In memoriam Jaroslava Machače
František Daneš
[Reviews and reports]
-
PhDr. Jaroslav Machač, vědecký tajemník Ústavu pro jazyk český ČSAV a člen jeho vědecké rady, přední český lexikolog a lexikograf, zemřel nečekaně dne 9. května 1990, nedlouho po svých dvaašedesátých narozeninách. S Jaroslavem Machačem odešel našemu ústavu jeden z jeho nejlepších a nejvěrnějších členů a jeho přátelům nezapomenutelný druh.
J. Machač vstoupil do Ústavu r. 1953 a věnoval mu s poctivostí jemu vlastní takřka celé produktivní období svého života, sedmatřicet let obětavé práce. Patřil k tomu důležitému typu vědců, kteří se dovedou soustředit na jeden zvolený badatelský úsek a soustavně, vytrvale a cílevědomě v něm pracovat, přitom však neztrácet souvislosti s ostatními oblastmi širšího oboru. U J. Machače bylo tímto úsekem české slovníkářství. Podílel se velmi aktivně autorsky a během doby též výrazně koncepčně a organizátorsky na všech velkých lexikografických dílech naší doby: na čtyřsvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého (byl též sekretářem jeho redakce), na jednosvazkovém Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (byl jedním z jeho redaktorů) a Slovníku české frazeologie a idiomatiky (byl členem hlavní redakce obou dosud vyšlých dílů a měl lví podíl na 2. jeho dílu, promyšleně zpracovávajícím zanedbávanou oblast neverbálních frazeologismů). A je třeba litovat, že nemohl uskutečnit plán slovníku českého lexikálního standardu: nedopřály mu to nejprve neblahé poměry po r. 1968, a nyní, kdy se jeho perspektiva vyjasnila, osudově zasáhla náhlá smrt.
[265]Z toho, co jsem uvedl (a co se najde podrobněji rozvedeno a doplněno v jubilejní glose Vl. Mejstříka[1]), vyplývá další charakteristický rys Machačova přístupu k badatelské činnosti: vzácný smysl pro kolektivní úsilí, prostý osobní ambicióznosti a spojený s radostí z dobře vykonaného obecně prospěšného díla. A tak Machačova široká i hluboká znalost současné češtiny (spojená navíc s citlivostí k stylovým hodnotám jazyka a textů a s obecně kulturním a historickým rozhledem) i teoretické a metodologické schopnosti a původní myšlenky, jakož i vynikající dovednost formulační, byly uplatňovány a jsou uloženy především ve velkých kolektivních dílech, u nichž je on sám uveden skromně jako jeden ze spoluautorů a redaktor. Proti individuálním monografiím některých jiných badatelů stojí tu výsledky sice autorsky méně efektní, zato však nepochybně trvalé hodnoty, základní materiálové práce bohemistické, nepostradatelné pro odborníky i laické uživatele u nás i v cizině.
Jaroslav Machač měl mimořádnou schopnost organizovat práci badatelské instituce. Byl vynikajícím vědeckým tajemníkem Ústavu pro jazyk český jak v letech před „normalizací“, tak i po ten čas — želbohu krátký — po listopadové revoluci 1989. V obou těchto obdobích byl mým nejbližším spolupracovníkem, nejlepším, jakého si dovedu představit, oporou ve chvílích obtížných a veselým druhem v chvílích radostných, muž moudrý a poctivý. Bylo by možno specifikovat jeho dobré předpoklady pro tuto funkci — všestrannou znalost ústavu i jeho pracovníků, pochopení pro odbornou problematiku v celé šíři a pro poslání ústavu, ale i pro věci organizační a hospodářské; dovedl si vytvářet vlastní názor na věci a uměl decentně říci svému nadřízenému, v čem s ním nesouhlasí, dát mu radu, přijít s podnětem atp. (což je nepochybně postup velmi užitečný a vítaný). Já bych tu však chtěl zdůraznit především jeho nesmírnou obětavost v práci pro ústav a jeho věrnost a oddanost této instituci; hluboce prožíval se svým ústavem vše dobré i zlé. Práce v něm a vůbec v jazykovědě nebyla pro něj pouhým zaměstnáváním, ba ani jen povoláním, nýbrž celoživotním posláním. Takových lidí nebývá mnoho (ale myslím si, že Ústav pro jazyk český měl a má na ně tak trochu štěstí). V této souvislosti se hodí připomenout, že Machač jako historik (to byl jeho druhý obor) se významně zasloužil též o krásné oslavy 25. výročí založení ÚJČ a zároveň 60. výročí vzniku akademické Kanceláře slovníku jazyka českého a o uspořádání jejich historického archívu. Při celoakademickém jubileu v r. 1991 bude nám Machač chybět.
