Podmínková souvětí v mluvním aktu

Petr Karlík

[Articles]

(pdf)

-

Jen málo souvětným typům bylo v naší odborné literatuře věnováno tolik badatelského zájmu jako souvětím podmínkovým. V tomto článku bychom chtěli doplnit celkový obraz, který si o podmínkových souvětích naše lingvistika na základě studia jejich formálně syntaktické a významové stránky dosud vytvořila, o několik hledisek, jež vesměs i v novějších, sémanticky orientovaných popisech nebyla vůbec brána v úvahu nebo byla považována za méně závažná.[1] Jde nám o hledisko komunikačně funkční, tedy o to obrátit pozornost také na fungování podmínkových souvětí v mluvním aktu a dát odpověď na otázku, s jakým záměrem (cílem) mluvčí může výpovědí s formou podmínkového souvětí užívat. Abychom výklady příliš nekomplikovali, omezíme naše pozorování jen na podmínková souvětí s tzv. podmínkou reálnou.

Za podmínková souvětí se, jak známo, zpravidla považují syntaktickosémantické útvary založené na spojení dvou větných propozic, mezi nimiž je logickosémantický vztah typu A → B, tedy kauzální implikace v oslabeném smyslu. V podstatě jde o to, že z hlediska logického je podkladem těchto spojení implikace,[2] z hlediska obsahového více nebo méně oslabený kauzální vztah obvyklého doprovázení jednoho jevu jiným jevem: realizace jevu A je spojena (bývá spojena) s následnou realizací jevu B.[3] Jejich vlastním jádrem jsou pak takové souvětné útvary, ve kterých se schéma implikační (A → B) a schéma kauzační (podmínka — následek) překrývají, neboli struktury, v nichž je v antecedentu (A) umístěn jev mající povahu podmínky (p) a v konsekventu (B) jev, který má charakter následku (q), tj. „jestliže p, pak q“.

[189]Detailnější významovou analýzu struktur založených na výše charakterizovaném vztahu a z této analýzy vycházející klasifikaci podmínkových souvětí necháme stranou. Lze tu odkázat např. na práce uvedené už v pozn. 1. Z našeho hlediska je totiž daleko závažnější ten fakt, že užitím podmínkového souvětí s oznamovací formou mluvčí často nehodlá adresáta pouze informovat o tom, že mezi dvěma jevy je vztah typu „jestliže p, pak q“, tj. nejde mu o jen o to dosáhnout změny ve vědomostech adresáta, nýbrž zamýšlí prostřednictvím takto změněných vědomostí adresáta jistým způsobem ovlivnit adresátovo jednání (jazykové i nejazykové). Jinak řečeno, souvětné struktury s oznamovací formou, jejichž propoziční obsah tvoří kauzálně implikační vztah mezi dvěma jevy, mohou navzdory své oznamovací formě vyjadřovat různé komunikační funkce neoznamovací.

Možnost užít podmínkových souvětí jako výrazových prostředků neoznamovacích komunikačních funkcí je ovšem omezena řadou faktorů. Závažná je tu především ta okolnost, že se na kauzálně implikační základ „jestliže p, pak q“ navrstvuje další významový rys, a to předpoklad mluvčího, že „platnost jevu q (následku splnění podmínky) považuje adresát za žádoucí, nebo nežádoucí“, tj. předpoklad, že záměrem (cílem) adresáta je dosáhnout, aby jev q nastal, nebo naopak nenastal.

V zásadě lze pak z tohoto pohledu podmínková souvětí rozdělit do dvou typů. První typ tvoří souvětí, jejichž pronesením zamýšlí mluvčí pomoci adresátovi, aby nastal, nebo nenastal jev (q), tj. aby se realizoval předpokládaný záměr adresáta. Tyto struktury mají základní komunikační funkci rady (1) a varování (2), jak o tom svědčí ekvivalentní souvětí (1a) a (1b), ve kterých je to, co je nutné, aby žádoucí jev nastal, resp. aby nežádoucí jev nenastal, vyjádřeno rozkazovací formou přímo:

(1) Když bude pít mléko, budeš zdravý a silný.

