je-li jím dítě. Tak tomu bývá i v básních pro děti.

S trochou nadsázky můžeme říci, že v dětské poezii se individualita tvůrců poněkud stírá. Básníkovi nejde tolik o originální, neopakovatelné sebevyjádření, ale o přiblížení se dětskému vnímání, cítění a myšlení. Dětská poezie tak představuje pole, v němž se autoři sbližují, když se usměrňováním formy a obsahu básní podřizují dítěti.[3]

Toto sblížení se projevuje v tom, že dětskou poezii lze charakterizovat určitými, jen pro ni typickými znaky a vydělit ji jako samostatnou realitu svého druhu. K těmto typickým znakům patří také vysoká frekvence deminutiv (převážně expresívních), ale i některé způsoby jejich využití z hlediska, které sledujeme (tj. z hlediska jejich podílu na „básnických prostředcích“ založených na opakování).

Budeme mluvit o dvou typických — soudíce podle zastoupení v textu — funkcích deminutiv, v nichž odděleně nacházejí opakované uplatnění oba komponenty slovotvorné struktury deminutiva.

V prvním případě je opakujícím se prvkem zdrobňující přípona, která vzhledem k své pozici v slově představuje potenciální základ rýmu; v druhém případě jde naopak o opakování slovotvorného základu a s ním související etymologickou figuru (figura etymologica — spojení slova s jeho odvozeninou).

Rým — neboli zvuková shoda slov nebo jejich koncových částí na konci veršů a poloveršů — je neodmyslitelnou součástí dětské poezie. Deminutiva jsou, jak víme, odvozována příponově, a právě tyto přípony přispívají k tomu, že se zdrobněliny vyskytují tak často na konci veršů, tedy v pozici rýmujících se slov. Důvody, které k tomu vedou, jsou následující:

[66]a) Existuje pouze velmi omezený soubor zdrobňujících přípon, možnost odvozovat jimi deminutiva je přitom teoreticky neomezená.

b) Všechny tyto přípony jsou založeny na bázi -k- (resp. -čøk-, -nøk-), spojené ponejvíce se samohláskami přední řady (e, i/í), např. -ek, -eček, -enka, -inka aj.

c) Pro jednotlivé gramatické rody podstatných jmen jsou obvykle k dispozici rodové varianty téže přípony (přesněji táž přípona může být spojena s koncovkami všech rodů), nikoliv tedy přípony různé, omezené vždy jen na jeden gramatický rod.

d) Většinu zdrobňujících přípon představují přípony dvojslabičné (složené): -eček, -íček, -ének… Jednoslabičné přípony jsou jen dvě: -ek (-ka, -ko s variantou -átko) a -ík.

e) Deminutivní odvozování není omezeno na podstatná jména, ale vztahuje se — i když v menším rozsahu — také na jména přídavná (maličký), příslovce (potichoučku) a slovesa (spinkat).[4] Vždy jde přitom o stejné, tj. příponové, odvozování a o přípony obdobného fonematického skladu (pomineme-li s příponou spojené koncovky).

Substantivní deminutiva, která vzniknou zdrobňováním základových slov čtrnácti existujících deklinačních typů, náležejí ke čtyřem vzorům, a to tvrdým („pán“, „hrad“, „žena“, „město“). Při jejich skloňování navíc platí jistá homonymie koncovek. Ta je samozřejmě zdůrazněna spojením takové koncovky s rodově variabilní příponou. Pravděpodobnost zvukové shody zakončení deminutiv, tedy i rýmu, je proto vysoká; zvlášť jde-li o přípony dvojslabičné, protože ty svým rozsahem vyhovují požadavkům českého rýmu, který je také dvojslabičný.

Rým záležející v shodě koncových dvojslabičných částí slov nevylučuje ani určitou rozdílnost slovních zakončení. O rýmu hovoříme i tehdy, kdy nejde o homonymii koncovek a poslední rýmující se slabiky se od sebe liší otevřeností a zavřeností (rybičky — maličkým; tzv. rým useknutý), nebo tehdy, kdy se navzájem liší samohlásky předposledních slabik slov (písmenka — maminka; rým neúplný).

Tyto případy jsou však v textu ojedinělé a básníci usilují o rým absolutní, úplný a poměrně často rozšiřují shodné prvky před hranice dvou posledních slabik (přesněji před samohlásku předposlední slabiky), takže někdy se obě rýmující se slova odlišují pouze jedinou hláskou (maminka — malinká, maminko — miminko) a často do[67]chází i k takovému zvukovému efektu, jakým je rýmové echo, kdy jedno z rýmujících se slov se opakuje — kompaktně nebo rozděleně — v druhém rýmujícím se slovu: pelíšek — od lišek, na nožce — v ponožce, očka — kočka, branky — beránky, pomaloučku — u paloučku.

Vedle uvedeného horizontálního posilování rýmu (tj. rozšiřování zvukově shodných částí slov) lze shodné prvky umocnit i vertikálně — jednak snahou o blízkost veršů spojených jedním rýmem (viz výše), jednak zvukovou podobností slov náležejících k různým rýmovým dvojicím:

… upeču tě pomaloučku,/ pak na tebe, rohlíčku,/ budu sypat sladkou moučku,/ počkej chvilku, chviličku!; V trávě sedí Janička./ Kdyby byla lehoučká,/ jistě by ji travička/ unesla jak pavoučka. Střídavý rým je tu vlastně i neúplným rýmem sdruženým.

