Časopis Naše řeč
en cz

Stylistika pro informační pracovníky

Daniela Škvorová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Publikace J. Krause O jazyce a stylu pro informační pracovníky (UVTEI, Praha 1987, 107 s.) vyšla již ve třetí podobě.[1] Je členěna do pěti kapitol.

První kapitola Jazyk, znakové systémy a společenská informace je obecným metodologickým východiskem celé práce. Akceptuje kybernetický přístup ke komunikaci, v němž na základě fungování sociálně-komunikačních systémů (národních a etnických celků, společenských skupin atp.) jsou jednotlivá sdělení vysílána, přijímána, upravována pro jednotlivé okruhy uživatelů jazyka, ukládána a zpracovávána. Autor zdůrazňuje souvislost mezi přirozeným jazykovým systémem a existencí lidského společenství, jejíž základním předpokladem je nepřetržitý oběh informací. V návaznosti na jazyk charakterizovaný jako systém znaků sloužících k dorozumění si všímá nejobvyklejší klasifikace typů znaků, jejich rozdělení na příznaky, ikony a symboly a uvádí příbuznost jazykového znaku a symbolu. Zvažuje i vázanost symbolu na společenskou tradici nebo konvenci a ustálení komunikační normy.

Druhá kapitola má název Styl a stylistika v procesu zpracování informací; pojednává o jedné z nejdůležitějších činností pracovníka v oblasti práce s odborně zaměřeným textem. Domníváme se, že by bylo účelné jednoznačně odlišit v názvu uvedené kapitoly pojem informace jakožto pojem vystupující v singuláru (tak jako existuje pojem společenská komunikace) od pojmu, který figuruje v plurálu, kde jde v podstatě o množství zpracovávaných dílčích sdělení. J. Kraus výstižně vymezuje problematiku stylu (slohu), a to zejména z pohledu správného, rychlého a přesného porozumění sdělované informaci. Navazuje na pojetí stylu jako plynulého vývojového typu, který poznamenává evropskou kulturu od antiky po současnost. V textu nacházíme stylové definice a charakteristiky nejrůznějších badatelů, např. Kvintiliána, Senecy, Buffona, Bělinského, Jungmanna a dalších. Autor v úsporném přehledu hovoří o příbuznosti funkční stylistiky s teorií spisovného jazyka a teorií jazykové kultury.

V úvodu třetí kapitoly O kritériích vymezení stylu, zvláště pak odborného, se autor věnuje problematice výběru vyjadřovacího prostředku, který je specifický pro určitý styl, a zdůrazňuje, že se tento výběr vyznačuje jednak přítomností jazykových prostředků příslušných určitému stylu, např. odbornému, uměleckému, jednak účastí prostředků stylově neutrálních. Dále vymezuje jazykové prostředky z hlediska vertikálního a horizontálního slo[144]hového členění (knižní, neutrální, hovorové; odborné, administrativní atd.). Popis vývoje uvedených prostředků opět jako v předešlé kapitole vhodně rekapituluje ze zorného úhlu vývoje jazyka, zejména s odvoláním na jeho první novodobý rozmach v období národního obrození. Návaznost jednotlivých stylů uvádí přehledně ve schématu, v němž jsou naznačeny přechody mezi jednotlivými funkčními styly. Podrobně je zde též vymezen rozsah i obsah pojmu funkční styl z obecně sdělovacího mimojazykového hlediska a z hledisek jazykových a kompozičních. Závěr kapitoly tvoří bibliografický přehled stylistické problematiky.

Čtvrtá kapitola Soustava jazykových prostředků a jejich stylistické využití je nejobsáhlejší kapitolou této rozsahem velmi úsporné, ale množstvím sdělení obsažné publikace. Dělí se na řadu podkapitol: Hláskosloví a grafematika, Slovní zásoba, Skladba, Stylové postupy, Žánry a útvary odborného stylu a Zhušťování odborného textu. Přehlednosti práce by prospělo průběžné číslování jednotlivých podkapitol. Výklad stylových výrazových prostředků je uspořádán podle jednotlivých rovin jazykového systému. Nejdříve autor uvádí soustavu prostředků grafických pro psanou formu jazyka a prostředků zvukových pro jazyk mluvený. Dále pojednává o stylově nejvýraznější rovině zahrnující slovní zásobu spolu s dílčími aspekty slovníku, mezi něž zařazuje také tvarosloví a tvoření slov. Při probírání syntaktické roviny věnuje pozornost slovům ve větě, nauce o větě a nadvětným souvislostem často nazývaným nadvětná syntax.