(1a) Pij mléko a budeš zdravý a silný.

(2) Když budeš pít studenou vodu, dostaneš zápal plic.

(2a) Nepij studenou vodu, nebo dostaneš zápal plic.

Druhý typ tvoří podmínková souvětí, jejichž pronesením usiluje mluvčí o to, aby adresát vykonal nebo nevykonal jev (p), tj. aby adresát uskutečnil záměr mluvčího, vycházeje přitom z toho, že záměrem adresáta je, aby nastal, nebo nenastal jev (q). Tato souvětí mají např. komunikační funkci přemlouvání (3) nebo výhružného vydírání (4):

[190](3) Když tam s ním nepůjdeš, tak ti půjčím na sobotu video.

(3a) Nechoď tam s ním a já ti (za to) půjčím na sobotu video.

(4) Když mi nedáš tisíc korun, tak tě udám.

(4a) Dej mi pět tisíc, nebo tě udám.

Při popisu procesů vedoucích od určitých záměrů a cílů k rozhodnutím a na nich založeným očekávaným jednáním je možné využít obecného schématu rozhodování, které navrhl G. H. von Wright a pro potřeby jazykovědy dále rozpracoval D. Wunderlich.[4] V zjednodušené podobě lze toto schéma znázornit takto:
premisa (a): A zamýšlí docílit q,
premisa (b): A věří, že může q docílit tehdy (jen tehdy), když udělá p,
závěr (c): A se rozhodne, že udělá p.
Ve shodě s tím může mluvčí očekávat — když se od něho adresát doví, že nějaký jev p vyvolává jev q (což je premisa (b), kterou vyjadřuje propoziční obsah podmínkového souvětí), a je-li jev q skutečně pro adresáta žádoucí, nebo nežádoucí (tj. premisa (a)) — praktický závěr adresáta (c): udělat p, aby nastalo q, je-li q jev žádoucí, resp. udělat non p, aby nastalo non q, je-li q jev pro adresáta nežádoucí.

Možnost rozhodnout se pro realizaci nebo nerealizaci nějakého jevu (tj. jevu p) ovšem předpokládá nejen to, že adresát zná kauzální souvislost mezi jevy p a q a že je s to realizaci jevu p zajistit, ale samozřejmě i to, že se tyto jevy ještě neuskutečnily. Proto jsou podmínková souvětí, jimiž mluvčí hodlá ovlivnit adresátovo jednání, vzhledem k momentu promluvy vždy orientována do budoucnosti.

Podmínková souvětí založená na stejném logickosémantickém základě („jestliže p, pak q“) mají různé komunikační funkce:[5] např. struktury prvního typu, v nichž q reprezentuje jev pro adresáta žádoucí, tedy (1), mají základní komunikační funkci rady (informují adresáta o tom, jak lze něčeho pozitivního dosáhnout), zatímco tytéž struktury, pokud v nich q reprezentuje jev pro adresáta nežádoucí, tj. (2), mají základní komunikační funkci varování (informují adresáta o tom, jak je třeba něčemu nežádoucímu zabránit).

[191]Za podmínková souvětí se však tradičně, tj. bere-li se v úvahu jako východisko klasifikace syntaktická forma souvětné struktury, považují i takové souvětné útvary, které jsou sice založeny na vztahu implikační povahy, v nichž si však schéma kauzační a implikační neodpovídají.[6] A to je právě společným rysem souvětí, o která nám v této stati jde především. Na rozdíl od souvětí, v kterých si schéma kauzační a implikační odpovídají, je totiž užití souvětí tohoto typu vždy motivováno jinak než záměrem mluvčího sdělit adresátovi, že mezi dvěma jevy je kauzální vztah podmínka — následek, totiž právě záměrem mluvčího docílit změny v jednání adresáta. V další části se pokusíme charakterizovat alespoň některé výrazné typy těchto souvětí z hlediska významového i komunikačně funkčního.