Řekli jsme, že básně pro předškolní děti jsou vždy rýmované. Rým plní několikero funkcí, mj. také funkci metrickou (rytmickou): signalizuje konce rytmických řad — veršů. Posluchač přitom předpokládá, že rytmus jedné řady bude uplatněn i v řadě následující. Tento předpoklad, toto očekávání je vyvoláno rytmickým impulsem, neseným normovanými složkami básně, v češtině hlavně rozložením slovních přízvuků.

V některých verších je rytmická složka zvlášť výrazná. Jde o verše formálně (a zpravidla i obsahově) chudé (z hlediska různosti uplatněných lexikálních jednotek a syntaktických vztahů mezi nimi).

V těchto verších se vyskytuje opakovaně a ponejvíce bezprostředně za sebou totéž slovo — většinou podstatné jméno — v témže tvaru (epizeuxis) nebo se tu k slovu přiřazuje jeho odvozenina (figura etymologica) — u podstatných jmen šlo vždy o sousedství slova základového a jeho deminutiva, popř. o dvě deminutiva různých stupňů zdrobnělosti. Většinou nacházíme v jednom verši kombinaci obou zmíněných figur.

Obvykle dochází k tomu, že např. první slabika opakujícího se podstatného jména nebo od něj odvozené zdrobněliny (tedy první slabika slovotvorného základu) je opakovaně i signálem začátku stopy (srov. např. daktylotrochej Oheň, oheň, ohýnek,/ však ti vzplane hřebínek). Zdůrazňuje se tedy frázování verše (překrývání hranic slov a stop), charakteristické pro českou poezii. Rytmický impuls takových veršů bývá velmi silný, zvlášť když stávají — a to je časté — v úvodu básně nebo některé její sloky.

S ohledem na rytmus je výhodou deminutivní derivace její postupnost, vícestupňovitost, která umožňuje, aby táž skutečnost byla ozna[68]čena teoreticky vždy třemi substantivními slovními formami (např. strom — stromek — stromeček), kvalitativně podobnými (opakující se slovotvorný základ) a kvantitativně většinou rozdílnými (různý počet slabik). Tato kvantitativní rozdílnost spolurozhoduje o užití té které slovní formy.

Substantiva, která vytvářejí etymologickou figuru, popř. kombinovanou s epizeuxis, a představují jediný lexikální materiál verše, bývají buď v 1., nebo v 5. pádu (apostrofa, oslovení): Mlýnek, mlýnek, mlýn / v louce kopretin; Ječmen, ječmen, ječmínek, / až co řekne tatínek; Kapře, kapře, kapříčku, / vím, proč máš rád vodičku; Úhoříčku, úhoři, / jaké je to na moři?

Některé básně obsahují podobné verše pravidelně v každé sloce, na této úrovni pak mluvíme o gramatickém paralelismu: … Čelo, čelo, čílko — / šup tam, násobilko! // Nosík, nosík, nos — / na mrazu je bos. // Oči, oči, očka — / nejlíp vidí kočka…

Etymologická figura může zasahovat také jen část verše: Když ráno raníčko vstanu, / učešu panenku, pannu (tady jde opět o gramatický paralelismus, tentokrát na úrovni sloky); Počkej chvilku, chviličku, / uhnětu tě, rohlíčku.

Důležité je, že těsné sousedství základového slova a jeho zdrobněliny (popř. sousedství dvou různých zdrobnělin téhož slova) umožňuje jejich formální a významovou konfrontaci (do popředí vystupují modifikační příznaky deminutiv). Do centra pozornosti se tak však dostávají nejen jednotlivá, slovotvorně spolu související označení téhož jevu, ale — v jejich konečném účinu i — samotný jev.

Závěr. Jedním z významných znaků dětské poezie pro předškolní děti je vysoká frekvence deminutiv (většinou jde o deminutiva expresívní). Dětská poezie je také oblastí, v níž se v největší míře využívá opakování různých prvků, na nichž jsou zakládány i některé „básnické prostředky“. Zdrobnělinám umožňuje jejich slovotvorná struktura, aby se podílely zejména na dvou těchto „básnických prostředcích“ založených na opakování, a to na rýmu a na etymologické figuře.

---

[1] Asonance spočívá v shodě samohlásek na koncích veršů, aliterace v opakování stejné hlásky (skupiny hlásek) na začátku několika sousedních slov a epifora v opakování týchž slov na konci veršů. Gramatický paralelismus vzniká opakováním stejných či podobných syntaktických konstrukcí v několika verších. Vysvětlujeme tu pouze literárněteoretické termíny, které pokládáme za méně známé. Blíže viz: Š. Vlašín, Slovník literární teorie, 2. vyd., Praha 1984.

[2] Vycházíme z těchto pramenů: M. Černík, První říkadla, 1. vyd., Praha 1990. — J. Hanzlík, Pimpilim pampam, 1. vyd., Praha 1981. — F. Hrubín, Vítek hádá dobře, Praha 1946; Kolik je sluníček? Praha 1962; Říkejte si se mnou, 4. vyd., Praha 1972; Sviť, sluníčko, sviť, 2. vyd., Praha 1976. — Z. Kriebel, Koulej se, sluníčko, kutálej, 7. vyd., Praha 1988.

[3] Text je budován s ohledem na věkovou úroveň čtenáře. Hovoří se o tzv. dětském aspektu (termín poprvé použit F. Mikem), kterým se zabývá zejména J. Kopál z Nitry (např. v monografii Literatúra a detský aspekt, Bratislava 1970).

[4] K problematice zdrobnělých sloves viz: Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 405—406, 417.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 2, s. 63-68

Předchozí Alexandr Stich: O počátcích moderní spisovné češtiny

Následující Jana Matúšová: Poznámka k morfologii pomístních jmen