V podkapitole Hláskosloví a grafematika dokládá J. Kraus na řadě příkladů zvukovou podobu slov i ve vztahu ke stylistice, kde zvuková stránka hraje důležitou roli při stanovení výslovnostních stylů. Poukazuje i na souvislost tónového průběhu promluvy se zvukovou stránkou stylistiky. Z hlediska pracovníka používajícího jazykové prostředky v řetězu přenosu a záznamu informace je zvuková stránka projevu pravděpodobně spíše oblastí okrajovou, i když ze syntetického pohledu na jazyk a řečovou komunikaci může nabýt významu.

V podkapitole Slovní zásoba autor správně zdůrazňuje, že jde o nejdynamičtější složku jazykového systému, nejrychleji a nejbezprostředněji reagující na společenský vývoj, a vhodně podtrhuje důležitost lexikálních příznaků (příslušnost k stylové vrstvě, stupeň spisovnosti, četnost výskytu, přímost nebo nepřímost pojmenování). Spisovnost jako komplexní charakteristika je tříděna podle řady hledisek (územního zařazení, uplatnění v sociálním prostředí apod.).

V oddíle o skladbě se omezuje pouze na jevy příznačné pro odborný styl a odkazuje čtenáře na speciální publikace. Pomocí řady příkladů rozebírá stylovou vrstvu syntaxe odborného stylu, nepravidelnosti ve vyjadřování větných vztahů a zabývá se kvantativními vlastnostmi syntaxe odborných projevů.

Oddíl Stylové postupy je věnován rozboru postupu informačního, popisného, vyprávěcího, výkladového, úvahového a návodového. Jednotlivé postupy jsou doloženy řadou pestře a rozmanitě volených příkladů.

V oddíle Žánry a útvary odborného stylu provádí J. Kraus kategorizaci na dokumenty primární, představující vlastní odborné sdělení (monografie, disertace, roz[145]prava, studie, přednáška) a žánry sekundární, které primární sdělení stlačují (komprimují) do zhuštěné formy za účelem dokumentačním. A právě tento žánr (zejména s odvoláním na autorovo konstatování uvedené na straně 13) je základní náplní činnosti pracovníků v informační oblasti.

Komprimace je dominantním rysem současné doby, proto za závažné je třeba považovat pojednání o zhušťování odborného textu, a to hlavně z pohledu dvou žánrových rovin, roviny primární a sekundární. Zhušťování textu je demonstrováno na velké řadě příkladů a představuje pro pracovníky, kteří nejsou filology, neobyčejně cennou a praktickou část tohoto studijního textu.

V poslední kapitole Od námětu k písemnému nebo mluvenému textu autor vymezuje jednotlivé etapy, jimiž prochází myšlenková a jazyková podoba textu od námětu až po výslednou grafickou i zvukovou formulaci. Na s. 100 ve dvou vzájemně přiřazených sloupcích porovnává klasické a současné schéma přípravy sdělení z pohledu antické rétoriky a současné komunikace. Tato aktualizace vytříbeného antického členění transponuje logiku antické rétoriky do současných prostředků ústní nebo písemné komunikace.

Uvedený text je cennou pomůckou pro odborníka-filologa právě tak jako pro pracovníka, který připravuje a zpracovává sekundární prameny (anotace, rešerše), a svým celkovým pojetím dává dobrý základ pro využití uvedených poznatků v oblasti zpracování písemné (grafické) anebo mluvené (řečové) informace moderními technickými prostředky.

Publikaci vydalo Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, a proto je těžko dostupná běžnému uživateli jazyka — prakticky ji není možno zakoupit. Domnívám se, že by byla veliká škoda, kdyby se příručka nedostala mezi širší čtenářskou veřejnost. I ta by jistě její praktickou hodnotu ocenila.


[1] K prvnímu a druhému vydání srov. recenzi M. Ludvíkové a L. Uhlířové Lingvistika a informatika, NŘ 61, 1978, s. 159—162.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 3, s. 143-145

Předchozí Jana Slavíčková: Čísla o češtině

Následující Světla Čmejrková: Lingvistika mezi situací a textem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1