1. Souvětné útvary typu
Jestli(že) chceš být silný a zdravý, musíš pít mléko // pij mléko
jsou typickým reprezentantem struktur, jejichž logickosémantické pozadí tvoří sice také kauzálně implikační vztah, ale schéma kauzační a schéma implikační jsou k sobě přiřazena inverzně:[7] v antecedentu je umístěn jev, který má povahu následku (q), v konsekventu pak jev mající charakter předpokladu (p). Jejich antecedent tematizuje (obsahuje) záměr adresáta, tj. vlastně premisu (a) obecného schématu rozhodování. Proto se v příslušné vedlejší větě užívá výrazů s modálním významem záměru (chtít, hodlat, mít v plánu aj.). Z předpokladu, že platí záměr adresáta docílit, aby nastal jev q, je pak vyvozena konkluze, tj. závěr (c), že je třeba realizovat jev (p), který představuje podmínku, aby jev (q) nastal. V hlavní větě je proto ona nutnost realizovat jev (p) explicitně vyjádřena imperativem nebo konstrukcí s modálními výrazy s obecným významem nezbytnosti.

Souvětné struktury založené na vztahu typu „jestliže chceš, aby q, musíš udělat p“ mají komunikační funkci rady. Mluvčí v nich dává [192]adresátovi instrukci k jednání, které vede k tomu, že nastane jev pro adresáta žádoucí, přičemž uskutečnění tohoto jednání (akceptování výzvy) je podmíněno tím, že záměr adresáta skutečně platí. Ve vedlejší větě se užívá podmínkových spojek jestliže, jestli, -li, pokud, a ví-li už mluvčí (např. z předcházejícího kontextu), že adresátův záměr, aby jev q nastal, skutečně platí, tak i spojky když: Když chceš být zdravý a silný, musíš pít mléko.

Lze je transformovat z podmínkových souvětí, v nichž q představuje jev pro adresáta pozitivní, a tudíž žádoucí, a které tedy mají komunikační funkci rady, tj. souvětí typu (1). Ve srovnání s výchozími strukturami se přitom, jak se zdá, stírá jeden významový rys, a to rozdíl mezi radou slabou a radou silnou.[8] Srov.: Když budeš pít mléko, budeš zdravý a silný (rada slabá, tj. nevyloučení alternativních jednání k dosažení žádoucího jevu) → Jestli(že) chceš být zdravý a silný, musíš pít mléko X Když nebudeš pít mléko, nebudeš zdravý a silný (rada silná, tj. vyloučení alternativních jednání k dosažení žádoucího jevu = „jen tehdy, když budeš pít mléko, budeš zdravý silný) → Jestli(že) chceš být zdravý a silný, musíš pít mléko. Srov. další příklady:

(5) Jestli(že) se chceš vyspat dosyta, potřebuješ odejít na kutě co nejdřív; Jestli(že) chcete obstát, musíte se ještě mnohému z branže naučit; Chcete-li být oba spokojeni, poslechněte mě.

Souvětí s komunikační funkcí rady lze však také transformovat z podmínkových souvětí, v nichž q reprezentuje jev pro adresáta negativní, a tedy nežádoucí, a která mají základní komunikační funkci varování, tj. ze souvětí typu (2). Srov.: Když budeš pít studenou vodu, dostaneš zápal plic (varování) → Jestli(že) nechceš dostat zápal plic, nesmíš pít studenou vodu. Viz i další příklady:

(6) Jestli(že) se nechceš říznout, tak mi ten chleba raději dej; Jestli(že) se nechceš nabourat, musíš jezdit opatrněji; Pokud nechceš, aby se ti smáli, tak se obleč jinak.

