Kompas a busola

Eva Havlová

[Short articles]

(pdf)

-

Kompas a busola byly původně výrazy sémanticky totožné. I když jsou slova jim odpovídající známa téměř ve všech evropských jazycích, jako označení kompasu převládlo v románských jazycích slovo druhé (ital. bussola, fr. boussole), první je častější v jazycích germánských (něm. Kompaß, angl. compass).

V češtině má delší tradici slovo kompas. Nalézáme je už u Veleslavína,[1] též ve formě kompast, ale s významem ‚sluneční hodiny‘. Komenský je však už uvádí v dnešním významu: Jakož … železní v kompasích jazýčkové magnesem potřeni jsouce, všickní se k jedné a též straně světa obracejí: tak těchto (= křesťanů) srdce duchem lásky potřená jsouce, všecka se v jednu a tuž stranu … obracejí.[2] Rozdíl ve významu nás nemusí udivovat, i fr. compas a angl. compass mají širší význam: ‚kružidlo, kružítko‘, ‚okruh, rozsah‘ atd. Původní význam slova byl totiž ‚měřidlo‘. Ital. compasso, fr. compas aj. jsou výrazy odvozené od sloves s významem ‚měřit‘; fr. compasser i ital. compassare jsou pokračováním středolat. compassare ‚měřit, původně pomocí kroků‘ (z lat. passus ‚krok‘).

Slovo busola se v češtině objevuje až v 19. stol., a to nejprve ve zdrobnělé podobě: Je-li ono kolo (= u kompasu) na 360 stupňů rozděleno, aby se kouty měřiti mohly, tu se nazývá busolkou.[3] Sama busola je doložena až v r. 1851: Prach střelný mění spůsoby válčení, dralka (bussola) mění spůsoby plavectví;[4] zde se vlastně pro kompas užívá obrozenského termínu dralka[5] a busola se tu uvádí z fr. originálu pro větší jasnost jako termín internacionální. Jak kompas, tak i busola se používaly i v přeneseném významu: Buď moje busola, buď radost má, můj bol i žal.[6]

Ale časem se obou termínů, pův. synonymních, využilo k sémantickému rozlišení: kompas je označení jednoduššího přístroje, busola je kompas doplněný zaměřovacím zařízením.[7] Pěkně to ilustruje tento doklad: Je to malý kompas, ale je tak přesný, jako naše velké lodní busoly.[8]

Pod vlivem něm. Bussole se začalo slova busola užívat i pro přístroj k zjiš[46]ťování intenzity magnetického pole (busola sinusová, tangentová[9]), a to proto, že tyto přístroje jsou také opatřeny kotoučem s magnetickou jehlou; srov. i angl. sine-compass ‚sinusová busola‘.

Dnes se toto slovo nejčastěji vyslovuje [buzola]. Současné slovníky i pravopisné příručky[10] píší busola a doporučují takto i vyslovovat, tedy ve shodě s etymologií slova.[10a]

Český výraz busola jsme převzali z něm. Bussole, jež se poprvé objevuje u Němců v 17. stol. a je — podobně jako fr. boussole — přejatý z ital. bussola ‚kompas‘ (původně ‚skříňka, škatulka‘). Tam jde o jihoital. pokračování středolat. buxula ‚krabička‘[11], pův. ze zimostrázového dřeva, neboť je to odvozenina lat. buxus ‚zimostráz‘. Dostáváme se tak k bohatě rozšířené a sémanticky rozvětvené rodině, jež se do češtiny dostala různými cestami přejetí ve slovech buxus, box, puška, piksle a busola.

