Lingvistika mezi situací a textem

Světla Čmejrková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dnešní lingvistika — a obdobné zaměření vykazují i jiné obory, v nichž přichází ke slovu „situační metodologie“, — klade důraz na rozbor sociálně, psychologicky a sémanticky konkrétní komunikační situace a snaží se co nejvíce vytěžit z jedinečného uspořádání faktorů, které se promítají do aktuální komunikační, a obecněji interakční události. Autoři publikace Komplexní analýza komunikačního procesu a textu (České Budějovice 1987, 150 s.) — J. Kořenský, J. Hoffmannová, A. Jaklová a O. Müllerová — rozšiřují oblast lingvistického zkoumání o proměnlivá fakta mimojazykové skutečnosti, od nichž tradiční lingvistický zájem [146]abstrahuje, a při jejich zahrnutí jednotnou metodologií se ubírají úmyslně interdisciplinárním směrem.

Analýza jedinečné komunikační události samozřejmě není konečným cílem navrhované lingvistické procedury. Je kaménkem, který je třeba teprve zasadit do mozaiky vytvářející obraz sociálně komunikační charakteristiky společnosti. Důležité místo v tomto obraze přisuzují autoři publikace mluvené řeči. Soudí, že pozornost věnovaná této sféře komunikace a stupeň jejího poznání neodpovídá významu ústní formy komunikace v životě společnosti. Předkládaný analytický aparát je rozpracován tak, aby postihoval specifické rysy situačně zakotvené mluvené řeči. Psaná řeč je pak analyzována na pozadí řeči dialogické — a tento postup umožňuje vyjevit mnohé zvláštnosti její komunikační perspektivy, dříve ne vždy uvědomované, nebo alespoň pojmoslovně nezachycované.

Recenzovaná publikace vřazuje novou metodologii do přirozeného vývoje lingvistiky (1. kapitola), nová hlediska podává systémově a systematicky (2. kapitola), navrhovanou proceduru prověřuje analýzou stylizovanějšího textu psaného (3. kapitola) i neutrálnějšího projevu běžně mluveného (4. kapitola). Kladem publikace je i to, že novou metodologii už při samém jejím zrodu podává aspektem metodiky výuky (jde o učební text pro výběrové semináře filologických oborů). Čtenáři jistě ocení velmi svěží texty uvedené v příloze publikace. Byly získány vesměs magnetofonovým záznamem mluvené řeči v prostředí domácím, zejména však pracovním.

1. kapitola má název K vývoji myšlení o jazyce jako předpokladu řečové činnosti. Je psána s velkým nadhledem, jak pokud jde o vývoj lingvistiky, tak pokud jde o souhru hledisek úže lingvistických s gnozeologickými. Náročnost výkladu je dána novostí pohledu na jazyk, řeč a text.

Dějiny naší jazykovědy 19. a 20. stol. jsou členěny na tři základní období: tradičně-popisné, funkčně-stratifikační a procedurálně-funkční. 1. a 2. období — jakkoli jsme si zvykli spatřovat mezi nimi jen ostrý předěl a vytyčovat rozdíly související s popisným a funkčním zaměřením, — mají podle autorů přece jen určitý společný moment. Je jím představa rovinového uspořádání jazyka. Je-li v tradičně-popisném období jazykověda souborem nauk o…, pak v období funkčním tyto nauky přecházejí v teorie odpovídajících jazykových subsystémů. Zájem o inventář jednotlivých rovin je vystřídán zájmem o princip uspořádání subsystémů. Autoři shrnují příčiny dalšího obratu ve vývoji jazykovědy. Neosvědčila se myšlenka stejnorodého uspořádání jednotlivých rovin, jež se vyvozovalo ze struktury fonologického subsystému; teorie distinktivních rysů, opozic apod. svazovala analýzu dalších rovin úměrně jejich výšce nad rovinou fonologickou. Systematický popis nejvyšší roviny, roviny textu, kladl nadměrné požadavky na stratifikační model jazyka, neboť systémové prostředky roviny textu jsou zcela specifické. Potíže vyplývající z aplikace konstrukčních principů stratifikačních modelů při interpretaci textu způsobují rezignaci na stratifikační myšlení zvlášť a klasické systémové myšlení o jazykových prostředcích vůbec (v českém kontextu je totiž, jak se uvádí, [147]obojí ztotožňováno). Kromě toho zájem o uspořádání roviny textu vyvolal k životu otázku oprávněnosti protikladu languového (systémového) a parolového (v podstatě nesystémového) lingvistického myšlení.