V antecedentu může být ovšem tematizováno i to, že realizace jevu q je očekávána (např. jako důsledek uložené povinnosti, naplánovanosti, přijetí závazku apod.). Pak se ve vedlejší větě užívá modálního slovesa mít, které svým významem očekávanost vyjadřuje:

(7) Jestli(že) máš dostat vyznamenání, musíš pravidelně studovat; Jestli(že) nemáš dostat zápal plic, nesmíš pít studenou vodu.

[193]Pokud p představuje jev, který adresát není schopen uskutečnit, nemohou mít samozřejmě souvětí založená na vztahu „jestliže p, pak q“ komunikační funkci ovlivnit jednání adresáta. Proto ani z nich transformovatelné útvary založené na inverzi kauzálního a implikačního schématu nemají funkci rady; jsou spíše úvahou mluvčího nad tím, jak lze dosáhnout platnosti jevu q. Srov.: Jestliže chceme // máme vyhrát, musíme dát ještě jednu branku.

2. Také souvětné útvary typu
Když tě ten pes bude chtít kousnout, nesmíš ho dráždit
jsou založeny na inverzi kauzálního a implikačního schématu. V jejich antecedentu není však tematizován záměr adresáta, ale možnost, že nastane pro adresáta negativní, a tedy nežádoucí následek (q): modální sloveso chtít vyjadřuje, že někdo hodlá realizovat něco, co je pro adresáta negativní. Z předpokladu, že může nastat nežádoucí jev (q), je pak vyvozen závěr, co je třeba v daném případě dělat, aby se možnost nestala skutečností, tj. vyjádřena nezbytnost realizace jevu, který představuje nutnou podmínku, aby jev q nenastal. S tím, že ve vedlejší větě se vyjadřuje možnost, že nastane nějaký jev, souvisí i časté užívání spojky kdyby v těchto souvětích:

(8) Kdyby tě ten pes chtěl kousnout, nesmíš ho dráždit.
Tato souvětí je možno transformovat z podmínkových souvětí s komunikační funkcí varování. Srov.: Když budeš toho psa dráždit, tak tě kousne (= „jen tehdy, když toho psa nebudeš dráždit, tak tě nekousne“) → Když tě ten pes bude chtít kousnout, nesmíš ho dráždit.

Struktury tohoto typu mají funkci rady, jak předejít tomu, aby nastal nějaký negativní jev: „Když se dostaneš do situace, že ti bude hrozit, že nastane negativní jev, je nutné takové jednání, které představuje nutnou podmínku, aby tento negativní jev nenastal“. Jsou však v komunikaci velmi řídké.

Radu, jak předejít nějakému hrozícímu negativnímu jevu, mohou signalizovat i souvětné struktury typu

(9) Když tě ten pes bude chtít kousnout, tak uteč.
Podobně jako v souvětích typu (8) je i v nich v antecedentu tematizována možnost, že nastane nějaký pro adresáta nežádoucí jev, a také implikační schéma souvětí (8) a (9) je stejné. Od struktur typu (8) se liší schématem kauzálním: možnost, že nastane negativní jev (kousnutí psa) v nich nemá povahu následku, nýbrž podmínky (jsou to tedy struktury založené na vztahu „jestliže p, pak q“, modifikovaném právě jen tím, že jev p je pro adresáta nežádoucí).

[194]Pokud je v antecedentu těchto souvětí vyjádřeno to, že nastane nějaký negativní jev, jako hotový (završený) fakt, tj. jako něco, co už nelze odvrátit, mají příslušné souvětné výpovědi event. pouze komunikační funkci rady, jak zmírnit následky nějakého negativního jevu: Jestliže tě ten pes kousne, musíš jít rychle k lékaři.