Buxus je přímé přejetí z lat. názvu stromu. Box ‚oddělené místo v hostinské místnosti‘ je z angl. box, a tam se tento význam vyvinul ze ‚skříňka‘ (pův. zimostrázová, srov. angl. box ‚zimostráz‘ z lat.). Než osvětlíme další dvě slova, musíme se zmínit o předhistorii lat. buxus. Je to slovo etymologicky nejasné, ale nesporně nějak souvisí s řeckým puxos téhož významu; patrně jde v latině i v řečtině o samostatné přejetí z téhož neznámého, asi maloasijského pramene.[12] Derivát řec. puxos se sufixem -id-, puxis, -idos, prodělal stejný sémantický vývoj jako už uvedené středolat. buxula a angl. box, totiž ‚krabička, skříňka vůbec‘, navíc i ‚lékárnická dóza‘; do latiny se dostal v podobě buxida (začátek slova upraven podle lat. buxus), odtud do němčiny jakožto Büchse (starohornoněm. buhsa); ve 14. stol. se pro podobnost vysoké a úzké cylindrické nádoby s hlavní malého děla výraz přenesl na střelnou zbraň, v 15. stol. na ruční zbraň, pušku,[13] a v těchto významech bylo slovo převzato do češtiny (puška). Něm. Büchse ovšem dále existovalo i ve významu ‚krabička, dóza‘ a jeho deminutivum Büchsel se dostalo do češtiny v podobě piksla.[14]

Zbývá zodpovědět otázku, proč se pro název kompasu vyšlo právě z jihoital. bussola. Podle starší tradice vynalezl kompas v r. 1303 Flavio Gioja z jihoital. města Amalfi. Dnes víme, že kompas je mnohem starší; Číňané jej znali [47]už před 2000 lety, odtud se jeho znalost přenesla přes Indii a arabský svět do Evropy. Raně středověký kompas ovšem vypadal jinak: zařízení, na němž byla magnetická střelka, volně plulo v misce s vodou. Zdá se však, že námořníkům z Amalfi můžeme přiznat aspoň zdokonalení kompasu: umístění větrné růžice a střelky do dřevěné skříňky, busoly.

---

[1] Adam z Veleslavína, Sylva quadrilinguis 426; uvádí J. Jungmann, Slovník českoněmecký, Praha 1835—39.

[2] J. A. Komenský, Labyrint světa a ráj srdce, Praha 1970, s. 175.

[3] Posel z Budče 1, 1848, s. 149. Za tento i další doklady děkuji pracovníkům lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze.

[4] J. Kř. Palacký v překladu Guizotových Dějin vzdělanosti v Evropě, s. 172.

[5] Neujavší se výraz dralka ‚magnetická jehla; kompas‘ vymyslel Presl a uvádí jej i Jungmann, d. cit. v pozn. 1. Je odvozeno od dralo ‚magnetismus‘, jež Jungmann vysvětluje od dráti: „že přitahuje a jako na sebe dere“.

[6] A. Procházka, Cizí básníci, Praha 1919, s. 101.

[7] Malá československá encyklopedie I, Praha 1984, s. 629.

[8] F. Běhounek, Ledovou stopou, Praha 1946, s. 100.

[9] J. V. Jahn, Schoedlerova Kniha přírody I, Praha 1865, s. 154; A. Majer, Fysika pro vyšší školy, Praha 1874, s. 413—415, aj.

[10] Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971; Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978; Pravidla českého pravopisu, Praha 1969, 1981 i 1983. — Psaní buzola jsem našla jen ve slovníku K. Haise — B. Hodka, Velký anglicko-český slovník, Praha 1984—5, u hesla compass.

[10a] Poznámka redakce: Časem se však pravděpodobně pravopisná kodifikace přizpůsobí převládajícímu výslovnostnímu úzu, tedy buzola.

[11] C. Battisti — G. Alessio, Dizionario etimologico italiano I, Firenze 1950—1957, s. 642.

[12] P. Chantraine, Dictionnaire étymologique de la langue grecque, Paris 1968—1980, s. 956. — A. Ernout — A. Meillet, Dictionnaire étymologique de la langue latine, Paris 1959, s. 79.

[13] Etymologisches Wörterbuch des Deutschen, Berlin 1989, s. 226.

[14] J. Holub — S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1967.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 1, pp. 45-47

Previous Alena Jaklová: Ludvík Pokorný (1915—1990)

Next Miloslav Sedláček: Ke skloňování podst. jména práce