Časopis Naše řeč
en cz

Notafilie

Bohumil Skalický

[Drobnosti]

(pdf)

-

V posledních desetiletích se ustavila nová disciplína, nauka o papírových platidlech. V západních zemích dostala jméno notafilie; to se rozšířilo i k nám.[1] Do české deklinační soustavy se nový termín zařadil bez problémů, skloňuje se podle vzoru „růže“. Potíže však nastaly při tvoření odvozenin: vznikly podoby notafilista a notafilistický. Zamysleme se nad jejich vhodností.

Uvedené názvy byly utvořeny příponami -ista a -istický nejspíše podle slov filatelista a filatelistický, odvozených od podstat. jm. filatelie. Toto slovo se skládá ze dvou částí: první z nich pochází z řeckého slovesa filein (milovat), druhá část od řeckého příd. jm. atelés (neplatný, zde s významem ‚poštovní známka znehodnocená razítkem‘).

Jak je tomu u termínu notafilie? Také tento název má dvě složky: první část složeniny pochází z latinského podst. jména nota (známka, značka). Z latiny bylo slovo přejato jak do angličtiny (note), tak do němčiny (die Note). V obou těchto jazycích označuje mj. ‚papírové platidlo‘. Druhá část složeniny pochází z řeckého slovesa filein. Vidíme tedy, že pojmenování notafilie je utvořeno jinak než slovo filatelie: v termínu notafilie je první část původu jmenného a následující původu slovesného, kdežto u názvu filatelie je tomu naopak.

Způsobem tvoření patří podst. jm. notafilie do téže skupiny jako např. slovo bibliofilie, náležitá podoba odvozenin zní proto: notafil (jako bibliofil) a notafilský (podle bibliofilský). Jiné podoby (notafilista, notafilistický) jsou nevhodné.


[1] Zaznamenávají je M. Šalingová — Z. Maníková, Slovník cudzích slov, 2. vyd., Bratislava 1983, a Malá československá encyklopedie, Praha 1986.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 4, s. 223

Předchozí Eva Macháčková: Babička chce nakoupit

Následující Nakladatelství Academia nabízí do vaší knihovny