3. V souvětných útvarech typu
Jestli(že) chceš, koupím ti zmrzlinu
je v antecedentu tematizován předpoklad mluvčího o adresátovi, totiž že záměrem adresáta je, aby nastal nějaký jev (g). Realizace tohoto jevu (g) je závislá pouze na tom, zda platí záměr adresáta, tedy „jestliže chceš, aby g, pak g“:[9] Jestliže chceš, abych ti koupil zmrzlinu, tak ti koupím zmrzlinu → Jestliže chceš, tak ti koupím zmrzlinu.

Taková souvětí je pak možné interpretovat jako výzvu mluvčího k tomu, aby adresát zaujal stanovisko, tj. vlastně k vytvoření premisy (a), nebo častěji jako výraz těch komunikačních funkcí, u kterých nepřevládá záměr mluvčího přimět adresáta k vykonání něčeho, nýbrž u nichž jde o to, upozornit adresáta na možné jednání (mluvčího, adresáta, nebo někoho jiného), ale vlastní uskutečnění tohoto jednání je závislé právě jen na vůli adresáta, tj. je podmíněno platností záměru adresáta; např. nabídky (10), návrhu (11), dovolení (12) apod.:

(10) Jestli(že) chceš, koupím ti zmrzlinu; Kdybyste si přál, dal bych vám opsat některé z jeho básní.

(11) Jestli(že) chceš, můžeme jít večer do divadla; Jestli chcete, tak mu to řekněte.

(12) Jestli(že) chceš, můžeš si zapálit; Jestli chceš, klidně mu zatelefonuj.

4. Podobný typ představují souvětné útvary
Jestli(že) ti to nevadí, tak si zapálím.

V těchto souvětích je v antecedentu tematizován předpoklad mluvčího, že adresát považuje nějaký jev (g) za pozitivní (příznivý), nebo aspoň nepovažuje jev (g) za [195]negativní (nepříznivý): Jestliže ti nevadí, že si zapálím, tak si zapálím → Jestli(že) ti to nevadí, tak si zapálím.

V komunikaci se jich nejčastěji užívá jako výrazového prostředku takových komunikačních funkcí, u kterých převládá záměr mluvčího, aby nějaký jev (g) nastal, ale o tom, zda tento jev skutečně nastane (může nastat), rozhoduje adresát, jak to vyplývá z toho, že realizace jevu (g) je závislá na hodnocení tohoto jevu adresátem, tedy např. prosby o dovolení (13), návrhu (14) apod.:

(13) Jestli(že) ti to nevadí, tak si vezmu ještě jedno jablko; Kdyby vám to nebylo nemilé, tak bych tady ještě chvíli zůstal.

(14) Jestli(že) to považuješ za správné, můžeme si tykat; Jestliže ti to vyhovuje, tak tam pojďme už odpoledne.

Pokud mluvčí už ví, že adresát chce, aby nastal jev (g), mají dané souvětné útvary komunikační funkci neochotného souhlasu (svolení) s realizací jevu (g), motivovaného rezignací mluvčího na prosazení svého postoje k realizaci (g), který je opačný než postoj adresátův. V těchto souvětích se vedle spojek jestliže, -li, jestli užívá častěji spojky když, neužívá se v nich však spojky kdyby. Ve větě hlavní může být nadto užito výrazu tedy, zdůrazňujícího, že rozhodnutí mluvčího je výsledkem jednání adresáta.[10]

(15) Když jinak nedáš, tak já mu to (teda) řeknu; Když myslíš, tak já tam (teda) půjdu; Když chceš, tak si (teda) zapal; Když si to přeješ, tak se (teda) rozvedeme.

Na závěr můžeme říci, že souvětí analyzovaná v tomto článku, zvláště v hovorové češtině zcela běžná, jsou dalším dokladem známé teze o tom, že pro vyjadřování jednotlivých, často poměrně dosti specializovaných komunikačních funkcí hledá čeština ustálené vyjadřovací prostředky. Buď si vytváří prostředky nové, nebo je často nachází, jak jsme se pokusili ukázat, v novém užití prostředků v jazyce již existujících.[11]

---

[1] Máme na mysli dvě nejnovější syntetická zpracování českého souvětí v pracích: M. Grepl — P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986, s. 385—394, a Mluvnice češtiny 3, Skladba, Praha 1987, s. 487—490.