Jaroslav Machač prožíval věci, které se kolem něho děly, vždy intenzívně a emocionálně. Proto i obrodný proces z r. 1968 našel v něm nadšeného a upřímného stoupence. Tím citelněji nesl pak ovšem to smutné, co následovalo — a to nejen ústrky osobní, ale i to, co se tehdy dělo s národem, [266]ten mravní úpadek, to pokřivování charakterů i přímá bezcharakternost, jak to viděl zčásti i kolem sebe, to nahrazování poctivé vědy nepoctivou ideologií. Těžce nesl třeba i to, že veřejností žádaný Slovník spisovné češtiny nebylo dlouho dovoleno znovu vydat, protože on (spolu s některými dalšími „poznamenanými“) byl na něm spolupodepsán, a že když nakonec přece jen mělo k přepracovanému vydání dojít, nebyli jsme přizváni ke spolupráci. Ve svém domovském lexikografickém oddělení našel však přátelské zázemí a vytrvale a úspěšně pokračoval v lexikologické a lexikografické práci, Prozradím i to, že do listopadu r. 1989 byl J. Machač sice neuváděným, ale trvale konzultovaným členem redakční rady našeho časopisu, dále že byl redaktorem knížky Čeština za školou (Praha 1979 — jméno mu propůjčil Jaroslav Kuchař) a že také pod cizími jmény publikoval několik článků (např. pod jménem Jaroslava Zimy článek Sportovní televizní komentář v Naší řeči 55, 1972, s. 215—220).
Návrat naší republiky k principům demokracie v listopadu 1989 a postupné její rozvíjení přijal Machač ovšem s nadšením a velmi aktivně se účastnil obrodné činnosti (mimo jiné byl předsedou rehabilitační komise v ÚJČ). Obětavě se po letech vrátil — a věřím, že rád — do funkce vědeckého tajemníka, aby svou zkušeností, rozhledem, rozvahou a v neposlední řadě morálním kreditem pomohl zaručit, že ústav úspěšně projde obnovným procesem. Že byl později v tajných volbách zvolen též do vědecké rady ústavu, jsme pokládali za samozřejmé. Netušili jsme však tehdy, koncem r. 1989, že Machačovo zdraví bylo patrně už tou dobou vážně narušené, a stalo se pak, že nevydrželo mimořádné vypětí převratné doby — Machač si svůj odpovědný úkol rozhodně nijak neulehčoval. I když jsem si byl vědom toho, co Machač jako vědecký tajemník pro ústav znamená, bylo to — jak tomu v životě bohužel bývá — teprve po jeho nečekaném odchodu, kdy jsem v plném rozsahu a síle pocítil, koho to ústav (i já sám) vlastně ztratil, tu citelnou mezeru, která po nenávratném odchodu tohoto kolegy, oddaného ústavu i přátelům, najednou vznikla. Odezva, kterou tato smutná událost vyvolala u pracovníků ústavu, potvrzuje, že podobně cítí i oni.
Ve své skromnosti si Jaroslav Machač předem nepřál, aby se s ním po jeho odchodu ze života konalo veřejné rozloučení. Říci však, že od nás předčasně odešel vynikající dlouholetý spolupracovník a vzácný člověk a přítel, na nějž nezapomeneme, se sluší veřejně povědět.
[1] Srov. V. Mejstřík, K jubileím českých lexikografů, NŘ 71, 1988, č. 4, s. 210—211.
Naše řeč, volume 73 (1990), issue 5, pp. 264-266
Previous Antonín Tejnor: In memoriam Jitky Štindlové
Next Milada Homolková, Petr Nejedlý: Zemřel Vladimír Kyas
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1