Procedurálně-funkční myšlení překonává langue-parolovou dichotomii myšlenkou dialektické jednoty teorie jazyka jakožto předpokladu kreativity (tvořivosti), teorie řečové činnosti jakožto procesu kreace (tvorby) a teorie textu jakožto rezultátu procesu kreace. Výrazem této dialektické jednoty má být i metodologická jednota analytického aparátu určeného ke zkoumání textů a syntetického aparátu modelujícího jazyk a proces řečové činnosti.

Analýzou textů — předpokladem je jejich typologie — máme dospět k syntéze modelů jazyka (modelů jednotlivých funkčních jazyků) jakožto konkrétních dynamických potenciálů kreativity, které produkují aktuální proces řečové činnosti. Projít cestou od analýzy jedinečné komunikační události k systémově úplné rekonstrukci předpokladu kreativity, jinými slovy též k rekonstrukci komunikační kompetence jazykového společenství, znamená zpracovat dostatečně reprezentativní vzorek textů. Navrhovaná metodika, jak texty jednotně interpretovat a získat srovnatelné údaje, má být vodítkem na této cestě.

S analytickým aparátem pro komplexní rozbor řečové komunikace se seznamujeme v 2. kapitole. Postupně je tu zavedena téměř stovka pojmů a jejich definic.[1]

Kapitola je propracovaná jak z aspektu vědecké metodologie, tak metodiky výuky. Výklad pojmů je odlehčen odkazy k čtenářově vlastní komunikační situaci, ke komunikačním kontextům, které zná ze zkušenosti, i ke komunikátům uvedeným v materiálové příloze publikace.

Uvedený aparát je aplikován při analýze dvou odlišných komunikátů, psaného a mluveného. V 3. kapitole je analyzován novinový text z víkendové přílohy Mladé fronty, z rubriky věnované popularizaci současné architektury. Autorkou článku o nové úpravě interiéru v jedné pražské cukrárně je inženýrka architektury a kandidátka věd, známá popularizátorka svého oboru. Její novinový článek vykazuje značný stupeň stylizace. Analyzovaný novinový text — a analytická procedura to umožňuje dobře postihnout — prozrazuje autorčinu erudovanost, přehled a suverenitu jejího hodnocení, autorka se však všemožně snaží „oslabit příkrost komunikačního spádu způsobeného nevyrovnaností informačních hladin“ mezi ní a čtenáři, „rekuruje ke společným zkušenostem“, opakovaně připomíná svou slabost pro sladkosti a dovolává se obdobných zálib čtenářových. Usiluje o navození bezprostředního kontaktu se čtenářem, ve snaze přiblížit se čtenáři vnáší do textu prvky mluvenosti, podporující fikci dialogu. Rozbor jazykové struktury článku (předchází mu např. rozbor postupného rozvíjení textu, reali[148]zace globálního cíle prostřednictvím dílčích komunikačních záměrů a mnohé jiné analytické kroky) nastupuje jako poslední. Je přirozeným vyústěním operací, ukazuje, jak se do oblasti výrazových prostředků promítají předchozí zjištěné faktory (v oblasti syntaktických struktur jde např. o úmyslně málo propracovanou syntax navozující představu spontánního přičleňování konstrukcí, napodobující mluvenou řeč apod.).