[2] O implikaci se lze poučit ve všech základních příručkách o logice, např. v knize V. Čeháka, K. Berky a I. Zapletala Co víte o moderní logice, Praha 1981, s. 71—72; tam jsou vysvětleny rovněž pojmy antecedent a konsekvent, s nimiž budeme pracovat. — Pozn. redakce: antecedent = výrok, který následuje po „jestliže“, konsekvent = výrok, který následuje po „pak“.

[3] Srov. např. S. Machová, Příčina v syntaxi češtiny, Praha 1972, s. 7; I. Nebeská, Poznámka k příslovečným určením příčinným, SaS 35, 1974, s. 21—25; F. Daneš, Věta a text, Praha 1985, s. 172.

[4] G. H. von Wright, Erklären und Verstehen, Frankfurt am Main 1974; D. Wunderlich, Studien zur Sprechakttheorie, Frankfurt am Main 1976.

[5] Srov. detailnější analýzu, v níž se přihlíží i k aktuálnímu členění těchto souvětných výpovědí, v článku P. Karlíka Ilokuční potenciál podmínkových souvětí v SaS 51, 1990, s. 81—94.

[6] Byl si toho vědom už F. Trávníček, když v Mluvnici spisovné češtiny 2, Skladba, Praha 1951, na s. 707 říká: „Touž mluvnickou podobu jako věty podmínkové mívají zhusta i věty jiné, zejména omezovací…, a počítají se obyčejně k podmínkovým.“

[7] Toho, že při myšlenkovém a jazykovém zpracování kauzálních vztahů často dochází k (záměrné) inverzi jejich kauzačního a implikačního schématu, si lingvisté všimli už dříve. Známé jsou např. výklady K. Svobody o tzv. důvodových větách typu Tady muselo pršet, když jsou ty chodníky mokré v článcích O tak zvaných větách příčinných a účinkových, NŘ 37, 1954, s. 1—11, Důvod a příčina, SaS 44, 1985, s. 275—283. Srov. i jejich výstižnou interpretaci v knize F. Daneše Věta a text, Praha 1985, s. 181. — V monografii Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, s. 196, pak K. Svoboda v zásadě vyložil i sémantický základ souvětí našeho typu; nedospěl však až k jejich výkladu z hlediska komunikativně funkčního.

[8] Tzv. radu slabou a radu silnou rozlišuje D. Wunderlich, d. cit. v pozn. 4, s. 280—286.

[9] Analogický typ představují souvětné struktury typu Jestliže se nemýlím, jste profesor Novák. V jejich antecedentu je však tematizován jiný předpoklad mluvčího, a to předpoklad o platnosti (pravdivosti) tvrzení. Proto tato souvětí primárně nevyjadřují komunikační funkce, nýbrž jistotně modalitní postoje mluvčího. K. Svoboda nazývá taková souvětí v Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, s. 197, pravdivostně podmínková.

[10] Tento význam výrazu tedy zaznamenává i Slovník spisovného jazyka českého 3, Praha 1966, s. 780: „vyjadřuje souhlas, přitakání, zvl. po předchozím váhání, zdráhání ap.“

[11] Srov. F. Daneš, d. cit. v pozn. 3, s. 124. Ukazuje, jak se využilo souvětí typu „jestliže A, pak B“ k vyjadřování konfrontace dvou jevů: Jestliže ve školním roce 1958/59 bylo na vysoké školy přijato necelých 13 000 nových posluchačů, nastoupilo jich letos 20 800.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 4, pp. 188-195

Previous Miloslav Sedláček: Psaní dvouzákladových adjektivních výrazů

Next Milada Homolková: Třetí svazek staročeské bible