Děti, máte rády zvířátka?

Miloslav Sedláček

[Short articles]

(pdf)

-

To byl před časem nadpis článku o „strýčkovi“ Jedličkovi v jedněch novinách.[1] Při letmém přečtení asi nikoho nenapadne, že by v nadpise byl nějaký pravopisný problém. Teprve vzpomeneme-li na větu Kde jste, děti, byli?, která je takto vytištěna v akademickém (nikoli ve školním) vydání Pravidel českého pravopisu (v § 7 úvodní části), vznikne pochybnost, zda by v nadpise neměla být podoba rádi. Proč je ve větě z Pravidel slovesný tvar v podobě byli, se nikde podrobněji nevysvětluje,[2] v Pravidlech je pouze poznámka „5. p. není podmětem“. Asi se předpokládá, že to všem uživatelům stačí. O tom však pochybujeme.

V syntaktických pracích je 5. pád charakterizován tak, že „je mimo systém pádových funkcí konstituujících základové větné struktury a jejich deriváty,“[3] jinak řečeno, „neslouží jako ostatní pády k vyjadřování syntaktických vztahů mezi větnými členy, neboli je to pád veskrze nesyntaktický.“[4] Jestliže pátý pád neslouží k vyjadřování syntaktických vztahů, nemůže se podle něho řídit ani tvar určitého slovesa v přísudku. V uvedené větě je výraz děti pátý pád, není to tedy podmět,[5] a proto se nemůže uplatnit mluvnická shoda mezi ním a slovesem. Podle čeho se tedy tvar slovesa řídí?

V Pravidlech českého pravopisu se o tom praví: „Mluvnická shoda se uplatňuje tehdy, jsou-li mluvnický rod, popř. mluvnické číslo podmětu jednoznačné. Jinak nastupuje tzv. shoda podle smyslu, tj. uplatňuje se zřetel k přirozenému rodu, popř. číslu podmětu.“ To znamená, že se od kritéria jazykového přechází ke kritériu z oblasti věcné reality, tj. k tomu, zda sloveso vypovídá o jedincích pohlaví mužského, anebo ženského — gramatický střední rod nepřipadá v úvahu. Svědčí o tom příklad z Pravidel Kde jste zase, děvčata, byly? (nikoli byla). Ve větě Kde jste, děti, byli? se zřejmě přihlíží k tomu, že pojmenováním děti se označují jedinci jak mužského, tak ženského pohlaví, a v tom případě „má mužský rod přednost“, jak se dříve uvádívalo. Od věcné reality je tedy třeba se zase vrátit k hledisku jazykovému. Jenomže jeho uplatnění je v tomto případě dost neobvyklé: formálně jednoslovné pojmenování se významově štěpí v jakousi sémantickou několikanásobnost. To je řešení velmi ošidné, nedovedeme si představit, kam až by mohly sahat jeho hranice (jistě nebylo zvoleno pro jediný případ). Mělo by se psát např. také Vy jste se, milá kůzlátka, nebáli? Proč jste se, vážené rodiny, nedohodli? Jednotlivých slov, která pojmenovávají skupiny jednotlivců mužského i ženského pohlaví, je ovšem větší množství. Vztahuje se příklad z Pravidel i na ně?

Podle našeho mínění je řešení v dosavadních Pravidlech příliš vykonstruované a pro praxi neúnosné. V publikaci [222]Píšeme podle nových Pravidel se připomíná, že „není radno příliš rozšiřovat okruh případů, kdy se místo shody mluvnické klade shoda podle smyslu“. Pátý pád o tvaru slovesa přímo rozhodovat samozřejmě nemůže, ale je možno ho chápat jako kontextový, popř. situační podmět, který sice není podmětem ve smyslu syntaktické formy, ale pro vyjádření shody ho svými gramatickými kategoriemi supluje. Jsme přesvědčeni, že v tomto periferním případu syntaktické shody je potřebné kodifikaci změnit a za náležité považovat věty v podobě Kde jste, děti, byly? Děti, máte rády zvířátka? a ovšem také Kde jste, děvčata, byla?, Vy jste se, milá kůzlátka nebála? atp.

---

[1] Lidová demokracie 16. 5. 1987, s. 1.

[2] Ani v příručce Píšeme podle nových Pravidel, Praha 1958.

[3] Mluvnice češtiny 2, Tvarosloví, Praha 1986, s. 53.

[4] M. Grepl — P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986, s. 194.

[5] Jen pro zajímavost uvádíme poznámku F. Kopečného z jeho Základů české skladby (2. vyd., Praha 1962, s. 320): „Vokativ třeba pokládat za „podmět“ ve větách imperativních: táto, vrať se! Vokativ je ovšem nositelem predikačního znaku jen z vůle mluvčího. Imperativ je tvar, který navíc implikuje představu mluvčího.“

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 4, pp. 221-222

Previous Eva Macháčková: Renesance výrazu nicméně

Next Eva Macháčková: Lahvovací linka