V 4. kapitole analyzují autoři mluvený komunikát, a to nakupovací rozhovor v prodejně látek. Vlastní rozebíraný text je mnohem prostší, především přímočařejší než předchozí. V rozhovoru je sice řečeno o něco více, než je ke koupi minimálně zapotřebí, ale nic nevšedního. (Mohla být totiž vybrána také ukázka rafinovanějšího rozhovoru, neboť mezi zákazníky bývají i mistrní stratégové.) Přesto se pomocí analytické procedury podařilo v daném komunikátu, který zřejmě představuje běžný projev určité komunikační normy, přesvědčivě formulovat rysy, jež jsou pro tuto normu základní. Projevuje se tu poměrně silná vázanost na předmětnou situaci (operace s látkou na pultě), což se do verbální struktury komunikátu promítá v podobě deiktičnosti, redukovanosti, eliptičnosti výrazových prostředků apod. Vede se tu však zároveň rozhovor, který přesahuje podle našeho názoru bezprostřední vazbu na předmětnou situaci. Zákaznice projevuje svou bezradnost, dovolává se zkušenosti prodavačky a vydává se všanc její strategii. Ta naopak s přehledem vede zákaznici ke koupi látky (přiďte za hodinu a už tady nebude). Dalo by se říci, že obě partnerky zvážily své síly a podle toho se zachovaly (je tu alespoň náběh k takovému chování). Zajímavé by bylo porovnat více reakcí téže prodavačky, závislost jejího komunikačního chování na taktice kupujícího, zpětnovazebné změny v jejich chování apod. Předkládaná analýza inspiruje jistě každého čtenáře k dalším úvahám.

V materiálové příloze publikace je uvedeno několik dalších textů, značně rozmanitých. Bylo by zajímavé interpretovat je opět z hlediska, jež máme stále na mysli, totiž z hlediska jejich primárnosti a sekundárnosti. Je tu např. zastoupen rozhovor, který je zcela zapuštěn do společné činnosti: jde o dialog montérů na vysílací věži, kdy na komunikaci přesahující předmětnou situaci není příliš pomyšlení. V jiných textech je patrný větší odstup komunikantů od předmětné situace, vytvářející prostor pro zaujetí postoje mluvčího k partnerovi komunikace, pro vzájemné ohledávání a přizpůsobování. Tak tomu bylo v náznaku u nakupovacího rozhovoru. Zaujetí záměrného, uvědomělého postoje k partnerovi může mít také podobu sekundární, stylizovanou, jak o tom svědčila architektčina vemlouvavá stylizace v besedě se čtenářem. Odtud je už zas jen krůček k schovávání se partnerů komunikace za určitou masku, k mimikrům. Rozhovor, který spolu vedou studentky při řešení matematického úkolu, má charakter koketní intelektuálské stylizace, „kuchyňských“ mimikrů (Ježiš těch závorek tam je, na konci pět, Renáta si eště živá / No to víš, já už jsem teď jenom přes tu [149]kuchyň, vod tý doby, co sem se vdala). K žertovně ironickému zobrazení vlastní situace, tedy opět k stylizaci, směřuje vystoupení studenta na schůzi, plné např. familiárních mimikrů (Ve sportu se v podstatě neděje momentálně až do září nic, protože Míra Kramolišů, no co udělal, jednu nebo dvě schůze). Rozhovor dvou vědeckých pracovníků o možnosti začlenění tématu do plánu výzkumu sestává už jen z umělého zamlžování, je jen vzájemným strategickým přizpůsobováním, utajováním vlastních pozic a zjišťováním pozic protivníka (Jo takhle, no tak dobře, no tak ty to záleží na tom,co ty mi řekneš, sice pokud to pé sedumnáctka dovolí, což je odpověď jistě diplomatická). Nabízí se tu srovnání s oťukáváním se boxerů v 1. kole zápasu.

Vnášení intencionální diferenciace do hodnocení textů ještě dále hierarchizuje strukturu komunikační kompetence. Jestliže jsme na začátku užili pro komunikační kompetenci jazykového společenství obraz mozaiky, nelze přirovnání brát doslovně. Nejde o plošný jev, nýbrž o složitě strukturovaný fenomén trvající v čase. Sám proces jeho modelování nese s sebou nové pohledy na jazyk všedního dne — lemuje přitom cestu specifické lingvistiky: i ona je z jedné strany „lingvistikou všedního dne“, z druhé strany však slibuje metodologickou nevšednost.

---

[1] Čtenáři měli možnost seznámit se s uceleným souborem pojmů předkládaného analytického aparátu v stati J. Kořenského, J. Hoffmannové a O. Müllerové Metoda analýzy komunikačního procesu, NŘ 2, 1987, s. 57—68.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 3, pp. 145-149

Previous Daniela Škvorová: Stylistika pro informační pracovníky

Next Anna Pecušová: Studia Bohemica IV